Silk Road, etapa číslo 4

Den první, sobota 16.9.2023 – odlet

Stejně jako letos v červnu, i tentokrát volíme přímou linku z Mnichova do Dušanbe. Dobrá cena letenky, bez přestupů a relativně krátký čas strávený v letadle… Odlétáme oproti původnímu plánu o 14 dní později, tak doufám, že nahoře v horách už nebude sníh a my tam někde neumrzneme. Nebyla ale jiná možnost. Kamil, jeden borec z party, se po letech vztahu „na psí knížku“ rozhodl oženit a vybrali si hezké datum 9.9. v 9:00. Takže jsme všichni týden před odletem absolvovali víkendové soustředění, a myslím si, že co se týká pití alkoholu, odlétáme výborně připraveni…
Máme v plánu projet trochu jinou cestou Tádžikistán, a přes Kyrgyzstán dojet do Almaty v Kazachstánu. Podařilo se nám totiž, po několika měsíční administrativní „bitvě“ s Ministerstem kultury a turismu, získat povolení ke vstupu do Kyrgyzstánu přes hraniční přechod nahoře na Pamíru. Konečně tedy uskutečníme původně plánovanou trasu, tedy příjezd do Kyrgyzu po Pamír Highway přes Kyzyl - Art Pass (4.282m)!

Den druhý, neděle 17.9.2023 – Dušanbe

Neděle má, jak přes kopírák, stejný průběh jako v červnu. Ráno přílet do Dušanbe, taxíkem do již tradičního ubytování, dvě hodiny odpočinku a jdeme k Azízovi pro naše motorky. Vše je v pohodě a na svém místě. Standardní příprava před cestou, balení bagáže a drobný servis. To podstatné udělal Azíz než jsme přiletěli. Máme vše zkontrolováno a přezuto. To už bylo potřeba - většina motorek měla najeto na původních gumách přes 16.000 km, a máme odzkoušeno, že Pamír je na defekty skvělá lokalita. A čím jsou gumy víc sjeté, tím je šance samozřejmě větší.
Několik nových rezervních pneumatik jsme vezli celou cestu s sebou a tři sady nám dokoupili u Zorro Moto v Oshi kluci, když se v červenci vraceli do Tádžiku. Je to jedna z mála možností, kde se dají v těchto končinách sehnat gumy. Jen pro doplnění, šly objednat i Heidenau K60 Scout, tedy stejné pneumatiky, na kterých víc než polovina z nás absolvovala tu šílenou porci km, a které se nám tak osvědčily. Jen jsme je museli, s ohledem na požadované 3 sady, s předstihem objednat. Jak jsem popisoval už v předchozích článcích, motorky tu opravdu nejsou standard, a pokud potřebuješ plánovaný servis a náhradní díly, není moc z čeho vybírat. A tomu samozřejmě odpovídá i cena. Nové Heidenau byly za cca dvojnásobek ceny než nás doma. Nic s tím ale nenaděláš, bez kvalitních gum to na těchto „silnicích“ fakt nejde…

Den třetí, pondělí 18.9.2023 – Qal´ai Khumb

Je pondělí ráno a my vyrážíme. Po zkušenostech z předchozí etapy vyjíždíme již před sedmou hodinou, ve snaze vypadnout z centra než bude velký provoz. Stejně to nevyšlo…
Hned z kraje jsme si pořádně „naložili“. Máme v plánu dojet přes město Kulob, tedy kolem přehrady Norak a potom podél Afghánských hranic až do Qal´ai Khumb. Pořádná porce, přibližně 370 km. Mapy to značí jako trasu na necelých šest hodin. Úplná pitomost, jeli jsme to obráceným směrem v roce 2022, a víme tedy, co nás čeká. Budeme rádi, když dojedeme za světla…
Po výjezdu z Dušanbe a po ujetí asi 25 km odbočujeme z relativně dobré silnice na PB 04 směr Kulob. Míjíme přehradu a moc pěknou přírodou pokračujeme dále. Cesta zatím slušná, docela to utíká, a tak s několika pauzami na pití, focení a další potřeby přijíždíme kolem dvanácté do města Kulob. Tohle město jsem již dříve popisoval. Tržnice, obrovský mumraj, spousta lidí a provoz. Rychlá zastávka, dotankovat, na tržnici polknout nějakou místní dobrotu a pryč. Nejtěžší a nejhezčí část dnešní etapy nás teprve čeká, a čas letí, už je jedna hodina odpoledne.

Pěknou krajinou pokračujeme dále a za městem Shuroobod, zhruba po pětačtyřiceti kilometrech, sjíždíme z hor dolů k řece a k hranici s Afghánistánem. Top serpentýny, zážitek, který nezkazí ani první defekt. Mám prázdné zadní kolo… To je ale záležitost na pár minut. Po minulých problémech s defekty jsme si přivezli náhradní zadní ráfek a tady na něj obuli rezervní gumu. Výměna kola v pohodě, za chvíli jedeme dále a necháme to zalepit až narazíme na první servis.
A je to tady! Hraniční řeka Panj a parádní cesta podle ní až do Qal´ai Khumb. Panoramata jako prase a skvělý lehký off-road! Celé to vede podle vody a napravo je Afghánistán. Jedna z nejlepších tras v Tádžiku, 130 km něčeho neuvěřitelného! Máme skvělé počasí, a tak si to opravdu užíváme. Je půl třetí odpoledne, měli bychom to tedy do večera, i s rezervou na dost časté zastávky, stihnout do dnešního cíle.

Do Qal´ai Khumb dojíždíme za tmy. No comment - asi jsme se „kochali“ moc. Naštěstí dnes to není žádný problém, cestu známe, a navíc přesně víme kde budeme nocovat. Bahrom Sangakov je náš vyzkoušený „penzion“ a kouzlu téhle pelešárny prostě nejde odolat 😅. Čeká nás uvítání s našimi přáteli, ubytování, rychlá sprcha a už rychle k dnešní třešničce na dortu - připravené večeři. Závěr úžasného dne!
Dnes ujeto přes 380 km
Trasa: https://mapy.cz/s/perazafomu

Den čtvrtý, úterý 19.9.2023 – Chorog

Po snídani na terase, s výhledem na řeku Pandž a na Afghánistán na druhém břehu řeky, vyrážíme dále. Nezbytné dotankování, nákupy vody a odjezd směr Chorog. Parádní cesta pokračuje. Celá dnešní trasa pokračuje podle hranic a tomu také odpovídá počet kontrolních pointů a množství vojenských posádek a všude přítomných vojáků. V ničem to neomezuje, na pointech pozdravíš, předáš fotokopii pasu s povolením vjezdu do této oblasti, pokecáš s kontrolou a jedeš dál. A vojákům, co tam chodí sem a tam podle hranic, zamáváš. Vždy ti pozdrav opětují, takže pohoda… Vzhledem k těmto zastávkám, zastávkám na focení, pití a pauzám na odpočinek musíš ale počítat s průměrnou rychlostí maximálně 30 km za hodinu. Naplánovaná dnešní trasa, tedy 240 km, je tedy tak akorát.
Vše dobře dopadlo, přes Rushon jsme po celém dnu na motorkách dojeli do Chorogu a jdeme se ubytovat. Dokonce se stalo něco neuvěřitelného, neměli jsme žádný defekt pneu! Loni na této stejné trase jsme nasbírali čtyři…

Hotel Pamir a naši staří známí. Minulý rok jsme tu při cestě na Pamír a zpět strávili, kvůli množství defektů a nedostatku náhradních duší, pár nocí. Parádní přivítání a večírek. Tihle lidé se o nás výborně postarali a moc nám loni pomohli. A u nich jsme také loni nechali jednu motorku bez kol, abychom mohli pokračovat dále, než nám přišly náhradní duše. Shrnuto - tady jsme doma.
Dnes ujeto 247 km
Trasa: https://mapy.cz/s/pomolosuso

Den pátý, středa 20.9.2023 – Wakhan/Bibi Fatima

A je tu „reparát“. Minulý rok jsme se museli, kvůli již popisovaným defektům, vzdát plánované trasy nádherným údolím Wakhan, tedy „spodní“ cesty na Pamír přes Ishkoshim. Je to jedna z TOP tras v Tádžiku a hlavně, historická trasa Silk Road, tedy Hedvábné stezky! Jak se říká, všechno špatné je pro něco dobré. Projeli a viděli jsme něco jiného, dnes jsme tu zpět a dáme to letos!
S plánem a délkou dnešní trasy se již držíme trochu při zemi. Za prvé se musíme lehce přizpůsobit čím dál tím náročnější cestě (a s tím spojené omezené možnosti ubytování) a za druhé jsme poslední dva dny dojížděli do cíle denních etap dost pozdě. Ale hlavně, musíme už trochu řešit výškovou aklimatizaci. Nepůjde to úplně podle všeobecných pravidel, ale alespoň trochu tomu chceme jít naproti… Z těchto důvodů dneska pojedeme pouhých 190 km. Trasa povede kolem pevnosti Yamchun a ubytujeme se v horské chatě pod horkými prameny Bibi Fatima.

Vyrážíme. Cesta údolím Wakhan je úžasná. Všechny filmy a fotky, co jsme viděli při plánování naší trasy byly sice nádherné, ale skutečnosti se to nevyrovná. Fakt nevím, zda jsme kdokoliv z nás za svůj život navštívili někde něco, co tě tak sebere. A pohled do údolí Wakhan z trosek pevnosti Yamchun opravdu odpovídá superlativům, o něm napsaných.
Lázně Bibi Fatima se nacházejí kousek za pevností. Ve výšce 3.200 m nad mořem, horký pramen o celoroční teplotě nad 40 stupňů.

A protože tento cestopis píši z více než ročním odstupem, tak jen pro informaci jedna „vsuvka“. K lázním vede z odbočky v Tuggoz docela šílená cesta. Serpentýny zaříznuté do písčitého podloží a nepřehledné zatáčky. Sedm kilometrů offroadu, start 2.700 nad mořem, cíl o 500 výškových metrů výše. Nic jednoduchého pro motorky, a o autech již vůbec nemluvím. A na téhle cestě se letos v září převrátila Tatra kolem světa. Psalo se o tom všude a vysvětlení si dost protiřečila. Z naší zkušenosti z místa můžu říct jen jediné - vydat se sem s dvacetitunovým kolosem byla opravdu… no… nebyl opravdu dobrý nápad…

Ubytování máme kousek pod Bibi Fatina. Hodně příjemná „chalupa“ a úžasní majitelé. Dobrá večeře a další parádní den je za námi. A snad dáme i dnešní noc ve 3.100 m nad mořem…
Dnes ujeto 187 km
Trasa: https://mapy.cz/s/jegagapoha

Den šestý, čtvrtek 21.9.2023 - Wakhan/Alichur

Ráno dobrá snídaně a vyprávění. Někteří toho včera ještě neměli dost, a vyrazili na návštěvu a koupel do lázní Bibi Fatina. Nemohli si to vynachválit.
Je před devátou a my vyrážíme. Stavíme znovu u pevnosti Yamchun a pořizujeme za lepšího světla ještě pár fotek. Po pár kilometrech jsme „dole“ (2.700 m nad mořem) na silnici a jedeme dál podle hraniční řeky s Afghánistánem. Nádherná cesta, příjemná šotolina, a dokonce ve dvou vesnicích náznak asfaltu. Ale celkově neuvěřitelný zážitek! Radost nám nemůže zkazit ani další defekt. Máme kliku - pár km před tím jsme minuli servis, a tak se kluci autem jenom kousek vrátili a kolo nechali opravit. No a ten pneuservis…

Po čtyřiceti kilometrech míjíme jediný silniční most (hraniční přechod do Afghánistánu Horní Badachšán), a za ním o kus dále odbočujeme od řeky a podle hranic pokračujeme dále. Stoupáme, z 2.700 metrů nadmořské výšky, v kterých tekla řeka, se dostáváme na hranici tří – čtyř tisíc metrů nad mořem! Máme před sebou 100 kilometrů jedné z nejhezčích silnic/cest v Tádžiku! Fantastická příroda, výborné počasí a kupodivu zatím žádný problém s výškou. Neuvěřitelný zážitek!
No, abych to celé, a hlavně nás nepřechválil… Dost často stavíme, ta silnice nahoře opravdu není nic moc, a tři hodiny jízdy skoro ve čtyřech tisících ti také vůbec nepřidají. Jsou nutné časté přestávky, spojené s focením a doplňováním tekutin a cukrů. A samozřejmě je pořád na co koukat.
Kolem páté odpoledne najíždíme na Pamir Highway. Do cíle dnešní etapy, městečka Alichur, to máme necelých 25 km. Po této trase jsme již vloni jeli tam i zpět, a tohle je zrovna jeden z šílených úseků této legendární dálnice. Písek a roleta, pro mě asi ten nejhorší povrch, co znám. Pomalu se to jet nedá, to ti vyklepe všechny šroubky z motorky a plomby ze zubů, a na rychlou jízdu, při které to funguje, zase úplně nemám odvahu já. Představa pádu, v rychlosti kolem osmdesáti km za hodinu, a vzdálenost nejbližšího doktora tomu opravdu nepřispívá...

Jsme v cíli. Alichur je malá vesnice/osada na Pamir Highway, ve výšce 3.900 m. Jedna z mála možností přespání na trase. Sparťanské ubytování (společná cimra, malé umyvadlo se zásobníkem vody a topení v kamnech nasušeným trusem) vynahrazuje majitelka pohostinností. Večeře, čaj na zapití prášků na ředění krve, tradiční panák na dobrou noc a uvidíme, co s námi to spaní skoro ve čtyřech tisících udělá…
Dnes ujeto 182 km
Trasa: https://mapy.cz/s/daroraholo

Den sedmý, pátek 22.9.2023 – Pamir Highway/Murghab

Dneska na pohodu, přizpůsobujeme itinerář možnostem ubytování a podmínkám. Máme 2 volby - jediný „hotel“ na trase v Murghabu, tedy 110 km a tři hodiny jízdy, a nebo najít nějaký Homestay u jezera Karakol, ve stejnojmenné vesnici. Tam je to ale 250 km, tedy minimálně 7 h jízdy, a to ještě včetně přejezdu Perevalu Ak – Baytal. To je horského průsmyk s výškou téměř 4.700 m. S ohledem na všechna rizika, únavu, nutný drobný servis a zázemí ubytování, volíme první variantu.
Tři a půl hodiny cesty po Pamir Highway, zastávky, focení a klábosení. Dokonce občas výlet mimo plánovanou trasu. Není kam spěchat, a tak si to užíváme. V klidu dorážíme lehce před jednou hodinou na místo. S majitelkou hotelu se známe z loňska a vše je pro nás již nachystané. Bezproblémové ubytování, lehký pozdní oběd a jdeme makat. Je potřeba se trochu postarat o motorky. Není s nimi sice žádný problém, ale je to jedna z mála možností na preventivní servis a kontrolu. U auta je to trochu jinak - to potřebuje opravu. Už druhý den moc nebrzdí, někde u zadního kola teče brzdová kapalina. Tak snad to pořešíme…

 

Hotovo. Motorky zkontrolované a auto opravené. Museli jsme vyměnit zadní trubičku k brzdovému prasátku. Na těch šílených roletách se prostě uklepala. Naštěstí je to jeden z dílů, který jsme měli v univerzální délce. Bylo potřeba jí jenom patřičně zkrátit, naohýbat a roztemovat. A jede se dál.
Tankování je zde kapitola sama pro sebe. Na mapě je asi deset čerpacích stanic, ale nenajdeš tu ani jednu. Pravděpodobně se na mapách.cz zaregistroval každý, kdo má ve dvoře sud s benzínem 😅. My tankujeme přímo naproti hotelu, parádní bencalor s kohoutem. Kvalitní benzín 85 oktanů a kýble s ryskou, která umožňuje odměřit deset nebo patnácti litrů. Jelikož tankujeme všichni najednou a plníme i kanystry, hravě si s tím poradíme. Akorát to trochu trvá…

Dost dobrá večeře a jdeme na kutě. Je potřeba si trochu odpočinout. Máme už i pár lidí „na marodce“. Jeden naražený kotník, drobné střevní potíže a další problémy. Ne všichni tu výšku a místní jídlo dávají… Tak snad zítra všichni budeme O.K. Čeká nás hodně těžký den - 240 km po hodně špatné cestě ve velké nadmořské výšce, dost velká zima a přejezd přes území nikoho do Kyrgyzstánu.
Dnes ujeto 130 km
Trasa: https://mapy.cz/s/jozapadazu

Den osmý, sobota 23.9.2023 – Ak-Baital Pass, Kyzylart Pass, Kyrgyzstán

Je půl deváté a my vyrážíme. Je před námi asi nejtěžší a zároveň nejhezčí den na Pamíru. K první větší zastávce, k jezeru Karakul to je necelých 140 km. Cestu známe, loni jsme to jeli za jeden den tam a zpět. Docela pohoda, včetně Perevalu Ak-Baital. Za dvě a půl hodinky jsme nahoře ve výšce 4.655 m! Na motorce docela super zážitek! Sice ráno bylo docela chladno, přesněji mínus 2, ale teď před polednem tady svítí sluníčko a počasí nám přeje. Bez problémů pokračujeme a sjíždíme k jezeru Karakul. Veliká paráda, už jsem to popisoval loni. Leží ve výšce přes 3.900 m nad mořem, má rozlohu 380 km čtverečních, a je obklopené zasněženými vysokými horami! Pecka!
Po krátké zastávce u jezera pokračujeme o pár km dále, do vesnice stejného jména. Cedule u cesty nás navádí a my odbočujeme na krátké občerstvení. Skvělý horký čaj a sušenky. Neriskujeme a zdvořile odmítáme nabízené místní jídlo. Není prostor pro gurmánské zážitky a experimenty, to nejtěžší máme ještě před sebou.

Nad jezerem se cesta ještě zhoršuje a citelně se ochlazuje. Po padesáti kilometrech jsme na hranici. Odbavení v Tádžikistánu je opět zážitek. Tady se čas zastavil - budovy a ubikace staré minimálně padesát let, vybydlené a v hrozném stavu. Vojáci v nespecifikovatelných špinavých uniformách, pro které jsme neuvěřitelná atrakce. S ohledem na fakt, že tohle není standardní turistický přechod absolutně nechápou, co tady děláme.

Jsme odbaveni. Poté, co jsme jim ukázali zvláštní povolení od Kyrgyzské strany k přejezdu tohoto přechodu, nebyl problém. Pár minut u okénka a razítka do pasů. Následná celní kontrola byla trochu složitější. Nakonec jsme se shodli na povoleném množství převážených potravin. Odneslo to pár konzerv, dvoje cigarety a balík toaletního papíru. Loučíme se jako největší přátelé…
Jedeme dál a čeká nás dvacet kilometrů mezi Tádžikem a Kyrgyzem územím nikoho. Projíždíme Kyzylart Pass (4.255 m) a začíná jít do tuhého. Místy už je na „silnici“ sněhový poprašek. „Naštěstí“ je pod nulou, takže se ta bahnitá a rozježděná cesta moc neboří. Ale ten mráz je protivný, zalézá pod nehty. Nic moc, stavíme každých pár minut a ohříváme ruce o výfuk. No, těch pár kilometrů mezi hranicemi, včetně těch zastávek, nám ve finále vzalo téměř třičtvrtě hodiny.
Konečně sjíždíme k hraničnímu přechodu na kyrgyzské straně. Otvírají nám vrata, parkujeme, odevzdáváme doklady a pohraničník s nimi odchází do budovy. Za chvíli je zpět a v ruce má pouze jeden pas. Dozvídáme se šílenou zprávu, a to že jeden z nás není na seznamu osob, který jim přišel z Ministerstva turismu, a tudíž nemůže vstoupit do Kyrgyzstánu!

Neskutečný průser! Přes agenturu jsme více než dva měsíce (a s půl ročním předstihem) řešili povolení přejezdu a průjezd přes tento hraniční přechod. A zhruba měsíc po jeho získání u nás došlo změně. Tomáš nemohl odjet, místo něj s námi odletěl Milan. Tuto výměnu jedné osoby jsme samozřejmě včas na ministerstvo nahlásili, a také dostali potvrzení, že je vše O.K. Bohužel tato aktualizace už z ministerstva sem na čáru nedorazila! Je sobota večer, nikdo na úřadech samozřejmě není v práci, a nějaké potvrzovací maily v našich telefonech tady nikoho nezajímají. Prostě kluci Sorry - tenhle pán není na seznamu, přes tento přechod ho do Kyrgyzstánu pustit nemůžeme…
Patová situace. Nejbližší volně průjezdný přechod je zajížďka přes 1.200 km, tedy 4 dny navíc. Když to bude auto objíždět, tak nás nikdy nedojede. A pokud my na ně budeme čekat než to objedou, nestihneme po plánované trase dojet do Almaty, a uletí nám letadlo. Máme 2 možnosti. První variantu, úplně se roztrhnout a jet od teďka na 2 skupiny zavrhujeme, volíme druhou možnost - motorky pojedou pomalu dál a auto se vrací do Murghabu. Snad se podaří v pondělí vše vytelefonovat a ti dva nás dojedou. Přeci jenom autem je to jednodušší, můžou jet i v noci a dají větší porci kilometrů…
Nastává přetřídění a přendávání zavazadel a věcí. Nemůžeme jet úplně bez nějakého zabezpečení, zejména bez nářadí a ND, které vezeme v autě. Motorky nakládáme úplně full. Musíme brát do úvahy i úplně katastrofický scénář, tedy že to třeba vůbec nevyjde, a my se už nepotkáme! A snad ani nechci komentovat tu radost, s jakou to děláme, a náladu všech při následném, hodně divném loučení. Je to jako konec hodně blbého a smutného filmu. Brána se zavírá a Milan s Romanem se vrací do Tádžiku. Ještě že jsme včera doplnili u auta i kanystr. Čeká je 220 km zpět, a to by už na ten benzín, co jim zbyl v nádrži, asi nedali…

Nás zbylé pouští do budovy, jdeme řešit papíry. V porovnání s předchozím přechodem na druhé straně hranic je to tu jiný svět - čistý barák, moderní vybavení a kulturní celnice. Standardní proces, bez jakékoliv další buzerace a za hodinu a půl jedeme dál. Do cíle v Sary – Tash to máme 30 km a už se stmívá…
Dnes ujeto 245 km, trasa: https://mapy.cz/s/pufatebume

Den devátý, neděle 24.9.2023 – Sary Tash, Pik Lenina a Osh

Do Sary - Tash jsme včera dorazili po sedmé hodině. Moc pěkný úplně nový penzion, s výhledem na obě nedaleké sedmi tisícovky. To místo je prostě nádhera! Shamurat, majitel penzionu, je horský průvodce a milovník freeride lyžování včetně heliskiingu. Sympaťák a borec s perfektní angličtinou. Dostali jsme slušnou večeři a šli na kutě. Unaveni a bez nálady. Teď je ráno po osmé hodině, a my přemýšlíme, co dál. Jelikož je ale dneska neděle, moc toho asi nezařídíme. Roman s Milanem ve tři dorazili zpět do hotelu Pamir v Murghabu. Celou dobu jsme o nich nic nevěděli, neměli signál. Po domluvě posouváme odjezd do Osh na odpoledne. Vlčák si alespoň trochu doléčí kotník a Martina snad přejdou střevní potíže. A ostatní v tom mají také jasno. Pacoš s Honzou chtějí jet na výlet k základnímu táboru Pik Lenina a zbytek si trochu orazí.

Kolem poledne se ti dva už vracejí. Cesta prý úplně v pohodě, z celkových 180-ti kilometrů bylo 120 po parádní asfaltové silnici a tak to zvládli rychle. My mezitím zjistili, že na jedné motorce je prázdné zadní kolo. Řešíme tedy servis a další nevšední zážitek je na světě. Jediný místní vulkanizér před půl rokem zavřel. Nebyl byznys, tak odjel pracovat do města. Ale po telefonu vzkázal, že jestli to umíme, tak ať si to u něj opravíme. Stačí prý urazit visací zámek, co je na petlici na dveřích do dílny 😅. Nakládáme kolo a Robert s Vlčákem odjíždějí Shamuratovým autem na druhý konec vesnice. Vše klaplo, kluci to zvládli, máme opraveno a můžeme jet dál.

Lehce po třetí odjíždíme. Do Osh je to 190 km, většinou po dobrém povrchu. Martinovo střevní potíže nezmizely, ba naopak. Kdybychom byli doma, už je asi na kapačkách… Musí pryč z této výšky (pořád jsme přes 3.150 m) a někam, kde by mu mohli v případě potřeby pomoct. Naštěstí máme parádní počasí, a jak sjíždíme dolů, ještě se výrazně otepluje. A silnice? Průsmyky a asfalt jak v Alpách. Tedy občas s nepochopitelnými a hlavně s nepředvídatelnými místy, kde to po opravě pouze zasypali pískem. A samotný Taldyk Pass? Náš další moc pěkný zážitek!

Město Osh, jsme v cíli. Celkem i s přestávkami to vzalo tři hoďky. Martin se hecnul a dal to. Sice vůbec neví kudy jel, ale jsme dole a v civilizaci. Vybíráme nějaký normální hotel a po ubytování jdeme do centra. A přichází těžké rozčarování. Po dnech v nádherné přírodě je tu hnusné město, všude bordel a neskutečný smrad a smog! To je fakt síla. Vůbec nás tohle město nenadchlo a večerní špacír nás tady nebaví. První hospoda, rychlá večeře (docela dobrá) a jdeme zpět na hotel. Po cestě ještě kupujeme tomu marodovi nějaké suchary a jako prevenci pro nás zdravé dvě láhve vodky…
Dnes ujeto cca 200 km (někteří 380 km včetně výletu)
Trasa: https://mapy.cz/s/damecasufu

Den desátý, pondělí 25.9.2023 – Osh

Dnes u nás dochází k plánovanému střídání. Pacoš odlétá ráno v 7 hodin domů, a tím samým letadlem sem přiletěl o dvě hodiny dříve nováček Číha. Podle původního plánu měl za námi dorazit na hotel a po snídani měla celá „karavana“ pokračovat dál. On, s ohledem na dlouhý let, měl dnes jet jako spolujezdec v autě. No, změna je život, všichni zůstáváme dneska v Osh a jdeme řešit přejezd hranice těch dvou nešťastníků, které jsme museli nechat v Tádžiku.
A je to nejhorší a nejdelší den z celého našeho putování! Pavel je od rána na telefonu a přes tři strany řeší to zatoulané povolení. Po obědě škrtáme „českou cestu“. S ohledem na vyřizování po mailu, časový posun a komunikaci v angličtině bychom výsledku dosáhli tak za týden. Zbývá nám tedy majitelka hotelu, kde kluci zůstali. Je z Kyrgyzstánu a má evidentně dlouhé prsty. A Shamurat, který je místní, inteligentní, umí komunikovat, a hlavně to má pár km na hranici. Pavel by mohl jít z fleku do politiky. Všem slibuje hory doly a maliny v prosinci…

Je osm večer a zatím bez výsledku. Jediným dnešním pozitivem je, že se Martin uzdravil. K večeři splácal vše, co měli na jídelním lístku. Prý si nedovedeme představit, jak mu za ty tři dny vyhládlo…
Sedíme, popíjíme a přemýšlíme, jak to rozseknout. Pokud zítra zůstaneme další den, dostaneme se do patové situace. Nestíháme projet naplánované a neuvidíme, co jsme vidět chtěli. Zbyde totálně „překopat“ itinerář, změnit trasu a přes Bishkek dojet po dálnicích do Almaty. Půlku trasy už jsme jednou jeli a druhou si dle mapy dovedeme představit. Bude to ze 70-ti % nudný a nezáživný přesun…

Štěstí nám ale zachovává přízeň! V deset večer dostáváme neoficiální informaci, že nejpozději zítra do oběda bude potvrzení na hranici! Funguje to tu jako všude, jen musíš vědět, komu a kde poděkovat. A to Shamurat věděl a za nás udělal!
Okamžitě upravujeme plán. Ti dva, co jedou autem, ráno vyrazí a do oběda budou na hranici. Když tam všechno klapne, večer jsou v Jalal-Abad. My pojedeme dále, směrem do cca 270 km vzdáleného Kazarmanu, a další den večer bychom se měli sjet v Narynu. Tam kluci pojedou napřímo. Když to zítra klapne, zbyde jim na pozítří 380 km. To je vzdálenost, která se dá autem i tady bez problémů ujet za den. My ostatní na motorkách to vezmeme z Kazarmanu přes nádherný průsmyk Moldo - Ashuu (3.238 m), a dojedeme do Narynu. I s touto zajížďkou necelých 300 km. Nádherně vymyšleno! Voláme klukům do Tádžiku, udílíme pokyny, dopíjíme láhev a plni optimismu jdeme spát.
Dnes jsme neujeli ani metr. Ale zato jsme toho dost vypili a spoustu peněz protelefonovali…

Den jedenáctý, úterý 26.9.2023 – Koldomo Pass, Kazarman (plán)

Vyjíždíme ráno v devět. Od kluků máme SMS, že jsou již 2,5 hodiny na cestě a že na čáře by mohli být už před obědem. Tak snad jim vše klapne…
Prvních cca 100 km to je standardní přesun. Slušný asfalt, civilizace a provoz. Utíká to, za Jalal - Abadem jsme před jedenáctou. Po dalších 30-ti kilometrech stavíme ve vesnici Mikhaylovka. Poslední pumpa a čeká nás legendární průsmyk Koldomo. Dotankujeme a vedle v bufetu kupujeme nějakou svačinu. A jako vždy je kolem nás spoustu lidí s již standardními dotazy. Odkud, kam, proč a na jak dlouho… prostě klasika. A tady se také, v rámci konverzace o dnešní trase, dozvídáme, že Koldomo Pass je od včerejška zavřený! Nový sníh a je to neprůjezdné… A jestli to ještě letos prohrnou, nikdo neví. Hledáme nejbližší stanici policie, kde si tuto informaci ověřujeme. Bohužel je to skutečně tak! Průsmyk je zasypán novým sněhem, protahovat se nic nebude (není čím) a pokud to ještě letos náhodou neroztaje, tak ho otevřou jako obvykle, tedy začátkem května.

Tak ti nevím, zda máme smůlu nebo kliku. Kdybychom jeli podle plánu, projížděli bychom Koldomo Pass včera. A parádně bychom do toho vlítli! Celá ta Sibiř tam začala až odpoledne…
Každopádně nám to mění plán. Původní trasou přes průsmyk (https://mapy.cz/s/razanazedu) to nepůjde, musíme okolo. Rychle tedy zpět do Jalal - Abad a druhou stranou nahoru, po EM 04 přes Tash - Komur, a dále podle řeky Naryn až k přehradě Koktogul. A po cestě ještě zkusit někde sehnat ubytování…

A z pohodového dne se stala maratónská etapa! Nádhernou krajinou jsme ujeli dalších 350 km, a po celkově ujetých 490 km dorazili pozdě v noci do městečka Toktogul, u vodní přehrady stejného jména. Nikde dříve jsme nesehnali ubytování a stanovat se nám zde opravdu nechtělo. Nicméně úžasný den, slušný penzion, připravená večeře, studené pivo a neskutečné další zážitky.
A kluci? Ve tři hodiny odpoledne vjeli do Kyrgyzstánu! Cesta šílená - nahoře v průsmyku Kyzylart sněžilo a fučelo, ale hranice bez problémů. Teď už jsou dávno někde na hotelu v Jalal - Abad a dle zpráv (a hlavně fotek) proběhla parádní večeře a asi vířivka, nebo co. Byli 3 dny zavřený na konci svět, tak jsou jak utržený vagón…
Dnes, po nutné změně plánu, ujeto téměř 490 km
Trasa: https://mapy.cz/s/nufopanele

Den dvanáctý, středa 27.9.2023 – Toktogul a okolí

Jsme po snídaní a plánujeme, kam a kudy dál. Musíme vymyslet částečně jinou trasu a itinerář. Ta uzavírka průsmyku Koldomo nám to všechno zase změnila a zkomplikovala. Dneska nemůžeme nikam moc daleko, Roman s Milanem jsou za námi přes 300 km. Tak aby nás večer už konečně dojeli…
Po poradě s místními je plán hotov. Kousek nad námi (asi 32 km) je prý moc pěkný srubový komplex s restaurací. Mají volno, a tak tam pro nás paní domácí rezervuje dnešní noc. A dnešek vyplníme nějakým pěkným výletem po okolí.

Na doporučení se vydáváme podle řeky Uzum Ahmad, což je přítok do přehrady. Hezká krajina, slušná prašná cesta a prima počasí. Výletní tempo a pohodové cestování ale za chvíli přestalo některé bavit. No a co může být lepšího, než pořádný offroad, bez zpevněných cest, kde se ztratíš v krajině, pořád hledáš výjezd na cestu a bloudíš! Vše samozřejmě zpestřeno několika totálními uvíznutími, zahozením motorky na všechny způsoby a parádními pády. No prostě idioti…
Naštěstí celá ta estráda skončila bez následků a my odpoledne přijíždíme do komplexu Oson. Máme celý obrovský srub přímo u řeky a restaurace je asi 30 m od nás. Objednáváme k večeři čerstvou rybu a necháváme nachladit láhev Belugy. Po čtyřech dnech budeme zase pohromadě, a to se musí zapít!
Dnes ujeto asi 150 km
Trasa: https://mapy.cz/s/rasenogetu

Den třináctý, čtvrtek 28.9.2023 – Jezero Issyk – Kul

Včera parádní večírek! Kluci dorazili sice až dost pozdě, ale stihli jsme si povyprávět a sdělit si všechny dojmy a zážitky. No, úplně jim tam do tance nebylo. Ale je to za námi, jedeme dál. Po včerejšku jsme zase mínus 2 dny a navíc úplně někde jinde, než byl plán. Musíme dneska trochu zatáhnout a zkusit se dostat až k jezeru Issyk - Kul. Cesta by měla být slušná, tak snad to bude v pohodě…

První kilometry bez problémů. Pěkná krajina a dobrá silnice. Ale to netrvalo dlouho. Za půl hoďky jsme nastoupali nějaké metry a najednou bylo všechno jinak. Zima a kolem sníh. Naštěstí suchá silnice , takže do odbočky ze státní (asi sedmnáct kilometrů před Suusamyrem) jsme těch 110 km ujeli za zhruba 2,5 hodiny. Samozřejmě na to měly vliv i kratší zastávky. V té zimě jsme se nikde moc dlouho okolní krajinou nekochali…
Po dalších pár kilometrech sjíždíme už úplně mimo asfalt. Čeká nás téměř 150 km offroadu v docela slušné nadmořské výšce. Domlouváme se, že to zkusíme 20 - 30 km, a pokud by to nešlo, vrátíme se na státní a objedeme to přes Chayek.

Jde to, a parádní cesta! Lehká šotolina, žádná rozbíječka. A to okolí… Jedeme podle řeky Karakol, v nadmořské výšce zhruba 2.650 m. Cesta vede mezi horami, dokonce vlevo je spousta vrcholů o výšce přes 4 až 4,5 tisíce metrů! Parádní zážitek ještě umocňuje celkem slušné počasí. A hlavně, což je vzhledem k této nadmořské výšce dost divné, už tu není taková zima.
Je skoro 5 hodin odpoledne a jsme zpátky na státní silnici. Máme za sebou přes 300 km a pouze jeden defekt! Robíňo to někde prorazil a musel zastavit. S ohledem na náhradní kolo na střeše auta, které jede za námi, to byla záležitost na necelých 20 minut.

Jsme ve městě Kochkor. Stavíme, musíme tankovat a bodnul by čaj. Nebude to na žádné velké zdržování, ještě je před námi dalších 130 km. Sice po silnici, ale posledních 50 km vede po stavbě. Teda pokud to Číňani za ty 2 měsíce, co jsme tudy naposled jeli, nedostavěli.
Není to hotové, dálnici pořád ještě budují. Do Yurt Campu Meiman Ordo přijíždíme téměř za tmy. Je to jeden z nejlepších campů u jezera Issyk - Kul. Krásné jurty, evropské toalety a sprchy, skvělá restaurace, a navíc - sírové lázně! Přesně v tomto pořadí to celé také absolvujeme.
Dnes ujeto přes 430 km
Trasa: https://mapy.cz/s/lolavasabo

Den čtrnáctý, pátek 29.9.2023 – Směr Kazachstán…

Vyspinkáni do růžova, jsme po hodně dobré snídani a jedeme dál. Dneska bychom chtěli dojet do Kazachstánu. Dle původního plánu jsme měli tuhle etapu zakončit ještě v Kyrgyzu, ale to mělo být včera. Nezbývá než dneska znovu zabrat a dojet až do Bayseyit, a časově se „srovnat“ s původním plánem.

Cestu známe. Jeli jsme tuhle část, tedy až za město Karakol, před cca dvěma měsíci. Slušná silnice, vlevo jezero, napravo hory. Po třiceti kilometrech stavíme u kaňonu Skazka. Číha, který je tu jako jediný prvně, vyjel o půl hodiny dříve a jel si kaňon projet. Povinnost, stojí to za vidění. My ostatní jsme tam už byli. Všichni potom už pokračujeme dál, podle jezera, a kolem půl dvanácté přijíždíme do města Karakol. Na oběd je ještě brzy, ale je přesně čas na skvělou italskou kávu a výborný zákusek. Víme kam na něj… 😅
Po dalších třiceti kilometrech přijíždíme do vesnice Tup. Odbočujeme z hlavní, tankujeme a už jedeme směrem k horám, k Národnímu parku Kolsai. Tady je to už pro nás nové, v červnu jsme pokračovali po hlavní silnici na Bishkek a tam odtud letěli domů.
Vede nás to po docela slušné cestě a po zhruba 80 km jsme na hranici. Trochu se ochladilo, dáváme další vrstvu. Hraniční přechod je nahoře na pláni, v naprosté pustině. Na každé straně hranice dvě buňky, bez jakéhokoliv zázemí. Odbavení bez problému, tady nikdo nic neřeší. Jak jsem se již zmiňoval, Kyrgyzstán a Kazachstán jsou v celní unii. Ukážeš pas, techničák a papír o vstupu motorky a jedeš dál.

Ve čtyři odpoledne jsme úspěšně překročili hranice. Do prvního většího města (Kegen) to máme necelých třicet kilometrů. Cesta stejná, akorát se ještě víc ochlazuje. Tady stavíme, je potřeba se najíst a vyřešit telefonní karty a výměnu peněz. Musíme se zbavit zbylých Kyrgyzských Somů a pořídit Kazašské Tenge. Na kreditku se tady fakt nemůžeš moc spoléhat…
Z Kegenu vyjíždíme skoro v půl šesté, trochu jsme se zasekli v hospodě. První dnešní normální jídlo a fešná stokilová majitelka, která se okamžitě zamilovala do Pavla. Odjezd byl docela složitý… Zbytek cesty v pohodě, do Bayseyitu, dnešního cíle, to máme necelých 120 km a měla by to být hodně dobrá silnice. A opravdu je, není problém s rychlostí hodně přes sto za hodinu. Po těch posledních dnech dost nezvyk.

Po pětapadesáti kilometrech máme poslední dnešní zastávku. Je to parkoviště s výhledem na kaňon Charyn. Velká paráda, ale o tom až zítra. Časově jsme dohnali ztrátu a do Almáty to budeme zítra mít 150 km, tedy 2 hodiny. Ráno se sem vrátíme a Charyn samozřejmě navštívíme.
Dojezd za tmy, hledáme objednané bydlení. Město děs a běs, za tmy to působí strašidelně. Konečně, po dotazech u místňáků, nacházíme správnou odbočku a po pár metrech také bránu. Jsme na místě. Kupodivu slušný areál a velké sruby. Jeden z nich máme objednaný a za chvíli už bydlíme. Sice byl trochu problém s platbou, protože v Kegenu už nebyla v pátek odpoledne otevřená banka a bankomat nám toho moc nedal, ale nakonec jsme se domluvili. V Kazachstánu mají totiž zakázáno brát eura nebo dolary.
Večer zůstáváme na srubu, máme dost zásob. Po tom, co jsme venku viděli, se nám ani nikam nechce. Kuchyně je plně vybavená a tak si chystáme tři chody. Vaříme polévku, ohříváme Adventure menu a vyndáváme ostatní dobroty a zbytky z auta. Vodky máme také ještě pár láhví, celkově není co řešit. Parádní den, krásný večer, super bydlení a plný žaludek. A zítra žádný stres! Co víc si přát…
Dnes ujeto 390 km
Trasa: https://mapy.cz/s/kufagejube

Den patnáctý, sobota 30.9.2023 – Canyon Charyn, Almáty

Ráno na pohodu. Čínská polévka, káva, čaj, chleby se salámem nebo s marmeládou. To by člověk nevěřil, co všechno v tom autě zbylo… Kolem deváté vyjíždíme, respektive vracíme se po trase zpět ke kaňonu. Počasí nic moc, drobně prší. Ale dá se.
Za necelých 45 minut jsme u sjezdu k parku a po dalších deseti minutách jízdy po nezpevněné silnici jsme na místě. Trochu nám padá brada – Canyon Charyn je opravdu jak replika Grand Canyon v Arizoně! Jdeme dovnitř na prohlídku (s ohledem na náš čas a rozsah kaňonu asi dost omezenou) a samozřejmě také pořídit pár parádních fotek. Pro celkový obraz zde odkaz: https://charyn-park.kz/en/home-page/

No, v motorkářských hadrech a botách jsme tam pár kilometrů nachodili. Opravdu něco nádherného, jeden z nejsilnějších zážitků! Cesta zpět v pohodě, akorát jsme posledních pár km do Bayseyitu dojížděli na výpary. Ráno jsme totiž nenatankovali (po kolikáté už stejná chyba), všem budík ukazoval dojezd přes 150 km. Ale asi to nepočítalo s dnešní rychlostí cestou tam přes sto třicet.
Je lehce po poledni, máme plnou bandu a jedeme dál. Po pár kilometrech najíždíme na dálnici, do Almaty nám zbývá necelých 140 km. Po dálnici naprostá pohoda.

Provoz je ale strašný! Je vidět, že se opravdu jedná o jednu z páteřových komunikací v Kazachstánu. Něco jako naše D1. Po pětasedmdesáti kilometrech to balíme a sjíždíme na souběžnou vedlejší silnici. Bohužel ne všichni, za tu necelou hoďku jsme se stihli v tom provozu už trochu poztrácet.
Těch zbylých pětašedesát km, průjezd městem a hledání hotelu nám vzalo dalších jeden a půl hodiny. Čas máme ale skvělý, jsou necelé tři odpoledne a my parkujeme u hotelu Renion. Jdeme se ubytovat a za hodinu si dáváme sraz na parkovišti. Čeká nás kompletní úklid auta a přetřídění bagáže.

Máme hotovo a odjíždíme zaparkovat. Po cestě se ještě stavíme na myčce a kolem sedmé přijíždíme k našemu známému Vadimovi, u kterého auto i motorky zůstanou do června příštího roku, tedy skoro 9 měsíců. S Vadimem jsme se potkali v červnu u jezera Issyk - Kul. Byl tam s rodinou na dovolené, včetně dcery, která žije v Praze. Slovo dalo slovo a my využíváme jeho nabídku na pomoc v Kazachstánu. Motorky jdou do garáže, bagáž do sklepa a auto ven pod přístřešek. Vše za plotem a pod zámkem. Naprostá spokojenost, máme vše hotovo a zítra nás čeká náš úplně poslední den v Kazachstánu. Večer je potřeba vše patřičně vyhodnotit a navzájem se pochválit. Objednáváme dva taxíky a přesouváme se do centra najít nějakou pořádnou hospodu nebo bar. Vadim jede samozřejmě s námi…
Dnes ujeto 315 km
Trasa: https://mapy.cz/s/kamusudume

Den šestnáctý, neděle, 1.10.2023 – Almáty, volný den

Jen krátce - večírek se vydařil, přišli jsme ráno ve čtyři a nevíme úplně odkud. Docela obdivuju Pavla, Honzu a Číhu, kteří dnes vstávali už brzo ráno a letěli domů. My ostatní se teď jdeme vyvenčit do města a hlavně na „vyprošťovací“ pivo. Dneska trochu s rozumem a brzo na kutě. Zítra vstáváme už ráno v půl druhé a ve tři musíme být na letišti. A večer se u nás na hotelu zastaví ještě Vadim. Vyzvedne naše hadry, které jsme si nechali vyprat. Téměř vše tu necháváme, nemá cenu to pořád vozit tam a zpět…

Den sedmnáctý, pondělí 2.10.2023 – Dauhá, Katar

Jsou čtyři ráno a my nastupujeme do letadla. Za chvíli startujeme směr Dauhá, Katar. Když jsme hledali co nejvýhodnější letenku, tak Qatar Airways měl v akční nabídce zpáteční let přes Dauhá, s jednodenní pauzou mezi lety. Bingo! Za dvě hodiny přistáváme v Dauhá máme celý den a noc na prohlídku města. No nekup to!
Přistáváme v 6:25 a venku z letiště jsme za půl hodiny. Nemáme kufry (naše bagáž zůstala u motorek), takže cestujeme jenom s příručním zavazadlem. Vše šlo tedy rychle. Venku je, přestože je teprve 7 hodin ráno, vedro jako prase. Rychle do taxi a přesouváme se asi 10 km do Golden Tulip. Nádherný pětihvězdičkový hotel, kousek od centra a pár kroků od přístavu v Dauhá. Cena 5.700,-/ noc. Za tři pokoje a šest lidí…

V hotelu pouze odkládáme tašky a jdeme na prohlídku okolí. Je brzo, naše pokoje budou připravené až po jedné hodině. Čeká nás parádní procházka v úplně jiném světě, než jsme poslední dva týdny byli. Větší diference všeho snad ani nemůže existovat… Je jedenáct a nám vyhládlo. Přeci jen jsme již od dvou ráno na nohou. Google nám našel pár metrů od našeho hotelu Irish Pub a tak je rozhodnuto.
Irish Pub je ve třináctém patře nějaké výškové budovy a vůbec ho nebylo lehké najít. Dvojitá kontrola dokladů před vstupem a evidence hostů je tady samozřejmostí. Ale potom už naprosto stylová hospoda, Fish and Chips, Burger a kvalitní piva. Vše kupodivu za celkem normální peníze.

Na odpoledne a večer jsme si objednali auto s průvodcem. Mezitím využíváme bazén ve třináctém patře a striktně dodržujeme polední klid. Ve čtyři přijíždí sedmimístná Toyota Land Cruiser a my vyrážíme za kultůrou. Dáváme přednost prohlídce města před výstavou Expo, která tu dnes začala. Nejde prostě vidět vše. Za čtyři a půl hodiny zvládáme Katarské národní muzeum (nazývané Pouštní růže), Mešitu imáma Abdula Wahhába, přístav Dhow, Kulturní vesnici Katara, čtvrť West Bay a Nábřeží Corniche. A na závěr se necháváme naším průvodcem „vyhodit“ na tržnici Souq Waqif, kde zakončíme dnešní parádní den a strávíme večer.

Co k dnešnímu dni říci? Popisovat Dauhá by vzalo dalších pár stránek a úplně to do tohoto cestopisu nezapadá. V krátkosti tedy jenom - neuvěřitelné stavby a luxus. Peníze tu opravdu jsou vidět na každém kroku. Jak jsem se již napsal, jiný svět!

Den osmnáctý, úterý 3.10.2023 – odlet domů

Dneska vstáváme úplně na pohodu, odlétáme až v devět hodin a v Praze bychom měli být kolem půl třetí odpoledne. Nádherné letiště, odbavení proběhlo bez problémů, odlet na čas a naše sedadla máme u exitu, je tedy i dost místa na nohy. Prostě vše klaplo.
A mě nezbývá tedy už nic jiného, než krátce „zhodnotit“ tuhle část naší expedice Silk Road. Patnáct dní na motorce úžasnou krajinou, nespočet zážitků a příhod. Ujeli jsme přes 3.500 km, uviděli kus jiného světa a poznali spoustu skvělých lidí. Jako vždy se to samozřejmě neobešlo bez problémů, ale ty k tomu prostě patří. Některým věcem, i přes pečlivou přípravu, nezabráníš. A jiné vychází z prostředí, ve kterém se pohybuješ. S ohledem na náš počet osob a na nabídku ubytování v těchto lokalitách je téměř nemožné jet kam až se ti bude chtít a potom na místě řešit nocleh. Tohle se, v případě větší skupiny, trochu plánovat musí. Jediné, co jsme úplně nezvládli (a mohli ovlivnit), je termín. Vyrazit do těchto končin v půlce září je pozdě. Změna trasy s ohledem na počasí přidělala spoustu problémů, a když je nahoře -2 až +5, tak to také není úplně komfortní. Měli jsme Kamilovi tu svatbu rozmluvit a vyrazit o 14 dní dříve… 😅 .

Motorky a auto, to je kapitola sama pro sebe. Yamaha Ténéré je skvělá volba, naprosto bezproblémová motorka. Neřešíš nic! Myslím si, že po našich zkušenostech už opravdu můžu objektivně hodnotit. Máme jich tu sedm, a každá má, od našeho odjezdu z Chomutova, najeto téměř 20.000 km. A to se nebavíme o standardních kilometrech po asfaltu. Jedeme cestou necestou, víc než polovina šotolina a offroad. A ani jedna porucha! Nemluvím samozřejmě o defektech, ty vychází z toho, kudy a po čem jedeš. A že to tady opravdu není výlet jako do Alp na průsmyky, je asi každému jasné. A náš Duster? Třináct let staré auto s výkonem 77 kW, které jede a jede a jede. Na to, co zažilo a kam všude dojelo jsou ty drobné poruchy naprosto zanedbatelné…

No a jak dál? Příští rok v červnu bychom rádi na 8 až 10 dní zpátky do Kazachstánu a trochu ho procestovali. Moc pěkná, a hlavně obrovská, země, kterou by bylo škoda jenom projet. A na podzim nás čeká samozřejmě ta hlavní část. Cílem je Mongolsko, popřípadě (pokud se trochu uklidní situace v Rusku) Bajkal. Ale to je ještě daleko, a nemá cenu to teď řešit. Podstatné je, že nás tenhle několikaletý výlet pořád ještě neomrzel, nikomu se nic nestalo a jako parta bezvadně fungujeme. Doufáme tedy, že nám to všem doma ještě jednou (nebo dvakrát) projde, a my příští rok vyrazíme zase o kus dál…