Z Afriky nakonec jen Maroko

Na konci minulého roku jsme vám v tomto článku nastínili svoje plány, že chceme za dva týdny projet pořádný kus severní Afriky. Jenomže z Afriky nakonec bude pouze Maroko. Rozhodování bylo těžké, hlavně jak se tam dostat? Covid blázinec zavřel hranice Maroka se Španělskem, dva a půl roku nejezdili trajekty. Najednou se všechno nečekaně otevřelo, ale to jsme již koupili lístky na trajekt z Janova do Tangeru. Ale než jsme zjistili, jak se dostat do Afriky s motorkami a stihnout to do dvou týdnů, plánovali jsme také variantu B, a sice jet do Gruzie. Původní plán cesty, projet pořádný kus Afriky, byl bláhový, jediná otevřená hranice Maroka vede totiž na jih do Mauretánie, což je pro nás úplně špatně. My jsme potřebovali na východ, ale jelikož nepřišla pozitivní odpověď z alžírské ambasády, bylo jasné, že tuto hranici legálně není možné překročit. Tak raději jednu zemi, ale pořádně, než dvacet států na běhu.

Cestujeme dva dny přes upršené Alpy, jede s námi také můj parťák Martin, který nás doprovází, ubytovaní je také nejlevnější ve třech. Předpověď počasí je mizerná, ovšem zatím jsou k nám Alpy milosrdné, v první den jsme za 860 km, z toho 400 dálničních, nezmokli. Pršet začalo za tmy, 30 km před hotelem, tak jsme promokli skrz naskrz a teplota v ve městečku Seefeld poblíž Innsbrucku v čase příjezdu byla těsně nad 10 stupňů. Skoro nic jsem neviděl a počítal poslední kilometry k hotelu. Jakub, který vyrazil z Prahy, je již zde. Sušíme věci, spíme a ráno zase valíme směr Itálie. Žádná velká passa, mimo dálnice až na úpatí Toskánska. Opět nás Alpy milosrdně místy jen tak pokropí, abychom věděli, že poblíž je bouře. Zkrátka kde je větší kopec, tam je déšť, ovšem my za sucha a slunce objíždíme Lago di Garda, kde sundáváme nepromoky. Jde to pomalu jako vždy a bonusem je za jezerem zácpa s lijákem takovým, že než jsme stihli nahodit pláštěnky, jsem byl totálně mokrý, takže trávím 200 km v mokrých trenýrkách až do Toskánska. Zde spíme na klikaté cestě, odkud jsou prý všechny fotky všech italských motomagazínů. Bylo tam krásně.

Ráno jsme si dali hodinu rezervu na nalezení správného terminálu v Janově. Bloudili jsme městem, až jsem si myslel, že dovolená bude v Itálii a lístky na trajekt propadnou. Za náhodné pomoci domácích se dopravujeme na terminál, ovšem že jsme se nalodili bez check-inu, jsme zjistili až v Barceloně. Nikdo nevěděl, jak je to vůbec možné, a nakonec se nám kapitán lodi (nebo kdo vůbec byl ten malý muž?) omluvil, že prý je to jejich chyba. Odpouštíme...

Na lodi 57 hodin, to není zábava, není tam moc co dělat. Alespoň jsme vyplnili dokumenty u pracoviště marocké policie. Na lodi se plaví do Maroka zejména Arabové a Němci. Nikdo z Evropanů neudržuje žádný kontakt s Maročany. Němci zde mají low cost Rally Europe-Africa Rodeo s heslem „mit 50 PS durch die Wüste". Rally má 1 checkpoint za 3 dny, co dělá 600 km, a jak se tam dostanete, je na vás. Vozidlo má mít do 50 koní (starší než 30 let do 60 koní) a vyhraje nikoliv nejrychlejší, nýbrž se hraje na body. Ty získáte třeba za podojení velblouda. Od vedoucího zájezdu získáváme cenné informace, kupříkladu, že pouze Maroc Telekom poskytuje pokrytí téměř celého Maroka a že to sami neaktivujeme, čili SIM kartu koupit za maximálně 20 Dirhanů (2€) a podat mu mobil, aby to prodejce aktivoval.

Konečně Maroko. První zastávka Schefschaouen (modré město, doufám že jsem to dobře napsal). Cestou jsme potkali skvělého marockého motorkáře na novém R 1250 GS, vyměnili jsme si kontakty a prý kdyby něco, tak umí pořešit. Tak díky, snad nebude potřeba! Jen se směju tomu, jaký jsme dobrý terč pro místní obchodníky. Stačí chvilka nepozornosti a už jsem oblečen do arabského županu, nebo mám na hlavě zaručeně pravý berberský beduínský šátek. Tady je Evropan ten, co platí. Když ti někdo řekne: „Já mám obchod, pojď na moje marihuanové pole,“ znamená to, že to není jeho, on je jenom šmejd, co pak dostane marži z případného byznysu. Nazvali jsme je šmejdi, protože pořád s vámi vší silou chtějí něco řešit. Začíná to otázko: „Do you wanna hash?" nebo „Do you wanna have some fun?" V zásadě lze Maročany rozdělit na dvě základní skupiny, šmejdy a skvělé lidi. Ovšem občas tě také skvělý týpek dobře „vodrbe". Tyto dvě skupiny lidí lze rozeznat dle výrazu tváře. Teda takto to vnímáme po prvním dni.

Jako právě teď ráno. Ještě nejsme na africkém kontinentu ani 24 hodin, končíme ranní procházku po prázdné medině a nevinně vypadající paní, co ještě nestihla ani vybalit svou šmelinu, nás navléká do ponča a chce nás fotit. Stojíme tam jak dvě vyorané myši a koukáme na sebe, ona nás fotí na Jakubův mobil. Posléze tu parádu rychle svlékáme a ona natahuje ruku a chce bakšiš za zážitek, o který jsme vůbec neměli zájem. Platím 5 Dir, jen pro porovnaní, plněná houska v medine stojí 4. Ona ještě natahuje ruku k Jakubovi, páč platit musí oba, ale to odmítáme, že nemá peníze a loučíme se. Paní má na snídani vyděláno a my zážitek, co jsme nechtěli. Tentokrát to bylo levný.

Jezdí se tady dobře, je potřeba dávat pozor na auta asi tak jako v Albánii. Stejný jízdní styl, blinkry už nepoužívám, do zatáček raději pomalý nájezd. Nikde neměří, ač policie je před každým městem. Viděl jsem jednu kameru, co fotí zezadu, byla označená značkou. Kvalita asfaltu je zde proměnlivá, ale neřekl bych, že je to tady jenom pro endura. I když s tím Italem na Ducati Panigale V4 bych tedy neměnil. Cestujeme pohodlným cestovatelským kilečkem, vesnice ubereme, když je potřeba, aby se nikomu nic nestalo, o tyto zážitky nemáme zájem. Sever je květnatý a docela vysoko položený. Ve městech voní Orient, na venkově květena a za městem fekál. Nečekali jsme, že to zde bude zelenější než jih Španělska. Příště vám napíšu, jak se jezdí v písku a kde jsou nejlepší lidi, co vám nezištně spraví motorku!

Informace o redaktorovi

Marek Janoušek - (Odebírat články autora)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE