Toulky Marokem 2016

Ráno trošku (víc) bolí hlava, ale studená sprcha a instantní polívka tenhle problém řeší celkem rychle. Horší je, že něco padá z nebe, něco mezi mlhou a deštěm, takže všechno je mokrý, i to, co jsme večer vyprali a dali sušit. Zabalíme vlhký stany, rozloučíme se s moravákama, kteří už se taky chystaj k odletu, a frčíme dál. Kousek za Agadirem najíždíme na placenou čtyřproudovku, počasí už je zase dobrý. To, že je cesta placená, ale zjišťujem až na sjezdu z ní, u mejtný brány. Tam taky slyšíme povědomej zvuk. Takovej přece slýcham v reportážích z Dakaru… A taky že jo. Za plotem prosviští soutěžní Husquarna, o kousek dál má tým Husquarny celý depo i s obytňákama. Trénujte, chlapcí. Merzouga Rallye začíná za tejden.

O kousek dál, v jednej takovej nepřehlednej zatáčce, spatřuju to, bez čeho by mě z Maroka nikdo nedostal. Argánii obsypanou kozama. Ne, neni to žádná sprosťárna. To si takhle existuje strom, zvanej argánie trnitá, kterej roste jenom v Maroku, nikde jinde na světě ho nenajdeš. Z plodů tohodle endemitu se dělá arganovej olej, o kterým Wikipedie říká, že „v současnosti je jedním z nejdražších a nejcennějších olejů používaných v kosmetickém průmyslu.“ No, a páč ty plody chutnají kozám, tak se ty kozy vyšplhají do koruny stromů a tam ty plody žerou. Tohle je vlastně i jedna z metod sběru těch plodů, že se vybírají z kozích bobků. Zastavili jsme v tej nepřehlednej zatáčce tak trochu na Pražáka, tak se tu moc nechcem zdržovat, akorát vyfotíme ty kozy na stromě, pasáček těch koz nám vysvětlí, jak se arganovej olej z jader dostává, předvede nám, jak střílí prakem, a stáhne nás o nějaký Euro drobný za ty zmíněný ukázky a taky/hlavně za to, že jsme si mohli vyfotit jeho kozy.

Začínáme zase stoupat do Vysokýho Atlasu. Další zastávka je v sedle Tizi n’Test, nadmořská vejška 2100 metrů. Je tu restaurace a prodejna suvenýrů, ale my jenom pozdravíme obsluhu restaurace a prodavače suvenýrů v jednej osobě, nalepíme mu na sklo samolepky (má jich tam už asi milion a půl) a jedem dál. Chcem najít bydlení u vody, což by tady ale moh‘ bejt docela problém. Sice nám cestu dolů ze sedla lemuje řeka N’Fis, ale málokde se k ní dá zaject a natož postavit tam tři stany. A tak se dostáváme až do městečka Ouirgane. Nejdřív zajíždíme do nějakýho pochybnýho dvora, kde podle Foxovo navigace je kemp, ale ve skutečnosti to kemp byl asi tak před dvaceti lety, teď už to neni kromě pochybnýho dvora nic. Druhej pokus je úspěšnější, sjíždíme k přehradě (Barrage Ouirgane), kde je takovej pěknej plácek, jako dělanej pro nás. Na kraji přehrady, kousek od vody, v útulným smetišti stavíme stany a přemejšlíme, že když je hráz hlídaná vojskem a osvětlená, jestli na nás někdo v noci vlítne, co že jim tam děláme za záškodnictví. Naštěstí na nás v noci nikdo nevlítnul, tak jsme se vyspali v klidu.

Tyjo, tak mě napadá, že většinou na nalezení bydlení potřebujem druhej pokus. To bysme mohli ty první pokusy rovnou vynechávat, ať ušetříme čas…

Na druhej den si dáváme cíl s nejasným koncem, a to doject pod Toubkal, nejvyšší horu Maroka a vlastně i severní Afriky, kam až to půjde. Dostáváme se tak do vesnice Imlil, kde je hojně turistů, páč tu pro většinu z nich začíná výstup na vrchol Toubkalu. Za Imlilem ještě pár kilometrů pokračujem do kopců, ale ve vejšce cca 2260 metrů zastavujem. Cesta stejně o moc dál nevede. Otáčíme to a jedem zpátky. V Imlilu zastavujem a kupujem dárky v podobě arganovýho oleje pro naše dražší polovičky.

Cestou dál přibržďujem v Ouzoudu, abysme se juknuli na vodopády, ale parkování řešíme trošku kostrbatě. Nejdřív Bonnyes prohlásí, že platit nebude, že dojede až k vodopádům, a zastavuje, až když se před nim objevujou schody. Pak zkoušíme ukecávat jednoho z hlídačů přilehlýho parkoviště, za kolik můžem zaparkovat. Z deseti dirhamů se daří u sekuriťáka dojednat padesáti procentní slevu. Tim to pro nás ale nekončí, sranda je i při placení - ačkoliv je dvacetník oficiální peníz, dědek ho nechce přijmout. A tak musim někde sehnat chybějící padesátník. Ten mi nakonec poskytuje Fox, bezvýznamnej dvaciáš v hodnotě našich padesáti halířů házim do škarpy. Jo, proč tu vlastně jsme… Vodopády. I když je málo vody, vodopády jsou naprosto famózní. Oblejzáme je asi půl hodiny a čumíme dolů, kde až ta ďoura vůbec končí a jak se o skálu voda tříští na atomy. Zaujala mě cedule „zákaz plavání“, která je umístěna na horním okraji padesátimetrovýho vodopádu.

Z Ouzoudu míříme k přehradě Bin El-Ouidane, tam nám navigace ukazuje kemp přímo nad řekou. Ještě než se ubytujem v kempu, jedem omrknout přehradu. Je dost rozlehlá, ale hlavně hráz je vysoká a parádně zařízlá do údolí. Na hrázi mě vypískal voják, kterej byl na stráži, že na šrafování nesmim zastavovat, natož ještě přehradu fotit. Tak jsem to natočil na kameru, o tom řeč nebyla.

Od přehrady jedem do kempu, kde potkáváme mladej pár z Holandska, krosí po Maroku LandRoverem. Dáváme se s nima do řeči, vyměňujem zkušenosti a taháme z nich rozumy a piva. Bonnyes má novýho kámoše - dal ochutnat z tuňákový konzervy jednomu toulavýmu psu, tak se ho teď nemůže zbavit. Kemp na pět hvězd o fous nedosáhne - sprcha punková, teplá neteče, záchody bez osvětlení, ale zato se švábem. Jinak super, na zemi se tu spát dá.

Další den se chcem dostat zpátky někam k Ifrane, tak se nikde moc nezdržujem a pádíme po hlavní silnici na Beni Mellal a Khenifru. Cesta vede v severním podhůří Velkýho Atlasu, tak je pořád na co koukat, i když cesta vede po rovině. V Khenifře stavíme na oběd (vaječnou omeletu, jak jinak). Restaurace vypadá dobře a docela moderně, ale stojí na place, kterej je zaplněnej traktorama, bagrama, náklaďákama a dalším harampádím, a všecko je to ve více či ještě více dezolátním stavu. Připadáš si tam jak v Africe. Za Khenifrou zase vjíždíme do Středního Atlasu a páč jsme nahnali relativně dost času, tak uhejbáme na vedlejší cesty směrem k Ain Leuh a šmejdíme cedrový lesy v parku Aguelma Azigza. Je to parádní svezení, samá zatáčka, planiny střídají lesy, tu a tam přes cestu přeběhne opičák. Jo, jsou to ty samí zmetcí, co Bonnyese oloupili o dva banány. Bydlení u Ifrane nijak složitě nehledáme a míříme rovnou na osvědčený místo v cedrovým lese, kde jsme přespávali už při cestě na jih. Vrátnej je stejnej, z lesa se ozejvá ten samej bugr, všechno je tu při starým.

Stejně jako před deseti dny, i teď je v noci kosa, takže vstávání jde ztuha. Bonnyes si stěžuje, že mu v noci toulavý psi sežrali snídani. Nakonec zjišťuje, že to nebyli psi, ale ty opičí chuligáni, takže marocký opičácí vs. Bonnyes – 2:0. Navíc, jak slunce vylejzá nad cedry, opičácí se stahujou k naší kempovací louce, vyhřívaj si ty svý zlodějský hřbety na sluníčku a drze na nás vystrkujou zadky. Radši odtud padáme…

V plánu dneska máme slavný město Fes a jeho medinu (historický centrum). Po chvilce motání nacházíme na okraji Fesu obrovskej kemp, kde jsme ale sami. Dáváme se drobet do kupy, postavíme stany, odstrojíme fichtly a na lehko, ve stylu na Chorvata (triko, kraťasy, sandále) jedem do historickýho centra. Ve městě je horko a mumraj, tak je cesta drobet zběsilá, ale medinu nacházíme s přehledem. Nejdřív hledáme parkování okolo mediny, ale nakonec vtrhnem i na motorkách dovnitř, projedem pár uliček, kde se řidítkama sotva vejdem, a zastavujem na hlídaným parkovišti. Tady za deset místních peněz ponecháme mopedy i s přilbama napospas osudu a samozvanýmu hlídači. Čert ví, co z toho tam po návratu najdem…

Medina je jeden velkej organizovanej chaos. Jako první věc řešíme jídlo. Zastavujem v jednej z mnoha restaurací, baštíme kuskus a pozorujem okolní cvrkot. Davem se mihne prošedivělá verze Lionela Richieho. Všude okolo jsou krámky, kde prodávaj doslova cokoliv. Možný i nemožný cokoliv. Od jídla diskutabilních kvalit, přes šrouby a matky, rozbitou elektroniku a zaprášený něco, až po živý zvířata. Nejčastějc ale asi kožený výrobky. Ne, nejčastějc cetky a pak kožený výrobky. Fes je mimojiný známej kožedělným průmyslem, kterej je cítit na sto honů. Kdo totiž někdy v takovej koželužně byl, ten ví, že kůže se máchá v holubích hovnech. Jak nám doslova řekl průvodce (řikejme mu pro jednoduchost opět Miško), „it is oridžinal pidžnšit“. Miška jsme si dobrovolně nechali jím samotným vnutit, protože jsme se chtěli v medině pořádně zamotat a něco zažít.

Miško je šikovnej průvodce a ví, jak s takovým běžným Evropanem zacházet, tak se nám zamotání povedlo dokonale. Miško nám ukazuje, jak se kůže v těch sračkách máchá, kde se to barví, jak to smrdí nebo jak místní člověk dokáže zanadávat, když do toho v žabkách omylem sklouzne. Protahuje nás celým smradlavým procesem výroby a jako bonus nás na závěr bere do čtvrti, kde pracujou (a zároveň i bydlej) výrobci těch všech cetek, co se v medině prodávají. Představ si dřevěnou boudu, dva krát dva metry, jednu vedle druhý, sem-tam zalátanou vlnitým plechem, plnou neskutečnýho haraburdí. Z ní čouhá opálenej berber a něco tvoří. Tu bubínky, tam blány na bubínky, tenhle plechový nádobí, tamten náramky, anebo třeba brousí vepřový a kuřecí kosti do různejch tvarů. Ten posledně jmenovanej je zvlášť výživnej - v jeho boudě se neskutečně práší a je to asi nejvhodnější místo z celý mediny, kde se s velkou pravděpodobností dá chytit mor.

Ještě nás Miško vede na kopec nad medinu, ze kterýho je výhled jak na celý historický centrum Fesu, tak i na hrobku Marínovců (Merinide Necropole). Město odtud vypadá suprově a taky sem dolejhá rachot z mediny, a tak by tady člověk vydržel foxovat klidně celej den. Je ale na čase jít domů, usoudil Miško, tak nás zase zamotal do ouzkejch uliček a v jednej z mnoha nám začal vysvětlovat, jak potřebuje peníze na studium, pro rodinu atd., tak jsme mu po chvíli dohadování vnutili sto dirhamů a šli si po svejch. Kluk byl ale hodně šikovnej, angličtinu ovládal solidně a tak si ty peníze zasloužil.

Dalo nám trošku práce se z mediny vymotat. Párkrát se nám málem podařilo vstoupit někomu do obejváku a cestou slepejma uličkama jsme potkávali i stejně zamotaný, jen o něco víc zoufalejší turisty, protože oni se - na rozdíl od nás - motali po uličkách mediny nedobrovolně. Ale nakonec se dostáváme k parkovišti, kde na nás čekaj mopedy tak, jak jsme je tam nechali, včetně přileb. To hlídaný parkoviště je fakt hlídaný, to by jeden nevěřil. Ještě vykličkovat z mediny na silnici a můžem zpátky do kempu. V bivaku řešíme, proč nám nefungujou lokální gigabity internetu, když jsme spotřebovali každej asi jenom desetinu limitu. Páč tomu ale moc nerozumíme, uzavíráme bádání s domněnkou, že trvanlivost těch gigabitů je jeden tejden, což by přibližně odpovídalo. Do Evropy nám už ale zbejvá jenom pár dní, tak to moc neřešíme.

Z Fesu vyrážíme brzo ráno a jedem se mrknout na Volubilis, zachovalý trosky římskýho města. Nejsem moc zběhlej v dějepise, tak nedokážu zaujatě vyprávět, jak se Římaní dostali do Afriky, ale ty pobořený šutry jsou fakt dobrý. Šmejdíme a bádáme v těch rujnách asi hodinu a půl, ale je horko jak v pivovaru na varně, a tak neni divu, že jsme na konci prohlídky žíznivý jak ruský auto. Sedáme k občerstvení, dáváme oblíbenou Fantu Lemon a Bonnyes se snaží z vedle sedících Němkyň vytáhnout nějaký jídlo. Pořádají piknik a my máme hlad. Moc se nedaří a tak sedáme na fichtly a tlačíme se dál na sever.

Aby nebyla cesta tak fádní a jenom jsme nedrtili kilometry, chybně odbočuju z hlavní a vrkáme se kotárama a ouzkejma cestama v polích. Parádní zkratka. Za městem Sidi Kacem je úsek, kde na 37 kilometrech potkáš jenom dvě zatáčky. Cestu nám tam aspoň trochu zpříjemňujou práce na silnici a s nima související objížďky. Den zakončujem v kempu Atlantis Gate v městečku Moulay Bou Selham na břehu Atlantiku. Kemp je v přílivovej zátoce Merja Zerga, což je nějaká přírodní rezervace a je bohatá hlavně na ptáčky a kachničky. A v zimě na povodně. Oblast okolo zátoky patří mezi hlavní letecký koridory pro lety ptáků z Evropy do teplejch krajin. Kemp je klidnej, sprchy občas fungujou, takže bydlení slušný. Stejně jako v Sidi Ifni, ani tady ještě nezačala sezóna, tak nás v kempu moc neni. V krámku před kempem nakupujem zásoby tuňákovejch konzerv a vody a jde se spát. Po víc jak dvou intenzivních tejdnech na cestě se už dostavuje průběžná únava.

Plán cesty jsme sice žádnej neměli, ale i tak oproti němu máme náskok, a tak nikam nechvátáme a volíme klikatou cestu podél pobřeží Atlantiku namísto hlavních tahů, Zastavujem se v přístavu Larache. Sice jsme sem vůbec nechtěli, ale Fox blbě odbočil, tak jsme si trochu zajeli a koukli na dopolední ruch marockýho rybářskýho průmyslu. Pak už nabíráme správnej směr a blížíme se k Tangeru.

Na předměstí Tangeru stavíme na jídlo. Už jsme kousek od Evropy, tak si vymejšlíme, jak si dáme pizzu. Jediný, co v jinak dobrý restauraci mají, je – jako tradičně – omeleta. No nic, hlad je velkej, tak i ty přemaštěný vajíčka bodnou. Během oběda pozorujem, jak v Maroku vzniká paneláková zástavba. Eurounijní komisař bezpečnosti práce by se šel zastřelit. Dojíme svý omelety, dopijem berber whisky, odeženem mládež od motorek a jedem hledat bivak.

Zapínam kameru na helmě zrovna v momentě, kdy se proti nám ze zatáčky vyřítí hnědá Fiesta, předvede ladnej drift vlevo a pak neladnej kotrmelec do škarpy vpravo. Zastavujem a pomáháme osazenstvu Fiesty ven. Kluk v šoku nemluví, pro holku je nejdůležitější síťovka s chlebem a kopie ajfounu. Jak dostane obě propriety, sebere se a mizí. Ještě pomůžem vrátit auto na kola a lehce vyplašení jedem dál. Couráme se po pobřeží a kocháme se. Bonnyes si usmyslel, že se podíváme k radaru, co trčí na kopci nad Tangerem. Cestu jsme k němu po chvíli našli, ale přes ozbrojenou patrolu se nám dostat už nepovedlo. Aspoň jsme sjeli k vyhlídce Terrasse Slouquia, odkud je při dobrým počasí vidět až do Evropy.

Vracíme se k pobřeží a hledáme bydlení u oceánu. Kempy tu nejsou, tak volíme oblíbenou metodu na pankáče a se svolením majitele se ubytujem za plážovou restaurací. Sice je to rovnej plac, ale spíme na betonu a fouká silnej vítr, takže rezignujem na stavění stanů, což by se nám stejně nepodařilo, spíš bysme pouštěli stano-draky, a chrápat budem pod širákem. Nejdřív se ale jdem vykoupat do oceánu. Vlny jsou obrovský, tak v nich blbnem a ani nám nevadí, že voda je ledová asi na tři a půl centimetru. Po delší době si dáváme k jídlu něco jinýho než vaječnou omeletu nebo tuňákový konzervy. Majitel nám uvařil sendvič se šunkou. Nabízel i tuňákovej s vejci, ale s tim jsme ho poslali někam. V noci je strašnej vítr, okolo lítají odpadky a kočky, a v pouličních bitkách dělají toulavý čoklové pěknej břinkot.

Tohle byla naše poslední noc v Maroku, ale moc jsme se nevyspali. Poslední den toho máme před sebou hodně, chcem se totiž ještě mrknout na Gibraltar, tak v rychlosti snídáme, balíme a vyrážíme na cestu. V jednej z vesnic při cestě zastavujem, abysme si koupili něco k snědku, a když už se chystáme na odjezd, zastavuje vedle nás dvoučlenná motohlídka na FJRkách. Kejvnou na nás, my kejvnem na ně, scéna jak z westernu. Až Láďa boří komunikační barieru a plynulou arabštinou ukazuje prstem jednomu z nich na zadní část motocyglu. Nejdřív nechápu, ale pak to vidim – notyvole, zadní gumu má sjetou na plátno... Ruka zákona to přejde mávnutím ruky zákona, úsměvem a slovy „Nou many“. Dobrý, problém vyřešenej, jede se dál.

Přijíždíme do Tangeru Med a začínáme s papírováním. Chvíli tápem, ale pak nás okolo se potloukající celník pošle k jednomu z okýnek a tady vyřizujem potřebný doklady. Po asi čtvrt hodině jsme vpuštěni do přístavu a po chvilce hledání správnýho mola stojíme na hranici Afriky. Dál už jenom lodí a budem zpátky v Evropě. Trajekt přijíždí asi za půl hodiny. Nejdřív vychrlí všechny auta a kamiony ven, potom se můžem nalodit i my. Nás s motorkama posílají hned dopředu, tak máme dost času s přivázáním motocyglů k palubě. Oni je vlastně maníci na trajektu přivazujou sami, ale musíš na ně dohlížet, ať to přivážou za správnou část mopeda. Po úspěšným uvázání jdem na palubu pořídit pár posledních fotek z Afriky a za necelou třičtvrtěhodinku odplouváme.

Po příletu do přístavu Algeciras se nezdržujem a rovnou pádíme na Gibraltar. To je ale jeden velkej šrumec. Představ si anglický město smíchaný se španělským blázincem. Uzoučký uličky jsou přeplněný autama, a to i přesto, že v Gigraltaru jezdí mraky motorek a bicyklů, který dopravě výrazně ulevujou. Přejíždíme vzletovou plochu letiště a objíždíme poloostrov po západní straně až na jeho jižní cíp. Tam se chvíli pokocháme, ale kromě obrovskýho kopce, nad nim rostoucího mraku a okolní vody tam toho moc k vidění neni, tak jedem po východním pobřeží zpátky do Španělska. Ještě si vystojíme frontu na letištním přejezdu (gibraltarská obdoba našeho železničního přejezdu, ale nečekáš na projíždějící vlak, ale letadlo) a nabíráme směr k domovu. Teda, nabíráme směr směrem k Malaze, kde někde v kopcích máme zaparkovanou dodávku.

Monika s Andreasem nás už očekávají, ale jejich nabídku k přespání opět musíme odmítnout, chcem vyrazit na cestu ještě večer, ať jsme doma co nejdřív. Tak nahážem mopedy a bagáž do dodávky, drobet se zkulturníme, obdarujem naše hostitele nějakýma drobnostma a po rozloučení už za tmy vyrážíme na cestu, kdy opět během třiceti hodin urazíme 3000 kilometrů. No a to je z tohodle toulání po Maroku vlastně všechno.

Jo, ještě jsem zapomněl… Už před odjezdem povídal Bonnyes něco o tom, že zámky od dveří jeho dodávky zámkujou nějak ztuha, hlavně ten u zadních dveří. Na cestě zpátky, asi někde v půlce Francie, ten od zadních dveří dozámkoval úplně, takže nemáme přístup ani k jídlu, ani ke spacákům, a nemůžem si tak dát na odpočívadle plánovanýho šlofíka. Horší je ale to, že se nemůžem dostat k motorkám, což je problém hlavně v momentě, kdy se po příjezdu k Bonnyesovi potřebujem s Foxem nějak dostat domů, každej cca 100 kiláků. Výsledkem je to, že se Bonnyes před svým barákem vloupává do vlastní dodávky. No povězte, kdo z Vás měl veselejší konec dovolený?!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE