motosp_duben



Cesta přes Kavkaz, Pamír a na skok na Altaj

S partou jsme během posledních několika let navštívili severní a jižní svahy Kavkazu. Pak se k tomu přidaly Kyrgyzstán a Tádžikistán. Všechno jako turisti s batohama. Kdysi jsem byl na turistice na Altaji. Tyhle pohoří mě neuvěřitelně okouzlily. Vznikl tak odvážný sen o výletu, který výše popsaná kopečky spojuje dohromady. Postupem času se sen začal měnit v plán. Povídání o tom, "jak si velcí kluci plní sny", právě začíná....

Kapitoly článku

Jak to všechno začalo + přípravy na cestu

Psal se rok 2007, poprvé jsem byl na turistice na Altaji. Snad ne naposled. O pár let později v létě 2013 jsme byli s partou na Kavkaze, o dva roky později opět s batohem na zádech si užívali krásy kyrgyzských údolí. Roku 2015 se u mě zabydlela R1150GS. Turistické nadšení nás neopustilo – 2017 padlo rozhodnutí zdolat Fanské hory v Tádžikistánu. A bylo by dost dobrý vyrazit z domu na Baworovi a za 3 týdny se potkat s ostatními v Dušanbe na letišti, někde na 2 týdny nechat motorku, odpočinout si 14 dní někde v divočině s batohem na zádech a pak pokračovat přes Pamír, na pár dní na Altaj a dojet do Novosibirsku. Akorát to neklaplo. Eklovala se mi tam skutečnost, že v případě poruchy na motorce a pár dní zdržení servisem by znamenalo pozdní příjezd do Dušanbe a vzhledem k pevnému termínu letenek – které měli ostatní – bychom nemuseli stihnout plánovaný trek v horách. Ale moto sen o Střední Asii žil dál :-)

Překulil se Nový rok a v práci jsem začal kolegy připravovat na mou letní 6 týdenní absenci a začal si pomalu připouštět, že by to letos mohlo klapnout. Plán cesty nahrubo čítal 42 dní mimo ČR a 18000km. Ve hře byla i varianta dojet nejdřív do Mosky, do Novisibirska se dopravit vlakem a „vracet se“ domů. Tu jsem naštěstí včas zamítnul. Všichni známe kouzlo zapadajícího sluníčka svítícího do očí. Absolvovat to každý večer asi úplně nechci.

Moto dostala nové tlumiče od Willberse a nechal jsem přešít sedlo od DDT, ať mám zadek jak na gauči. Dál jsem měnil původní hadice za pancéřové + výměna brzdovky. Sebou dva filtry na olej + malá gola + sada E07. Původně jsem před odjezdem chtěl měnit i olej. Byl jsem v půlce intervalu a další výměna by připadala někde do oblasti Střední Asie, kde jsem měl pochybnosti, zda tam seženu 20W50. Takže kanystr oleje s sebou, výměnu udělám někde kolem Kavkazu a druhá výměna by měla vyjít někde na Sibiři, kde 20W50 (snad) bude vedle každýho stojanu s benzínem.

Víza byla celkem brnkačka – potřeba bylo pouze uzbecké, tádžické a 2x do Ruska. Začátkem června byly papíry vše hotové a následující 3 týdny jsem si už jen užíval každodenní stres sám se sebou, co jsem si to na sebe zase vymyslel.

Vyrážíme....

Sobota 30. června byl ten správný den odjezdu. Kluci z HK mě jeli vyprovodit do Velké Bíteše, kde jsme dali oběd. Dál už jako velký kluk hezky sám. V nejbližších dnech mám před sebou trasu přes Srbsko, Bulharsko, Turecko a Gruzii. Ten den jsem dojel k Szegedu na jih Maďarska, kde na pumpě potkávám Gába s Lenkou z Martina. Kousek odtud jsme vybrali kemp, do večera kecáme. Měli cíl v Černé Hoře. Když se všechno povede jak má, tak se u nich na zpáteční cestě domů stavím na slivovici.

Přes Srbsko a Bulharsko střídám podle možností okresky a dálnice, fakticky letím směr Turecko. Po cestě se občas zastavím na kus žvance + kafe na pumpě, denní nájezdy kolem 500km. Trochu vzrůša zažívám na srbsko-bulharský hranici, kde se sešli všichni Turci s německýma SPZ a v 5ti pruzích je asi 2km dlouhá kolona. Ještě že mám motorku.

Turecko je občas zelená země, občas skalnatá a vyprahlá a hlavně tu všichni mluvěj nějakým divným jazykem. V Istanbulu jsme se na pumpě potkali s motorkářema z HK – tímto zdravím a dejte vědět na pivo :-). Infrastruktura je pro zařazení 6.té rychlosti naprosto skvělá, dálnice vedou přes celou zemi. Kuchyni mají supr, na snídani / oběd jsem se stavoval někde v hospodě a byla to mňamka. Akorát ta komunikace byla trochu krkolomnější. Angličtina nebo ruština tam nejsou v kurzu. Dálniční nudu si zpestřuju průjezdem přes nový most na severu Bosporu (dobře tam foukalo) a cestou ze Sokunu přes hory do Giresunu na pobřeží Černého moře. Pátý den navečer přejíždím turecko – gruzínské hranice. Pecka, konečně se domluvím. Vítá mě celník s vážnou tváří a hloupou otázkou, proč jsem předjel všechny ty auta, co stojí ve frontě. Spím v Batumi. Kouzlo cesty na východ spočívá v tom, že skoro při každém překročení hranice s o hodinu zkrátí den a ta pak hodně chybí :-)

Počasí ráno za mnoho nestálo, projel jsem si Batumi, udělal pár fotek a přehodnotil jsem výlet do Mestie, kde na nejbližší tři dny slibovali kvalitní slejváky. Taky bych rád viděl spoluzavazadlo v podobě E07 raději na ráfkách než na místě spolujezdce - tak hurá do Kutaisi a přezout. Původně jsem byl přesvědčenej, že to bude dělat každej vrátnej. Po hodině bezradnýho ježdění po městě se k tomu měl jenom jeden autoservis. Po dvou hodinách mám přezuto. Až mě děsilo, jak skvěle motorka začala padat do zatáček. Cesta do Vardzie (skalní město) vede podél řeky a byly tam i zatáčky! Parametry silnice Jablonné nad Orlicí -> Suchý Vrch to sice nemělo, ale jsem skromný chlapec a i za to málo jsem byl happy.

Cestou dál Směrem do Arménie jsem potkal chlapíka z Estonska – vracel se domů, začínal v Keni. Frajer. Co mám před sebou, jel asi před 3 lety. Při vjezdu do Arménie mám pocity, jako bychom se vrátili asi o 15 let zpátky. Domy byly oprýskanější, silnice děravější a vozový park rezavější. Kempuju u jezera Sevan, k večeři si dávám skvělou rybu. Děti kolem-kempujících mi pomáhají stavět stan a od jejich babičky dostávám buchtu jako zákusek. Jako zlatý hřeb večera jdu měnit olej.

Další den byl na programu kláštery Gegard a Khor Virap s výhledem na Ararat a toulky po okolí. Spal jsem u jedné rodiny v Jerevanu. Ráno se loučíme, vracím se kolem Sevanu na sever do Gruzie. Tbilisi jsem projel a peláším na Stepancmindu a do Ruska. Počasí bylo neuvěřitelný. Nádherně modrá obloha, nádherný zelený louky v okolí v kontrastu se zasněženýma štítama hlavního kavkazského hřebene se nezažije každý den. Z dáli mě vítá několikakilometrová fronta kamionů, ti to tady musí mít na týden. Hranice s Ruskem byla chuťovka. Po detailním výslechu se shodli, že o mně vědí všechno a prohlídku tělesných dutin můžeme vynechat. Za tmy dojíždím do Vladikavkazu. Po ubytování jdu do města najít obchod. Děkuju slečně, že mi prodala pivo a zároveň si zahrála na směnárnu. Karty nebrala a měl jsem pouze gruzínské Lari.

Ráno snídám pirožky a upaluju cestou na Krasnodar, kde mám se známým večer domluvený pivo. Cestou se zastavuju v Beslanu na hřbitově. Právě zde byl ve 2004 krvavý útok v místní škole. Hlavní trasa vede do Rostova na Donu – silnici se nedá nic vytknout, kilometry pěkně utíkají. Večer se potkávám s Kazbekem, dáme večeři, zapijeme to několika pivama a volá známému taxikáři, že mě ukáže město. Ještě se vozíme asi hodinu po městě.

 

Další dva dny jsou ve znamení přesunu do Volgogradu. Zejména cesta z Rostova do Volgogradu je ve znamení ruské rozlehlosti, kde asi 300km jedu podél lánů s obilím. Ve Volgogradu obdivuju (jestli se to dá nazvat obdivem vzhledem na prošlou skutečnost z války) na vlastní oči to, co jsem doposud viděl pouze na fotkách a pokračuju dolů na Astrachaň a do Kazachstánu. Po překročení státní hranice do Kazachstánu končí po 100m asfalt a termín kazašské silnice na mě útočí v plný parádě. Prvních 40km bylo výživných. Jel jsem to dvě hodiny.  Naložená motorka dostává na místní okresce až nezdravý rány od šutrů v silnici a čekám, kdy co povolí. S nervama na dně beru večer hostel. Vedle je krámek – kupuju vajca + rajčata + cibuli a na večeři jsem vařil míchaný vejce na cibulce a k tomu přikusuju rajče. Nemůžu se dočkat, jaké silnice zažiju zítra.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.00
Známkováno: 41x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


motorex_kveten
Objednat reklamu
TOPlist