Kterak D.Bill Japonce Emila za Itala vyměnil, aneb neboj ženo, já to spravím 2

Den pátý – úterý 02.08.2022

Oproti domluvě s Bobem, stepujeme před jeho dílnou už v deset, co kdyby náhodou. Gene už stojí venku i s klíčema v zapalování. Kdo by to taky kradl, že jo. Bobo opravuje zrcátko na K1150RT s norskou značkou a vysvětluje s americkou izolepou v ruce něco dvěma vikingům. Když si mě všimne, všeho nechá, přijde k mému, podstatně menšímu stroji vytáhne z koše pod sedlem rázový utahovák, a že prej, jestli jsem tu svíčku dotahoval tímhle, čímž mě pobavil. Já jsem mu řekl, že té věci u bráchy v garáži říkají „una puttana“, což pro změnu pobavilo jeho. Postěžoval si, kolik s tím bylo práce, asi aby si obhájil cenu opravy, ale nakonec si řekl jenom o 116 Euro za opravu a dvě svíčky. Dal jsem mu 120, klubovou samolepku a poprosil vikingy, aby nás vyfotili, což velmi neochotně učinili.

Po vřelém rozloučení jsme vyjeli naproti na Agipku, natankovat naše plechové oře s novými jiskrami. Bobo mě ještě upozornil na vymlácené uložení osy motoru/zadní kyvky, které ale on neopraví, v pohodě s tím ale dojedu domů, prej… možná… ale asi spíš jo. Při výjezdu z Agipky Gene trošku zakuckal, ale jel. teplota vzduchu už ráno lezla přes třicítku a nás po cestě do Pontedery čeká ještě pěkná dávka kilometrů. Protože jsme ztratili půlden, nastavujeme v navigaci kratší trasu, bez dálnic. Nerad jezdím podle navigace, pokud nemusím. Nejlepší je jet na jih a jen tak si bloudit a objevovat. Takto však neomylně míříme ke 150km vzdálenému Lago di Iseo s klidným vědomím, že za necelé tři hodinky jsme tam. Člověk si nastaví a předem odsouhlasí trasu, kterou potvrdí a najednou si pan gloglo mep, řekne, hej, ono to tudy bude lepší a najednou nás Před městem Grosio z nepochopitelného důvodu pošle z SS38 na místní klikatou silničku, tak na minutí dvou skútrů, vedoucí přes Passo Mortirolo. Rozbitá cesta nás po půl hodině kodrcání dovedla až ke kostelíku Di Pompei, kde zapalujeme svíčky s motlitbou, ať už narazíme na asfalt.

Pokračujeme dál na rozcestí k Passu Mortirolo, přes které můžeme až na Passo Aprica, po cestě, která vypadá opravdicky. (Bodejť by nevypadala, vždyť to byla SP81čka, jak jsem pak zjistil. Místo toho nás navigace posílá zpět na SS38, ze které jsme před hodinou sjeli do Mazzo di Valtelina, kam nám to trvalo další hodinu a půl. Trvalo by to 45 minut, kdybych nevařil brzdu. Zadní brzda mi pískala už na Stelviu…. ano správně, ani destičky jsem před odjezdem nezkontroloval. Cesta se ze špatné změnila na mnohem horší. Je tak úzká, že i Vespa je tu mastodont. Povrch, takový asfaltový ementál a sešup dolů, jako kráva. No na odcházející, brzdový desky ideální. V každé tornantě je bílá cedulka s číslem zatáčky. Bohužel ve směru dolů se čísla přičítají, asi aby cyklisti, pro které je tato silnička primárně dělaná věděli, kolik zatáček nahoru je ještě čeká. Já nemám teda tušení a jen laboruju, jestli je výhodnější přibrzďovat celou cestu, nebo to nechat rozjet a před zatáčkou to zahamstnout natvrdo. Nakonec volím druhou, mnohem adrenalinovější variantu. Nechápající ženu jsem tedy nechal hluboko za a nad sebou a s měknoucími, pískajícími brzdami to vzal na prase dolů. Nejdřív se propadla na grip páčka zadní brzdy (skútry brzdí předkem i zadkem na řidítkách), ale v zápětí po ní, tím myslím ve stejném úseku, kdy jsem potřeboval zpomalit, zvadl i předek, teda skoro úplně. Dobrzdil jsem patama, pak čekal pár minut, než dojela manželka a pak začala komická scéna, kdy ani jeden z nás nemohl úplně sestoupit, protože Vespu nabalenou metr do výšky na bočák nepostavíš a sklon ve kterém jsme stáli, znamenal i u tak lehkého stroje namáhavé postavení na stojan hlavní, a to jen proto, aby pak mohla samovolně ze stojanu seskočit a popojet dopředu. Kvalt na skútru taky nejde nechat zařazenej, a i kdyby to šlo, tak ta váha na tom sklonu by tu kubaturu přetlačila. Žena musela zaparkovat vedle mě, já levou rukou držel Filuménu za pravé řidítko, svírajíc její, naštěstí fungující brzdu. Pravou rukou a rozkročmo jsem držel svůj nebrzdící stroj. Potom žena přinesla z lesa první, klínovací kámen a pak už to šlo. Jsou situace, který by tě prostě v životě nenapadly a najednou je musíš řešit. Jakmile jsem „obezdil“ oba stroje, prohlídl jsem si pořádně kam a jak nás ta gloglo kráva naváděla. Po zjištění výše popsaného jsem se podíval do nebe řka, něco ve smyslu: „No áno… ono už je pro nás 4Eura za svíčičku s modlitbičkou za lepší trasu málo, tady máš cestičku hajzle lakomej, jen si jeď, jéééď!“

Zpětně se za to stydím. Každej přece víme, že máloco s náma dokáže tak vydrbat jako navigace. Tady za to asi vyšší moc nemohla. Ta měla dost co dělat, abych to nenapral někam do lesa, když jsem si kretén před cestou ani brzdy nezkontroloval.  Po třičtvrtě hodince chlazení a dalších deseti minutách hrůzu nahánějícího klesání se napojujeme zpátky na hlavní, rovnou SS38čku ze které jsme před dvěma hodinami sjeli, pak na SS39tku, která je sice taky klikatá, ale krásně, do kopce a navíc je přizpůsobená i motorovým vozidlům. Devětatřicítka nás protáhla přes Passo dell´Aprica, ve výšce 1181m. V téhle výšce se nezadýchají ani naše stroje, tak pokračujeme přes Edolo po SS42 až k jezeru Iseo. Jedeme podél krásně křišťálové říčky Oglio, hlavního přítoku Isea. Hlad nás zažene k rybářské restauraci na jejím břehu. Nepamatuju si jméno městečka, nepamatuju si název té tratorie. Říčka tam byla přehrazená a plavali v ní pstruzi, které jste si mohli za poplatek ulovit a nechat ugrilovat. Z časových důvodů jsem si grilovanýho pstruha jenom objednal rovnou na talíř. Žena si objednala těstoviny s ragú. Když to přinesli na stůl, byly to rozvařený špagety jak ze školní jídelny mého dětství. Pstruh byl sice patrně čerstvý, ale kolem páteře tak syrový, že nešel ani vykostit. Nebyl ochucený, bez citronu s okoralým pečivem. Nedojedli jsme, zaplatili bratru slušných 66Euro zjevně opilému, patrně majiteli/kuchaři a prchali pryč. Po jednom podobném zážitku v Benátkách před asi sedmi lety, teprve druhá výjimka, potvrzující pravidlo, že v Itálii, si můžete dát kdekoliv, cokoliv a budete slintat blahem.

 K Iseu přijíždíme do města Lovere. V poslední době covidové jsme se tu levně a nadstandardně ubytovali při své cestě autem. Teď v hlavní sezoně se ukazuje, že ubytování v blízkosti tohoto místa je naivní představa. Všude je plno lidí, provoz, kravál a neskutečnej hic. Geneův multifunkční display místy ukazuje 39°C. Vlastně nám ani nevadí, že první cenově přijatelné ubytování „na přespání“ je až v městečku Zone nahoře nad jezerem a v místě, kde ani na jezero nedohlédneme. B&B Centrale se stejnojmenným barem (2.200,- CZK bez snídaně) je ve staré části města, které vypadá klidně. Tady, vlastně poprvé za celou cestu, musíme nechat Vespy stát na ulici. Nevadilo by nám to, ale teplota s výškou o nic moc neklesla a praží na ně slunce. Majitel, hovořící pouze italsky a francouzsky nám krkolomně přes překladač vysvětluje, že musíme přijet do 21:30, jinak už nás neubytují, což úplně nekapírujem v kontextu s tím, že je 19 hodin, už jsme tu, tady a teď, může natáhnout ruku a dotknout se nás, tak vážně nevíme proč a hlavně jak bychom mohli přijet pozdě a co nám tu teda jako vysvětluje. Je nám vedro, stojíme naproti němu v motohadrech, na ramenou zavěšený bágly, teče z nás jak tažných koní a on nám tu vysvětluje, co by bylo, kdybychom přijeli pozdě. WTF? Poté, co nás doprovodí do pokoje, jeho mobilo-datlo-přednáška přes překladač pokračuje. Zdlouhavě do něj vypisuje ptákoviny, jakože si máme dát ručník na zem, před sprchováním, abychom nenastříkali na kachličky. Pak přišel jeho náctiletý syn, který už anglicky uměl, aby nám všechna nařízení a omezení zopakoval. Pak vysvětloval, že se jim stává, že hosté přijedou v deset večer a žádají ubytování, čemuž se snaží vyhnout, tak na to upozorňují. Naše otrávený ksichty jakože „to už si ale děláš kozy?“ vyhodnotil správně a začal žertovat, na což jsme už fakt neměli náladu a zdvořile je oba vyprovodili na chodbu s tím, že to, jak si po použití toalety vytřít zadek už zvládneme sami. Když zkontroluju telefon, zjistím, že než jsme sem přijeli, přišla nám od nich dost direktivní smska, do kolika se můžeme ubytovat, aby nás ještě přijali.

Ledová sprcha nás uklidnila, dole v rodinném baru jsme opět vyhledali otce a syna domácí a v mnohem přátelštější atmosféře jsme pokecali o Vespách a dostali jsme tip na nedalekou pizzerii, kam jezdí i George Clooney. Když jsme si pizzu nesli v krabicích, přátelsky nám nabídli, ať ji sníme u nich v baru, že nám namíchají koktejl. S díky, že si k tomu v pokoji pustíme film a půjdeme spát, jsme chtěli zdvořilou konverzaci ukončit, ale silně gestikulující tatínek nás synkovými, akné pokrytými ústy varoval, ať nezašpiníme povlečení a jíme to co nejdál od postele. S úsměvem na rtu je ryzím moravským nářečím posíláme oba do příbytku škrkavek, a aniž by nás to dříve napadlo, přes to, že nám pomalu táhne na čtyřicet, pojídáme pizzu (mimochodem fakt famózní) schválně na posteli litujíce pouze toho, že jsme si k ní koupili pouze bílé víno. Mimochodem, všude na světě mají na krabicích od pizzy potisk pizzaře s obličejem George Clooneyho. V jeho (údajně) oblíbené pizzerii mají krabice s potiskem pizzaře s obličejem Brada Pitta :D. Dnes jsme ujeli všeho všudy 180km, z toho min. 50 v okolí jezera, ale jsme unavení, jak kdybychom skládali vagony uhlí. Spát jdeme už v devět, přesně ve stejnou dobu, kdy italští důchodci vylézají, ze svých chladivých kamenných domků, aby si sedli na lavičky pod našimi okny a s vypnutými naslouchátky (protože akustika je tu dobrá) si hlasitě a zapáleně vykládali, jak byla ta jejich doba lepší, než je ta dnešní.

Den šestý – středa 03.08.2022

Šestý den, znamená polovinu výletu a čas na rozhodnutí, jestli pojedeme dál na jih, nebo pomaličku zpátky „k řece plný ryb až tam na sever“. Pozn. touto citací části textu Milana Špalka z kapely Kabát autor nijak nenaráží na událost otrávení ryb v řece Bečvě v místě jeho bydliště. Případná podobnost je čistě náhodná.

Do Pontedery, historického sídla továrny Piaggio s muzeem je to kolem sedmi hodin cesty. Včerejší teploty atakovaly 39°C ve stínu a podle předpovědi na dnešek nás čeká to samé.  Z informací na internetu nám ani není jasné, jestli je muzeum v Pontedeře otevřené pro veřejnost, nebo se musíme připojit k nějaké skupině, která má prohlídku objednanou. Ve společné shodě tedy padlo rozhodnutí, že zůstaneme u jezera a z bagáže vytáhneme plavky. Stejně tak jsme se shodli, že budeme spát další noc raději v kempu, než tady v tomhletom absolutistánu. Volba ale nakonec padla na hotel na nádraží, který byl fakt na nádraží - vlakovém. Ubytování mělo výborné recenze a cenu podobnou kempu 80 Euro i se snídaní.  Přivítal nás usměvavej mladej, anglicky mluvící týpek, kterej byl zároveň obsluha v nádražním bistru. Před bistrem měl zaparkovanou Hayabusu a v jídelně starý CBR600F, oblečený v laminátech a obutý do slušně ožmoulaných slicků. Pokojík měl velkou koupelnu, širokou a pohodlnou postel a hlavně…klimatizaci. Což předchozí ubytko nemělo, přestože ho tuším na bookingu slibovalo. Nic víc jsme si nemohli přát. Vespy sice zase stály venku, navíc na přímém slunci, ale jejich jediným dnešním úkolem bylo dostat nás na nějakou pláž. U Isea nejsme poprvé, ale ještě nikdy jsme tu nebyli v koupací sezoně. Přojížďka kolem jezera za účelem nalezení plácku na koupání, nás několikrát vtáhla do dloooooouhých tunelů. Když někdo, kdo se na jaře vrátil z Norska, tvrdí o nějakém tunelu, že je fakt dlouhý, tak mu věřte. Norské tunely mají i desítky kilometrů, ale jsou dobře odvětrávané a osvětlené. Mnohdy i barevně. Tunely okolo Isea jsou temné, narvané auty, přičemž ta protijedoucí vidíte rozmazaně, přes množství smogu a sazí. Projeli jsme ten den asi pět delších tunelů a manželčiny světlé kalhoty byly jak kominíkova košile. Vyklápěčku mám zavřenou a i tak kuckám jak starej tuberák. Nakonec jsme našli pláž La Spiaggetta, kde naproti parkovišti stojí krásně zrestaurovaná modrá Vespa 125 ET3 primavera. Možná to bylo znamení, ale i kdyby ne, tak další pláž už jsme hledat nechtěli. Voda sice nevoněla nějčerstvěji, to je nevýhoda sladké stojaté vody v létě, ale byla tu lehátka zdarma, teda nikdo po nás nic nechtěl a teplota byla fajn. Sotva jsme zašustili papírovým pytlíkem s fornetti slétli se na nás jako holubi…..kachny. Prachsprostý divoký kachny, který normálně krmíte rohlíkem z mostu, nás tady v počtu dobrých 25-30 kousků obestoupily a dožadovaly se, patrně ne poprvé, svého podílu na našem obědě. Normálně bych je zahnal, zas tak odrzlý nebyly, ale strašně nás bavily, jak se legračně houpaly a kvákaly. Pobíhala tam i taková ta ochmířená káčátka, tak jsme drobili a drobili, a kdyby je okolní spoluopalující nezačali lákat na své pochutiny, patrně bychom se ten den ani nenajedli. Mě se ale úplně bezstarostně neleželo. Gene chcípal na volnoběh a při rozjezdu si taky nebyl nikdy jistý, jestli se mu chce dopředu, nebo si tu na chvilku odpočine. Jeho svíčka, kterou už odborně sundávám k tomuto určeným nástrčákem, se opaluje doběla. Hadičky jsou těsný, tlak mají slušnej. Špatnej benzín mě může potkat doma, tady těžko. Na telefonu nejdřív gůglím příčiny a pak oficinu s ricambi auto. Jedna je asi 15 km odtud, za tunelem samozřejmě. Po půldenním válení se u vody čekám na odpolední otevření prodejny autodílů, vykašlávajíc usazený karbon z plic za účelem nákupu náhradní svíčky. Po otevření a krátkém italsko-moravsko-anglicko-mimském okénku mi sdělují, že moje svíčka dorazí domani mattina (zítra ráno). Objednávám rovnou dvě pro sebe a jednu do Filumeny. Vlahý večer trávíme na promenádě města Iseo, kde taky bohatě večeříme. Tím chci říct, že jíme výborně a moc a taky platíme, jako bychom byli bohatí:).  

Den sedmý – čtvrtek 04.08.2022

Po brzké snídani jedeme do ricambi auto koupit svíčky, už je mají nachystaný, vracíme se zpátky na hotel pro bagáž, Gene zatím jede, ale na semaforech tůruju jako na zahřátým fichtlu, rozjíždí se dýchavičně. Před hotelem ještě instaluju novou svíčku a vyrážíme směr Cortina d´ Ampezzo. Jedeme po druhé straně jezera, protože tam nejsou tunely.

Jsou a taky výživný. V jednom z nich mi přestane fungovat tachometr. Proč, že jsem to vlastně nebral Emila? Jo… protože mu vlastně nešel tachometr…vlastně!

Po krásné, klikaté SS612 a SS346/SP346 se ve městečku Selva di Cadore napojujeme na SP638, která nás serpentinami, plnými motorek dovede až na Passo di Giau. Jen tak mimochodem projíždíme i Passo del Tonale a Passo San Pellegrino. Na téhle cestě jsem se naučil, že v suvenýrech každýho vzácnějšího průsmyku mají cestovatelský samolepky, kterými se dají šikovně zakrýt drobná poškození laku. A protože jsem sem dojel, teda tak tak, ale dojel na pěkné vráně, potřebuju hodně samolepek. Manželka se svou leštěnkou Filuménou nemá pochopení pro mou zálibu v neustálém zvyšování hodnoty mého stroje. Když tedy po italsku zastavuju u každého stánku se suvenýry, nechám ji popojet a bezpečně zaparkovat na rovince. Tady jsem zrovna zapíchl Genea mezi dvě audiny napříč. Když jsem se s nepořízenou vrátil a shodil naloženou Vespu ze stojanu, protočily se mi řidítka, Gene se opřel předním kolem o moji nohu a zírajíc mi svým kulatým světlometem do obličeje mi pomalu táhl horní polovinu těla přes sebe dolů, jako starej Bruna synáčka do studny. Bojoval jsem dlouho s napnutými svaly a naběhlými žilami, držíc oběma rukama jeden grip řidítka, ale nějak nebylo čím víc zabrat. Gene si ustlal k velkému pobavení okolních motorkářů. Postavil jsem se z druhé strany a tak nějak očekávajíce váhu motorky jsem ho zvedl tak prudce, že se předchozí scénář málem opakoval, ale na opačnou stranu. Audiny, mezi kterými jsme stáli k újmě nedošly. Gene sice chvilku ležel, ale ležel na té straně, kde je tolik šrámů, že by je samolepkama nezakryl ani Igor Brezovar, takže jsem mohl za chviličku v klidu z trapné situace odjet.

Kdyby ovšem Gene normálně nastartoval že….  On teda nastartoval, ale neodpustil si pětiminutové přemlouvání s laborováním, kolik plynu při startu je ještě ok, a kolik už je moc. Po nastartování samozřejmě nesmí chybět povinné tůrování, rozjezd, dojetí manželky, pak opět tůrování, než si nasadí přilbu a rukavice a hurá mezi světovou smetánku do Cortiny. Zde zjišťujeme, že ubytování bude oříšek. Nabídka na bookingu je sice velká, ale za cenu pokoje na jednu noc si v Bulharsku můžu koupit apartmán u moře. Nakonec se ubytováváme za městem v hotelu Piccolo pocol za rozumějších 162 Euro. Hotýlek v pravotočivé zatáčce, no ono to vlastně záleží na směru, odkud přijedete, měl už nejlepší za sebou. Jako nejlevnější nabídka široko daleko, měl na parkovišti celkem šest motorek, z toho pět s českou značkou a dva skútry. Ty naše. Protože se v něm, vyjma snídaní ale nevařilo a do města to bylo 10 km, letěli jsme hned po ubytování do Cortiny něco nakoupit. V 19:57 vstupujeme do sparu, kterej zavírá jako poslední ve městě ve 20. Na to, že jsme v Cortině d´Ampezzo, nedá se tu u nich koupit v sámošce jiný víno, než krabicový, nebo v pet lahvi. Nakonec kupujeme dvě 0,2dcl krabičky s vínem, takový, ve kterých se u nás dřív prodávalo fruko. Akorát brčka k tomu nebyly. K tomu berem brambůrky a dva krůtí sendviče a pět minut po zavíračce otrávené pokladní hrdě předkládáme naši večerní hostinu k namarkování.

Den osmý – pátek 05.08.2022

Na snídani se mluví jenom česky. Nikdo jiný tu prakticky není. Jsou tu dva páry na GSkách a jeden solitér na Goldwingu. Pozdravíme se, prohodíme pár slov. Všichni tu zůstávají a jezdí v okolí. My se balíme a prcháme do Rakouska. Na parkovišti jsme zase předmětem zájmu. Na otázky typu to jste dojeli na tom, nebo jste to dovezli v dodávce, nebo kolikátky to jsou a kolik to jede, odpovídáme již nazpaměť naučenými frázemi. Dlouho si upevňuju bagáž a předlouho si nasazuju rukavice modlíc se, aby už je to přestalo bavit a šli pryč, ale všichni stojí a civí. Asi chtějí slyšet zvuk čtyřventilovýho jednoválce. Už není na co čekat, startuju. Gene naskočil hned. Přestože mu přidávám plynem otáčky, aby nechcípl, jakmile začnu couvat z řady motorek, chcípne a už nenaskočí. Přihlížející si vychutnají první minuty mé bezmoci a pak už konečně spokojení odchází do hotelu. Demontáž a čištění svíčky… poslední novou si zatím šetřím, pár prvních neúspěšných pokusů o oživení a za půl hodinky můžeme fičet. Na ženu, která si neprozřetelně při čekání sundala přilbu, rukavice a bundu nečekám, aby mi to nechcíplo. Přidává se ke mně před městem, ale místo pokračování ve směru rakousko se jme hledat ceduli Cortina d´Ampezzo, zkontrolovat, jestli na ni neznámý pachatel nevylepil nelegálně samolepku nápadně se podobající samolepce zlínského Vespa klubu. Ono to možná zní nevěrohodně, ale pár takových samolepek jsme už po cestě na podobných cedulích už našli. A tady byla taky! Zatím co manželka na špičkách kontrolovala samolepku, jestli je to ona, já stál opodál, hlídal, jestli někdo nehlídá taky a přitom nenápadně tůroval plynem.

Po cestě do Rakouska po SS51 míjíme Lago di Landro. Malé jezírko s bílými plážemi a tyrkysově modrou vodou, obklopené strmými stěnami Dolomit. Tady si musím postěžovat. Už dlouho lobuju za to, abychom naše přilby vybavili intercomy, ale pokaždé je můj návrh smeten ze stolu s tím, že bych  celou cestu pindal. Už pět let, co jezdíme na dva stroje, vypadá naše komunikace za jízdy tak, že na něco ukážu, posunkem se na něco zeptám, třeba ok? Palec nahoru, dolů… a pokaždé mi žena odpoví stejně. Mávne pravou rukou nahoru a dolů. Naznačím posunkem pití, jakože chci pít, protože ona veze vodu. Odpověď: „Áve Caesar“ Ukážu na nádrž, že potřebuju tankovat a ještě to dovysvětlím výmluvným gestem, naznačujícím pistoli stojanu benzínky.. „Áve Caesar“ Ukážu v době oběda na restauraci v domění, že mé gesto bude přečteno, jako nezastavíme a nenajíme se? „Áve Caesar“, aby mi pak za deset kilometrů na benzínce vynadala, že má hlad a taky bych se mohl podívat po něčem k jídlu.

Zpátky v Dolomitech, začíná být relativně teplo, nádherné jezírko, nechtělo by to zastávku, okoupat se, nebo se aspoň chvíli pokochat? „Áve Caesar“.

O patnáct kilometrů dál ve městě Dobbiaco/Tolbach (ano, už zase dvojjazyčně) sjíždím na kruhovém objezdu na špatném sjezdu. Při zastávce na přepočítání trasy mi je sděleno, že tam bylo krásné jezírko, s nějakou restaurací, že je to škoda, že jsme si tam mohli dát aspoň kafe, ale že je to už daleko. Odpovídám, že není, vypínám navigaci a letím zpátky s vidinou hodiny na Maledivách obklopených Klondiky. Během povinné kávy se zákuskem z terasy restaurace hypnotizuju modrou hladinu jezera již převlečen v plavkách. Ty jsem si vzal s sebou nenápadně na toaletu, zatímco si žena vybírala u pultu zákusky. S prázdným hrníčkem od espressa a poklepávající nohou sleduju, jak pomalu usrkává cappuccino a roluje facebookem, když v tom najednou jedinej mrak široko daleko na modré obloze zakryje slunce a to na dobrou půl hodinu. No dobře možná, až tak jasná a modrá nebyla, ale svítilo předtím slunko prostě. Jakmile opět vykouklo, letím k vodě nutíc ženu, aby mě při té kráse natočila. Pobíhám po bílé, ale dost tvrdě udusané pláži, ne jako Mitch Buchannon, ale jako Mr. Bean v epizodě na koupališti. Když se ujistím, že žena skutečně videodokumentuje pro mé kolegy v práci jak si užívám, vydám se se slastně přimhouřenýma očima, ležérní, nenucenou chůzí vstříc osvěžující vodě. Z blaženosti mě vytrhla ostrá bolest ruky, na kterou jsem celou vahou dopadl, sotva jsem došlápl na to slizké bílé svinstvo pod hladinou. Byl to kaolín, nebo nějakej rozpuštěnej vápenec, či co. Pod vodou kluzký, na břehu tvrdý jak stollwerck. Podívám se kolem sebe, to málo turistů co se koupalo, bylo bílých, pomazaných tím svinstvem od hlavy až k patě, asi je to léčivý. Já jsem od toho taky, ale na rozdíl od ostatních se toho chci zbavit. Cupitám, jako na zmrzlým rybníku bez bruslí, centimetr po centimetru hlouběji do jezera, abych zjistil, že v nejhlubším místě  mám vodu lehce nad kolena. No v tom se asi moc neokoupu. A ani jsem se v tom pochopitelně moc neumyl. Když pominu, že jsem tam s sebou flákl ještě třikrát a uprostřed jezera jsem málem zůstal přilepenej v tom bílým bahně, pomalu se propadajíc hlouběji a hlouběji (rozuměj do první třetiny stehna), tak nemůžu pominout, že kdykoliv jsem si umyl nohy, a došlápl na dno, byly zase bílý jak křída. Žena se mě opatrně zeptala, jestli mě nic nebolí, a jestli tu chci ještě chvíli být, na což jsem jí zbytky morálních sil odpověděl ve stylu „Áve Caesar“. A mokrej a bílej jsem potupně šel do lesíka navléct do motokalhot vámpem a jehličím obalené nohy a ještě naostro. Dnes večer budu mít asi sádrovýho vlka.

Gene asi pochopil, v jakém jsem rozpoložení a bál se, že by mohl skončit v mléčno-tyrkysovém jezeře, tak kupodivu naskočil. Mokrý a špinavý plavky pod síťku a jede se dál.

Ten den jsme ujeli celkem 350 km. Rakousko jsme projeli stejnou cestou, jako sem. V šest večer e se ubytováváme v sympatickém gasthofu Post v městečku Altenmarkt bei St. Gallen za 82Euro. Každý pokoj tu má své jméno, jako Kaiserzimmer, Wellnesszimmer. Jakožto mladému, sexy páru, voňavému a plnému sil a elánu nám přidělili Kuschelzimer - v překladu tulící pokoj. Něco jako u nás říkáme hezky česko-rakouskouhersky šmajchl kabinet.  Vespy spí pod střechou. Teda pod přístřeškem. Sama paní domácí z místa odjela svým Golfem, protože jak sama říkala, bude pršet. Její auto tak zůstalo napospas přírodním vlivům. A to se cení! Na večeři si dáváme ein typisch österreichisches telecí Schnitzel s mokrým vídeňským bramborovým salátem. Ten jsem jedl poprvé a s předsudky, že se to našemu salátu s majonézou nemůže rovnat, ale víte co? Bylo to famózní! Nechci být kvůli ženě indiskrétní, ale únava způsobila, že na rozdíl od shnitzelu, šmajchlkabinet nenaplnil svá očekávání a s plnými žaludky jsme šli brzo spát.

Den devátý – sobota 06.08.2022

Ráno je mokro, ale neprší. Snídaně v ceně pro našince znamená něco jako sežer co zmůžeš. Tu rakouskou netvořily přetékající švédské stoly, ale spíš přetékající švédské tácy pro každého jednoho hosta. Na začátku člověk jí na co má chuť a ke konci co mu zbude… třeba si maže vejce natvrdo domácí ostružinovou marmeládou. Přece to tu nenechám že? Poté co tu hromadu jídla zapiju půl litrem mlíka a druhým půl litrem čerstvého pomerančového džusu jdu vyzkoušet, jak se milostpán Gene vyspal. Asi málo, páč se mu zase nechce probudit. Dnes to chceme dorazit domů, tak vytahuju poslední novou svíčku, ještě z Isea. S rychlostí mechanika motoGP měním kus za kus, protože v tom mám fakt praxi. Nějak to nastartuje, nabalíme bagáž, po rozjezdu chcípne, tak absolvujem další přemlouvací kolečko. Naštěstí má čerstvá praxe zahrnuje i akustické vjemy, jakože poznám, kdy má cenu ještě troubit startérem a kdy se vyplatí ho nechat spočnout. Při prvním náznaku zápalu přidám plyn přesně „tak akorát“ a za mocného prohrabu zadního kola na mokré, dřevěné podlaze přístřešku plochodrážně vyrážím nach Tschechoslowakei durch Sankt Pölten und Mistelbach an der Zaya. V podstatě celý den prší. Než vyjedeme z Ybbstalských Alp, stihne nás ještě Ybbstalsko Alpská bouřka. Myslel jsem, že po bouřce na naší španělské cestě, kdy blesky z mraků šli kolmo do země pár set metrů od nás, už nikdy nic takovýho neuvidím. A ejhle, tady taky… Všude kolem nás jsou hory, ale blesky musí prát do údolí, kde se proplítají v dešti dvě malé vespičky. Jediné skútry svého druhu, kompletně vyrobené z plechu. Kdyby aspoň člověk neslyšel historky o tom, jak bratrance kamaráda zabil blesk, když jel se svojou na motorce a stréca Pagáča zabil blesk, když se vracel v dešťu na babettě z ryb… Jenže já jich slyšel tolik, že to už asi náhoda nebude. Zase tedy jedeme podle hesla z filmu Na samotě u lesa: „Jen ho nechte! Jak je tam voda, tak se víc bojí!“

Ve zmíněném Sankt Pölenu jedeme kolem obchodu s motopříslušenstvím Louis. Zastavujem a kupujeme manželce nové rukavice, protože ty její stále barví. Gene, přes jeho problémy stále jakýmsi způsobem jede. Jeho velké plexi a vyhřívané rukavice mi oproti ženině vespě, poskytují skutečný komfort. Před Louisem dokonce nastartuje. Posedních 50 rakouských kilometrů přestává pršet. Zato se v čerstvém vlhkém vzduchu krásně rozlíná zápach chlévské mrvy, hojně používané v této zemědělské části Rakouska, jako doplněk k hlíně. Za Břeclaví už projíždíme voňavé, chemicky obohacované vinice u nás. Réva zrovna plodí první sladké bobulky, na které útočí první průzkumné letky špačků. Jedna taková letka se zvedla těsně před naším průjezdem mezi vinicemi. Ohromilo mě, jak může být taková průzkumná letka obrovská. Teprve poté, co jsem dostal přímý zásah do Geneova plexi jsem si uvědomil, že je to bombardovací peruť, ne průzkumníci. Posledních 120 km domů jsem tak jel s rozpláclým, pozvolna stékajícím odznakem chrabrosti v zorném poli, ale šťastný. Šťastný proto, že už jsem věděl, že teď už se nic špatného stát nemůže, tímto to bylo pojištěný, a taky proto, že jsem si to plexi, jakkoliv mě většinu času vadilo, vůbec namontoval. Dostat to do otevřené vyklápěčky, by byl asi konec mého moto-cestování vůbec. Mimochodem, zrovna zrála frankovka. Ten fialovej flek mám na už sundaným plexi doteď.

Suma sumárum 9 dní, cca 2500 km (od Isea mi neměřil tachometr) bambilion závad, jeden (u)pád, žádné zranění, žádná nově navštívená země a jedno nové přátelství.

Chystáte-li se právě na Stelvio, vemte si prosím s sebou jednu malou plechovku piva navíc, zastavte se v Bormiu na hlavní naproti Agipky do Bobo Moto (Via Milano, 53  230 32 Bormio) a obdarujte ho, že mu to posílá Vespa club Repubblica Ceca. Za každou fotku poslanou tady na motorkářích do soukromé zprávy s Bobem a plechovkou piva, tu plechovku proplatím. Pojďmě toho chlapíka takhle příjemně vytrollit :). „Ať svět zase jednou pozná, co my Češi jsme zač!“

Předchozí cestopisy:

• Slovinsko
• Španělsko, Itálie

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE