Toulky Marokem 2016

Intermezzo na úvod (odstavec lze přeskočit bez dopadu na kontinuálnost či rozuzlení děje)

Cestou jsme tak trochu teoretizovali, jakej způsob dopravy motocyglu do Maroka může bejt nejlepší a vyšlo nám, že když máš jenom tři tejdny volna, dodávka/podvalník je asi top. Poměr cena/výkon více než solidní. Hele, je to 3.000km, což při našem tempu cestování je tak na čtyři až pět dní cesty tam, to samý zpátky. K tomu výměna oleje po cestě (interval máme 6.000km) a pilot po tej šichtě nebude úplně nejčerstvější. Na druhej straně dodávka – cesta 36 hodin až do Španělska, o náklady se podělíš, ušetříš pneumatiky, olej… Jenom ten pilot zase nebude úplně nejčerstvější. Vono v tej dodávce totiž neni moc možností, jak si sednout, nedej-čert lehnout. Takže nejlepší místo má ve výsledku šofér – ten má polohovací sedadlo, na nikoho se nelepí a má kam si dát nohy. Suma sumárum, cesta nás tři z Čech do Španěl a zpátky vyšla každýho na 6.000Kč. Někdo ještě jezdí do Maroka přes Itálii - to jsme osobně nezkoušeli, ale co jsme se doslechli, tak tam jede trajekt asi necelý tři dny, k tomu připočti den cesty do Itošky… Jo a je příjemný zjištění, že si můžete v autě zatopit. My na to přišli hned/až druhej den cesty.

Jedem. Bonnyes využil mocnou sílu asociálních sítí a v předstihu sehnal přes Fejsbuk pro Dorfíka parkování kousek od Malagy, asi sto kiláků od města Algeciras, odkud jsme plánovali přeplout do Afriky. Parkovat budem u Andrease, ofrouďákovýho průvodce Španělskem a majitele starý SuperTenery. Na místo jsme dorazili brzo ráno ještě za tmy, tak jsme vytáhli spacáky a ustlali si u Andreasovo sousedů na verandě. Naštěstí sousedi nebyli doma. Andreas a Monika nás ráno uvítali přátelským vypuštěním psů. Nabídli nám sprchu, pohoštění, a že i přespat můžem, jestli chcem. Týjo, to se dneska v Evropě moc nevidí. Je ještě dopoledne, tak přespání s díky odmítáme a vyrážíme k přístavu. Kousek před přístavem kupujem letenky na trajekt, otevřená zpáteční Algeciras <-> Tanger Med za 86EUR. Otevřená znamená, že neni vázaná na konkrétní trajekt ani na určitou hodinu odletu, prostě zpátky můžem ject kdy chcem (na letence byla vytištěná platnost až do roku 2039).

Na trajektu jsme vymalovali nějaký migrační karty (žlutá na cestu do Afriky, bílou si schovat na cestu zpátky) a oficír nám je přímo na lodi orazítkoval. Musim přiznat, že jsme ho naháněli – jak je našim zvykem – na poslední chvíli, když už měl zabalenou kancelář (kufr). Nikdy mě nepřestane bavit, když cizinci čtou naše jména…

Přímo na výjezdu z trajektu proběhla kontrola pasů, ani myš by bez dokladu neprošla, a pak přejíždíme asi jeden kilometr na zbytek kontroly. Já s Foxem jsme byli překontrolováni a vypuštěni do divoký Afriky asi za půl hoďky, na Bonnyese ale celnící zapomněli a místo kontroly se věnovali svačině, tak si tam Bonnyesek počkal asi hodinu a půl. Kousíček za čárou jsme rozstřelili eura na místní měnu, za 1 euro groš dostaneš cca marockých 10 dirhamů. Směnáren je tam vedle sebe asi pět, takže si můžete vybrat ten nejvýhodnější kurz. Jo, když tak vzpomínam, tak už tam, při hledání lepšího kurzu, se začal projevovat jeden velkej nešvar marokánců – cestou po Maroku jsme nabyli dojmu, že neumějí počítat. Maník v jednej kukani mi tvrdil, že jeho kurz 10,54DH za 1EUR je lepší než 10.68DH ve vedlejší boudě. Pokud chceš prodělat, tak zcela jistě. A neřek bych, že by neznal kurz od vedle.

Z přístavu Tanger-Med jsme jeli přes kopce okolo Ceuty až za Tetouan, kde jsme u pobřeží pod Rífem hledali bydlení. Nejdřív jsme si vyhlídli místečko na pláži pod borovicema u města Amsa, ale sotva jsme dojeli k pláži, už se na nás hrnul klučina s jasným úmyslem podojit evropský turisty o nějakej ten peníz. Takže tady ne. Pro druhej pokus jsme sjeli k Oued Laou, který jsme celý projeli a za městem sjeli na cestu mezi pole. Už to i vypadalo nadějně, cesta odbočila k moři, ale když se šel Bonnyes zeptat do vedlejšího stavení, jestli je tu možný přespat, moc nepochodil. A asi se ani moc nedomluvil, holky neuměly česky, Bonnyes neuměl africky, a tak ten vytouženej čtyřhvězdičkovej hotel s bazénovým barem nedomluvil. Nic, slunce zapadá, jedem dál. Po stezkách mezi políčkama jsme se dostali až mezi dvě haldy odpadků u moře, kde to vypadalo celkem k světu. Byl tu i nějakej polorozpadlej rákosovej přístřešek s celorozpadlejma židlema, takže luxusní bydlení.

Vstávání za úsvitu nabízí krásnej pohled na vrcholy Rífu, marockým Sluncem zbarvenýho do oranžova, zatímco úpatí hor se topí v mlze… Dost romantickejch pindů, nadlábnem fichtly a jedem do kopců. Pohoří Ríf je v Maroku známý pro pěstování matroše, ze kterýho se vyrábí kvalitní hašiš. Místní říkaj, že prej nejlepší haš na světě, Wikipedie ale mluví něco jinýho… Měli jsme i několik nabídek na nákup tohodle zboží, jeden maník nám to dokonce nabízel pod bystrým dohledem místních policajtů. Nám ale tohle zboží nic neřiká, my si radši zmažem držky po tekutým zlatu, takže s díky odmítáme.

Skrz kopce se dostáváme až do města Šafšawán (Chefchaouen), který je modrý. Jo, modrý. No prostě hodně baráků (takřka skoro celá medina, historický centrum města) je modrejch. Modrá prej uklidňuje oči při ostrým slunci. Město mi bylo ještě před cestou známý z cestopisů a vyprávění ze tří důvodů: zmíněná modrá barva, vtíraví průvodci a dost vysoká pravděpodobnost, že se v medině ztratíš. Tu barvu už jsem vysvětloval, ale proč průvodci? To si takhle kráčíš medinou, najednou si vedle Tebe začne vykračovat maník a začne se s Tebou bavit, že odkud jsi, kam jedeš a tak, pak Ti jen tak mezi řečí nabídne, že Ti tu medinu ukáže jako nikdo, ale že Tě zatáhne do těch nejmenších uliček a tam po Tobě bude za to jeho průvodcovství chtít zaplatit, to už Ti neřekne, natož cenu, kterou po Tobě bude chtít. A když nezaplatíš, nechá Tě, ať se ven z těch uliček dostaneš sám. Naštěstí je historický centrum postavený na kopci, takže i když je dost uliček slepejch a vedou někomu do obejváku, směr dolů z kopce je vesměs jistota.

Kupujem si místní SIM karty s místníma internetama. SIMka za 30 dirhamů, 2GB internetu za 20. Dohromady něco okolo 120 korun. Zprovoznění internetu mi dává drobet zabrat, ale nakonec úspěšně internetujem všichni tři. Šafšawán nám taky odhalil cenu pitný vody. V jednom krámku po nás za balení šesti PETek chtěli 35 dirhamů, což nám přišlo dost, tak jsme šli jinam a tam za to samý chtěli 36. No, polepšili jsme si.

Další směr naší cesty je k přehradě El Wahda, kde bysme chtěli přenocovat. Na nebi mraky a všude okolo nás takovej divnej opar, jeden by si moh‘ myslet, že se už stmívá, ale jsou čtyři odpoledne, tma ještě nehrozí. Přehrada je dost velká a i samotná hráz je celkem hovado, ale nějakym způsobem se nám jí podařilo minout. A to jsme podle mapy jeli přímo okolo ní. Ještě že jsme ale blbě odbočili a museli se kus vracet, aspoň jsme měli příležitost se na ní podívat z kopce a pořídit i nějakou tu fotku na 'tajňáka'.

Ono totiž – focení v Maroku, to neni jen tak. Třeba focení lidí – to je rachotu, když zkusíš bez dovolení vyfotit osazenstvo čajovny! Stejně tak strategický objekty, jako třeba zmíněná přehrada nebo opevněná trafostanice – vojenská posádka, střelný věže, ostnatej drát…

Přehradu jsme úspěšně objeli a za městem Ourtzagh jsme vjeli do polí hledat bydlení u vody. Jezdit s naloženou mašinou v oranici neni úplně můj šálek kávy, ale účel to splnilo. Bydlení jsme našli krásný, a hned vedle řeky, takže jsme toho využili a po čtyřech dnech se konečně umyli.

Ráno jsme vstávali do jasnýho dne, na nebi skoro ani mráček. Plán byl jasnej, podívat se do národního parku Tazekka, prej je tam ňáká velká díra v zemi, do který se dá vlízt. Park se nachází hnedle vedle města Taza, takže jsme měli možnost vidět i dálnici, která vede poblíž města a křižuje Maroko od západu na východ. Park jsme našli, ale díra byla zavřená kvůli údržbě. Ale zbytečná cesta to nebyla, potkali jsme tam totiž mladej pár z Marakeše, kluk dělal taxikáře, holka asi něco studovala, už nevim. Byli nám užitečný v tom, že jsme z nich vytáhli mraky rozumů, jak to v Maroku funguje, na co si dávat pozor, co se může a co ne, jak je to s chlastem, jakej je marockej výraz pro berber whisky, jak se to píše a proč je vůbec ta ďoura v zemi, kvůli kterej jsme sem jeli, zavřená. Příjemná půlhodinka. Pak jsme zakrojili konzervu, protože někteří jedinci už začali bejt hlady nervózní, a před odjezdem jsme se stejně zašli na tu uzavřenou díru podívat, i když jenom ze shora, takže toho moc vidět nebylo. No, i tak to vypadalo, že ta jeskyně bude fakt pěkně hluboká… A taky že hluboká je, zkuste si to vygůglit: Grotte Friouato.

Je pozdě odpoledne a ještě musíme kus uject – chcem se dostat mezi Ifrane a Azrou, kde bysme rádi našli nějaký bydlení. Zvolili jsme co možná nejpřímější cestu, takže jsme se motali po kotárech mezi nádhernejma kopcema východní části Středního Atlasu. Zatáčku střídá zatáčka, jednu barvu kopců střídá jiná, a do toho nám začíná docházet benzín. Tak trochu jsme tušili, že v tůtěch končinách asi Shellku nenajdem, ale doufali jsme, že aspoň místní něco prodají. Místní prodali, ale využili naší situace a natáhli nás – místo běžnejch deseti dirhamů za litr si řekli 13. Byli jsme ale už nedaleko Ifrane, tak každej berem 5 litrů, to nám do Ifrane vystačí a tam už se Shellka dá najít.

Kousek za Ifrane, směrem na Azrou, je takový pěkný místečko na vršku s výhledem na zapadající slunce. Tady potkáváme partu mladejch kluků, co si sem přijeli vypít flašku vína. Prej že „tady jsi v Maroku, tady můžeš dělat, co chceš, svobodná země“. Doporučili nám spaní v lese kousek odtud, že tam má bejt camp. Les jsme našli, camp taky, ale nějak tam nebylo místo na postavení stanů. Tak jsme se kousek vrátili a zajeli pod ten samej les z druhý strany. Tam jsme, už za soumraku, na palouku, pod velkejma topolama, čárka, začli rozbalovat stany, když v tu chvíli za náma přišel marokánec, že prej tady spát nemůžem, že tady je to kvůli těm vysokejm stromům nebezpečný, že je občas vítr porazí (to je nejspíš pravda, pár vyvrácenejch se jich tam válelo), že on to má na starosti a měl by průser, a že máme jít za nim, že na louce sto metrů odtud to nebezpečný neni. A to i přesto, že tam rostly stejně vysoký stromy. No ale nechtěli jsme dělat problémy, tak jsme drapli napůl rozestavěný stany a vlekli je přes potok na vedlejší louku. Chlápek to ale s náma asi myslel dobře, páč po nás nechtěl prachy, nabídnul nám čaj a Bonnyese nechal vystřelit z praku, tzv. slingshot.

V noci se venku podle zvuků děly hrozný věci, člověk se ani neodvážil vystrčit hlavu ze stanu. Fauna je tam v lesích asi hodně pestrá. Teplota k ránu klesla až ke čtyřem stupňům nad nulou, takže se ze spacáku lezlo hodně těžce. Naštěstí brzo vykouknulo nad přilehlýma cedrama slunce, tak bylo ráno hned veselejší. Snídaně, zabalit stany, rozloučit se s vedoucím louky a táhnem dál. První zastávka je v cedrovým lese nad městem Azrou, kterej je známej nejenom díky cedrům, který v něm rostou, ale i díky opičákům, který v něm žijou. Už vim, proč se říká „drzej jak vopice“. Tohle byli strašný spratci, který se lidí vůbec nebojí a jsou pro kus žvance schopný i krást. Bonnyese obrali o dva banány, který koupil svejm parťákům, a mně se jeden syčák opičí snažil (neúspěšně) zčořit prázdnou petku přigumacukovanou k motorce. Foxe opičácí neokradli, tak využívá přestávky v jízdě a procvičuje svoje umění vyjednávat, trilobita ukecává z původních 500 na 200 dirhamů.

Z cedrovýho lesa valíme dál na jihovýchod, sjíždíme ze Středního atlasu a přejíždíme rozsáhlou placku, která je lemovaná ze severu právě Středním Atlasem a z jihu Vysokým Atlasem, a dál pokračuje až do severního Alžíru. A tahle placka je ve vejšce 1500 metrů nad vodou, takže Ti ani nepřijde, že vjíždíš do hor, který maj 3 až 4 tisíce metrů…

Velkej Atlas. Velkej zážitek. Zatím jsme jenom na kraji celýho pohoří, ale i tak projíždíme vrásama, který se zvedají z okolní placky jako zeď klidně i o pět set metrů a tvoří tak zajímavou scenérii, kdy jedeš po placce a nalevo i napravo máš hory. To se ani nedá dost dobře popsat, lepší to vidět. Jeď tam.

Dostáváme se do města El Rich, kde dokupujem zásoby a přes menší obtíže se vymotáváme z města směrem na jiho-západ, abychom se mohli víc zamotat do kopců Vysokýho Atlasu. V Amellagou blbě odbočujem a přes vodní brod, ve kterým místní mejou jejich auta a o kousek dál po proudu z toho lidi pijou a perou v tom prádlo, místo do Soutěsky Todra omylem směřujem do města Goulmima. Páč je ale už pozdě odpoledne, je tohle odbočení jedině dobře, protože v Goulmimě jsme za cca hodinu (a i tak už za šera), zatímco do Todry by nám to trvalo skoro dvě hodiny a dojezd by byl určitě za tmy.

V Goulmimě po chvíli hledání nacházíme kemp. Cestou ke kempu proti mně po hlavní třídě běží člověk (řikejme mu třeba Miško; stejně, jak by mu řikali chalani z „Lada svetom“) a evidentně mu nevadí, že proti němu jede motocygl. Miško huláká, mává na mě, bije se do prsou pěstma a moc přátelsky se netváří. Nicméně ho úspěšně míjíme všichni tři a dojíždíme k zavřenej bráně kempu. Bohužel, než nám šéfová z kempu (tej řikejme pro změnu třeba Mišková) stačí otevřít vrata, je u nás zase Miško a pořád huláká a máchá okolo sebe rukama. Naštěstí přichází Mišková a Miška, kterej je o dvě hlavy větší než ona, posílá do jistejch míst takovým způsobem, že jsem málem utíkal i já, a to jsem nic neproved a chtěl se jenom ubytovat.

Kemp je klidnej, od okolního světa oddělenej třímetrovou zdí s římsou ze skleněnejch střepů, pod dohledem bystrýho oka kamerovýho systému a kuchyně je taky funkční, tak si dáváme nějakou tu omeletu, už jsme ji neměli skoro pět hodin. No a hlavně mají pivo, tak vyprazdňujem kempový zásoby. Dáváme se do řeči s Miškovou (její pravý jméno jsem už zapomněl), aktuálně studuje a jednou by taky chtěla cestovat. Ukazuje nám suvenýry její vlastní výroby a vykládá nám o životě v Maroku. Zajímavý povídání.

Ráno vyrážíme směrem k soutěskám Todra a Dades, cesta nás zase přivádí do hor Vysokýho Atlasu. Jedem podél řeky Todra. Ta se ve vyprahlý krajině zařezává do země a vytváří okolo sebe krásnou zelenou oázu, kde místní opečovávaj svý malý políčka. Přecijenom, oáza při řece neni nekonečná a na každýho se musí dostat. Podél řeky Todra vjíždíme až do stejnojmenný soutěsky. Soutěska Todra, to jsou dvě svislý skály, mezi nima se vine říčka a vedle ní panelová cesta, na jejímž okraji stojí stánky prodejců suvenýrů. V nejužším místě má asi osum metrů. Za soutěskou sjíždíme ze silnice na šotolinu a začínáme stoupat do sedla. Šotolina se klikatí a s rostoucí nadmořskou vejškou se pořád častějc stáčí do vyschlýho koryta řeky. Cestu totiž ukousala velká voda, která se tu čas od času prožene. Posledních pár kilometrů do sedla jedem už jenom korytem.

Sedlo je ve vejšce 2600 metrů, a jak bylo v korytě vedro a bezvětří, tady je krásnejch dvacet stupňů a příjemně fouká. V nejvyšším bodě cesty instalujem „trevlkešku“ pro kolegy automotocestovatele a overlanďáky, co tudy pojedou. Trasa ze sedla pak už vede výhradně korytem řeky, dokud se nedostanem na asfalt. Je to šílenej mord ve velkým kamení a ještě větším kamení, kde dvojku zařadíš jenom občas a trojka je luxusem pro vyvolený střelce. Ve finále, když jsme dojeli do kempu u soutěsky Dades, jsme zjistili, že kolega, kterej Foxovi tuhle stezku doporučil, jí vlastně ani nejel, jenom se někde dočet, že je to pěkná trasa. A taky jsme se dozvěděli, že tenhle přejezd mezi soutěskama je podle průvodce Morocco Overland druhá nejnáročnější ofroudová trasa v Maroku. Notyvole…

V kempu potkáváme Portugalce s japonskou mašinou na britských značkách mluvícího francouzsky, a taky párek Australanů, který na svejch starejch DRkách (DR650) cestujou po Africe už dva roky, za tu dobu měli pouze čtyřměsíční přestávku na vyléčení zlomený nohy. Jejich další cíl je doject do Holandska, tam udělat údržbu motorek a zároveň i převrtat motory z 650 na 720ccm a pak se přeplavit za oceán do Jižní Ameriky. Dobrý blázni. Bonnyes dělá menší apgrejd, páč v korytu řeky udělal větší daungrejd – pádem do kamení prorazil nádobku zadní brzdy a rozštípal podsedlovej plast. Stejně jako v Rusku, i tady ale potvrdil svojí obrovskou schopnost pro improvizaci, když nádobku zručně slepuje vteřiňákem a vulkanizační páskou, a boční plast doslova sešil drcpáskama. Fox se nenechává zahanbit, vytahuje nářadí a taky cosi kutí pod fichtlem. Jenom já se kopu do zadku a zevluju (tzv. „foxuju“) po kempu.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE