Maroko na oko 2021

Termín: 10. – 26. 11. 2021
Rychlý osmidenní přesun z Casablanky do vnitrozemí, přejezd přes pohoří Atlas. Jižní pouští podél Alžírské hranice směr západ k Atlantiku. Podél moře na sever, zpět do Casablancy.

Důležitá byla shoda deseti flexibilních účastníků na akci, nakládce motocyklů a přesunu do místa zahájení tripu.

Základem byla osvědčená parta z několika předešlých expedic. Petr S. (1963) KTM 500 EXC-F, Martin T. (1963) KTM 690 enduro R, František G. (1954) KTM 690 enduro R, František Š. (1962) KTM 450 EXC-F, Jiří B. (1961) KTM 890 Adventure R, Luděk F. (1989) KTM 450 EXC-R, Tom M. (1972) Yamaha Teneré 700, Víťa T. (1968) KTM 450 EXC-F, Aleš L. (1975) KTM 500 EXC-F, Staňa B. (1975) Husqarna 500.

Petr poskytl dodávkové plachtové vozidlo FIAT Ducato, kam se bez problémů vešlo našich 10 motocyklů. Osm členů expedice letělo z Vídně do Casablanky. Martin a Jirka zasedli za volant Ducata a s třídenním předstihem se vydali z Hradce Králové do 1 200 km vzdáleného přístavu v Janově. Nakládka na trajekt v Janově trvala celé dopoledne.

Mnoho osobních i dodávkových automobilů Maročanů naložených nejen po vrch, ale i s ohromnými balíky na střeše zajíždělo do připraveného trajektu. Maročané žijící v Evropě se živí i tím, že shánějí použité zboží, jízdní kola, nádobí, sportovní věci a stroje atd., naskládají vše do a na vozidlo a odjíždějí zboží prodat do rodné země. Extrémně zatížené střechy vozidel se prohýbají a dodávková vozidla se rozpadají.

Dva dny a dvě noci se dají na trajektu vydržet. Kajuta je dobrým zázemím. K dispozici je kavárna, bufet i restaurace. Se zastávkou v Barceloně se blížíme k africko-evropské úžině. Po pravé ruce se zjevuje skála mysu Gibraltar. Za ním je velký přístav a dál pokračuje španělská pevnina. Po levé ruce se blížíme k novému modernímu nákladnímu přístavu, který je situovaný ještě 50 km před marockým Tangerem. Vyjíždíme z trajektu a spletí kontrol se dostáváme do mezipásma, bohužel však mezi obchodní případy, kde by vyclení trvalo snad i několik dní. Probojovali jsme se tedy zpět mezi turisty a na klasické celnici proběhlo rychlé odbavení. Nejdůležitější dokument bylo pozváni do Maroka, bez kterého by nás do země nevpustili, naštěstí nám ho ještě na trajektu věnoval Drapák, Venca Šolín, který v tento termín organizoval komerční expedici. Ke každému vozidlu obdržíte lísteček, který je nutné odevzdat při návratu. Při západu slunce vyjíždíme na dálnici směr Casablanca a čeká nás ještě

350 km. Jedeme po kvalitní dálnici, mýto je nutné platit hotově v národní měně dirham. Celý úsek stojí v přepočtu asi 500,- Kč, litr nafty 25 Kč. Před půlnocí přijíždíme k letištnímu hotelu, kde nás čekají ostatní členové expedice.

Na trajektu se seznamujeme ještě s další partou motorkářů, kteří pojali cestu do Maroka jiným, komfortnějším způsobem. Jsou to čtyři chlapíci také s enduro motocykly. Za jejich terénním picupem táhnou speciální nákladně/obytný přívěs SportCaravan. V zadní části přívěsu mají naloženy motocykly, přední část přívěsu nabízí komfortní ubytování. Jeden člen expedice jede se soupravou a vytváří celé partě doprovod. S partou se setkáváme ještě jednou na trase pod dunovým polem.

1. DEN moto jízdy

Vstáváme v 7 hodin ráno, po snídani vykládáme motocykly, nakládáme nezbytná zavazadla, oleje a náhradní díly a vyrážíme východním směrem do vnitrozemí. Je neděle 14. 11.2021, příjemné slunečné počasí, cca 20 stupňů. Krajina se začíná vlnit, potkáváme závodníky na silničních kolech. Nejrozšířenějším dopravním prostředkem ve vnitrozemí je oslík, nákladní trojkolka a levné vozy Dacia. Silnice jsou po celé zemi v překvapivě skvělém stavu. V jednom z měst si na frekventovaném bulváru dáváme k obědu náš první TAJINE, (v keramické míse upečené a podušené maso s veškerou přílohou). Jídlo není nijak výrazně kořeněné, vše doháníme skvělými přílohami a ochucenými olivami. Cestu si zkracujeme šotolinovými velmi prašnými cestami. Překonáváme první horský hřeben. Je před podzimními dešti. Sjíždíme k přehradě polovyschlého přehradního jezera u města Bin-el-Quidanne. Jedeme se ještě projet po vyschlých březích jezera. Ubytování nacházíme v hotelu Awaiou hned nad jezerem.

2. DEN

Nad ránem odjíždíme klikatou úzkou asfaltkou k dalším hřebenům hor. Po levici míjíme horu Jabel Azourki (3 690 m) a sjíždíme Údolím šťastných do městečka Tabant. Zabočíme prudce doleva a dál pokračujeme přes sedla po skvělé silnici ve výšce 3 tis. m. s výhledy na zasněžený Atlas. Dojíždíme do Údolí růží, kde v řece několik skupin pradlen provozuje svoji činnost. V místním „Grand“ hotelu obědváme. Následuje odpolední přejezd hrubou šotolinou. Za tmy najíždíme po trase nově budované silnice. V posledních serpentinách nad údolím se nám zjevuje „motorest“, dvě přízemní kamenné budovy s rozestlanými matracemi. Místní kluci nám vaří večeři, zahrají na housle, ubytují nás a se snídaní platíme 130 DHM = 325,- CZK/ osoba. Ráno pokračujeme širokou silnicí ve výstavbě na dno dalšího kaňonu.

3. DEN

Jedeme údolími řeky Dades a Todra. Úžasné kaňony s oázami. Zastavujeme se v jednom z měst, kde v centru tankujeme benzin, vybíráme z bankomatu hotovost. Město se tváří jako naprostá civilizace. Zajíždíme níž mezi obchůdky s kořením a potravinami. Dokupujeme vodu. Projíždíme dolní částí města, kde jsou jedna vedle druhé zámečnické, truhlářské a další dílny místních řemeslníků. Na okraji města projíždíme mezi hliněnými kvádry, které ohraničují parcely, a systémem závlah. Je teplo a sucho. To je dobré, nedovedu si představit, že bychom se mezi parcelami brodili písečným bahnem. Opouštíme město do vzdálené roviny směrem k jižní poušti k městu Merzouga, známé oblasti, kde se pořádá Rally. Dáváme si pozdní oběd. Nastavujeme obličej odpolednímu slunci. Vydáváme se do pouštního bodu Ouzina, kde se ubytujeme v pouštní „pevnosti“.

4. DEN

Ještě v plném počtu, tedy i s velkými motocykly, pokračujeme jižní pouští západním směrem. Začínají drobné nástrahy pouště, to znamená písečné převěje, duny, písčité cesty, koryta řek a kamenité úseky. Jsme blízko alžírské hranice. Sídla, kde tankujeme a kupujeme Coca-Colu, jsou celkem civilizovaná. Jsou zde umístěny vyfešákované kasárny marockých pohraničních vojsk. Jedeme již po rychlé silnici k městu Zagora. Rychlou jízdou se mně přehřívá výfuk a od výfukových plynů začíná hořet moje bagáž. Než zastavím, oheň je mohutný, že mám obavy, aby mně neshořel celý motocykl. Oheň uhasíme. Shořelo mně vše, kromě věcí, které jsem měl na sobě. Co nemám nepotřebuji… V turisticky známém městě Zagora obědváme. Při výjezdu z města opět bloudíme mezi ohraničenými parcelami. Odpoledne přejíždíme nekonečnou rovnou šotolinou, projíždíme vesnice opět po zádomí, fotíme se s velbloudy a ubytováváme se v městečku Mhamid na kraji pouště.

5. DEN

Dalším cílem je město Tata. Velké motocykly jedou zpět po silnici a sjízdných šotolinách přes Zagoru. Zde servisují svoje proražené pneumatiky. Lehké motocykly jedou pouští směrem k západu. Poušť je opět rozmanitá. Začíná malými dunami, než si zvykneme jak duny najíždět, absolvujeme několik pádů. Následují kamenité cesty. Dojíždíme k velkému dunovému poli, kde je nutné dobýt kótu nejvyšší duny.

Na turistické základně pod dunou si dáváme pivko a pokračujeme asi 20 km rozježděnou písečnou cestou. Nefunguje mi zadní tlumič a jízda se stává fyzicky náročnou. Konečně najíždíme na absolutní rovinu vyschlého jezera. Tady se jede velmi rychle, ale přitom bezpečně. Dlouhá rovina se halí do oparu. Naše družstvo se roztáhne na několik kilometrů. Vpředu jede Petr, Staňa a Aleš. Za nimi ve větší vzdálenosti Luděk. Za dalších pět set metrů jedu já, František a kolonu uzavírá a jistí Víťa. Rovina končí, cesta se stáčí vlevo a přijíždí mezi skály. Vidím po obou stranách mužíky, tedy nebezpečí, ubírám plyn a přijíždím k seskoku cesty. Za seskokem vpravo od cesty asi 70 m pozoruji nějaký barevný předmět, že by barevné označení dalšího nebezpečí? Ne, motocykl. Vlevo spí chlapík. Zastavuji motocykl. Úplné ticho. Vlevo od cesty na zádech hlavou po směru jízdy leží nehnutě Luděk. Nevšiml si varování a v plné rychlosti přijel na seskok. Přijíždí František a Víťa. Trvalo nám asi hodinu, než jsme Luďka rozpohybovali. Hýbal všemi končetinami, to byl základ. Porovnali jsme jeho motocykl a Luděk odjíždí nakonec s námi. Máme to ještě rozmanitou pouští 60 km na pevnou silnici u vesnice Akka Iguirn. Trasa nebyla přímá, ale proplétala se mezi hřebeny skal, chvíli na západ a zase na východ. Před námi výjezd posetý balvany, zde František prověřil sílu své 450ky, pěkně po zadním do svíce, až ho sundala. Míjíme skalní hřeben, kde stály za sebou hned čtyři „Cheopsovy pyramidy“. Vysmekneme se z pouště, najíždíme na asfaltovou silnici, zbývá nám ještě 25 km do města Tisint, kde se setkáváme s ostatními a pak 70 km do města Tata. Luděk zůstává v hotelu na pozorování. Věnuje se mu František. Já s Jirkou vyrážíme do víru večerního města. Spousta obchůdků a dílen. Pekaři, výborné koblihy za 5 Kč atd. Zde si kupuji to nejnutnější, co mně shořelo, tedy holení, kartáček na zuby, triko a kalhoty nepromoky. V noci začalo silně pršet a i další den nevěstil nic lepšího.

6. DEN

Z Taty odjíždíme za deště. Parta 7 lidí jede delší trasu. Později za námi odjíždějí 3 zbývající. Franta G. shání zadní pneu, Luděk musí jet pomalu a asistuje jim oběma Tom. Původně suchá koryta řek se naplňují vodou a brody, které první parta projela, jsou za 3 hodiny skoro neprůjezdné. Nemám horní vrch nepromoku. Zachraňuje mě chirurgická pláštěnka. Díky, Renato, že jsi ji Jirkovi přibalila! Asi 80 km od Taty se otevírají úžasné scenérie vyvřelých útvarů a hřebenů hor. První parta si prodlužuje cestu směrem k Atlantiku přes různá sedla. Bylo chladno a v sedlech mlha. Jízdu komplikovalo i mrholení. Zahřívali jsme si ruce za výfukem. Při průjezdu mnoha údolími v této oblasti je zřejmé, že byly postiženy požáry. Stromy ohořelé, opuncie vypadají jak zkroucené plasty. Sjíždíme do nižších poloh a začíná být tepleji. Blížíme se k hřebenům hor, které vypadají jako Dolomity. Přijíždíme do města Tafraute. Scenérie okolních hor je úžasná. Zajíždíme i do oblasti, kde si vyhráli umělci a pomalovali balvany skal výraznými barvami. Je zde i známá skála Napoleon, nad domy „naskládané“ kameny do vysoké věže. Za vydatného deště jedeme k městu Tiznit a zbývá nám už pouze 20 km k Atlantiku. Ubytováváme se v apartmánu nad mořem. Promočené oblečení necháváme vyschnout na zábradlí schodiště. Zítra má opět svítit slunce. Oblečení na nás uschne.

7. DEN

Ráno děláme nezbytný servis. Dotahujeme šrouby a řetězy a doléváme olej. Odjíždíme podél pobřeží na sever. Jedeme nad útesy, projíždíme po zádomí vesnice. Všude vybíhají, jako po celé naší trase, děti a mladí, aby nás povzbudili. Zajímalo by mě, zda vůbec chodí do školy. Projíždíme také kolem velkých fóliáků, kde se pěstuje zelenina. Přijíždíme do města Agadir (Agadir znamená chráněná sýpka). Nad Agadirem pokračuje krásně upravená riviéra. Na jedné pláži se jedou motokrosové závody. Sjíždíme na pláž a sledujeme závody. Obdivujeme také marocké hostesky, které jsou diametrálně emancipované oproti zahaleným, nebo „neexistujícím“ ženám ve vnitrozemí. Za tmy dojíždíme kolem golfových hřišť alejemi exotických stromů araucaria do letoviska a přístavu Essaouiry, kde se ubytováváme v levném surfařském „hippies“ hotelu. Společný pokoj s pevnými palandami. Ze střešní terasy výhled na moře. Večer jsme navštívili funkční restauraci. Vždy když jsme někam dorazili, srazil číšník k sobě briskně stoly. Výborné byly zeleninové polévky. Na zapití pivo nebo červené víno, které je možné koupit pouze v restauraci za příslušný příplatek.

8. DEN

Zajíždíme v Essaouře na nábřeží a jdeme se podívat na starou pevnost a k ní přilehlé rozlehlé staré město. Je ráno, obchodníci se chystají na turisty a vystavují umělecká díla. Obdivujeme také rybí trh. Jedeme na sever k městu Safi, zde také zajíždíme k významné pevnosti, ale obdivujeme ji pouze z nábřeží. Pokračujeme směrem do Casablanky, která je největším městem v Maroku. Má přes 3,8 mil. obyvatel a i s aglomerací 6,8 mil. Je neděle a navečer se vracejí lidé do velkoměsta. Cestou nakupují na velkých trzích plných zemědělských plodin. Hromady brambor, banánů, pomerančů, granátových jablek a luštěnin. Vše čerstvé a zaručeně bio. Vjíždíme do Casablanky s mohutným proudem aut. Na motocyklech to je zábava. Svižná jízda, trochu rizika, ale rychlý postup. Přijíždíme k nasvícené velké mešitě Hasana II. Zpěv muezzina dokresluje celkovou atmosféru a závěr naší cesty.

9. DEN

Jedeme s Víťou na jednom motocyklu k letišti vyzvednout náš nákladní automobil. Zpět si na poslušné KTM 890 Adventure R projíždím Casablanku. Jedu hlavním bulvárem, palmovou alejí směrem k velké mešitě. Fotím také architektonicky zdařilý křesťanský kostel. Zajíždím i k další výrazné dominantě, starému velkému majáku. Pod majákem se nachází zdí obehnaný slam. Vracím se k našemu Beach hotelu. Odpoledne nakládáme motocykly. Já s Jirkou odjíždíme směr Tanger, odkud nám ráno vyplouvá trajekt. V noci na trase u benzinové pumpy ještě vyrušíme běžence, kteří k nám chtěli přistoupit do nákladního prostoru. Noc, chladno, déšť. Byla to rozpačitá chvíle, kdy se utečenci na tlesknutí rozutekli za svodidla jako kočky. Dopoledne naloďujeme po mnoha kontrolách na trajekt a odplouváme směr EU, Barcelona a Janov. Vylodění bez buzerace, prostě pohoda.

Celkem jsme najeli na motocyklech 2 800 km bez poruch na našich strojích. Řešili jsme pouze proražené pneumatiky.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE