sumoto_leden



Toulky Marokem 2016

Kapitoly článku

Vstáváme a po snídani vyrážíme do soutěsky Dades. Samotná soutěska neni nic dlouhýho, přibližně dvě stě metrů, ale široká je asi deset metrů a vysoká takovejch třicet až čtyřicet, takže to vypadá stejně fantasticky jako sousední Todra. Ze začátku jedem spolu s Australanama a Portugalcem, ale ty zastavujou v blízkým café nad slavnejma serpentýnama (který jsme si taky museli vyfotit), tak jedem dál zase ve třech. Dneska bysme se chtěli posunout blíž k Sahaře, ale chcem si taky užít nějaký dobrodružství, tak volíme cestu přímo na jih, přes hory Anti Atlasu do města Nkob. V jednej ze zatáček Bonnyes staví motorku na stojánek a ta se mu překulí a padá. Pomáhá nám jí zvednout i domorodec, kterýho jsme předjeli tři zatáčky zpátky. Za zatáčkou postávaj dva klucí a sledujou, co v zatáčce předvádíme. Asi se královsky baví. Klucí v rukou třímají okenní rámy, asi jedou k africkýmu sklenáři.

Sjíždíme z asfaltu. Trasa dál vede parádním ofroudem, vrčíme si to po krásnej šotolině, jenom pár kilometrů okolo sedla ve 2300 metrech je kamenitejch. I těch pár šutrovitejch kiláků mi stačí na to, aby mi vypadnul moped z ruky. Naštěstí upadnul v nulovej rychlosti, takže se to obešlo bez větších škod, jenom se přivohnula hadice od chladiče, tak drobet slzela chladicí kapalina, ale na odpočívadle o kousek dál jsem jí vrátil drcpáskama do původního stavu. Tam taky s Bonnyesem (Fox jel napřed) potkáváme partu Francouzů, co si do Maroka zaletěli a půjčili si tu nový Tenery (XT660Z). Chlapci jsou zřejmě slušnej oddíl, páč s sebou mají krom doprovodnýho auta jenom chlazenou vodu a chlazený pivo. Ale o tom dál.

Tohle odpočívadlo je místo, kde bydlí jeden Berber se svojí rodinou a provozuje tu občerstvení. Dáváme si čaj a s Berberem se zakecáváme. Povídá, že dřív byl nomád a měl svoje stáda velbloudů a koz, na jaře s nima chodil do hor za potravou, na podzim zase zpátky do teplejších nížin. Už ho to ale nebavilo, tak převzal tohle opuštěný stavení a podle jeho slov se tu má dobře. A to jsme asi dvacet kilometrů od civilizace a pro vodu chodí Berber skoro deset kilometrů. Nahlídli jsme i dovnitř jeho obydlí. Domek má na místní poměry docela útulnej. A taky tu prodává suvenýry, krásný kameny a nějaký ty gigabity (trilobity).

Dopíjíme čaj, dojíždíme Foxe opodál foxujícího v zatáčce na šutru, obdarujem cigárem kolemjdoucího domorodce a mažem dál. Hory jsou tu nádherně rozkrájený řekama, který se za ty stovky a tisíce let zařízly do krajiny. Tyhle řeky jsou ale z většiny funkční jenom na jaře a po deštích, jinak jsou vyschlý, zejména přes horký léto.

No a zpátky k Francouzům. Jak jsem zmínil, mají s sebou jenom pití, ale žádný kloudný nářadí. Podle zákonů schválnosti se jim na jednej Teneře dostavuje defekt předního kola a vzhledem k počtu kusů nářadí blížícího se nule na to koukaj jak péro z gauče, páč s tim nic jinýho nezmůžou. My jsme ale vybavený o něco líp, tak se jim snažíme pomoct. Velkej imbus na povolení hřídele předního kola nemáme, ale Fox s Bonnyesem ve stylu MacGyvera vynalézaj za pomoci šroubu a matek něco na způsob inbusu. Ale ani to nefunguje, hřídel je snad zalepená. Klucí se ale nevzdávaj a Francouze ohromujou jednoduchým, ale v danej situaci geniálním řešením – plášť zouvají a duši lepí přímo na motorce, na nasazeným kole.

Bohužel, ani po zalepení tří defektů nepřestává duše ucházet, a tak se Francouzi rozhodujou to do nejbližší civilizace doject po ose, na píchlej přední gumě. Hodně štěstí. Kluci francouzský nás ještě zvou, ať přechrápem v Nkobu, stejně jako oni, že nám za pomoc s opravou zaplatí večeři. My ale ještě potřebujem uject kus cesty, tak s díky odmítáme a valíme na Tazzarine. Tam napodruhý nacházíme kemp Amasttou, kde se za stovku na osobu ubytujem. Bydlení hezký, palmy tu jsou, ale na jídlo (omeletu) čekáme asi dvě hodiny a pivo tu nemaj.

Další den nás konečně čeká Sahara. Teda až večer, nejdřív se tam musíme dostat. Na doporučení mýho známýho se vyhejbáme městu Rissani a jedem přes Tinejdad a Erfoud k dunám Erg Chebbi. V Erfoudu se Fox všímá muzea gigabitů, tak to otáčíme a jedem se tam mrknout. Cestou zpátky k muzeu mi na kruháči lehce podklouzne zadní kolo, tak si pochvaluju, jak mi to hrabe, jaký že to sekam frajerský drifty. Jenže u muzea zjišťuju, že to hrabe, protože mam prázdný zadní kolo. Takže ještě než vtrhnem do muzea, procvičim si výměnu píchlý duše. Duše ve výsledku píchlá nebyla, pouze ušel vzduch dírou pod záplatou. V muzeu je mraky šutrů, ve kterejch jsou dobře zachovalý zkameněliny. Foxe tohle baví, tak je tu v sedmým nebi a prošmejdil tu všechny kouty.

Z Erfoudu už jedem pouští, okolní teplota skokově roste a za chvíli jsou vidět oranžový písečný přesypy Erg Chebbi. Spousta lidí si pod pojmem Sahara představí písek, hodně písku a ještě víc písku, duny, duny, duny. Jenže chachá – omyl. Sahara je převážně šutr. Proto jsou tyhle lehce dostupný dunový přesypy hojně vyhledávaný turistama – někdo se chce povozit na velbloudu, někdo na čtyřkolce, někdo na Ladě nebo na lyžích… My to máme v plánu na motorce.

Ubytujem se mezi dunama poblíž hotelu Auberge du Sud a poznáváme, jaký je to stavět stan v poušti. Do tří a půl vteřiny máme písek všude. No nic, odstrojit mašiny a šup do dun, než zapadne Slunce. Fox je utahanej, tak se neúčastní, ale fotí, jak s Bonnnyesem blbnem. Já jsem za chvíli taky ztahanej, ale Bonnyese to hodně baví, tak ho po pár minutách vytahujem z duny. Bonnyes po sobě zanechává v písku zajímavou stopu – před hranou duny zapomněl ubrat plyn a asi šest metrů se proletěl (prostě stopa z ničeho nic začíná v písku a mizí za nejbližším přesypem). Ještě se jedem s Bonnyesem sklouznout kousek okolo dunovýho pole, užít si trochu foffroadu po rychlejch pistách.

Při čekání na západ slunce v dunách se dáváme do řeči s prodejcema suvenýrů, který se s Tebou nejdřív normálně baví a když už chceš odejít, začnou před Tebe vykládat jejich zboží. Když Slunce zapadlo, jdem se drobet zkulturnit a dát nějakou tu baštu do hotelový restaurace. A tyvole, na zahradě hotelu v poušti je normálně bazén! Na jednu stranu čumíš do písečný duny, a když se otočíš, máš tam dva metry vody.

Na další den máme v plánu zdolat dakarskou etapu z Merzougy do Zagory. Nebo to aspoň zkusit. Dojíždíme do města Taouz, kde končí civilizace a asfalt, dál už jenom vyježděný pisty v poušti. Zjišťujem ale, že máme málo benzínu, tak se vracíme zpátky za Merzougu nabrat palivo a nějaký ty zásoby, kdybysme zůstali na noc v poušti. Taouz napodruhý objíždíme po pistě a pokračujem dál pouští. Nejde to úplně tak hladce, jak jsem si představoval, cesta je kamenitá a musíš pořád dávat pozor, ať netrefíš šutr a neprorazíš duši. Navíc se sem-tam objevujou písečný pole, který s naloženou mašinou projíždíme s menšíma či většíma obtížema.

Od Australanů a taky od místních víme, že na trase narazíme na velký pískový pole, ale že to přijde už po pětadvaceti kilometrech, to mě překvapilo. Když jsme podruhý zvedali Foxovo moped a můj stroj vyprostili z přesypu na cestu, dohodli jsme se, že na to kašlem a vrátíme se. Nechtěli jsme tu zhuntovat ani stroje, ani sebe. Vždycky jsem obdivoval blázny, co na dálkovejch soutěžích takovýhle terény zdolávaj dva tejdny v kuse. Od teďka už vim, čím si ti borci musej projít, aby do toho vysněnýho Dakaru dojeli…

Za Merzougou stavíme na pumpě doplnit energii a potkáváme tu Ammara, staršího pána, co pomáhá s organizací Merzouga Rally. Nebo to aspoň o sobě tvrdí. Ale ukazuje nám jeho fotky s legendama Dakaru, třeba s Peterhanselem a jeho Peugeotem. Taky se od něj dozvídáme zajímavou informaci, že pod písečnejma přesypama Erg Chebbi, cca v hloubce tří metrů, je spodní sladká voda. Tak teď už ten bazén v hotelu chápem.

Domlouváme plán na další dny. Páč jsme už drobet zdrchaný, zajedem se zrekreovat k moři. Z Merzougy to teda otáčíme na západ a přes Alnif směřujeme zpátky do Tazzarine. Cestou bohužel zajíždíme do města Rissani, před kterým jsem byl varovanej. No, horší město jsem v Maroku předtím ani potom už neviděl. Bordel, smrad, chaos. Aby toho nebylo málo, málem mi z vedlejší uličky vjel pod kola stařík na bicyklu a při výjezdu z města na nás píská policajt, že prej jsme mu projeli jednosměrkou v protisměru. My ale chcem z města rychle vypadnout a vůbec nemam chuť se s nim nějak vybavovat, tak na jeho pískání odpovídam česky. A pomáhá to, přestává se o nás zajímat.

Kousek za Rissani nám cestu překříží houf velbloudů. Pořádnou fotku s velbloudem z Maroka ještě nemáme, tak zastavujem a fotíme. Taky sledujem, co že to v tak vyprahlej krajině žerou. Baští nějakou nízkou seschlou křovinu s asi pěticentimetrovejma trnama. Fuj. Při odjezdu plácnu nejbližšího velblouda po hřbetu se slovy „Máš jí!“ a po Kazachstánu, kde jsem se dostal do vedení, tak v Maroku zvyšuju vedení ve hře na babu. Šantís vs. Velbloudí celýho světa – 2:0.

V podvečer přijíždíme do Tazzarine a míříme do osvědčenýho kempu Amasttou. Tentokrát už je jídlo rychlejší (opět vaječná omeleta), ale to pivo pořád chybí. Já a Bonnyes vytrháváme ze země každej jednu malou, asi dvaceticentimetrovou sazeničku palmy s tim, že si je vezmem domů. Proto zřizuju tzv. zahrádku, je to půllitrová PETka s vodou, do který rostlinky každou noc ponoříme. Přes den palmu vozim zabalenou v igeliťáku a zamotanou do karimatky, aby se nepolámala. (Vydržela mi až domů, ale po dvou měsících bohužel dopalmila…)

Z Tazzarine je na programu dne přejezd co nejdál na západ horama Anti Atlasu, takže se nezdržujem a vyrážíme brzo ráno, už okolo půl desátý. U Bou Azzer zastavujem, protože naší pozornost upoutá lom na kobalt a nikl. Daj se tu najít geody ametystu, kalcity, pyroluzity, krystaly barytu a další šutry. Příbíhají k nám dva mladíci a nějaký šutry nám chtějí prodat. Nic nekupujem, jenom se s nima dáváme do řeči a po chvíli jedem dál. Někde za Kourkoudou, uprostřed pustiny před městem Ighri, Bonnyes odbočuje ze silnice a šutrovitou stezkou míří k rozbořenejm kamenejm domečkům, který asi dřív sloužili kočovnejm pastevcům, a zahajuje tu bádání jím vytvořenejch petroglyfů a samovolnýho kutálení šutrů hozených Foxem. Šokující výsledky zaznamenává na video, aby nám to vůbec někdo uvěřil.

Z Taghzoute volíme cestu přes Irherm na Tafraoute. Cesta je to úžasná, nahoru dolů mezi krásnejma kopcema. Párkrát stavíme, abysme něco vyfotili, ale kdybysme chtěli fotit všechno zajímavý, co cestou vidíme, tak tady fotíme ještě dneska. Spaní nacházíme vedle vesničky Isdras, všude okolo nás je to samej šutr, ale stačí jich pár odkopnout a dá se bydlet. Západ slunce krásně zbarvuje okolní kopce do oranžova. Ty večery jsou v Maroku okouzlující. Smůla, že jsme tu samý chlapy…

Ranní slunce zase maluje okolní krajinu do oranžova, ale neni čas žasnout, balíme a jedem dál. Dneska nás snad už čeká moře. Teda, co to kecam, rovnou oceán! Cestu přes Tafraoute zase lemujou vysoký štíty, takže cvakáme fotky o-sto-šest-a-půl. U Mighrmane fotim fotbalovej stadion místního klubu Chabab CMFC, honosně nazvanej „Stade Mighrmane“ – je to uválenej štěrk s nalajnovanejma čárama. Musim přiznat, že co jsem zatim v Maroku viděl, tak je to první fotbalový hřiště, který je rovný a ani přes něj nevede žádná cesta.

Za Tirhmi vyjíždíme z Anti Atlasu a otevírá se před náma placka okolo Tiznitu, která nás dovede až k vodě. Jsme u pobřeží. Chcem zaject co nejblíž k oceánu, ale nejdřív vypadává z rukou moped Bonnyesovi a pak i mě, tak to vzdáváme a jdem se nabažit tý krásy pěšky. No, krásy… Je větrno, velký vlny a mlha, takže toho moc vidět neni. Cvaknem pár fotek a jedem při pobřeží do Sidi Ifni. Kousek za vesničkou Gourizim stavíme na jídlo v pěknej restauraci Aftas Trip, kde ochutnávam velbloudí maso. Bonnyes s Foxem sázejí na klasiku, kuřecí plátek s hranolkama.

Zajíždíme k vodě, kde z pevniny do vody vylejzaj zajímavý obloukovitý výběžky, říká se tomu podle vzhledu Sloní nohy. Podobnejch výběžků je při pobřeží víc. Jeden z nich se několik dní před naší cestou zbortil. Asi věděl, že se tam chystáme, tak to ukončil dobrovolně… Je tu pořád ta divná slaná mlha, tak se ani moc nedá fotit. Cokoliv je dál než padesát metrů, tak je šedivý. Dostáváme se do Sidi Ifni, kde hledáme bydlení. Značky nás dovedly až do maríny, kde nás obecní blázen uvítá křikem a mlácením do značek a cedulí. Vlastně křičí na všechny okolo, včetně policajtů, naštěstí terčem mlácení jsou pořád jenom značky a cedule. V maríně nacházíme kemp El Barco. Nic moc pro ty, kdo očekávají slušný bydlení nebo teplou vodu. Je to ale hlídaný, poblíž záchodů najdeš i trochu WiFi gigabitů a maj tam pštrosa, tak to berem. Ptáme se lámanou češtino-angličtino-francouzštinou správce kempu, proč je tam tak málo lidí (kromě nás tam byl jenom postarší španělský pár s karavanem a bláznivá Francouzka se svým psíkem a dobitou Fiestou). Povídá, že sezona ještě nezačala. Ta tam začíná až v listopadu a trvá do května. V květnu se v Evropě udělá hezky a tady začíná bejt nesnesitelný vedro, tak zase sezona končí.

Skočíme si na pár piv do místní putyky, kde potkáváme jistýho… A teď mi vypadlo jméno. Nějakej Filip nebo Ahmed, fakt nevim. No, každopádně je to ve městě nějaká velkká šajba, protože ho každej zná, a kdybysme prej měli jakejkoliv problém, máme se mu ozvat, a dává nám na sebe telefonní kontakt. Na oplátku ho zvem na pivo. Po večeři (pivu) se jdem mrknout do města. Centrum je na útesu nad pláží a vypadá to hezky. U majáku to otáčíme a jdem chrápat. Původně jsme tu chtěli strávit volnej den, ale páč to tady vypadá jak v Bulharsku před šedesáti lety (jenom hádam, v Bulharsku a ani nikde jinde na světě jsem před šedesáti lety nebyl), měníme plán a na druhej den si stanovujem cíl dostat se do Agadiru a tam zavegetit.

Po snídani se ještě jednou vypravujem na Sloní nohy. Je trochu lepší počasí, tak je toho vidět drobet víc a i fotky nevypadaj k zblití, ale pořád žádná sláva. O kousek dál už je hezky, po mlze ani památka, tak Bonnyes velí ke koupání. Sjedem kousek z cesty, ale zbytek, asi dvě stě metrů, musíme pěšky, protože písek je dost hlubokej i na nás. Na pláži s Bonnyesem chvíli blbnem a fotíme umění. Fox mezitim něco poštrachal na mopedu a pak klucí skáčou do vln. Mně se moc nechce s tim, že bych pak měl všude písek a tak. No, a najednou přichází vlna, větší než obvykle, bere chlapcům věci a batohy, co si odložili kousek od vody, a stahuje to do moře. Takže poplach, snažíme se to všechno pochytat a zachránit. Bonnyes si to pro jistotu na památku omylem natočil na video. Asi nám nic neuteklo, nikdo nic nepostrádá, ale oba plaváčcí teď mají všechno nejenom od slaný vody, ale taky od písku. Takže po fázi ‚koupání‘ začíná fáze ‚praní‘ následovaná fází ‚sušení‘. Využívam toho a zabíjim konzervu s tuňákem. Hlad je u mě vždy a všude přítomnej.

Po vysušení, vylovení a odbahnění pokračujem dál na sever při pobřeží a za Aglou narážíme na odbočku k národnímu parku Souss Massa. Po asi kilometru končí asfalt a začíná parádní pista, sem-tam zafoukaná pískem. Stačí vrknout plynem, zadek se lehce zavlní a jedeš dál. Pista nás zavedla až do vesnice Tassila. Cesty v ní jsou tak zafoukaný, že v kombinaci s ouzkejma uličkama to budí obavy, abys někomu neprojel zdí do obejváku. Za vsí najíždíme na asfalt a po DÁLNICI (stydíme se) se dostáváme do Agadiru.

Kousek za městem je Camping Atlantika, kde se ubytujem. Při vjezdu do kempu, kousek od nás, srazí auto místního mopeda. Prostě to chtěl s autem otočit do protisměru, ale nedbal přijíždějícího mopedo-cyklisty. Ten nejdřív vstane a začne něco hustit do šoféra, pak si ale úhledně lehne a dělá zraněnýho. Kolemjdoucí se zastavujou a koukají na to, ale nikdo nepomůže. Stejně se zachoval i šofér auta, ten čumí ven z okýnka pod sebe, jak se mu u dveří válí ten sraženej mopedo-nebožák. Ale nic vážnýho to nebylo, za minutu neni po havárii ani vidu, natož slechu.

V prázdným kempu stavíme bivouac hned vedle motorkářů z Moravy. Dva rakouský Advíky, jeden japonskej TransAlp. Pavel, František, Bega a dohlíží na ně Bára, která nechala malý vétéerko doma a veze se jako batůžek a zároveň kamerawoman. Jsou tu na tři tejdny, stejně jako my, a i projeli podobnou trasu, tak si hned vyměňujem zážitky a poznatky. Něco nám ale k tomu povídání chybí… Jo, piva tu nejsou! A taková příležitost by si nejedno zasloužila. Obratem vysíláme skupinu dobrovolníků pro alkozásoby do vsi. V Agadiru, po chvíli vyptávání u místních, nacházíme obchod s alkoholem. Tam Ti prodaj snad cokoliv a v množství větším než obrovským. Nakupujem zásoby a jedem zpátky do kempu. Umejt, najíst a začíná družba. Povídáme, likvidujem pivo za pivem a nakonec došlo i na flašku slivovice, kterou Bonnyes celou cestu tajně tahal s sebou. Z celýho večera mam jedno okno a jednu rozmazanou fotku, z který toho moc nevyčtu…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (26x):


TOPlist