Bohém a pragmatik jedou na východ

DEN 15 – 688 km

Ráno je naštěstí všechno, jak má být. Trošku jim tu zasviním parkoviště, když čistím řetěz, ale v kontextu toho, jak to tu vypadá, ani nemám provinilý pocit. Jedeme na západ domů. Zábavu na dnešní den nám připravily benzínky, kdy jedna byla neplánovaně zavřená a Lubor je přinucený absolvovat kurz kurevsky úsporné jízdy, abychom dojeli na další. Uklidňuju ho, že když tak ho na kurtně dotáhnu, což mu samozřejmě dodá takového optimismu, že se sakra snaží, aby ušetřil každou kapku, která ušetřit jde.
Klaplo to, takže se žádné vzrůšo nekoná. Do své 19,5 l nádrže tankuje 19,3 l benzínu, takže to tak dramatické zase nebylo. Vtipkuju, že bychom klidně ještě mohli jet i dál. Na další benzince mu zase nechtějí vzít kartu, naštěstí má mě, bankomat v záloze.

Chceme jet co nejdál k moři, a tam si najít nějaké hezké místo na stanování. Po cestě bych se rád podíval na místo, které jsem našel na mapách a vypadalo moc zajímavě. Plány nám boří počasí. Projedeme kolem Adany a vlevo od nás, kam máme jet asi 40 km do hor je temno jak z románu od Jiráska. Jet na vyhlídku do hor, když prší, nemá moc smysl, ale nakonec se domluvíme, že to otestujeme. Když bude počasí špatné, tak se prostě otočíme a pojedeme zpátky na jih, kde by to mělo být o něco lepší. Toto rozhodnutí se nakonec ukáže jako bezchybné, protože vynechat Gülek Castle by byla trestuhodná chyba. Z hlavní silnice vede lesní asfaltka na kopec a cesta je označena dokonce cedulemi, což mě naplňuje optimismem. Po drobném zakufrování, kdy nás místo podle cedule vedu podle navigace, se vracíme na správnou cestu. Silnička přejde v jednoduchou šotolinu a jsme nahoře.
Tak tohle se musí nechat, je to ohromující. Ohromující výhledy z kolmých skal do údolí a jako bonus menší kopie Trolltungy z Norska.

Protože se počasí v našem směru kazí, změníme rozhodnutí a jedeme zpátky do Adany. Je to jen pár km zpátky, musíme stejně pořešit sim kartu, kterou se nám nedaří rozchodit, počasí tady má být dobré a jako bonus víme o krásném místě pro stan u jezera, kde už jsme jednou byli.
Po cestě do Adany jedeme těsně za deštěm, takže nám dnes štěstí opravdu přeje. Našli jsme nějaké obchodní centrum a já jdu řešit sim kartu. Nakonec musím koupit novou, ale proces je zdlouhavý a otravný. Podepsal jsem se tolikrát, že mám pocit, jako bych koupil půl Turecka, ale máme ji. Stanujeme na „našem“ místě, které se nám tak líbilo minule. Tentokrát je tu parta arabských kluků z Bagdádu na pikniku, žádný z nich anglicky neumí, ale že se z nás stanou dočasní sousedé se domluvíme v pohodě. Stavíme stany a přesně v okamžiku, kdy si připravím vařič na přípravu nějakého toho žvance se objeví jeden ze sousedů a nese nám dvě porce placek s grilovaným kuřecím masem. Děkujeme a pouštíme se do toho. Díky překladači zjistím, že nemají zakázaný alkohol, tak dostanou na oplátku dárečky od nás. Večer je zase krásný, žáby zase řvou, psi se hádají, amplion na mešitě řve, všechno je, jak má být. Jediná změna je kočka před mým stanem, vydávající neidentifikovatelné zvuky. Co tím chtěla říct je mi záhadou.

DEN 16 – 622 km

Dnes se po dlouhé době podíváme zase na moře. Počasí je krásné, silnice většinou taky, jen to občas kazí města na pobřeží, kde je provoz hustý a bez pravidel.

Občas je silnice dokonalá, až si člověk nemůže vybrat pohled, kam se bude dívat, nebo se bude soustředit na perfektní zatáčky. Opět si zpestříme cestu domů malou zajížďkou. Projedeme si Kuş Yuvası Pass. Silnici jsem našel na serveru dangerousroads.org a vypadá zajímavě, tak proč ne. Stoupáme kaňonem nahoru a zase už mám veselou cestovatelskou náladu. Silnice má všechno, co by měla silnice v průsmyku mít. S jednou chybou. Horní úsek, kvůli kterému je silnice na seznamu nebezpečných cest, už není v provozu. Místo úzké silnice, kde je na jedné straně strmá skála a na druhé hluboká propast, vjíždíme do luxusních, osvětlených, nových tunelů. Za tunely je odbočka, tak se tam vydáme na průzkum a tady to je. Tahle silnice musela být opravdu paráda. Bohužel tím, jak je už nepoužívaná nám brzo zablokuje cestu zával kamení a my nemůžeme dál.

Vracíme se tedy do tunelů a jedeme zpátky k moři. Na konci tunelů zase zkusím odbočku na starou cestu. Moje jízda je podle stejného scénáře jako na druhé straně. Krása střídá nádheru a potom všechno utne zával. Vracím se tedy zpátky na hlavní silnici, kde najdu Lubora ležícího, spícího a čekajícího na lavičce.

Sjíždíme do města Alanya a jedeme dál na západ. Od tohoto města je cesta čistá tragédie. Kolony a kolony. Předjíždíme, jak to jen jde. Jednou to nějak neodhadnu a taškou na kufru líznu zrcátko na autu stojícím v koloně. Tímto se majiteli omlouvám, doufám že se nic vážného nestalo.
V noci má zase být hnusně, tak se nechám přemluvit na střechu nad hlavou v nějakém malém hotýlku přímo na břehu moře. Bohužel tohle místo jsme hledali v Antalyi, což se teda ukázalo jako pěkně blbý nápad. Kolony kam se podíváš, gigantické resorty, hotely jen na on-line rezervaci. Jezdíme jak magoři tam a zpátky, ale nedaří se najít nic zajímavého. Navíc najednou Lubor zahlásí, že mu zdechla motorka. Tak tohle ještě chybělo. Naštěstí motorka chytí a tváří se, že chce fungovat normálně, tak to byla asi jen nějaká anomálie, která nám ale zvedla tep a adrenalin. Po hodině hledání to vzdáváme a bereme, co je po cestě. Aspoň že tu měli pivo.

DEN 17 – 638 km

Pršet mělo už od rána, ale po vyhodnocení všech informací dospěju k názoru, že když vypadneme brzo, mohli bychom dešti ujet. Takže hurá do sedel a jedeme. Vymotat se z Antalye je děs a slibuju si, že sem mě už nikdy nikdo nedostane. Na motorce nikdy a do resortu ani pod pohrůžkou násilí.
Daří se nám ujíždět před deštěm, takže využijeme hezkého počasí a sjedeme omrknout Pamukkale, které máme pár km z trasy.

Tady je vidět, že už jsme v byznys zóně pro evropské turisty. Placené parkoviště, placený vstup, procházka za lidových 450 Kč, no neber to. Navíc už Pamukkale není to, co kdysi bývalo. Stále větší a větší, bohužel neregulované využívání památky turistickým průmyslem od 60. let 20. století vedlo k devastaci tohoto fenoménu. Zdejší lidé za pár let dokázali téměř zničit to, co příroda budovala tak dlouho.

Termální vodu podchytili a svedli do koupelen nově zřízených luxusních hotelů a bazénů. Odpadní vody unikající odtud v hektolitrech se ani nenamáhali čistit a hromadili je v netěsných odpadních jímkách. Čas od času je vyvezli a nechali volně odtékat po svahu. Početní návštěvníci putovali křehkými terasami, a dokonce se tu jezdilo po úbočích na kolech a motorkách. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Dusičnany v odpadních vodách vytvořily vhodné podmínky pro růst řas, které se pak rychle rozšířily až do sintrové kaskády, beztak už trpící uměle vyvolaným nedostatkem přítoku čerstvé mineralizované vody, a přivodily tu nevzhledné, tu hnědé, tam zelené zbarvení povrchu dříve tak skvostně bílého travertinu. Dnes je situace o něco lepší, ale shora teče jen potůček, kterým se uměle voda rozvádí postupně do jednotlivých bazénků.

Po procházce pokračujeme dál a tentokrát už nás déšť dohání. Jdeme do nepromoků a vyrazíme do deště. Jenže ne na dlouho. Luborovi chcípá motorka a odmítá chytit, úplná nula, konec. Stojíme v miniaturním odstavném pásu na čtyřproudovce, kterou odděluje asi 1 m široký travnatý pás, který je ale asi 30 cm nad úrovní silnice. Přímo naproti nás je benzinka, kde bychom mohli zjistit, co se stalo. Můj skvělý nápad, že počkáme na mezeru mezi auty, hodíme motorku na ten středový pás, počkáme na mezeru v protisměru a motorku přetlačíme na benzinku, se nesetká u Lubora ani s pochopením, natož dokonce s nadšením. Takže opět přijde na řadu kurtna a jedeme. Asi po 5 km je další benzínka, sice taky v protisměru, ale s možností odbočit na ni.
Jsme pod střechou a opět rozebíráme motorku. Tentokrát byla příčina prostá. Když nám bastlili elektřinu na čerpadle, tak tam museli přiletovat kontakty a jeden z nich teď upadl. Díky tomu, že je zalitý cínem se nedaří konektor vytvarovat tak, aby držel, tak si pomůžeme šňůrou na prádlo, kterou omotáme drát s kontaktem a máme aretaci jako od mechaniků z Fordu. Jeden z místních, kteří nás okukují, nám potom ještě přinese dvě zdrhovačky, kterými pojistíme naši lankovou aretaci. Suverénně vytáhnu zapalovač, abych zatavil roztřepený konec provázku a že to je opravdu debilní nápad si uvědomuju přesně v okamžiku, kdy domorodec se zdrhovačkami zděšeně gestikuluje jasné sdělení.

Do nepromoků už nejdeme, sice asi zmokneme, ale nemělo by to trvat dlouho a potom zase uschneme za jízdy. Tato předpověď se plní do puntíku. V noci má být zase veselo, tak hledáme střechu nad hlavou. Po pár peripetiích se nám podaří najít přesně to, co jsme hledali včera. Hotýlek přímo na břehu moře za pár korun s krásnými výhledy na moře a jako bonus, bez lidí. Motorky jsou na terase pod střechou, takže když večer přijde vichřice a blesky soutěží, kdo z nich osvětlí okolí víc, su naplněný jednak pivem, ale hlavně uklidňujícím pocitem, že my i motorky jsme v bezpečí a suchu.

DEN 18 – 772 km

Pokud se dnes nic nepředvídaného nestane, tak se vrátíme do Evropy. Chtěli bychom přijet až na bulharsko-srbské hranice, odkud už můžeme za den přijet domů. Já to mám na cestách domů, jako kdybych byl přitahovaný magnetkou, čím blíž, tím silněji mě to táhne domů.

Takže jedeme.Ráno máme celkem hezky, dokonce vidíme sem tam duhu, to je asi poslední druh z počasí, které jsme ještě neměli (teda kromě horka samozřejmě). Brzo znovu začíná pršet a slunné Turecko zase dostává svému jménu. Přejíždíme nový most do Evropy a jedeme po prázdných silnicích až do připojení na hlavní cestu Bulharsko – Istanbul.

Tureckými hranicemi projíždíme jako nůž máslem, netrvalo to ani 0,5 hodiny a jsme v EU. Přejezd Bulharskem je nudný a neutíká nám to. Je zima, fouká ledový vítr a jediné co nás pohání vpřed, je vidina domova zítra.
Ubytujeme se ve stejném hotelu jako po cestě sem, prohřejeme zkřehnuté kosti ve sprše, dáme si pivko a jdeme na kutě.

DEN 19 – 1009 km

Ráno si jdu převézt motorku ke vchodu a snad jsem se ani na ten display neměl dívat. Krásné číslo 2 nám dává jasně najevo, že dnes to bude ještě větší zábava než včera. Postupně se otepluje o 100 %, což zní mnohem lépe, než když si člověk uvědomí, že jsou 4 stupně. Po 150 km musíme zastavit, hlavně Lubor je zmrznutý na kost. Já znovu děkuju všem vymoženostem, co mám a které mě udržují v životaschopném stavu. Za Bělehradem se konečně trochu otepluje a v Maďarsku máme dokonce krásných 20 stupňů, takže akumulujeme teplo jak jen to jde.

Na maďarských hranicích je klasická kolona, která ale samozřejmě neplatí pro motorky a jsme za chvilku pryč. Maďarsko je stejná nuda jako doposud, kromě několika nehod a mnohakilometrových kolon, které předjíždíme, tentokrát už za nelibosti hodně řidičů. Občas udržují naši pozornost prudkým vybočením do našeho směru a trvání na minimální uličce, abychom nemohli projet. Lubor mi říká, že se tu cítí nejnebezpečněji za celou cestu. Abychom to neměli tak jednotvárné, za Budapeští se zase ochlazuje až na hnusných 7 stupňů na Slovensku.

Při přejíždění řeky Moravy v interkomu znějí oslavné ódy Lubora na návrat domů. Je šťastný, že překonal všechny možné poprvé, a i přes všechny nástrahy přijel domů na stejné motorce, na které odjel. Nutno dodat, že po opravě motorka jede mnohem lépe, tišeji, bez vibrací a s nižší spotřebou. Nebýt upadnutého letovaného kontaktu, dotáhla by to se ctí až domů. Po návratu šla na kompletní servis, kde se podrobila důkladné prohlídce, čerpadlo se upgradovalo z bastlící varianty na profesionální, a to byla jediná věc, která se tu dořešila. Cestovat se dá prostě na čemkoliv.
Ale to jsem trošku předběhl. Chybí nám asi 20 km domů. S temnou oblohou, zimou, jaká u nás bývá obvykle v prosinci a s drkotajícími zuby se kolem 17.30 loučíme na křižovatce v Břeclavi a jedeme oba domů. Asi 5 minut po tom, co strčím motorku do garáže, začne pršet a prší až do rána. Děkuju plánovači nahoře, že nám to tak krásně nalajnoval, dám si horkou vanu, otevřu si sedmičku vína a začnu přemýšlet, kam bych mohl jet na výlet.  

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE