sumoto_listopad



Na motorce do Gruzie

Tenhle můj třetí výlet jsem zase posunul o kousek dál. Všichni jezdí na Balkán, nebo do Rakouska, tak jsem se rozhodl, že trochu popíšu, jak vypadala moje cesta do Gruzie.

Kapitoly článku

Původně jsem měl pěkně naplánováno, že zajedu do Bosny, kde už taky všichni byli, jenom já ne. Všechny pěkné místa, mapku, místa kde se dá spát, všechno jsem tak zhruba měl. Celou dobu ale přemýšlím, že by to chtělo posunout aspoň o kousek dál a podívat se někde, kde třeba ještě všichni nebyli a možná i něco natočit. A přesně vím kde. Gruzie. Jak jsem to tak měl pořád v hlavě, nahodil jsem v práci, že bych chtěl trochu delší volno a výsledek – jo v pohodě. ,,Jako že fakt :D?“

 Myšlenka dobrá, ale najednou se z plánovaného výletu změnil plán na úplně něco jiného s tím, že za necelý měsíc jedu a bez žádné přípravy. Dodávám, že jedu sám, takže všechno je jen na mě. Říkám si ,,Co teď? Plán doladím potom, teď je třeba připravit pořádně motorku“ Žádnou cestu jsem tedy nevymýšlel, jen začal připravovat stroj, ať se co nejméně může pokazit. Večery po práci jsem trávil v garáži a ladil všechno, co bych tak mohl potřebovat, co mi usnadní život a vymýšlel různé vychytávky. ,,Rumunsko jsem už projel, tak vím ne :)“ Pár dní před odjezedem jsem teprve hledal kudy vlastně, co jak kde je, po čem se jezdí, kde se spí, jak se kde platí atd. No stejně podle mě nejde ,,dlouhá“ cesta připravit, protože něco jeden den nevyjde a celý program se posune a nevychází nic. Tak raději bez plánu. Nějaké body po cestě mám a uvidí se pak.

Jedu!

Vyjíždím z Ostravy dopoledne s cílem dojet před Maďarsko do kempu jako loni, když jsem jel do Rumunska. Byl jsem tam nějak kolem 15h a říkám si ,, Maďarsko bych měl přejet tak za 3h a ušetřím čas“ A jel jsem. Dojel jsem do nějakého kempu plného karavanistů. Na bráně nikdo nebyl a tak jsem postavil stan a že zaplatím ráno. Ráno to balím, jedu na bránu, klepu, čekám a nikdo. ,,Tak na Vás kašlu, snaha byla.“ První kemp zadarmo.

Dneska to vezmu přes Transalpinu. Tentokrát se v Rumunsku nezdržuji, protože cesta je ještě daleká a já nevím, co mě čeká, nikdy jsem dál nebyl. Pokračuji na Bulharsko. V Bulharsku zhruba uprostřed jsou taky nějaké kopce, na kterých jsou různé věže a taky známá Buzludža. Navštívil jsem tedy ji a věž Šipku. Buzludža je takový památník, vypadá to jako létající talíř. Bohužel tam stojí ozbrojená stráž. Nemohl jsem ji ani obejít podél zdi dokola. Maximálně zepředu. Hlídají to no.

Věž Šipka je na dalším kopci. Uvnitř je něco jako vojenské muzeum. Dá se dostat až úplně nahoru odkud je pěkný výhled. Jeden objekt jsem navštívil po cestě tam a druhý nazpátek ať není nuda :-) . V Bulharsku přespávám v kempu blízko Tureckých hranic, ať tam jsem ráno co nejdříve. V kempu jsem potkal takového zvláštního chlapíka s motorkou, který tam snad bydlí, co jsem pochopil. Má tam stan a říkal mi, že tady je jeho život. Ráno jel normálně do práce a já vyjíždím do Turecka. Čekal jsem, že na hranicích budu stát několik hodit a řešit kraviny s celníkama. Ve skutečnosti tam ani kolona nebyla. Přejíždím Bulharskou stranu a jsem v takovém tom meziprostoru. Je tam fak velká plocha s nějakým nákupním centrem a směnárnou. Už z dálky šlo slyšel šílené troubení z Turecké strany snad všeho, co má klakson. Obrovský hluk. Vyměnil jsem nějaké peníze a pokračuji dál. Jsem v Turecku.

 Těch aut co tam stojí, točí se, nebo popojíždí a všichni troubí. Projíždím to všechno, ať jsem z toho pryč. Nastává další bod a to ten, koupit dállnici. Na forech doma jsem se ptal jak se to tam dělá, takže nějaké informace mám. Po cestě vidím první budku, jdu tam. Říkám chlapovi, co chci a on na mě 100e :D Tak jsem mu řekl, že to určitě ne a jdu jinde. Ještě mi říkal, že jinde nic není, že bez toho mě chytnou policajti atd. Kašlu na to jedu dál. Pak vidím HGS a nakonec mě to vyšlo asi na 500Kč, nevím přesně. Pak mi standardně mi nefungovala jedna karta, tak jsem zase zjistoval proč... No prý některé terminály nepodporujou naše karty. Ještě že jich mám víc.

Prvním místem, které jsem chtěl v Turecku tak vidět bylo solné jezero. Myslel jsem si, že se zajedu podívat více do Istanbulu, ale jak jsem viděl ten provoz, tak mě to přešlo. Třeba někdy jindy. Průjezd Ankarou byl taky zajímavý. Poprvé jsem tam viděl na hranici města vojenské stanoviště, kulomety, transportér a pytle s pískem. Tak jsem si říkal ,,ty vole kam jsem to vjel“. Pak už jsem to potkával u měst častěji, ale nevím, k čemu to tam mají. Dost zajímavé bylo třeba potkávat prodejce nějakého jídla a pití uprostřed tříproudové silnice. Pokračuju přes ty pusté pláně až k solnému jezeru. Jezdil jsi někdy po solném jezeru? Já ne, ale chtěl jsem to zkusit. Přístupová cesta pro pěší vede přes komplex obchodů a restauraci až na pláň. Prošel jsem velký kus pěšky. Něktří tam chodili bez bot. Podle mě musí mít pak sežrané nohy. 

Říkám si ale ,,musím najít cestu, musím tam najet s motorkou, když už tady jsem.“ Takže jsem se sbalil a jel jsem pomalu podél a hledal nějaký polní vjez. Nakonec jsem něco našel. Bylo tam jen pár lidí a nějaké stopy od čtyřkolek. ,,Těžko říct, jestli tam nezapadnu“ Začátek byl hodně rozježděný. Musím to zkusit. Najel jsem tam, postavil to doprostřed a byl rád, že jsem udělal to, co jsem chtěl.

Za chvíli za mnou přišli nějací Vietnamci, že prý to je cool a jestli si to můžou vyfotit. Prostřídala se tam celá rodina i se mnou, tak snad mají fotek dost. Potkal jsem se tam s motorkářem z Anglie. Ptá se mě ,,už jsi zkoušel zajezdit? Pojď, projedeme to“ Tak jsme jeli. Je to jako jezdit po měsíci. Dívám se ale na motorku a nebyl to asi úplně nejlepší nápad. V dalším městě, když to po cestě uschlo, vidím jak je všechno komplet bíle od soli, takže jedu hledat myčku a pokračuju do Cappadocie, kde nacházím úplně náhodou fajn kemp na vyvýšeném místě. Ráno mají lítat balony, tak jsem zvědavý. Postavil jsem stan, nechal tam věci a jel jsem to celé projet. Fakt super místo. Kdybych měl více času, tak bych tam zůstal klidně pár dní. Můžeš tam pojezdit na velbloudech, koních i čtyřkolkách a pak se proletět v balonu.

Některé restaurace a obchody jsou stylově v těch homolích, nebo co to je. Myslím že i ubytka. Další den jsem chtěl jet na Erzincan, Bayburt a projet tu cestu D915 - cestu smrti. Už mě ale ty nekonečné roviny nudily, tak jsem se rozhodl, že pojedu přímo nahoru k moři a poležím aspoň na pláži a do Gruzie to už vezmu po pobřeží. To jsem se ale spletl. Bylo už k večeru a já spoléhal, že tam ty kempy budou.

Měl jsem takovou orientační mapku, kde by se měly nacházet. No projel jsem asi tři a každý byl nefunkční, zavřený nebo vytopený. Takže jsem ujel dalších 100km a pak jsem to stočil směrem do vnitrozemí, kde jsem jeden našel. Ještě že tak. Internet nemám, takže jsem většinou chytal wifi po benzinkách, obchodech atd. Spát někde v lese se mi zrovna tam moc nechtělo. Hned ráno dojíždím ten kousek na hranice s Gruzii. Tady už to je na dlouho. Moc aut přede mnou není, jen každé řeší asi 20 minut. Teda když nepočítám kamiony. Ty to tam měly tak na dva dny. V tom vedru, navlečený v těch hadrech stojím uprostřed betonového placu a čekám. Dojel mě jeden motorkář z Francie. Byla spousta času, takže jsme si říkali kdo, kam jede, ukazovali mapy a pak se domluvili, že pojedeme spolu. Zkuste se někdy bavit s Francouzem anglicky, stojí to za to :D Teda kdybych aspoň uměl angilcky :D. Za hranicemi je potřeba zařídit pojištění, protože tam neplatí naše zelená karta. Vím, že někteří se na to vykašlali, ale těch pár korun… Celník mi ještě dal v okně papír ohledně toho pojištění. Nevím proč, ale nenapadlo mě se do toho podívat. Prostě jsme to tam šli shánět. Nevěřit budkám hned za hranicí! Pojištění jsem tam nějak sehnal, ale kdybych se podíval do toho papíru, věděl bych hned, že jsme mu neměli vůbec tolik platit. Škoda no.

Pokračujeme za Batumi do kempu v botanické zahradě s přístupem do moře. To byla dobrá akce. Lidi se tam chodí dívat na stromy a my tam pod palmou zaparkované motorky a postavené stany :D. Necháváme všechno tam, sedáme na motorky jen v tričku a jedem nakoupit jídlo, protože druhý den jedem do hor a kdo ví jaké to tam je. K večeru ještě jdeme zaplavat do moře a pak si jdeme projít tu zahradu, když už tam jsme. Provoz v Gruzii stojí opravdu za to. Myslel jsem si, že v Rumunsku jezdí jako blázni, ale v Gruzii nejsou žádné předpisy asi. Prostě jedeš, jak chceš a kudy chceš. Jednou na mě najíždělo auto a tak mě natlačil v křižovatce na autobus, že jsem se o něj normálně opřel ramenem. Úplně mu to bylo jedno. Je třeba předvídat mnohem víc i to na co u nás nejsme zvyklí. Třeba že se do dvou pruhů na křižovatce vlezou čtyři auta… Asi je si potřeba zvyknout. Projeli jsme města, nikdo neumřel a jedem do hor směr Mestie a Ushguli. Tam už je klid. V Mestii začíná být hodně turistů. Nejspíš odtamtud jezdí svozy do Ushguli a nebo chodí pěšky do hor. My se zašli podívat do pár obchodů, v kavárně chytli wifi a pak jsme vyjeli na kopec nad město a dali pauzu. Jinak kdyby někomu chyběli vařiče, karimatky, spacák, nebo takové nějaké věci, všechno tam mají v několika obchodech. Po chvilce jedeme dál do Ushguli. Cesta je ještě chvíli asfalt, který pak ale definitivně končí a jede se po hlíně a dírách. Někde v lese u cesty stojí malá chatka a paní tam děla jídlo. Kačapura. To jsem jedl pořád. Nějakou dobu sedíme venku pod slunečníkem a najednou z protisměru jede někdo na kole. Přistavil u nás.

Ptal se nás, jak vypadá cesta, odkud jsme přijeli a my zas chtěli vědět jak to vypadá tam, kam jedeme. Poseděli jsme tak hodinu. Chlapík byl z Rakouska a jede už takhle přes rok. Vykládal jak žije. Když nemá moc peněz, tak dělá brigády a pak pokračuje. Ukázal jsem mu fotky solného jezera v Turecku, tak říkal, že tam musí zajet.

Vypadá to, že za chvíli začne pršet. Zvedáme se a jedeme, protože v dešti po takových cestách jet nechceš. Po cestě potkáváme ještě pár cyklistů, turistů a dojíždíme do Ushguli. Jo a bacha na psy.

 

V jednom místě to je jako stát na fotce z internetu. Motorku jsem nechal na cestě a zašel se podívat trochu výše do stráně na výhled. Dojel jsem 4000Km do cíle, který jsem chtěl vidět. Jupíí. Pokračujeme ještě kousek po cestě do města a rozhodujeme se co teď. Já se chci jet podívat dozadu k tomu ledovci, nebo co to je. Ale Francouz už říká, že to není na jeho motorku. Je fakt, že ten spodek je takový nižší než mám já. Ale jede semnou. Jedeme si takhle pomalu po rozbité cestě a uprostřed fakt velká kaluž. Nechtělo se mi to projíždět, když hned vedle je pěkná tráva. Nešel jsem se podívat, což jsem vždycky normálně dělal a rozjel jsem se na tu trávu. Ujel jsem asi tak dva metry a přední kolo jsem zapíchl až po kotouč do měkkého bahna. Říkám ,,rychle musím vyjet, ať se to nepropadne ještě více“ Dal jsem trochu plynu a zahrabal jsem to až po plech. Hotovo, konec. Motorka tam stála jako na stojanu. Hodně dlouho jsme to vytahovali ven, protože to tam trčelo jako přilepené. Říkali jsme, že to vytáhneme lanem druhou motorkou, ale lano nebylo tak dlouhé a musel by najet taky do bahna. Nakonec jsme to tam nějak vykývali ven, ale fakt to bylo náročné. Kolega říkal, že dál nejde a že jede najít kemp. Já jsem se tam ale chtěl podívat, tak jsme se rozdělili s tím, že se pak vrátím, nebo se potkáme ráno ve městě. Jel jsem se tam podívat, ale až úplně dozadu jsem nezajel. Byla tam jen taková kamenitá louka a nic víc. Jedu teda do kempu, z kterého byl taky mimo jiné pěkný výhled na vesnici. Celou vesnici jsme prošli taky pěšky. Večer tam přijeli dva Poláci na motorkách a tak jsme další den pokračovali už čtyři. Myslel jsem si, že cesta do Ushguli byla těžká a rozbitá. To jsem ale ještě nevěděl, jako to bude vypadat směrem do lentekhi. Ráno jsme společně všichni vyjeli. Polákům to jelo rychleji, protože nebyli tak nabaleni. Přiletěli letadlem a motorky si půjčili. Kousek za Uschguli jsme ještě na kopci museli opravit Francouzovou motorku, protože se mu nějak začala rozpadat. Nějak zaseklá vodní pumpa a ventilator taky nejel. Cesta se postupně zužovala a velké kameny přibývaly. Já, jelikož jsem jel hodně pomalu, jsem jel poslední. Místy to vypadalo, že jedu snad v řece nebo co. Dojeli jsme na nějaké rozcestí k budce, kde paní prodávala občerstvení. Seděli tam v altánku i čtyři mladí turisti. První jsem je pozdravil anglicky a pak jsme zjistili, že jsme všichni z Čech :D Říkali mi, že se dál nedá dostat, protože ve vesnici lidi stávkují a uzavřeli ji. Oni sice pěšky můžou, ale stopujou tam, protože už něstíhají. To stejné říkali i další co se tam pak sešli. Takže co teď? Pustili tam jen lidi, co dělají cesty. Najednou jeli nějací dělníci kolem, tak jeden slíbil, že nás tam zkusí protáhnout, ale nějak se nevrátil. No zkusíme tedy jet a uvidíme. Tady v lese stejně nic nevyřešíme. Za nedlouho jsme dojeli do vesnice a uprostřed přes cestu byly barikády. Prý nikoho nepustí, nejdříve až další den ráno. Poslal jsem je tam všechny do prdele a jel sednout k takovému občerstvení, kde se sešla parta asi 15 čechu :D. Po asi hodině slyším, že se z druhého směru blíží motorka. Rychle se běžím podívat, jak to udělal, ale nestihl jsem ho. Sedáme tedy na motorku a jedeme k barikádě. Byla tam nějaké bitka. Jedni to chtěli odstranit a druzí tomu bránili. Stál jsem úplně u toho a čekal, co bude. Najednou přišel malý kluk a zvedl mi ocelové lana nad hlavu, já to pod plným plynem podjel a na dálku mu zamával. Takto jsme se odtamtud dostali. Škoda že se mi zrovna tohle na kameře neuložilo.

Dojeli jsme k večeru do Lentekhi a koupili nějaké jídlo. Poláci chtěli zajet spát k nějaké velké řece, tak jsme se k nim přidali. Na břehu si nás všimli místní, kteří tam dělali nějaký piknik. Mávali na nás, ať se přidáme. Chvíli jsme tam pobyli s tím, že už musíme jet. Jeden se ptal kde ,,kde budete spát?“. A my na to že ještě nevíme. Říkal ,,počkejte ještě půl hodiny a budete spát u mě, je to max 2km odtud“ Zvažovali jsme. Sice se mi moc nechtělo, ale říkali jsme, když to bude nebezpečné, tak to můžeme otočit. Jeli jsme za nimi. Na to, že říkal, že je to hned tady 2km, tak už jedem pěkně dlouho pořád někam do brutálního kopce. Po chvilce už jsem říkal jednomu polákovi, že dál nejedu, že je to divné. Taky souhlasil. Ten druhý byl hodně vepředu. My tři stáli v úplné pustině a jeden polák volá druhému, že je to moc riskantní at to otočí dojede nás a vracíme se. Kdo ví, co to bylo za lidi. Vymotali jsme se z té totální díry a dostali se na hlavní cestu. Nemít navigaci tak nevím no.  Místo na spaní jsme neměli, bylo už dost pozdě a tak Poláci našli na netu penzion. Než jsme tam ale dojeli, jeden z nich chytnul ještě defekt na zadním kole. Bylo kolem 11h večer a na penzion to byly asi 4 km. My už docela unavení, takže nic neopravuje a tak jsme jeli všichni za ním asi 20km/h. V penzionu nikdo prozměnu nebyl a naproti byla jen policejní stanice. Jeden tam hned jel, jestli by tam nemohli zavolat nebo něco. Nebo třeba jinde zavolat. Pak jim říkal ať nás zatknout, že nevíme kam teď máme jet :D. Fakt jsem se smál. Jeden policajt to nakonec zařídil a penzion vyšel. To byl teda den. 

Další den ráno se loučíme a já pokračuji sám, podívat se do skalního města. Vyfotil jsem si mapu od Francouze, protože to měl pěkně zaznačené. No dopadlo to tak, že jsem dojel úplně někam jinam. Fakt se tam ta vesnice jmenovala stejně.. No nic, našel jsem si tedy, kde to opravdu je a ještě v podvečer vyrazil, ať se co nejvíce přiblížím. Byla už tma a mi zbývalo asi 100km tam dojet. Jenomže začalo tak brutálně pršet, že jsem byl mokrý i přes pláštěnku. Na cestě plno vody a tma jako v p.... U cesty jsem viděl nějakou louku a stany. Hned jsem tam odbočil a stavím stan. Nikdo tady není, ale vypadá to jako kemp. Za chvílí přijíždí auto. Ptám se řidiče, kde to jsem a jestli tady můžu zůstat. Neměl problém. Prý je to jeho a tohle je základna Raft klubu. Oni dva jsou instruktoři. Odjeli někam pryč a za chvíli se vrátili s kupou jídla, ať si vezmu, co chci. Vzali mě do altánku a dokonce jsem jedl pečeného netopýra. Do noci jsme seděli pak v týpí, oni hráli na kytaru a zpívali gruzínské písničky. Ráno to balím. Ještě jsem jim tam napsal poděkování na papír a jedu do Vardzie.

Tentokrát jsem tady dobře. Na parkovišti se potkávám s jedním Rusem, tak procházíme komplex společně a domluvili jsme se, že pojedeme zase spolu. Uvnitř je spousta různých chodeb, pater a místností. Nízké stropy a malé schody jsem musel jít po čtyřech. Je to velké klášterní město z 12- století. Původně tam bylo 3000 bytů až pro 50tis lidí. Po zemětřesení to ale popadalo.

Pokračujeme tedy dál zase do kempu, kde jsem byl a to v botanické zahradě. Cesta vede přes pěkné horské vesnice a k večeru dojíždíme na místo. Cesta zase nebyla zadarmo. Když navigace ukazuje 3h počitej tak 6h. Z kempu jede Rusák směrem do Uschguli a já už do Turecka. Teda chtěl jsem v Batumi najít nějaký přístav a zkusit jet lodí, ale nenašel jsem nic. Ptal jsem se v infobudce, policajtu, nějakého týpka na bráně u moře, kde nakládali kontejnery na loď, ale nic. Tak jsem jel do Turecka. Budu takhle doma dřív než hledat přístav. :D Stojím takhle v koloně na hranici zase v totálním vedru a najednou mi někdo klepe na rameno. Pamatujete na toho cyklistu, kterého jsem potkal směrem do Uschguli? Tak jsme se znovu potkali na hranicích. Nechápu tu náhodu. Celnicí ho vzali dříve a já ho asi za půl hodiny dojel pak v Turecku na cestě. Zastavil jsem, udělali jsme fotku, popřáli bezpečnou cestu a jel jsem dál. Vzal jsem to kolem pobřeží. Jen jsem po cestě koupil olej a potřeboval jsem ho vyměnit. Zajel jsem k takovému kamenolomu, po cestě jsem v příkopu našel kanistr a šel na to. Stavím motorku na stojan a asi nějaký blbý pohyb, ale tak mi křuplo v zádech, že jsem spadnul na zem a motorka taky. Chvíli jsem spočíval a pak jsem se snažil najít způsob, jak to zvednout, když jsem se skoro nemohl hýbat. Všechno jsem musel sundat, aby to bylo lehčí. Už jsem si říkal, že sejdu dolů a stopnu někoho, ať mi jde pomoct, ale nakonec jsem to dal. Dokončil jsem výměnu oleje, zase všechno nabalil a jel. Tohle byl asi takový poslední velký zážitek. Cesta byla pořád rovně až do Bulharska.

V Turecku se jinak dá fajně spát na pláži v takových odpočinkových místech zadarmo, jsem zjistil. Na jednom takovém místě jsem zůstal dva dny a jen tam odpočíval. Po cestě jsem pak na benzince potkal chlapa, který mě vzal na jídlo. Říkal že taky jezdí na motorce a ukázal mi pěkné místa v Turcku kde mám zajet. Na to už jsem ale neměl čas. V Bulharsku jsem spal v tom samém kempu, jako když jsem jel do Turecka a hádejte. Ten chlapík s motorkou tam pořád byl. Takže tam asi fakt bydlí.

Jinak jsem navštívil další pevnost a pak v Rumunsku projel hory a zajel se podívat do solného dolu, kde jsem už jednou byl.

Docela vtipná otázka přišla od jednoho motorkáře, který byl součásti skupiny asi 8 lidí, kteří mě potkali u Fagaraše. ,, Ty tady takhle jezdíš sám po Rumunsku“ A já říkám ,, ne, já jedu domů. Byl jsem jezdit sám po Gruzii :D“ Nikdo z nich očividně asi moc nechápal a jen se dívali. Zpracoval jsem i videa. Kvalita je nic moc, ale žádnou profi techniku, stabilizátory a jiné vychytávky nemám. Jen mobil a Gopro 3. Snad to tedy napravím příště a zase o kousek dál. Tohle byl tedy můj letošní výlet a další už mám v hlavě. Jediné co nemám zatím je ještě více volna :D.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (32x):


TOPlist