Vítkovo moře 2023

Mám spolužáka Vítka. Vítka jsem neviděl asi pět let. Jednoho dne mi Vítek zavolá a zeptá se mě jestli nechci jet k moři na motorce. Říkám si skvělý nápad, proč ne. No a cestou zjišťuji že se mi s Vítkem jezdí skvěle, že máme spoustu společného a že je to vlastně všechno strašně fajn. Vítek je na tom stejně jako já: 45+, má manželku, tři děti, lehkou nadváhu a motorku (únik do jiné reality). Motorka je vlastně jediná věc, ve které se lišíme. Zatím co je mám Hondu NC, Vítek má litrového Stroma od Suzuki. Mimochodem motorka mých vlhkých snů, až do doby kdy jsem si jí od něj půjčil, ale o tom později.

A teď k té cestě. Vyrážíme ve středu po práci z Prahy, jedeme na západ směr Plzeň, vyhýbáme se dálnici i Plzni. Cíl je kousek od Regensburgu, kde máme první spaní. Kousek před hranicemi se snažíme dotankovat, ale zaskočila nás zavřená pumpa ke které jsme přijeli pět minut po zavíračce. Nicméně nikde nikdo a tak si trochu zajíždíme do Poběžovic natankovat. Celou cestu naprostá paráda, pro mě je to první zkušenost jízdy s interkomem, moc se mi to líbí a Vítkovi snad taky. Cestou se upozorňujeme na různá nebezpečí a hlavně kecáme. Témata jsou stále stejná, ženský, čůrání, benzín... Taky jedeme podle navigace, oba máme před sebou stejnou trasu od mapy.cz. Trasu si odsouhlasíme předem, většinou večer u piva. Skvělé řešení, které jsem doposud rovněž nepoužil.

Přejíždíme hranici, padá tma a my pro urychlení najíždíme na dálnici. Vítkovi to jede jak z praku, sotva mu stačím. No a taky se trochu po tmě na dálnici bojím. Interkom mi při vyšších rychlostech blbne a Vítek mě neslyší. Další den zjišťuji, že jsem měl otočený mikrofon. Nakonec vše dobře dopadá, dojíždíme do malého městečka a hledáme penzion. Několikrát se na hlavní točíme tam a zpět až nakonec při jedné otočce Vítek svůj stroj pokládá. Je to poprvé co Stromek leží, oba jsme unavení, no stalo se. Okamžitě se ze tmy vynořuje domorodec a pomáhá. Vítek je statečný, stroj zvedá sám a po chvíli nacházíme i ten penzion. Dvě pivka večeře, pohoda a spát.

Ráno se budíme oba stejně, Vítek si v noci dal špunty do uší, soužití se mnou na manželské posteli není žádný med. Vyrážíme do husté mlhy, předjíždíme Dunaj a po chvíli váhání to opět vezmeme po dálnici okolo Mnichova. Z dálnice sjíždíme na Holzkirchen, sjezd je zavřený, tak to bereme po polnačce z odpočívadla (nejsme sami). No a to už se blíží Alpy, a krása střídá nádheru. Úžasný je přejezd kolem jezera Walchensee, cestou buchtička a kafe. Našim cílem je Timmelsjoch, který je parádní. Bohužel vynecháváme muzeum motorek, nějak nás to v tu chvíli nenapadlo, a tak se sem musíme ještě někdy v budoucnu vrátit. Ty výhledy ale stojí za to, opravdový vrchol dne. Po Italské straně, která je ještě hezčí než ta Rakouská sjíždíme až do Bolzana. Moje proklaté město, vždycky tu bloudím, a i tentokrát se nám to podaří, když vjíždíme do stavby. Štěstí se na nás usměje, cesta nalezena, natankováno a pak už jen noční dojezd do dalšího bydlení. Penzion má motorkářskou tématiku, všude fotky hor a motorek. Na recepci mají dokonce mototrasy po okolí, u kterých slibují i možnost stažení souborů gpx (které nám nakonec nedají). Pak opět dvě pivka, večeře a spát (špunty do uší tentokrát preventivně).

Pátek, pro mě je to nejkrásnější den, Dolomity jsou prostě srdcovka. Lehce líznem Sella Rondu a hurá dál na východ. V Langarone si dáváme oběd. Hospodu jsme našli tak, že jsme odbočili za domorodcem ve Fiatu, který tam jel na sklenku bílého vína. Jídelní lístek nemají, vůbec nevíme kolik to bude stát, ale pán je strašně sympatický, jídlo výtečné a nakonec i docela levné. pak dál na východ až k jezeru Barcis, které objíždíme a po úžasných serpentinách dojíždíme do lyžařského střediska. Následuje parádní sjezd a rovina až k moři. Zde jsme udělali dvě chyby. První je, že jsme měli trasu v navigaci nastavenou jako nejkratší, nikoliv nejrychlejší s vynecháním dálnic. Jedeme tedy z vesnice do vesnice maximálně na trojku. Druhá chybka byla, že jsme si pro zpestření vyměnili motorky. Oba konstatujeme, že ta druhá je prostě divná. Strom má stupačky hrozně vepředu horké sedlo od zadního válce a strašně veliké plexi, je na něm prostě vedro. Ta moje prý nejede, nebrzdí a strašně to na ní fičí, navíc ho ještě tlačí do koulí. No nevim kde udělali soudruzi chybu...

Konečně moře. Celkem jsme u něj strávili 32 minut. Svlíknout, skočit tam, oblíknout a jedem. No asi jsem to přepískl, protože tím tahounem k další cestě jsem byl především já, ale cesta je cíl a ne ta slaná louže plná otužilců. Tankujeme ukrutně drahej benzín, nastavujeme navigaci na nejrychlejší trasu a hned to jede líp. Čeká nás dlouhatánský úsek roviny, ze které se postupně začnou zvedat kopce. Opět se smráká, padá tma. Vítek netuší, že na něj čeká ještě jedno velké překvapení a tím je sedlo Nassfeldpass. Sjíždíme z hlavní, zatáčíme do kopce, cesta se zužuje a je to jedna vracečka za druhou v naprosté tmě. V těch zatáčkách svítíme do lesa, nikoliv na silnici, takže vždy zahýbáme do tmy. Říkám si, že jestli potkáme jelena, tak do něj dřív vrazím, než ho uvidím. Velmi silný zážitek, adrenalin stříká ušima, trochu Vítkovi ujíždím, na rozdíl od něj si tu bláznivinu užívám. Za sedlem nacházíme penzion, parkujeme v garáži vedle pokoje, opulentní večeře, dvě pivka a spát.

Výhled od snídaně je úžasný, všude kopce a ty já prostě miluju. Po kávě opět do sedel, už nám to nepřijde, jsme ostřílení mazáci. sjíždíme do údolí, pak další sedlo a další, prostě motoporno. Oběd tentokrát v Mekáči a pak další sedílko a další. Kopce se postupně snižují, Dunaj se blíží. Opět máme nastavenou navigaci na nejkratší cestu, takže vymetáme kdejakou díru. Jo, trochu to i zaskřípalo, když jsme fakt debilně zajeli do kukuřičného pole a točili se na dvorku statku, protože to navigace takhle vyhodnotila. Neva, v hlavě nakonec zůstávají jen ty krásné vzpomínky a ty špatné se rychle vymažou. Tentokrát spíme v Čechách, v Kaplici. Dojíždíme za hluboké tmy (jak je již naším zvykem), doprava je trochu husčí než bychom si přáli.  Málem nás sejmul řidič BMW X7, který malé motorky prostě přes ten velký volant nevidí, takže trochu drama, se šťastným koncem. V penzionu dáváme motorky na dvorek a odcházíme do přilehlé hospody, tentokrát víc než dvě piva, zítra se už nikam nespěchá.

Neděle už je vyloženě odpočinková: Třeboň, Bechyně, skvosty jižních Čech, pak k Vltavě a nezbytné kafe na Ždáňské vyhlídce. Štěchovice, poslední pápá na Strakonické a pak každý ke svému domovu po D0. Domů dojíždíme překvapivě za světla. Bylo to krásné, hutné, inspirativní a mohlo to být klidně o týden delší. Snad zase příští rok, až nás pustí manželky děti a pracovní povinnosti!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE