Alpy přes Švajc

Přesun do Alp do Moritze osamotě

V den cesty jsem se po obědě vydal na svou první cestu na mašině. Předpověď byla nepříznivá, šance na nevydařené počasí byla velká, ale očekávání a vůle vyjet větší. 
Čekala mě trasa Kladno - Plzeň - okolo Mnichova do Garmische s jednou přestávkou.  Už když jsem balil, tak jsem počítal s deštěm. Ale zkušenosti mám jen z cest na kole a toto je kapku jiná záležitost.  Nakole nic nepotřebujete. Jel jsem na kole Poprad-Praha a během pěti dnů jsem zjistil, že pořebuju jedno oblečení civlní a jedno cyklo. U motorky se může pokazit cokoliv a já se snažil maximalizovat možnost opravení. Takže jsem kromě všechn možných bitů, nastavců, sady lepení, vezl ještě dva zámky, zbytečné boty na víc a další kupu oblečení. Nakonec se říká, že se pokazí stejně to na co není nářadí.

Navzdory servisáka v servisu a jeho větě "To seš teda vodvážnej na tomhle jet do Alp" jsem plný očekávání a kufrů se vším co potřebuju i neptřebuju, vyrazil na dálnici. První cestu jsem chtěl mít co nejrychleji za sebou a až k Mnichovu jsem nezmoknul. Čím více jsem se blížil ke Garmischi, tím děšť sílil takovým způsobem, že při dojezdu do města jsem  byl na benzině jako vodník. Dal jsem si kafe a začal řešit na večer ubytování. Sice jsem byl připravený spát ve stanu celý motovýlet, jenže než bych stan postavil, měl bych z něj osobní bazén a ráno bych lezl do mokrého. Takže Hostel to jistil.

Na co jsem nezapomněl, tak bylo pivou sebou, protože co kdyby náhodou by motorka "klekla" a já zůstal někde osamotě s žízní na krku. Spolubydlící z Berlina byl abstinent a tak jsem se toho ujal sám plánujíc další zítřejší cesty a sledování počasí. Už v hostelu jsem zjistil, že moje brašny úplně zas tak nepromokavé nejsou a vylil z nich vodu. Takže na ráno jsem si připravil pytle na odpadky z místního Lidlu a vše zabalil do nich.

Cíl cesty byl jasný jen počasí bylo zase deštivé. Při dojezdu jsem před tunelem zastavil a kochal se jezerem u dálnice u "Pontlatzerský most". Cesta celkem utíkala protože ikdyž občas pršelo, okolí bylo krásné a já si přitom jen říkal, jestli se mi má ta motorka kleknout, tak hlavně ne ve Švýcarsku.

Při příjezdu do Svatého Mořice jsem se podíval do centra a usadil se k občerstvení u jezera. Město mělo skvělou atmosféru a jelo si vlastním životem. Hned po svačině jsem vyjel na vyhlídku nad město: Via Tinus, Svatý Mořic. Odtud bylo krásně vidět na celé město. A protože jsem nechtěl spát ve Švýcarsku a ne jen kvůli cenám, musel jsem se dostat do itálie. Cíl by tedy Livigno, kde jsem taky nebyl.

Ještě jsem nevěděl co mě čeká. Teď nemám na mysli setkání třetího druhu ale horské sedlo Via dal Bernina. Ale o tom níže.

Moritz - Bolzano - Zell am See - Setkání třetího druhu

Nastartoval jsem stroj a začal stoupat do vůbec mnou prvního projetého vysokohorského sedla po silnici Via dal Bernina. Radostí jsem si snad ani nedokázal vstřebávat tu parádu. Dokonalá silnice i dokonalé zatáčky bez aut. Nebál jsem se vzít za plyn a  konečně to začal do zatáček pořádně pokládat. Bylo mi jasné, že tenhle trip mě posune v ovládání motorky někam kam chci. Cestou jsem viděl krásný ledovec

Vedretta di Cambrena, který trčel na jezerem už na pohled ledovým - Lago di Bianco. Tohle sedlo se mi líbilo tak, že jsem chvilku uvažoval nad otočením se zpět a projetím sedla hezky znova odspoda.

Ale cesta byla zajímavá a já se rozhodl pro kochací pauzu. Když jsem uviděl motorkáře na kraji serpentiny, tak jsem zaparkoval a přidal se k němu. Když se na mě otočil, začal jsem se smát,. Byl to kamarád z Kladna.  Na to, že jsme byli dohodnutí, že se setkáme někde v Itálii nějaký den po cestě, to byla celkem náhoda. Takže pokec dal pokec a jeli jsme na známe středisko Livigno po silnici Forcola di Livigno.

Tady jsme po rozložení stanů začali lehce oslavovat 😊 mimochodem všude bylo uplně narváno a museli jsme se hodně snažit abychom ukecali majitelku kempu na ještě dva stany hned vedle dětského hřiště.

Ranní probuzení bylo opravdu výživné. Bylo 5 stupňů. Nebylo teda na co čekat. Osedlali jsme motorky a jeli směr Bormio a dále na krásné sedlo  Umbrail-Passstrasse , Passo di Stelvio kde jsme to otočili na vrcholku a zpět klesali do Švýcarska přes město Santa Maria.

Čekalo nás Bolzano a nějaké to koupací jezero. Po cestě se začalo celkem oteplovat a při příjezdu k obchodu u jezera Lago di Cadaro jsme byli splavený strašně. Piva to jistili a my se mohli ubytovat v místním kempu. Mimochodem, koupil jsem si ještě místní víno přímo u vinice. To doporučuju všem. A to mě taky na tom cestování baví. Místní dobroty. Po ubytování byl plán jasný. Místní jezero, koupačky, víno, pivo a jídlo 😊. během cesty mě zaskočilo, že kempy byly plné a jet autem tak by nás neubytovali. Ale když vidějí motorku a stan pro jednoho, tak se vždy něco najde. Takto bylo v Livignu i u Bolzana.

S přibývajícím časem a večerem jsme se dali nějak dohromady s Němci. Mladší generace a pár kousků s nimi dali. Další věc co je na cestování parádní 😊 nikdy nevíš koho potkáš.

Po kalbě nás čekalo ráno a hlavně probuzení ve skleníku zvaném stan. Úžasný pocit s tím, že nás čeká cesta do Zell am Zee. Čekala nás cesta dlouhá cca 350Km. Takový byl plán. 

Co jsme si ale ještě neodpustili byl výjezd na sedlo Strada statale 42 del Tonale e della Mendola. Krásné serpentiny s výhledy na jezero byla naprostá parádička. Z 350 se nakonec vyklubalo 400km.

Mapy.cz nás dovedli do městečka Stapitz. Dál nás zmateně otáčela a nám až pak po několika kilometrech došlo, že mapa počítá s naloděním se na vlak, který nás převeze přes horu Gamskarlspitz.

Další zážitek na který rád vzpomínám. Cena byla myslím 35€. Jenže co nám zbývalo. Najeto jsme měli už skoro 400km a cíl v nedohlednu. Objet horu by bylo na dalších 130km. Což by celkem dělalo 540cca. A tyto kilometry na dálnici okolo Mnichova jsou jiné než ty v Alpách. Takže hurá na vlak a k telefonu ….

Zell am See a výlet pěšky

Ten telefon probíhá stylem „Čus Oldo, tys říkal, že jsi někde v Alpách, nechceš dát pivko?“ :-D

Kamarád byl nedaleko Zell am see, kde jsme chtěli původně přenocovat. Nedaleko znamenalo 60km od něj Höhe Bamberg. Navýšení cesty o nějaké kilometry nevadili kdyby nás nepotkalo to, co se proti nám valilo údolím. V podstatě už z dálky byla vidět vodní stěna a my už zkušeně na nic nečekali a začali skákat do nepromoků 😊 Za chvilku to přišlo. Vidět bylo na několik metrů, schovat se nebylo kam a my to měli cca 14km k němu na penzion. Teplé jídlo a studené pivo bylo náš motor a odhodlání. Takže nezastavujeme.

Dejetí bylo hektické. Všechno se hned plnilo vodou. Od helmy po tašky. Pan domácí byl úžasný a ubytoval nás za levno. On to asi taky byl pohled na nás.

 Jinak penzion Wyer 50, Bramberg am Wildkogel. Doporučuji.

Po večerním kalíšku jsme se rozhodli, že nemusíme pořád dřepět na motorce a že si dáme den volna a něco vyšlápneme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE