Na ČZ do Litvy 2023

Prolog:

O tom, že pojedeme s naším čezetním gangem zase někam za hranice všedních dní, nebylo pochyb už od loňského návratu z Polska. Otázka kam byla vcelku rychle vyřešena, pomyslný prst ukázal na Srbsko, které mám velice rád. Pozvolna jsem začal plánovat trasu, hledal zajímavá místa, která jsme ignorovali v roce 2017 při putování Srbskem, zkrátka jsem se jako vždy ponořil do map a internetu.

Že pojedeme na Čezetách jsem považoval za jasnou, i když pošetilou věc, nicméně jsme gang demokratický, takže rozhodla kvalifikovaná většina.

Jak to tak bývá, když chce člověk někam vyjet na motorce, ne vždy věci vycházejí podle plánu. Stejně jako vloni. Na Balkáně se začalo kazit počasí, a to dost hrubě. Předpovědi slibovaly lijáky (jak jsem po dovolené uznal, nelhaly, v Srbsku byly i povodně a pršelo vydatně několik dní v kuse). Politickou situaci jsem i přes nepříznivé zprávy zejména z jihu země úspěšně ignoroval.

Bylo třeba neprodleně vymyslet náhradní program, do odjezdu zbývaly tři dny. Budeme se řídit počasím a pojedeme tam, kde bude hezky slunečno. To slibovali na sever od hranice naší malé země. Zase Polsko? Vždyť jsme tam byli vloni. Nevadí, pojedeme jinudy a navštívíme nová místa. A při té příležitosti to dotáhneme až do Litvy a procestujeme Litvu. To je slovo do pranice! A taky dojedeme do Vlčího doupěte, když nám to vloni nevyšlo. Hurá, krize je zažehnána!

Že se muselo improvizovat i při improvizovaném plánu, nikdo nemusí pochybovat.

Představení gangu:

Čenda ČZ 175/487 ( Čenda byl na této motorce i vloni, a tak prováděl menší servisní věci, které stihl včas)

Jirka J. ČZ 175/477 ( Jirka má motorku v pořádku, osvědčila se vloni, drobnosti jako vypálená patice žárovky předního světla mu nenadělaly vrásky na čele)

Jirka H. ČZ 350/472 ( I druhý Jirka má motorku v pořádku, jen při balení zjistil, že má prasklé v zadním kole dva dráty)

A Já: Radek ČZ 250/485 (mé Kleopatře bylo přes zimu zgenerálkováno srdce -rozuměj motor - a já se snažil během jara najet co nejvíce zkušebních a zajížděcích kilometrů)

Zkrátka a dobře, věřili jsme, že to my i naše motorky zvládneme.

Den 0. Luštěnice-Nymburk, ?km

Napsal bych přesnější počet ujetých kilometrů, ale každý z nás jich najel jiný počet. Bylo v plánu vyjet v neděli 4. 6..Čenda spal u nás, a ráno kolem půl desáté jsme měli přijet do Nymburka, tam přibrat Jirku J a setkat se v Jablonném nad Orlicí s druhým Jirkou, abychom již společně směřovali k našim východním sousedům.

Rádi bychom, kdyby nepřišla první závada. Dívám se pod karburátor na své 485 a pod ním se nacházelo značné množství benzínu. Co je? No ano, povolená matka, která zakrývá hlavní trysku. A jelikož je k ní přístup jako k penězům, tak musel karburátor dolů. Dvacet kilometrů a už mám špinavé ruce, hezky to začíná. Sotva jsme opustili Nymburk, začala podivným způsobem zlobit Jirkova 477. Motorka, která ještě před týdnem letěla jak neřízená střela, nechtěla táhnout a dusila se. Co to zase je? Od deseti do třinácti hodin jsme díky opravářským zastávkám dostali až za – světe, podrž se! - Chlumec nad Cidlinou. Ano, 60 km za tři hodiny! Jirkovi H jsme dali vědět, ať na nás nečeká v Jablonném, ale ať nám jede v ústrety. Při každé zastávce jsme zkoušeli všechny možné triky, jak motorku přimět k poslušnosti, včetně výhrůžek, proseb i modliteb. Znáte to, karburátor vyčistit, zkusit poladit, a pořád nic. Vadné zapalování je nesmysl, je tam VAPE, jiskru to dává… Skoro až ponižující bylo, když nás míjela skupina asi dvaceti jezdců na pionýrech a babettách v momentě, když jsme se opět hrabali v karburátoru. Během poslední zastávky za Chlumcem, když jsme začali zoufat a naší mysl obestíraly temné mraky, jsem navrhl, aby Čenda zkusil prohodit s Jirkou zapalovací cívku, neboť má taky VAPE. To už byla fakt poslední možnost. A světe div se, s Čendovou cívkou jela Jirkova motorka jak bodnutá včelkou. Ulevilo se nám, protože za a) bylo vysilující stále hledat závadu a za b) bylo to štěstí v neštěstí, neboť stát se to někde uprostřed Litvy...každopádně jsme byli zklamaní z toho, že se nemůžeme plně spolehnout ani na věhlasné VAPE. Závadu jsme odhalili, ale jak ji vyřešit? Kde vzít náhradní cívku vapéčka v neděli odpoledne? Stáli jsme za Chlumcem na silnici 611 na autobusové zastávce mezi poli.

Cívka by byla, na svojí druhé čezetě mám vape. Čekali jsme na druhého Jirku, až přijede, abych sedl na jeho motorku, jelikož je nejsilnější a nejrychlejší, a ze své 477 v garáži vymontoval cívku a dovezl ji zpět. Mezitím se u nás zastavil jeden pán, který byl oblečen v tričku ČZ, zda potřebujeme pomoc. Pokecali jsme s ním i jeho ženou, poděkovali za nabídku.

Nebudu zdržovat, podle plánu přijel Jirka H, a já se za necelé dvě hodinky vrátil i s náhradní cívkou zpátky. Motorky jsme zkompletovali a přišla debata na téma kam dneska dojedeme. Přeci jen bylo už 17 hodin. Rozhodli jsme se, že se vrátíme do Nymburka a vyjedeme na čisto druhý den. Večer jsme zašli na Postřižinské pivo a uléhajíce do postelí se těšili na další den.

Den 1. Nymburk-Nový Hrozenkov, 360 km

Nejhorší je smrt z vyděšení. V plánu bylo dojet na Slovensko, avšak pořádné semínko nejistoty zasela vadná cívka v myslích ostatních. Kromě mě, já měl obyčejné kladívkové zapalování a náhradní věci k němu s sebou. Nicméně přátelé jinak nedali a zjistili, že skladem je mají v Rožnově pod Radhoštěm v prodejně náhradních dílů. Dobrá, jedeme tam a pak budeme pokračovat dál na Slovensko. Smělý plán, naše republika je sice malá, ale ne když ji přejíždíte na čezetách.

Zkrátka při jedné z přestávek nám došlo, že to do zavírací doby nemůžeme stihnout, a tak už jsme jeli na pohodu. Po trase z Nymburka přes Nový Bydžov jsme se přes Hradec Králové dostali na silnici 11 a po ní pokračovali až do Šumperka. Z kopců jsme sjeli do úrodné Hané a honili se s dešťovými mraky. Ty na nás tvrdě zaútočily za Libavou a ve Fulneku jsme na pumpě zastavili dosti promočení.

Zatímco jsem už na Bookingu hledal vhodné ubytování, přitočil se k nám pán v tričku se znakem ČZ a prorockým sloganem „ČZ-čekej zradu“ a začal přátelsky vyzvídat odkud jedeme a kam směřujeme. Odpovědí „do Litvy“ jsme ho poměrně uzemnili. Popřál nám hodně štěstí v našem snažení a my za občasného deště pokračovali do Nového Hrozenkova, kde jsem nám zamluvil ubytování.

Po cestě jsme ještě jednou stavěli, abychom si mohli vylít vodu z bot a vyždímat ponožky. Po sedmé hodině večerní jsme byli u hotelu socialistického typu v novém Hrozenkově. Pro nás byl absolutně dostačující, bagáž jsme si mohli nechat dole v sále a netahat ji dvě patra a navíc fungovalo i topení, takže bylo možné mokré věci vysušit. Povečeřeli jsme, dali si pivko a osnovali jsme plány na další den. Vzhledem k vývoji počasí jsme se rozhodli Slovensko vynechat a další den se stočit přímo na sever. Padl návrh na návštěvu muzea kopřivnické Tatry, který byl schválen.

Den 2. Nový Hrozenkov-Wolczyn 270 km

Ráno jsem očekával slunný den, ale bylo zataženo a občas se objevil déšť. Sakra, všechny věci uschly a teď se zase namočíme?

Po snídani jsme nejdříve jeli do Rožnova p. Radhoštěm pro náhradní zapalovací cívky a koupili jsme i nějaké další drobnosti. Třeba vypálenou patici žárovky na Jirkovu 477. Tu jsme i na místě vyměnili a hle, světlo svítilo.

Jakýmisi oklikami jsme se dostali do Kopřivnice a navštívili tamní muzeum Tatra. Jedním slovem nádhera. Doporučují čtyři ze čtyř členů gangu.

O kousek dál se nachází muzeum veteránů, které není nijak rozsáhlé, ale zato tam mají vystavené o to pěknější vozy a motocykly. Traktor Lamborghini jsem viděl poprvé v životě.

Bylo již odpoledne a my jsme vlastně pořádně nic neujeli. Navíc mě trápila olbřímí rýma a byl jsem donucen vydat se na nákup léčiv proti nachlazení. Řekli jsme si, že trochu vezmeme za plynové rukojetě, abychom dojeli na místo, kde jsme stanovali před rokem. Z Kopřivnice jsme se po vedlejších silnicích dostali do Opavy, kde jsem trochu zakufroval, ale nakonec jsem odtamtud kluky vyvedl a bez problémů jsme se dostali do Krnova, kde jsme odbočili a po pár kilometrech opustili Českou republiku. Na prvním polském parkovišti jsme posvačili něco ze zásob a pokračovali přes Glubczyce do Opole. Jak rychle projet Opolí jsem si v paměti vybavil vcelku snadno. Za Opolí musí zaplesat srdce každého nadšence do průmyslové architektury. Možná je to svým způsobem zvrhlé, ale elektrárna Opole je vlastně na pohled krásná.

Známou cestou jsme ukrajovali kilometr za kilometrem, slunce se blížilo k horizontu. Cestami přes zapadlé vesnice opolského venkova se jelo pěkně a u kolemjdoucích a zevlujících lidí jsme budili pozornost. K večeru jsme přibyli do našeho oblíbeného místa, zaparkovali motorky a postavili rychle stany, abychom mohli rozdělat oheň, opéci si buřty a napít se piva a také provést dezinfekci vnitřních orgánů pomocí domácí lihoviny. Den jsme vyhodnotili jako úspěšný.

Den 3. Wolczyn-Skepe 330 km

Nejsem zvyklý spát ve stanu v přírodě, ale musím konstatovat, že jsem se vyspal moc dobře a ostatní také. Snídani v trávě, teď právě prostřenou...Z loňska i z předchozích výprav jsme si přinesli neschopnost rychle se sbalit a brzy vyjet i do letošní výpravy. Jsme zkrátka brzdy. Když jsme se konečně spakovali a vyjeli, víceméně podobnou trasou jako vloni jsme za sebou nechávali další kilometry po rovných silnicích Velkopolského vojvodství.

S krátkými přestávkami jsme dojeli až do městečka Kaweczyn a chtěli si dát pauzičku vedle supermarketu DINO, když Čenda oznámil, že při brždění zadní brzdou se mu od zadního kola ozývají nepříjemné pazvuky. Mezitím se k nám stočil jeden chlapík, který se rozpovídal o svých mladých létech, kdy také vlastnil čezetu. Dobře jsme se bavili až do chvíle, než jsme zjistili příčinu pazvuků. Čendovi jednoduše chyběla matice na ose zadního kola. Jak ji mohl ztratit, a hlavně jak dlouho bez ní jel, nám zůstalo záhadou. Vyvstal problém, který bylo třeba urgentně řešit, nemluvě o tom, že další den byl v Polsku státní svátek a tudíž všechny obchody zavřené. Chlapík nám poradil, že o dvě ulice dál je otevřené železářství, kde jistojistě budou matku mít. Ještě jsme z něj vytáhli informaci, jak se řekne polsky „jemný závit“ (pro info, je to „drobny gwint“) a s jistou skepsí šli do obchodu. Sortiment měli rozsáhlý, ale po velké matce s jemným závitem ani vidu, ani slechu. Začal jsem lehce nervózně googlovat servisy v okolí. Nic kloudného jsem nenašel. Vrátil jsem se do obchodu, zda by nám nemohli něco poradit. Zjevil se majitel, vyslechl mě a potom odešel do zadního skladu, odkud přinesl kýženou matku. Myslel jsem, že ho zlíbám. Cena dva zloté. Dal jsem čtyři a v euforii vyšel ven radostně mávaje. Matku jsme pečlivě dotáhli a mohli letět dál.

Přes Turek a Kolo jsme dojeli do Wloclawku, kde jsme překročili Wislu. Ohromná řeka. Ve městě Lipno se stala malá nepříjemnost, kdy jsem musel prudce zabrzdit před přechodem pro chodce, protože tam bez rozhlédnutí vlezla trojice puberťáků a Jirka J nestačil dobrzdit a lehce mě štrejchl. Naštěstí žádný pád nenastal. Nadával jsem na ta vemena jak špaček. Shodou okolností jsme o pár set metrů dál zastavili na dotankování na pumpě a zmíněná trojice šla kolem. Byl jsem tak vytočený, že jsem měl chuť natankovat nejdřív tomu floutkovi. Na uklidněnou jsem mu poslal pár šťavnatých českých nadávek.

Poté jsme nakoupili v obchodě nezbytné zásoby (chléb, pivo, voda) a já jsem zamluvil přes Booking ubytování vzdálené necelých 20 km na kraji městečka Skepe. Byl to klasický motel u hlavní silnice s jedním malým pokojem a koupelnou. Nacházela se tam i restaurace, kam jsme zašli na večeři a pivo.

Jirka H řešil na své 350 nefunkční světla a blinkry. No, je pravda, že se s ním pomalu loučily už předešlý den a ruku na srdce, nesvítící motorku lze přehlédnout snadněji než svítící. Vzal jsem s sebou mimo několika náhradních dílů i multimetr, který se hodil ke změření dobíjení. 9,8 Voltu není hodnota, která by nás mohla uspokojit. Jirka prolezl celou elektriku, jestli není někde zkrat nebo nějaká jiná neplecha, ale nenašel nic. Motorka jede, zapalování funguje, ale klidu to nepřidá. A opět VAPE! Ráno moudřejší večera, znavení jsme zalehli a problémy jsme nechali na další den.

Den 4. Skepe-Klewiny 330 km

Krásné slunečné ráno mírně kalil fakt, že v motelu díky havárii netekla voda. Udělat si čaj lze i z vody v petláhvi, ale spláchnout toaletu je poněkud obtížnější. Vypadalo to, že skončíme bez snídaně, ale vše se v dobré obrátilo a polští opraváři a instalatéři se i přes velký svátek vytáhli a havárii odstranili.

Po snídani jsme vyjeli vstříc novým zážitkům. Bez nějakých velkých prostojů jsme chtěli dojet až do Vlčího doupěte, známého to turistického cíle proslaveného především tím, že tam pobýval Adolf Hitler. Krajina severně od Visly již není tak monotónní, vlastně je vcelku motorkářsky příjemná, silnice se slušným asfaltem, časté lesní úseky, kde se nacházejí malá odpočinková parkoviště, menší provoz. Jak jsem již dříve zmiňoval, v tento den byl v Polsku státní svátek (svátek Božího těla). To jsme nepocítili jen proto, že byl malý provoz na silnicích, ale ve městě Szczytno jsme narazili na uzavírku kvůli náboženskému procesí jdoucímu pomalu ulicemi města. Zeptal jsem se policisty, který hlídal u kruhového objezdu, zda by bylo možné motorky potichu a diskrétně protlačit kolem, ale policista rázně odpověděl, že ne. Takže jsme se podívali na průvod, a vlastně to bylo docela zajímavé a nebyla to ztráta času.

Jeli jsme krajinou Mazurských jezer, která je opravdu krásná, různorodá, lesy se střídají s poli a loukami, protkaná potoky a vodními kanály a řadou menších či větších jezer. Dle mého názoru je to jako mix Vysočiny a jižních Čech. Od té romantiky mě postupně odváděl fakt, že se motorka rozhodla stávkovat a nestartovala. Jen na roztlačení… Takže každé zastavení byla loterie „nastartuji-nenastartuji?“. Bylo to poměrně frustrující, zvláště když při opakovaných pokusech nakopávat mě startovací páka s chutí nakopala taky. I teď, když píši toto skromné povídání, mám kotník trochu nateklý, a to už uplynuly téměř tři týdny.

Každopádně, odpoledne jsme se ocitli před bránou Vlčího doupěte. Zaparkovali jsme své stroje mezi ostatní moderní motocykly a stali se neplánovanou atrakcí. Návštěva Vlčího doupěte je zajímavá, ne že ne, ale upřímně řečeno jsem čekal trochu více. Areál se skládá z mnoha více či méně rozpadlých budov, vyobrazení Hitlera a von Stauffenberga v situaci před atentátem a také expozicí věnovanou Varšavskému povstání proti německé okupaci. Bunkry samotné byly monumentální, tloušťka zdiva impozantní. Celý areál jsme si procházeli v klidu sami, ač nám u vchodu nabídl své služby erudovaný průvodce. Na otázku, zda ovládá češtinu, odpověděl záporně, takže jsme jeho služeb nevyužili. Na konci jsme ještě zakoupili pár nezbytných suvenýrů, a jelikož čas značně pokročil, vydali jsme na cestu.

Když jsme projeli Wegorzewo, byl čas se poohlédnout po místě na přespání. To jsme našli na osamělém statku pouhé 4 km od hranice s Kalinigradskou oblastí. Přivítal nás majitel se synem, který se po každé vyřčené větě zasmál. Veselá kopa, ten chlapík. To ticho, ten klid, slyšeli jsme pouze kvákání žab z blízkého rybníčku. Nebyli jsme tam úplně sami, dalšími hosty byl postarší manželský pár z oblasti Kašub. Grilovali, pozvali nás, ať k nim přisedneme a pak jsme se bavili a družili do pozdních hodin. Opět se ukázalo, jak je svět malý. Pán kdysi pracoval v boleslavské Škodovce a vozil domů tuzemský rum a Zelenou a jeho žena zase ráda sleduje kriminální seriály na Netflixu, takže jsme bez problémů našli společné téma k debatě. Pak už opravdu nastal čas jít na kutě a vyspat se na další den. Čekala nás Litva.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE