Sólo jízda jihozápadní Evropou

Den 7 - čtvrtek 2.6.2011

Ráno bylo super počasí. Modro a přes 20 stupňů. Já se vydal dál na jih po pobřežní silnici. Pokračoval jsem ve směru Alicante, kde jsem zase využil nezpoplatněný dálniční obchvat. Za městem Santa Pola silnice prochází národním parkem de las Salinas de Santa Pola. Tento park je tvořen slanými mokřinami. Vozovka je místy snad jen 10 cm nad hladinou.
Před Cartagenou jsem se motal přes 30 km oblastí plnou apartmánů, dokonce zde objevovalo i několik billboardů s reklamou v azbuce. Na moře nebylo nikde vidět, tak jsem se u Cartageny rozhodl z obchvatu pokračovat dále na jih po placené dálnici AP-7. K mé smůle se zase zkazilo počasí. Na placené dálnici AP-7 jsem vydržel jen 60km. Potřeboval jsem tankovat, a nevěděl jsem, kdy bude pumpa. Tak jsem sjel u města Águilas. Za cca 60km na placené dálnici jsem platil přes 10 euro. Nic levného. Asi také důvod proč jsem za celou dobu potkal jen 5 aut v protisměru a sám jsem jen asi 6 předjel. No peníze z EU se dají utrácet různě.
Ve městě Águilas jsem natankoval a pokračoval po pobřežní silnici A-332. Ta konečně vede krajinou, která není zničená betonovým loby.
I když i zde nakonec byly oblasti apartmánů, ale zde měly jen 2 patra. Z města San Juan de los Terreros jsem pokračoval do města Garrucha po silnici, která neměla ani číslo. Konečně, hory, pobřeží a pěkné počasí. To krátkými úseky s letovisky pokračovalo dále na jih podél silnice AL-5105 do Carboneras. Z tohoto města podél moře žádná silnice nepokračuje, musel jsem tedy do vnitrozemí po silnici N-341.
Tato silnice vede jednou z nejsušších oblastí v Evropě. Po několika km přivádí k neplacené dálnici A7. Po ní jsem se vydal ve směru Almeria a El Ejido. Oblast okolo města El Ejido je známá jako hlavní producent rajčat a okurek pro celou Evropu. Podle toho také vypadá. Oblast má několik 100 km2, kde jsou na každém kousku krytá „pole“, které z dálky připomínají skleníky. Z blízka jsem zjistil, že se jedná o sítě. U města El Ejido jsem sjel z dálnice a vydal se mezi plantážemi na pobřeží hledat kemp. Dle mapy zde měly být 3. Ale po 15km na pobřeží jsem žádný nenašel. Asi se na nich pěstují rajčata. Vrátil jsem se tedy na dálnici A-7 a pokračoval dále ve směru na Malagu. Dálnice po pár km končí a mění se v silnici, která se vine po pobřeží. To je zde tvořené vysokými horami. Ale i zde je každý volný, rovný flek využíván k pěstování rajčat a okurek. Ve vesničce Castillo de Baňos jsem našel kemp. Ten byl i levný jen 14 Euro. Kemp byl téměř prázdný. Ale vybavený. Nechyběl bazén a restaurace. Navíc leží hned u moře. I tento kemp jsem vložil do bodů zájmu:
http://www.motorkari.cz/waypoints/kempy/levny-kemp-u-more-1459.html
Tento den jsem zjistil, že špatné počasí (mrholení a teplota jen 15 stupňů) bylo jen na dálnici, která vede cca 15 km do pobřeží. Ale na silnici na pobřeží bylo již poměrně pěkně.
Tento den jsem najel 504 km a celkem jsem již měl najeto 3376 km.

8. den - pátek 3.6.2011

Ráno jsem se rozhodoval, zda se pojedu kouknout do pohoří Sierra Nevada, nebo pojedu přímo na Gibraltar. Při jízdě po silnici č. N-340 směrem do Malagy jsem stále pošilhával po horách, zda tam je počasí, které stojí za zkoušku. U města Motril jsem se nakonec rozhodl vydat se do Sierra Nevady. Vydal jsem se tedy po nezpoplatněné dálnici č. A-44 do Granady. Dálnice je nově postavena, je to horská dráha, sjezdy a výjezdy do údolí, mosty a výborné okolí. Jedna z mála dálnic kde se motorkář nenudí. Průjezd Granadou je rychlý. Z dálnice A-44 se odbočí na silnici dálničního typu A-395. Ta se za městem změní v normální silnici.
Tato silnice vede přímo do středu Sierra Nevady. Je to jedna z nejhezčích vysokohorských silnic v Evropě. Z jiných jsem měl zatím možnost si projet silnici na Grossglockner a na průsmyk Falzarego. Silnici do Sierra Nevady považuji za nejlepší. Široká silnice ze spousty zatáček, které jdou i na Introuši brát pod plným plynem. Asi 5 km před vrcholem mě protijedoucí auto probliklo a já raději zpomalil a čekal, co bude. Za dvěma zatáčkami se objevil důvod. Okolo silnice se pásly krávy. Motaly se i na silnici. Přijet až sem pod plným plynem by bývalo znamenalo vleký problém... Silnice zde byla již přes 2000 metrů nad mořem, ale pořád zde byly lesy. Je vidět, že toto pohoří je výrazně na jihu a vegetační pásma jsou posunutá. Když jsem dorazil na vyšší možné místo silnice (2505 metrů), byly vrcholky hor v mracích. Žádný výhled se tedy nekonal, ale ta jízda za to stála. Také jsem si vyzkoušel jaký to je začít u moře (0 metrů) a během poměrně krátké chvilky se vyšplhat přes 2500 metrů.
Vzhledem k počasí jsem se na vrcholu moc nezdržel a vydal jsem se zpět do Granady. Pro cestu do Malagy jsem zvolil vnitrozemskou dálnici A-92 a pak A-45. Krajina byla poměrně nudná. Zajímavý byl až závěrečný úsek dálnice A-45 klesající k pobřeží do Malagy. Z Malagy na Gibraltar jsem pokračoval po nezpoplatněné dálnici A-7. Ta na mnoha místech jde podél moře. Motá se také hodně přímořskými středisky. Je opatřena i autobusovými zastávkami. Pro bezpečnou jízdu v hustém provozu, vyjíždějící kloubové autobusy, nejsou zrovna to pravý. U Gibraltaru jsem nevěděl, kde přesně najdu kemp. Doufal jsem, že ve velkém městě hned na hranici – La Línea de la Concepción, nějaký najdu. Sjel jsem tedy z dálnice A-7 na silnici A-383 do města. Po 15min. kroužení jsem hledání kempu vzdal a rozhodl jsem se vyzkoušet štěstí ve větším městě na druhé straně zálivu. Dle mapy měl být za městem Algeciras kemp. Ale ten jsem také nenašel. Vzpomněl jsem si, že před odbočkou na silnici A-383 jsem viděl karavany v lesíku. Vrátil jsem se tedy na A-7 a frčel zase 15km zpět. Kemp jsem tedy konečně našel. Je cca 2km od sjezdu na A-383. Jen se musí na opačnou stranu, než na Gibraltar.
Kemp jsem vložil mezi body zájmu: http://www.motorkari.cz/waypoints/kempy/kemp-1461.html
Rychle jsem postavil stan, naházel do něj všechny věci a vyrazil na Gibraltar.
Dokázal jsem se poměrně rychle a bez bloudění proplést španělským městem na hranice. Mapu Gibraltaru jsem měl vytištěnou jen z Googlu. Po přejezdu letiště jsem začal intenzivně hledat, nějaké značky udávající směr na skálu. Dal jsem si dvě kolečka historickým centrem a nic. Nakonec jsem se dal podle značek na Europa point – nejjižnější místo na Gibraltaru.  Příjezd vede i několika tunely vytesanými ve skále. Udělal jsem pár fotek a vydal se dál hledat cestu na skálu.
Po 500 metrů od Europapointu jsem konečně našel směrovky. Ulice ke vstupu má snad 20% stoupání. Bohužel u kasy jsem se dozvěděl, že skála je otevřená do 17:15 a já dorazil v 17:40. Smůla, tak zítra. Sjel jsem tu „střechu“ zpět a vydal se do centra na nákup, nějakých těch suvenýrů. Využil jsem parkoviště pro motorky. Tedy pro skútry. Já musel dát mašinu napříč přes dvě místa, přece jenom Introš má jinou délku, než nějaká 50. Bylo pozdní odpoledne a místa bylo dost. V prvním krámu jsem nakoupil nášivky, pohledy a mezinárodní značku Gibraltaru GBR. Samolepku s motivem Gibraltaru jsem bohužel v prvním krámu nenašel. Zato zase chlastu a cigaret bylo dostatek. Až v druhém krámě jsem si za výlohou našel samolepky. Uvnitř krámku jsem je ale nenašel. Moje znalost angličtiny čítající je pár sloves a poskromnu podstatných jmen neobsahuje výraz pro samolepku. Nakonec jsem prodavači řekl, že chci obrázek, který má za oknem a ukazoval jsem na jeho pokladnu polepenou samolepkami. Pochopil a já nakoupil. Všechno jde, když se chce... Prošel jsem centrum, abych našel poštovní schránku. Nalezl jsem ji asi 300 metrů od místa, kde jsem parkoval. Zajímavé bylo, že všechny pohledy z cesty přišly do jednoho týdne, ale z Gibraltaru až za 3 týdny.
Nasedl jsem na mašinu a vydal se zpět do Španělska. Po přejezdu letiště se pruhy před hranicemi dělí pro motorky a pro auta. Záhy se objevil drobný problém v záhybu pruhů ohraničeným plastovými svodidly (pro větší kapacitu), pruh pro motorky je zde veden na vnitřní straně. Plné stočení řidítek, náklon v minimální rychlosti a jen pár centimetrů rezerva. Moc zde s pořádnými stroji nepočítají. Nejdřív proběhla „pasová“ kontrola. Občanka samozřejmě stačila. Po 30 metrech celní kontrola. Zase šťára ve všech koutech aut. Zastavil mě celník a začal mi něco anglicky vysvětlovat (důležitá uniforma…), že jsem měl jet v pruhu pro motorky. Ten byl asi jen 1 metr široký, obložený zátarasy a tvořen hodně malou šikanou. Vůbec jsem si nevšiml, že by jeho použití přikazovala nějaká značka. Navíc by to znamenalo v úseku od pasové kontroly (30m) překřížení s pruhy pro auta. Nakonec mě celník pustil bez prohlížení prázdných brašen. Při pohledu na šikanu, jsem si říkel, že další den pojedu dle jeho pokynu, ale budu zvědavý, jak mě budou vyprošťovat. Ve španělským městě jsem si zakoupil v samce večeři s oblíbeným velkým lahváčem. Povedl se mi i kousek se zapomenutými klíčky v zapalování. Naštěstí mašina zůstala na místě.
Tento den jsem najel 543 km, celkem jsem měl již 3919 km.

Den 9 - sobota 4.6.2011

Ráno stávám v 7:00 na budík. Při pohledu ze stanu jsem zjistil, že zde na začátku června svítá podstatně později než u nás. Slunce nebylo ještě na obzoru, ale do 10min. bylo venku. Rychle balím a vyrážím na Gibraltar. Při klesání silnice A-383 do města La Línea de la Concepción využívám vyhlídkového parkoviště na skálu na Gibraltaru k pár fotkám. Po zkušeností z minulého dne jsem dorazil na Europa point bez problémů. Skála se otvírá až v 9:00. Měl jsem tedy asi 20 minut čas, ten jsem strávil na Europa pointu prohlídkou místního opevnění. U vjezdu na skálu jsem byl těsně před devátou. Zaplatil jsem 11,5 Euro, za které jsem dostal i mapu silnic na skále se zajímavými místy. Nejdříve jsem se zastavil u výhledu na záliv, následovala jízda okolo vstupu do místní jeskyně, kde se již poflakovalo několik opic. Vyjel jsem až dělostřelecké pozici na konci silnice. Zde jsem raději nechal mašinu a vydal jsem se k jeskyni pěšky (asi 300 metrů).
Pozice jeskyně: bod zájmu
Po prohlídce jeskyně jsem se vydal na místo nazvané "bod opic". Zaparkoval jsem mašinu. Pořídil jsem fotky dvou nudících se opic a šel se kouknout na výhled. Po pár krocích se mě, ale zhostil divný pocit. Ohlédl jsem se a ty dvě nudící se opice běžely k mašině. Než jsem se stačil vrátit (cca 20 metrů), tak jeden opičák zasedl na mašinu a začal se vší silou dobývat do igelitky s pečivem, kterou jsem měl pod síťkou.
Stačilo mu asi jen 5 s, aby mi pod síťkou přemístil vše, i to, co se při 130 km/h na dálnici ani nehlo. Když jsem k němu přiběhl, přestal mi dělat z věcí salát, ale z mašiny se mu nechtělo. Na různé zvuky nereagoval. Chtěl jsem přejít k jiným donucovacím prostředkům, ale nevěděl jsem, jak se bude bránit. Měl jsem sice na sobě křiváka a kožáky, ale holé ruce a hlavu. Představa, že po mě bude řádit opičák, mě odradila od fyzické konfrontace. Nakonec po asi 5 minutách slezl sám. Neváhal jsem a svojí svačinu ihned vyhodil. Podařilo se mu nakousat dvě ze tří baget a já nehodlal dělat ze sebe pokusnýho králíka.
Vydal jsem se tedy na další bod skály. Na severní dělostřelecké pozice, z kterých je výhled na letiště a Španělsko. Pěšky jsem se vydal ještě asi do 300 metrů vzdáleného dělostřeleckého tunelu.
Pozice tunelu: bod zájmu
Výstup do kopce v kůži nebyl ideální, naštěstí v tunelu byl chládek. Tunel byl vybudován pro obranu Gibraltaru proti útoku z vnitrozemí. Po návrtu z tunelu jsem si všiml, že je letiště uzavřené. Poštěstilo se mi tak natočit přistání letadla.
Nasedl jsem na mašinu, poslední turistický bod na skále, hrad jsem minul. Tlačil mě čas a bylo mi v kůži pěkný vedro. Než jsem opustil Gibraltar, nabral jsem benzín za pouhých 24,5 Kč litr a vyrazil na hranici. Po předcházejícím dni jsem hledal, kde je značka, která mi má přikázat do jakého pruhu se zařadit. Jediné co jsem našel, byla vodorovná značka cca 10 metrů od pozice pasové kontroly. Znamenala opravu překřížení dvou pruhů pro auta. Před průjezdem šikanou, jsem zastavil a čekal, zda bude někdo z celníků otravovat. Měli rozdělaný tři auta, tak na mě neměli čas a já na ně nehodlal čekat. Šikanu jsem musel nakonec projet na 2x a to s plným maximální náklonem v nulové rychlosti. Motorem jsem si musel, pomoc při najetí přídního kola na zátaras. S naloženou mašinou, pěkný tělocvik. Vydal jsem se na další cestu. A to k Atlantiku, přes město Algeciras do Tarify. Cestou bylo dobře vidět pobřeží severní Afriky. V Tarifě jsem se zastavil u místní pevnosti. Tu s pobřežím spojuje šíje se silničkou. Z jedné strany poslední místo středozemního moře a z druhé Atlantik.
Toto zajímavé místo je také mezi body zájmu: http://www.motorkari.cz/waypoints/moto-dovolena/konec-stredozemniho-more-a-jeho-prechod-do-atlantiku-1466.html
Video z tohoto místa:

Z  Tarify jsem pokračoval po silnici N-340 k městu Vejer de la Frontera, kde jsem odbočil na pobřeží do města Barbate. Na silnici N-340 foukal velice silný vítr z vnitrozemí. Celý úsek jsem jel v malém náklonu, abych udržel směr. Zajímavostí zdejší krajiny, je používání opuncií jako živých plotů. Z města Barbate jsem se dal po přímořské silnici směrem k Los Caňos de Meca, kde se nachází další cíl mé cesty. Mys Trafalgar.
Bohužel k majáku se nedá dojet. Parkoviště jsou placená a to asi 1km od majáku. Bylo vedro, tak se mi v kůži nechtělo někde pochodovat. Udělal jsem pár fotek a frčel dál.
Přesná pozice mysu je zde: bod zájmu

Od mysu jsem se vydal přes města Conil de la Frontera a San Femando po silnici CA-33 do města Cádiz. Příjezd do tohoto historického města je zajímavý. Čtyřproudá silnice vede po úzké písečné šíji společně se železniční tratí. Z jedné strany slané mokřady a z druhé Atlantik. Po projetí novou (panelákovou) částí města se do města vjíždí bránou v hradbách.
Místo hradeb
Obkroužil jsem celé staré město, hledal jsem místo na zaparkování za účelem pokoukání po městě. Bohužel ani na motorku jsem flek nenašel. Nakonec jsem našel jen dočasný flek, udělal několik rychlých fotek a jel zase dál. Na pobřeží v historickém centru města jsem poprvé narazil na motorku z Čech. BMW GS1200 zde stálo bez majitele, tak se žádný pokec nekonal. Z města jsem vyjel po mostě přes záliv ve směru na placenou dálnici AP-4 směřující do Sevilly. Ze Sevilly jsem se vydal po neplacené dálnici A-49 do Portugalska.
Jízda po dálnicích nic zajímavého, snad jen mosty. Jeden zajímavý vede v Seville přes přístav a druhý je přes řeku přímo na hranici mezi Španělskem a Portugalskem. Španělská dálnice A-49 zde mění číslo na Portugalskou A-22. Dálnici jsem opustil na sjezdu č. 14 do města Faro. Ještě doma, jsem si našel nějaký kemp u letiště. Projel jsem tedy městem k letišti a dále na pobřeží. Silnice u pobřeží vede méně jak 50 cm nad hladinou. Na ostrov (písečnou naplaveninu) vede most řízený semaforem. Na ostrově jsem kemp našel, ale byl jen pro karavany. Obsluha mi sdělila, že kemp na stanovení je v sousedním městě Quarteira. Vydal jsem se tedy do sousedního městečka. Bohužel kemp nebyl nikde značen, tak jsem asi 30 min. kroužil po městě, než jsem ho našel. Když jsem přijel do kempu, byla recepce již 30 min. zavřena. Mohl jsem se ubytovat, ale nemohl jsem zaplatit. To mě štvalo, neboť jsem ráno chtěl dřív vyrazit. Navíc jsem až v Portugalsku zjistil, že se nachází v jiném časovém pásmu. Obsluha recepce mě navíc výrazně udivila otázkou, zda s sebou mám domácí zvíře, psa nebo kočku. Nepochopil jsem důvod otázky, když z recepce byl vidět ověšený chopper s českou vlajkou. Zajímavější otázku jsem za celou cestu nedostal. V kempu jsem si dal večeři a sprchu a šel spát.
Tento den jsem najel 582 km, celkem jsem měl již 4501 km.

Den 10 - neděle 5.6.2011

Zvyklí na středoevropský čas, stávám s dostatečným předstihem, než mohu zaplatit na recepci. Po zaplacení se vydávám na pobřežní dálnici A22 a vydal jsem se na západ směrem na Lagos. U Lagosu dálnice končí, dále jsem pokračoval po silnici č. 125 a 268 do městečka Sagres. Kde se nachází vysoké útesy, cíl mé cesty. Za městečkem se mi podařilo, dostat se s mašinou až na hranu útesů.
Toto místo jsem umísil mezi body zájmů.

Z útesů jsem se vydal na prohlídku místní pevnosti. Na parkovišti u pevnosti jsem objevil pořádně naloženého Savage. Měl na sobě i dvě helmy. Ve dvou na jednoválci?   Mrknul jsem, odkud jsou jezdci a ono na něm SPZ s Ústeckého kraje. Ještě větší blázni než já.
Vstoupil jsem do pevnosti a očekával jsem, že si po delší době s někým pokecám. Bohužel bylo velice teplé slunečné počasí, tak jsem v kožákách nezvládl celou prohlídku pevnosti a tak jsem si s nikým nepokecal. Ještě na pevnosti jsem koupil pár pohledů a přemístil jsem se s motorkou do města hledat nějaký stánek, kde bych na ně koupil známky. To se podařilo poměrně snadno.
V Sagres jsem se stavil ještě v samoobsluze a koupil si dvě láhve portského a něco k obědu. Po jídle jsem se vydal pomalu zpět. Ve vesničce Raposeira jsem ještě odbočil k moři, s cílem se konečně vykoupat v moři, respektive v oceánu. Našel jsem malou pláž, kde podle všeho vybíralo vstupné, ale po mě nikdo nic nechtěl. Moře v zátoce bylo mělké a teplé. Po 30 minutách jsem pokračoval v cestě.
Vrátil jsem se na silnici  č. 125, na dálnici A22 a upaloval jsem zpět do Španělska směrem na Sevillu. U Sevilly jsem se držel směru na město Córdoba a dálnici A4. Dálnice A4 je bez poplatků. Krajina je zde rovinatá, plná již vzrostlých slunečnic. Obiloviny byly již dokonce sklizeny. Minul jsem Córdobu a směřoval dále po stejné dálnici směrem na Madrid. U města Andújar jsem opustil dálnic, a vydal se hledat kemp, který dle mapy měl být u města. Bohužel žádný jsem nenašel.  Tak jsem se snažil najít motel, který jsem zahlédl z dálnice. Motel hlásil na poutači nocleh od 29 Euro. Částka přijatelná. Součástí motelu je prodejna s koňskými potřeby a restaurace. Obsluha dokonce uměla méně anglicky než já. Tedy neuměli ani jedno slovo. Ani nevěděli, co opsat z občanky do ubytovací knihy. Nabídli mi i „ustájení“ motorky v přilehlém skladě. To jsem samozřejmě využil. Pokoj byl výborný – koupelna, klimatizace. Vybaven slovníkem španělštiny jsem se vydal na večeři do restaurace v přízemí. V restauraci vysely všude sušené šunky, minimálně tak 30 kusů. K prodeji zde bylo vystaveno i několik desítek kanystrů s olivovím olejem. Jídelniček, jak jsem předpokládal, byl jen ve španělštině. Pivo jsem si objednal bez slovníku, a začal jsem hledat něco k jídlu. Listování ve slovníku bylo zdlouhavé. Což bylo dlouhé i pro obsluhu a tak mě dovedli k pultové chladničce, kde byly vystaveny jednotlivé druhy masa. Měl jsem si vybrat, z jakého si dám jídlo. Zároveň mi ukázali i příklad jídla, kterým se zrovna cpali místní hosti. Zvolil jsem tedy jejich jídlo. Dostal jsem obrovskou, výbornou porci jídla. Hodně masa, dost hranolek, zelenina s místním olejem a samozřejmě několik plátků sušené šunky. Jídlo sice stálo 16 euro, ale rozhodně to stálo zato. Motel najdete 38°1'52.221"N 4°3'53.669"W. Rozhodně nebudete litovat.
Tento den jsem najel 665 km, celkem jsem měl již 5166 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE