reline_unor



Sólo jízda jihozápadní Evropou

Kapitoly článku

Den 11 - pondělí 6.6.2011

Ráno jsem vstal brzo, abych mohl najet co nejvíce km. Bohužel jsem se zdržel hned při prvním pohybu. Večer se mi podařilo zabouchnout dveře od koupelny. Rukama, nohama jsem se domluvil na recepci s obsluhou, která mi koupelnu otevřela. Když jsem přišel na recepci (v 7:00), tak majitel, který měl klíče od skladu, kde byla mašina, ještě nebyl v motelu. Dal jsem si tedy snídani. Se snídaní a s „ustájením“ motorky jsem platil 33 euro. Po snídani se dostavil majitel a tak jsem naložil mašinu, bohužel jsem pro jistotu, zase nemohl najít klíče od zapalování. Vrátil jsem se i na pokoj, ale klíče jsem našel nakonec ve věcech, které jsem přes noc nechal na mašině.
Po ranních patáliích jsem se konečně vydal na cestu. Vjel jsem na dálnic A4 a pokračoval směrem na Madrid. Dálnice se u města Santa Elana zajímavě rozděluje. Každé dva pruhy vedou horami vlastní cestou. Z ničeho nic se objevili značky zpomalující rychlost na 80 a pak na 50 km/h a upozorňující na prudké zatáčky. Dva pruhy jednoho směru dálnice začaly klesat, pomocí serpentin, do údolí. Druhé dva pruhy vedly po protější straně údolí. Zároveň se ale již staví nový úsek, na vysokých mostech, který celý úsek napřímí.
Po neplacené dálnici A4 jsem pokračoval až k městu Ocana. Po horském úseku vede dálnice poměrně nudnou rovinatou krajinou. U města Ocana jsem najel na placenou R-4 do Madridu. Zajímavé, že placená dálnice vede souběžně s neplacenou. Všechny kamiony a většina aut jede po neplacené, placená je tedy téměř prázdná. Žádná zácpa před Madridem se tedy nekonal. Madrid jsem objel po dálničním neplaceném obchvatu M50. Místy má tato dálnice i 5 pruhů v jednom směru a provoz téměř žádný. Madrid, kterého jsem se obával, jsem tedy zvládnul v pohodě. Od Madridu jsem se vydal po dálnici A1 na sever směrem na město Burgos. Kousek za Madridem začalo pršet. Za Madridem dálnice míjí zajímavé pohoří, dále se dostává zase do rovin.
U města Burgos jsem změnil dálnici A1 za placenou AP1 a vydal jsem se po ní směrem na města Vitoria-Gasteiz. Za tímto místem začíná nový úsek dálnice AP1. Dálnice zde vede horami, tunely zde střídají mosty. Po dlouhých km v rovinách to byla příjemná změna. Nová dálnice bohužel nemá čerpací stanice a tak jsem ji musel u města Mondragón opustit a hledat pumpu ve městě. Dálnici AP-1 jsem pak vyměnil za AP-8, po které jsem pokračoval okolo města San Sebastián na francouzské hranice. Dálnice AP-8 byla narvaná provozem. Do levého pruhu se díky kamiónům nebylo nemožné se zařadit.
Ve Francii jsem pokračoval po dálnici A63 směrem na Bordeaux. Ve Francii také konečně po cca 500 km přestalo pršet. Ale už města Caobreton jsem dálnici opustil a vydal jsem se hledat kemp na pobřeží. Z města Capbreton jsem pokračoval po silnici č. D79 na sever. Kemp jsem našel cca po 10km.
Tento kemp jsem přidal jako další bod zájmu.
Je to velký kemp se 4 hvězdičkami ve velkém borovém háji. Před sezónou stál na noc cca 16 euro. V jeho výbavě nic nechybí.
Tento den jsem najel 892 km, celkem jsem měl již 6058 km.

Den 12 - úterý 7.6.2011

V noci zase pršelo. Ráno jsem využil chvilku bez deště a sbalil stan. Vyrazil jsem se kouknout na pobřeží Atlantiku. Pobřeží zde tvoří téměř „nekonečná“ písečná pláž. Silnice vedla až k pobřežní písečné duně. Na pláž jsem se vydal pěšky (cca 30metrů). Pršelo, tak nebylo moc po čem koukat. Pláž byla široká cca 30 metrů a nebylo vidět na její konec.
Vrátil jsem se na silnici č. D79 a vydal se směrem na město Mimizan. Celá tato rozsáhlá oblast na jih od Bordeaux, je téměř jeden borový háj. Jízda v nekonečných lesích je paráda. V městečku Leon, jsem u silnice našel krámek se suvenýry. Nakoupil jsem nášivku, pohledy a další drobnosti. Za stálého deště jsem dorazil do Mimizanu. Zastavil jsem u samoobsluhy s cílem nakoupit několik věcí domů (víno, paštiky, sýry). Po návratu z obchodu, jsem bohužel zjistil, že jsem zase nechal klíčky v zapalování a tentokrát v poloze s rozsvícenými světly. A problém byl na světě. Po narovnání velkého nákupu do každého volného místa na motorce, jsem vyzkoušel na startovat. Ale motor, jen zakuckal. Začal jsem přemýšlet, jak se dostanu z problému. Všude byla rovina, rozběhnout motorku bylo nereálné.

Začal jsem tedy přemýšlet jak sehnat startovat kabely a hlavně jak si o ně řeknu. Nakonec si všimnul za stromy vlajek Renault servisu. Dotlačil jsem motorku cca 100metrů k servisu a začal listovat francouzským slovníkem. K mému překvapení slovník obsahoval fráze při poruše auta. Byla tam také fráze - baterie vybitá. Začal jsem tedy hledat ještě výraz po kabely, ty tam nebyly, tak jsem nakonec našel výraz pro drát. Přešel jsem silnici a vešel do servisu. Francouzsky jsem pozdravil, anglicky jsem sdělil, že neumím francouzsky a mluvím velice málo anglicky. Přečetl jsem výrazy ze slovníku a ukázal na motorku, která stála na druhé straně ulice. Recepční mě nepochopila a sdělila mi, že motorky neopravují. Řekl jsem, že nechci nic opravovat a zopakoval výrazy ze slovníku. Nakonec přišel technik, kterému jsem zase zopakoval výrazy o mém problému. Konečně mě někdo pochopil. Dotlačil jsem motorku k servisu a technik mi ji pomohl nastartovat. Nic za službu nechtěl, tak jsem poděkoval a vyrazil dále na cestu. Z města

Mimizan jsem se vydal po silnici D44 k neplacené dálnici N10, kde jsem pokračoval na Bordeaux. U města Bordeaux přestalo konečně pršet. Za městem jsem pokračoval po placené dálnici A89 směrem na Clermont-Ferrand. Bohužel po několika km zase začalo pršet. Moje staré nepromoky již nefungovaly. Déšť mě již pěkně točil, zavolal jsem domů, abych zjistil stav počasí. Déšť měl trvat ještě i další den. Rozhodl jsem se tedy natáhnout cestu až domů. Po krátké pouze jsem se tedy vydal po dálnici A89 dále na východ. Dálnice je poměrně nová, tak na ní je velice málo čerpacích stanic. Ve Francii je vždy před odbočkou k pumpě ukazatel vzdálenosti další pumpy. Vždy to je cca 60km. Na zmíněném úseku dálnice mě však překvapil ukazatel informující o další pumpě 90km ve směru na Paříž a 110km na Lyon. Ukazatel jsem zahlédl moc pozdě a nestihl jsem odbočit. Měl jsem teprve 130km od poslední pumpy a nebyl jsem připraven. Zároveň jsem věděl, že ke zmíněné pumpě ve směru na Lyon nedojedu. Při natočení 170km jsem tedy z dálnice sjel a vydal se hledat pumpu na Francouzském venkově. Po 18km jsem měl štěstí a v typické „garáži“ jsem natankoval a mohl jsem se vrátit na dálnici. U Clermont-Ferrand konečně přestalo pršet. Za Clermont-Ferrand jsem pokračoval pár desítek kilometrů po dálnici na Lyon a to až k městu Montrond-les-Bains. Zde jsem se sjel z dálnice, abych se vyhnul Lyon a zkrátil si cestu k dálnici A6. Hned u placení na sjezdu jsem řešil  další problém. Při placení mýta, jsem zjistil, že již nemám drobné mince.
Musel jsem tedy použít bankovku. Peníze jsem měl sice v suchu, ale než jsem je vybalil rozmočenýma rukama, tak byly taky mokrý a automat na mýto je nechtěl. Bohužel nebylo v místě žádná pokladna s obsluhou. Začal jsem přemýšlet jak závoru objet, nebo dokonce sundat. Alespoň by si mě někdo všimnul a mohl bych řešit zaplacení mýta. Řidič kamionu za mnou se mi snažil říc, ať zmáčknu tlačítko HELP. Ale já žádné neviděl. Chvíli mu trvalo, než se dostal s kabiny, stal moc blízko mýtný brány. Když se konečně ke mně dostal, zjistil jsem, že ono tlačítko je cca 2 metry vysoko. Tam mě ho hledat nenapadlo. Spojil se s nějakým dispečerem a snažil se asi vysvětlit mojí situaci. Sice neumím francouzsky, ale z odpovědi jsem vyrozuměl takovéto, co s tím má dělat. Nakonec jsem vyměnil svojí mokrou 10 eurovku za jeho suchou, zaplatil a vydal se dál. Měl jsem sice platební kartu Visa Electron, ale touto kartou snad jako jedinou nelze na francouzských dálnicích platit. Ve Španělsku to problém není. Vydal jsem se tedy dále. Přes městečka Sainte-Foy-IÁrgentiére a L´Arbresle jsem dojel na dálnici A6. Blížila se noc, tak jsem jel, co to dalo, abych za světla dorazil na dálnici. Silnice zde vede pěknou pahorkatinou a po celodenní dálniční jízdě to bylo příjemné zpestření. Po najetí na dálnice A6 jsem si konečně dal pauzu na jídlo. Začalo se stmívat a na obzoru byla parádní bouřka. Brzo jsem musel zase tankovat. Odbočil jsem tedy k velké dálniční pumpě. Když jsem se pokoušel natankovat, nic z pistole neteklo. Na stojanu byla cedule v několika jazycích. V němčině, kterou bych zvládnul, bohužel nebyla. Byla sice i polsky, ale překladem si nebyl jistý. Při asi 4. pokusu a změně stojanu se ozvalo něco z repráku na stojanu. Tomu jsem bohužel nerozuměl. Nakonec mě napadlo, zda se nejdřív nemusí zaplatit. Vydal jsem se tedy k pokladně. Tam jsem se „rukama, nohama“ dozvěděl, že tomu tak je. Pokladní chtěla zaplatit určitý obnos. Jenže u motorky jsem nikdy neřešil zakolik tankuji, ale vždy jsem natočil plnou nádrž. Různými posunky jsem z ní dostal papír s propiskou, na který jsem napsal 10,5 litru. To bylo nejčastější množství, co jsem tankoval. Vypočítala cenu, já zaplatil a doufal, že se mi oněch 10,5l vejde do nádrže. Vešlo a vydal se dál po A6 na sever. Setmělo se a bouřka se blížila.

Před městem Dijon jsem měl změnit dálnici. Bohužel jsem si na mapě nevšiml, že před touto odbočkou je ještě jedna a to na Paříž. Byla v rohu přeložené mapy, tak se přihodila první a jediná navigační chyba na cestě. Těsně před touto odbočkou začalo pršet, byla již tma. Značky rovně značili Dijon, tam jsem věděl, že nesmím dojet. Odbočka byla značena na Paříž, což mě trochu mátlo, ale na mapu jsem již neviděl, tak jsem si nemohl ověřit. Odbočil jsem. Už po prvních stovkách metrů, dle směru dálnice, jsem si byl jistý chybou. Projel jsem totální průtrží mračen, ani v myčce tolik vody neteče. První parkoviště bylo až po několika km. Tam jsem se konečně pod lampou dozvěděl, kam jsem se dostal. Mířil jsem dál po A6 na Paříž, opačným směrem než jsem potřeboval. První sjezd byl až po 30km. Nabízeli se dvě možnosti řešení. Na tomto sjezdu se otočit, nebo odbočit na dálnici směrem na Dijon. Zvolil jsem druhou možnost. Vypadala kratší. O půlnoci jsem dojel do Dijonu. Město bylo v noci prázdné, ale motal jsem se v něm déle, než jsem čekal. Z města jsem se vydal po dálnici A39, která mě dovedla k původní zamýšlené A36. Bohužel jsem si zopakoval průjezd průtrží mračen. Stále pršelo, A36 byl docela prázdná. Potkával jsem občas jen kamión. Bohužel jsem za deště přes plexi téměř nic neviděl. Navíc světla s protijedoucího kamiónu mě úplně oslepovaly. Nakonec jsem si vybudoval systém jízdy. V rozích plexi jsem sledoval oranžové odrazky na svodidlech. Když byly na obou stranách dálnice, tak jsem jel cca 120km/h, pokud byly jen na středových svodidlech, tak jsem zvolnil na cca 100km/h.

Když jel kamión v protisměru, tak jsem odhadl profil dálnice, zavřel plyn a jel naslepo. Motor zbrzdil mašinu na cca 70km/h a po projetí kamiónu jsem měl prostor na korekci směru. Taková jízda, spojena s deštěm, mě ani náhodou nenechala usnout. Na Francouzsko-Německých hranicích u města Mulhouse začalo svítat a konečně také přestalo pršet. Na Německé dálnici A5 za Freiburgem, začal provoz značně houstnout a na mě padla únava. Zajel jsem k pumpě a dal si první energi drink. Provoz byl unavující, tak jsem za Karlsruhe zase odbočil na parkoviště a dal si krátkou pauzu. Přemýšlel jsem, zda zvládnu další jízdu, nebo si nějak zdřímnu. Nakonec jsem se vydal dál. Další pauzu jsem dal na prvním parkovišti za Sinsheimem na dálnici A6. Kde jsem se pokoušel v sedě na motorce „hodit“ mikrospánek, který by mě probral. To se díky zatroubení parkující dodávky nepodařilo. Vydal jsem se tak dál. Po dalších 70km jsem dal další pauzu a druhý energi drink. U Norimberka jsem byl v 8:30, na značkách se konečně začala objevovat Praha a já si začal věřit, že dojedu až do cíle. Dával jsem si pauzy, cca každých 80km. V Čechách bylo dokonce hezky a teplo. U Žebráku jsem si sundal i již dávno nefunkční nepromoky. Po dvou dnech jsem tak konečně začal usychat. Domů, do Jablonce jsem dojel okolo půl druhé odpoledne, tedy po 28 hodinách a 2060km nonstop jízdy. Když jsem před garáží vyndal klíče, abych ji odemkl, zjistil jsem, že je mám zcela rezavé – „trochu“ jsem promokl. Dokonce i v brašnách jsem měl cca 10cm vody. Skoro se ze mě stal vodník…
Nakonec jsem spal jen 4h a večer jsem využil klubový den našeho klubu a vydal se do klubovny podělit s novými zážitky, dovezenými speciality. Po 12 dnech jsem si dal český pivo a šel domů až po půlnoci. Lidský tělo vydrží hodně.


Závěr

Za celou cestu jsem nakonec utratil cca 45000 Kč a najel 8060km. Místo plánovaných 16,5 dne, jsem na cestě nakonec strávil jen 12,5. Benzín mě celkem stál 25000Kč. Motorka, až na moji chybu se světly, šlapala výborně. Splnil jsem i můj cestovatelský sen. Celé dny, od rána do večera sedět na mašině a užívat si jízdu. Z celé cesty bych moc nedoporučoval středozemní pobřeží Španělska. Tento úsek cesty, plný betonu na letní bydlení, je pořádně nudný. Vše ostatní byla paráda. Centrální jižní Francie mě dostala, musím si někdy naplánovat ježdění jen po ní. Už se těším na další bláznivou cestu, doufám, že ale nepojedu sám. Bohužel velký peníze nevydělávám, tak si budu muset nějaký ten rok počkat. Většinu fotografií z cesty.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (27x):
Motokatalog.cz


TOPlist