Pojíždění v jižní Francii

Úvod

(aneb vysvětlení proč a jak, neb otázek, proč jsme to udělali tak a ne onak, bylo v našem okolí opravdu mnoho).

Jezdíme se ženou do Francie už řadu let a i přes uštěpačné poznámky našich známých o tamní kultuře, automobilovém průmyslu, gastronomii a podobně, považujeme tuto zemi za tu naši NEJ, pro cestování. Poslední roky jsme se soustředili spíše na jih, tedy Provence, pobřeží a národní parky, ale vždy to bylo jen a pouze autem.

A protože nás loni napadla ta skvělá myšlenka, projet tuto oblast na motorce (oba na jedné), již od vánoc jsme začali plánovat detaily. Přiznávám, že plánování takové dovolené je pro mne asi stejná zábava, jako dovolená samotná. Takže se mapa brzy začala plnit body, kudy projet a co nevynechat.

Ale ouvej, hned první zádrhel nastal při vybírání způsobu dopravy. Šestnáct dní je dost krátká doba na to, dojet po vlastní ose na jih Francie, užít si koupání, výlety a zase zpět. Pro úplnost dodávám, že na motorce jezdím teprve pět let, už je nám přes padesát a vlastně by se jednalo o naši první velkou motodovolenou do zahraničí. Takže nějaké desetihodinové štreky po dálnici pro nás určitě nejsou. Nechci tuto část protahovat, takže nakonec po sto nápadech typu vozík za auto, dodávka, motovlak atd., jsme se rozhodli odložit cestu po „Route des Grandes Alpes“ (dále jen RDGA) na jindy, a to i vzhledem k termínu (v září už tam může sněžit) a nechat firmou pro přepravu motorek převézt naší „Červenou kočku“ do Bergama a pak jet odtud po vlastní ose do oblasti St.Tropez, kde to již důvěrně známe a podle situace a počasí pak uskutečnit další motovýlety.

Jako generálku jsme si vybrali červnový prodloužený víkend do Rakouska, především kvůli tomu, co a jak na motorku naložit a nenaložit, abychom pak v září už jeli „na jisto“. Vše dopadlo na výbornou, takže čtrnáct dní předem balíme, kupujeme letenky na neděli 8.9.2024 do Bergama, rezervujeme hotel na první noc, neboť Italové otvírají depo až v pondělí odpoledne. Tak snad pak ještě něco ujedeme. Ještě stihneme odvézt a předat motorku do depa v Budyni nad Ohří a pak už jen čekáme.

Bohužel člověk míní a život mění, a to i v tom nejhorším slova smyslu. Jak jistě mnozí zaznamenali, majitel přepravní firmy nečekaně zemřel a všechny zakázky v té době pomohla obstarat konkurenční firma. Bohužel pro nás, v té době do Bergama nejezdili, a tak nás kdosi (zřejmě majitel) kontaktoval a nabídl, že nám zdarma převeze motocykl namísto do Bergama kamkoli do Španělska. Po krátké poradě se ženou, zjišťování storna, či ceny a přebukování hotelu, letenek a jejich dostupnosti, jsme asi během hodiny vše přeorientovali směr Barcelona, kterou jsme z dřívějška již trochu znali a byla samozřejmě nejblíže cíli naší cesty. Letenky do Bergama nám propadly, protože pořízení nových do Barcelony vyšlo levněji, než přebukování stávajících. Avšak tím, že jsme ušetřili za dopravu motorek, se nám vše vynahradilo. Ještě jednou děkujeme do Písku za opravdu profesionální jednání.

8. 9. 2024

Den D je tady a my plni nervozity míříme na Ruzyni. Už jsem v životě letěl malými letadly, sestavu akrobatickým letadlem, vrtulníkem s bojovým pilotem z Afghánistánu, ale letět dopravním letadlem je pro mne v padesáti letech zcela novým zážitkem. Tak nevím, hned po vzletu se mi „neudělá dobře“ a tento stav trvá, dokud nezačneme klesat. Ženě (dále jen Vladii) raději nic neříkám. Zatímco já se u několika „propadů“ a turbulencí loučím se životem, Vladii se směje jak blázen a zjevně si to užívá. Vzal jsem si „blázna“.

 

Po necelých třech hodinách konečně přistáváme v Barceloně. Hned jak dosedáme a dojíždíme k terminálu, se otvírá se nebe a leje ještě několik dalších hodin. Jak typické, při poslední návštěvě Barcelony tomu bylo naprosto stejně. Počasí máme „vychytané“. Týden před námi jak ve Španělsku, tak v jižní Francii leje, zato od zítřka by se mělo změnit na typicky motorkářské, tj. polojasno 20-25 stupňů. Jen abych na konci nezapomněl, hned jak jsme odletěli zpět, opět se zatáhlo a lilo a lilo, až z toho byly ony tragické záplavy, především ve Valencii. Letos to byla opravdu anomálie, jelikož v Provence jsou v září v průměru dva deštivé dny, tím spíše pak ve Španělsku. Nicméně existuje-li nějaké božstvo, které obstarává počasí, je nám více než nakloněno, neb nám za posledních snad patnáct let vždy přálo.

Dojíždíme do centra Barcelony, dáme si malý oběd a kávu se zákuskem a dorazíme do hotelu.

9. 9. 2024

V depu otvírají v devět, takže po snídani stačí objednat taxíka a dojet dvacet minut na periferii. Ojé, dnes je zde první školní den a všechny taxíky jsou obsazené a to včetně UBERu. Trochu nervíky, nakonec „krademe“ taxána před hotelem nějakému Němci. Dojíždíme do depa v el Papiolu (vzdálenější předměstí Barcelony) a vítáme se s naší „červenou kočkou“ rozuměj Kawasaki Ninja 1000SX v červeno-černé kombinaci. Předání během pár minut, oblékáme se a hurá směr Francie. Je krásné ráno a modré nebe dává tušit, že bohové počasí jsou nám i letos nakloněni.

Je to zvláštní a osvobozující pocit sedět na motorce tak daleko od domova, jen s pár zavazadly. Natěšení se co nejrychleji dostáváme z Barcelony a míříme k letovisku Lloret de Mar, odkud jedeme nádhernými serpentýnami po pobřeží. Scenerie jsou pro nás celoroční suchozemce dechberoucí. Zastavujeme na vyhlídce a uprostřed japonských turistů se kocháme výhledem. Jeden z pánů se ptá, zda se může vyfotit s naší motorkou. Japonec na japonské motorce? Proč ne? Cítím to jako morální povinnost nechat ho. Hohóó, stačí chvilka a celý minizájezd Japonců, včetně žen, se fotí s naším strojem. Škoda, že mě nenapadne je vyfotit.

Pokračujeme po pobřeží a „vychytáme“ nehodu. Naštěstí se zřejmě nikomu nic vážného nestalo. Po krátké poradě, vzhledem k rannímu zdržení a čekání u nehody, nepojedeme po pobřeží až do Francie, ale najíždíme na dálnici. Moc mě to mrzí, ale čas neúprosně tlačí.

Původně byla zvažována ještě možnost zajet si kousek přes Andorru, ale ze zpráv víme, že tam po silných deštích jsou sesuvy půdy a některé silnice jsou uzavřeny. Na hranicích s Francií nás přivítá opravdu silný nárazový vítr. Před Montpellier, kde máme zabukovaný hotel, jsme po 400 km docela unavení. Stačí sjet z dálnice a jsme tam. Vidím „sjížďák“, ale navigace hlásí, že mám sjet až za 1,5 km. Samozřejmě, že to byl náš. A přestože jsme prakticky ve městě, další je až po 30 km, takže nás čeká dalších 60 kiláků a hodina cesty. To bych se picnul. Do hotelu přijíždíme „vyšťavení“, fyzicky i psychicky.

10. 9. 2024

Naše „základna“, jak jí říkáme, se nachází v městečku Sainte Maxime, co by kamenem dohodil přes záliv od Saint-Tropez. Tam strávíme následující týden na motorce a to je také cíl dnešní cesty. Necelých 300 km po dálnici utíká jak po másle a nebýt opravdu nepříjemného nárazového větru, byla by to pohodová jízda. Francouzské benzínky tady na jihu jsou již téměř bez obsluhy a neberou (na rozdíl od mýtnice) karty Airbank. „Spořka“ nás zachrání. Co se týká mýtnic, ty automaticky poznají, že se jedná o motocykl a rovnou vám naúčtují menší mýtné. Vše je samozřejmě také plně automatické. Už to máme zažité, vyndat lístek, podat ho Vladii, která už má sundanou rukavici, projet branou, pár vteřin na dvojku, než si ho dá do kapsy a natáhne rukavici a při placení stejně, akorát ještě čipnout kartu.

Dáváme rychlý „burgerový“ oběd a odpoledne dorazíme na základnu. Krásné místo s úžasným výhledem.

11. 9. 2024

Dnes má být nejteplejší den z celé dovolené (28 stupňů). Loni touto dobou zde bylo celý týden přes třicet. Jen tak v kraťasech a triku se jedeme koupat na pláž. Těch pár kiláků podél moře nám dopoledne připadá jak v ráji. Přestože to tu již známe, na motorce to získává zcela jiný rozměr. Vladii rukama „létá“ a já si užívám moře a léto. Jen sebou nešlehnout. O silniční lišej opravdu nestojím.

Celý den relaxujeme na pláži a plánujeme cestu na zítra. Odpočinek se opravdu hodí. Dáme si super oběd (treska s nějakým sósem a zelenina) a dezert s kávou. V této roční době je zde poloprázdno, odhaduji, že 80% všech turistů jsou důchodci. Některé trochu děsí mé tetování. Za celý den prakticky nepotkám nikoho, kdo by ho měl. Cítím se jak rocková hvězda. :-).

Jen ještě něco málo k ježdění na motorce ve zdejších obcích. V provozu se jezdí na středové čáře a auta (především ta v protisměru) se vám vyhýbají. Je to trochu o důvěře a už vůbec si nedokážu představit, co by se dělo u nás. S těžkou čtyřválcovou Ninjou se zpočátku raději držím v koloně a neblbnu. Co se týká parkování, všude je dostatek míst určených pro motocykly a samozřejmě všechny zdarma. Země zaslíbená.

 

12. 9. 2024

Dopoledne ještě docela fouká a je zataženo. U snídaně nám paní domácí říká, že na východě už by mělo být lépe. Chvíli počkáme a kolem oběda vyrážíme do Cannes. Cestou chceme vidět červené skály na pobřeží, podobné těm u městečka Guillaumes na RDGA. Dotankujeme a vyrážíme. Cesta podél pobřeží je velice příjemná. Už v krásném městečku Saint Raphael se vyjasňuje a silnici lemují zálivy, pláže, palmy a tunely tvořené stromy či hustý rákosový porost. Je nám skvěle. Pobřeží červených skal si nic nezadá s tím španělským a tak zastavujeme na nejbližší vyhlídce a dlouho se „kocháme“.

Doprava houstne a podél zálivu před Cannes je již jedna velká zácpa. Konečně přijíždíme do Cannes, kde právě probíhá festival jachet a místo parkovacích míst pro motorky, tu stojí po značné části pobřeží výstavní haly, nebo stany chcete-li. Nakonec se nám podaří zaparkovat na jediné volné místo právě v momentě, kdy doprava zkolabuje a vše se zastaví.

Cannes je krásné město, ale my teď nutně potřebujeme něco sníst. Nepohrdneme rychlým občerstvením na promenádě. Chvíli chodíme po městě, ale Vladii nemá dobrou náladu. Zatímco ostatní ženy tu chodí v letních šatech či kostýmcích, ona má na sobě kevlarové rifle, triko a v ruce přilbu. Trochu mě to mrzí, ale nedá se nic dělat. Aspoň si dojdeme na kávu do malé kavárny v úzké uličce. Jsou tu moc milí lidé, a tak se s jedním místním dáváme do řeči. Nakonec je z toho hezky strávené odpoledne.

Cesta zpět je ještě úmornější a zácpa horší. Nejde ani předjíždět, takže trpělivě popojíždíme. Za zálivem se cesta uvolní a my si užíváme letního večera. Ještě stihneme nakoupit a zmoženi se vracíme do Sainte Maxime.

13. 9. 2024

Pokud nás něco nakoplo pro nápad zajet sem na motorce, pak to byla loňská cesta od pobřeží do Castellane. Užíval jsem si ji i autem, ale představoval si přitom, jak tu jezdím na motorce. Trasa neoplývá nějakými nádhernými sceneriemi (pár jich je), ale je tu minimální provoz, téměř žádné obce (část cesty se vine přes vojenský prostor), relativně široké silnice a především kvalitní povrch. Přidejte si 200 km úžasných zatáček počínaje rychlými klopenkami, přes celou škálu, až po utažené vracečky, spousty výjezdů, sjezdů, i dlouhých rovinek. Absolutní ráj pro motorkáře, kde zažijete čistou radost z jízdy. Tudy dnes pojedeme.

Ráno vstáváme a vítá nás azurová obloha. I vítr se uklidnil. Ideální den na motorku. Předpověď hlásí krásných 24 stupňů kolem oběda. Když vyjíždíme, je již sedmnáct. Jedeme opatrně, ale v rámci bezpečné jízdy se snažíme si cestu vychutnat do morku kosti. Je třeba si na rovnějších úsecích hlídat rychlost, je tu maximálně 80 km/h a netušíme, jak je to s radary. Zatáčka za zatáčkou rovinka a zase série zatáček. Klopíme, brzdíme, přidáváme a pořád dokola. Samým vzrušením si neuvědomím, že teplota klesá až na 11 stupňů. Při první zastávce mi to dojde, když Vladii za mnou slézá z motorky zmrzlá jak preclík.

Konečně dojedeme do Castellane, kde poobědváme a trochu se prohřejeme. „Kde je těch 24 stupňů?!“. Jelikož ještě nechceme jet zpátky, rozhodneme se objet jezero Lac de Castillon severně od města. A dobře uděláme. Pár jezer jsme tu již viděli. Mimo jiné mé oblíbené Lac de Serre Poncon s „kajtingem“ a úžasnou atmosférou, nebo azurové Lac de Sainte Croix navazující na kaňon Verdon a s úžasným městečkem Bauduen na jeho jižní straně. Ale toto má více komornější atmosféru a ve své jižní části neuvěřitelnou, sytě tyrkysovou barvu. Spolu s nějakými mosty, tunely ve skalách a krásnou silnicí okolo, se spoustou odpočívadel přímo u vody, dotváří ten motorkářský ráj. Vracíme se a teplota stále ne a ne se dostat přes 13 stupňů. Až u pobřeží se vyšplhá na sedmnáct.

                  

Kolem půl sedmé se vracíme unavení, zmrzlí, ale dokonale šťastní. Stálo to za to.

Další den se opět oteplí a tak relaxujeme na pláži, koupeme se v moři a prohříváme kosti.

15. 9. 2024

Další velký cíl před námi. A to samotný kaňon Verdon, nejhlubší v Evropě. Jasno, devatenáct stupňů. Naštěstí už se v horách neochlazuje. Vyrážíme v deset, užíváme si pohodovou jízdu a kolem půl jedné jsme na místě. Loni jsme ho celý celkem důkladně prozkoumali, včetně jízdy na loďce samotným kaňonem směrem od jezera, a tak si letos užíváme pohodovou jízdu na motorce a kocháme se úchvatnými sceneriemi.

Těžko to popisovat, ale zvláště jízda přírodními tunely ve skalách a průjezd po jeho severní straně, kdy na jedné straně máte vysoká skaliska a na druhé nízkou zídku a pak několik stovek metrů hlubokou propast, opravdu stojí za to. Jedeme 30-40 km/h a nemůžeme se vynadívat na tu krásu.

Opět na radu paní domácí se chceme zastavit na pozdní oběd v úchvatném městečku Moustiers-Sainte-Marie. Nemáme šanci ani zaparkovat, natož si dát někde jídlo. Městečko je opravdu nádherné, ale my jen projíždíme. Je odpoledne a řešíme co dál. Je neděle a všude je zavřeno. Nakonec i z důvodu docházejících zásob jedeme do Draguignanu, kde nakoupíme a nepohrdneme „Mekáčem“. Ve Francii je to kacířství, ale co už. Však jsme z Husova národa.

16. 9. 2024

Dnešní cesta bude tak trochu objevitelská, neboť chceme prozkoumat zalesněnou oblast mezi Saint Tropez a Le Lavandou, kde by se také mimo jiné měly nacházet vily filmových hvězd. Starost nám dělá pouze dopolední (vlastně celodenní) doprava mezi Sainte Maxime a Saint Tropez. Trochu to objedeme a po chvilce popojíždění se dostáváme na Route de la Mole z Cogolinu směr Bormes Les Mimosas a Le Lavandou. Špatně odbočím a prvně jmenované městečko minu. V Le Lavandou mám pro Vladii překvapení, a to průjezd motorkou po dlouhém molu podél přístavu až na jeho konec. Dojedu k molu a to je uzavřeno velkou závorou s vjezdem na karty. Pro mne jako plánovače velké zklamání, že jsem to nevychytal, a tak otáčíme a jedeme po pobřeží směr Saint Tropez.

Stihneme ještě rychlý oběd.

Pobřeží je nádherné. Projíždíme malá letoviska, která nejsou tak přecpaná jako podél velkých měst. Barva vody je zde úžasná, u břehu tyrkysová, pár desítek metrů dál pak sytě modrá s ostrým přechodem mezi oběma barvami. Musí být úžasné se tam koupat. Opět stavíme na krásné vyhlídce, kde potkáváme bandu německých důchodců, stylově oblečených, ve starých kabrioletech. Krása, ale cestovat v tom musí být tortura.

Sjíždíme do zalesněné oblasti, ale opět a zase zklamání. Z honosných vil jsou vidět pouze vrata a část příjezdových cest. Užíváme si tak pouze vůni mořského vzduchu a zdejší flóry, mezi níž převládají borovice. Projedeme kolem známé pláže Pampelone a míříme do Saint Tropez. Nedá mi to a musím se vyfotit u městské cedule. Máme prozkoumané téměř celé město včetně muzea ve staré Gendarmerii a tak se zde moc nezdržujeme.

Po dvou náročných dnech na motorce nakoupíme nutné zásoby a celé úterý relaxujeme u bazénu, před zpáteční cestou. Počasí se začíná kazit. V noci na středu leje jak z konve.

18. 9. 2024

Ráno vyrážíme zpět směr Barcelona. Dnes chceme urazit co největší vzdálenost a tudíž jedeme co to dá. Zpočátku ještě prší, ale postupně silnice usychá. Teplota jako už tradičně oproti předpovědi klesá až na devět stupňů. Jedeme nadoraz a když konečně zastavíme, skoro z nás opadává námraza. Odpoledne to dotáhneme až do španělského Figueres, kde najdeme krásný hotel s parkováním v podzemní garáži zdarma.

Ve čtvrtek pak dovezeme motorku zpět do Barcelony a předáme do depa. Původně jsme tak chtěli udělat až v pátek, ale předpověď počasí vážně nevypadá dobře. Už v noci se zatáhne a leje a leje. V Alpách napadla kvanta sněhu. Ještě že nejedeme zpět po vlastní ose, jak bylo původně v plánu.

Letenky máme až na neděli a tak si dva dny užíváme Barcelonu. Abych Vladii vynahradil to „trmácení“ po dálnici, objednávám designový hotel Porta Fira. Let zpátky trvá o třičtvrtě hodiny méně, ale i tak je mi zase nevolno, které zmizí v momentě, kdy začneme klesat. Jen malá vsuvka, pokud by někdo věděl čím to je nebo jak tomu zamezit, klidně napište.

Motorka se vrací asi po čtrnácti dnech v naprostém pořádku. Děkuji ještě jednou oběma přepravním firmám. Pokud vás cestopis zaujal, klidně koukněte na video na YT s názvem „Motodovolená Francie 2024 4K“, kde jsou převážně jízdní záběry.

Dovětek

Týden po nás přišly do Španělska již zmiňované záplavy a letadlu stejné letecké společnosti se kterou jsme letěli, na letišti v Bergamu při přistání praskly všechny pneumatiky a za další týden jinému letadlu téže společnosti, začal za letu hořet motor. Tak příště už asi opravdu po vlastní ose.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE