Od úsvitu do soumraku

6.6.2023 - Den 5 = Den D

Budík mi zvoní a přestože je postel extrémně pohodlná, vstávám velmi ochotně a natěšený. Oblékám se a potichu opouštím hotel. Včera jsem se ještě pro jistotu ptal na recepci, jestli se brzy ráno dostanu z hotelu, abych nenarazil na zamčený hlavní vchod a ústřední motiv mé dovolené se nerozplynul. Nasedám na motorku a znovu si užívám krásnou cestu k majáku, tentokrát ve tmě. 

K majáku dorazím a parkuji vedle karavanu, který tam včera nebyl. Mladý pár z něj právě také vyráží na sledování východu slunce. Ještě potkáme asi dva lidi v neoprenu a s ploutvemi, jak odcházejí kamsi na kraj útesů. Já jsem zůstal u majáku, kde pokládám stativ s akční kamerou a zapínám časosběr. Nefouká tak moc jako včera, ale zato je vítr poměrně studený. 

Východ slunce byl naprosto neskutečný. Již jsem pozoroval několik východů slunce, ale tento byl prostě něčím jiný. Možná jen pro mě, ale byl. Pořídil jsem tolik fotek do telefonu, že nebudu vědět, kterou nechat a která je zbytečná. 

První část mé mise byla splněná. Stačilo jen vstát dostatečně brzy. A teď … začínal závod s časem. Dobrá, závod je dost nadnesené slovo. Měl jsem před sebou 480 km mimo dálnice a asi 15 hodin do západu slunce, takže to bylo vlastně hodně na pohodu. Vrátil jsem se v klidu na hotel, sbalil si věci a jako jeden z prvních hostů jsem dorazil na bohatou snídani. Pak už jen nabalit motorku a vyrazil jsem. 

Nebudu nikoho napínat a rovnou řeknu, že to byla naprosto nejkrásnější část celé dovolené. Jednak to byl jediný den, kdy pouze svítilo sluníčko a nepršelo, takže jsem v největším vedru cestoval jen v chráničové vestě a dresu, ale hlavně samotná cesta byla motorkářsky neskutečně zajímavá. Úžasné silnice, místy klikatější než Červenohorské sedlo, nádherná krajina a celou dobu Pyreneje na dohled. Všechny vesničky a městečka, kterými jsem projížděl, byly takové útulné a člověk se musel pořád usmívat. 

Na zastávkách jsem prohlížel předpověď počasí a postupně jsem došel k tomu, že do Pyrenejí už nepojedu, protože tam měly být v následujících dnech spíše bouřky a já si ten úžasný pocit z dnešního dne nechtěl kazit. V průběhu dne už jsem se tedy rozhodl, že zítra již zamířím nějakou cestou domů.

Další úžasnou částí dnešní cesty bylo, když jsem se již blížil k Biarritzu a projížděl už spíše městskou aglomerací. Bylo zajímavé cítit, jak moc odlišně vnímáte jako motorkář okolní dopravu a ochotu vám uhnout oproti České republice (snad s výjimkou Prahy). V ČR ještě nejsem dostatečně “otrkaný”, abych projížděl kolony a tzv. filtroval městskou džungli a jen málokde opravdu využívám potenciál obratnosti motorky. Tady to bylo něco docela jiného. Na mnoha místech jsou silnice mnohem širší než u nás a pro filtrování je opravdu dost prostoru. Navíc vnímáte tu ochotu (případně lhostejnost) řidičů vůči tomu, že je takto předjíždíte (na rozdíl od mnohdy nasupených Čechů). A jako bonus zde mají dokonce dopravní značku, že když jsou ucpané jízdní pruhy, motorky smí mezi auty projíždět max. 50km/h - což je v městské zácpě naprosto geniální.

Dopravní zácpou a superhorkem jsem se prokousal k předem objednanému a zaplacenému ubytování. Klasické kolečko - vybalení, sprcha a pěší výlet k pláži. 

Stihl jsem to tak, že do západu slunce jsem měl více než dvě hodiny času. A zatímco ve Středozemním moři jsem se nekoupal, v Atlantiku jsem si to nenechal ujít. Ani mi nepřišel tak studený, jak se vždycky říká. Byl to krásný pocit dorazit sem. Zvládnout to, co jsem si vymyslel - východ slunce nad Středozemním mořem a západ slunce nad Atlantikem. Při vylézání z oceánu jsem si sice nakopl malíček o skálu, ale náladu mi to nezkazilo. 

Usedl jsem do jedné z restaurací, abych se navečeřel, a po krátkém luštění jídelního lístku ve francouzštině jsem uviděl slovo “Burger” a zavrhl jsem nutkání vyzkoušet nějaké oceánské potvůrky k jídlu, u nichž bych se navíc velmi pravděpodobně spletl v překladu. Pak už jsem se jen brouzdal po pláži a sledoval slunce klesající k obzoru.

Západ byl jiný než svítání. Postupně se dostavila jakási koncová melancholie. Celé to končilo. Výhled byl nádherný. Šumění vln a konejšivé usínání dne.

Po západu jsem se vydal zpět k mému ubytování. Nakopnutý malíček bolel a těžko se mi došlapovalo na paty, na kterých jsem si vlivem plážového písku a tvrdých podrážek sandálů stihl udělat slušné puchýře. Po vší té euforii se začala dostavovat únava, bolest hlavy a takový zvláštní útlum. Rozhodně se vydávám zítra směr ČR.

Dnes najeto naprosto nejkrásnějších 480 km, které jsem kdy na motorce absolvoval.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE