Cik cak und frankreich

Operace cik cak und Frankreich

Trasa je jasná, cíl také, tak hurá na stroje a vzhůru do přesunů k vysněným dálkám. Blansko, Znojmo a hraniční přechod. Koupě dálničních známek Rakouska a hurá směr Zell am See.
Ubytování ve vyzkoušeném See campu padlo, protože nějakej chytrák přesunul sraz mopedů Vespa o týden, takže bylo obsazeno. Navigace nás, ale neúnavně vedly do sousedního Kaprunu kde jsme se ubytovali. Cena stejná jak v Zell am See, ale o hvězdičku horší prostředí. Vytáhli jsme první ze zásob alkoholu. První láhev Tullamorky padla a s ní i Čutorka, který blinknul těsně vedle mého biku a Pepiho hlavy. Ten večer jsme zažili fajn zážitek. My na motorkách a chlapy z Čech, které jsme tam poznali na lyžích (samosebou v autě a né na nohách). Pokec příprava na další z mnoha přejezdů Grossglockneru. Ráno nás vítalo sluníčko a teplé počasí.
Nic nového bych ke Grossglocneru nenapsal, takže vynechávám. Jen snad, že je to sice krásný kopeček, ale není to, to správné dobrodružství. Moje žena prohlásila, že je to pro holky s culíkama.
Po přejezdu jsme se mezi alpskými vrcholky přesouvali do Itálie do kempu v Prato allo Stelvio, kde se ubytováváme kolem půl osmé večer a na recepci nikdo. V noci se ozve rána a žena zjišťuje, že se Ričrdovi zapíchl bočák tak hluboko do země, že zbytek jeho Caprilie (Aprilia Caponord) naznal náklon jako velký a uložil se ke spánku. V okamžiku kdy to Ričrd zaregistroval, ozvalo se cvakání dvou zipů a borec byl za 2,43 vteřiny u svého stroje. Sám mu nedomluvil, proto povolal asistenty, abychom ho přemluvili násilím. Ráno vstáváme kolem sedmé a chystáme se k odjezdu. Hle na recepci opět nikdo. Tak jsme slušně poděkovali za dobré ubytování a teplou sprchu a odjíždíme na Stelvio. Potkáváme bunkry z války, které jsou konstrukcí jiné než u nás. Žádné mýto jen pomalé stoupání. Jenže po pár kilometrech přijíždím k Pepimu, který okouzlen krajinou a po zmáčknutí všemocné přední brzdy ulehá na silnici i s motorkou (asi to hodlá bojkotovat.) Naštěstí to odnáší pouze ulomená řadička a pár škrábanců. Okamžitě kopec přejmenováváme na Pepi dello Stelvio. Výjezd na vrchol hory je super. Všude samý svišť a 180 točka. Pří příjezdu nahoru nás uchvacuje nádherné panorama. Ričrd se po chvíli loučí a dle plánu se obrací a míří na Moravu domů. Jede sám a má to celkem dálku. Všichni fotíme momentky a já se pokouším u místních italskou angličtinou mluvících lidiček sehnat vrtačku, abychom mohli upravit řadičku do bojové pozice schopné pokračování. Nikdo nám není schopen pomoci jen informace, že za dvacet kilometrů dále a hlouběji je opravář, který takové případy ochotně řeší. Nalézt ho není problém, protože je uprostřed křižovatky. Jinou řečí než italsky nemluví. Proto začlením do mluvy znakovou řeč mé ženy a hlásím opraváři ať hodí čučku na řadičku. Do patnácti minut odjíždíme. Cena 20 euro je přijatelná. 
Pak následuje přesun do Švýcarska. Cesta nás vede přes další průsmyk ve výšce 2300 metrů. A směr na Svatý Mořic a dále sjíždíme do Chůru, kde se ubytováváme v kempu a podrobněji propracováváme průjezd Švýcarskem dle připraveného plánku. V noci padá pár kapek a citelně se ochlazuje. Naštěstí alkohol zahřívá. Ráno já a Čutorka rozhodným hlasem hlásíme všem zúčastněným, že to bude krásná projížďka po silnici první třídy a tudíž se nemusí bát nějakých studených vrcholů. Jenže navigace a zkratka to chtěli jinak, my opět stoupáme směr OberrAlpass a za ním Furkapass, který je uchvacující a nabýváme stále jistějšího dojmu že Glockner je takový místní Říp. Projíždíme oba passy, potkáváme spousty mlhy, nevlídného počasí a míříme do Chamomix, kde je také lanovka na kopec hned vedle. Ten kopeček se jmenuje Aiguille du Midi a měří 3842 metrů nad mořem. Je z něj vidět Mont Blanc a cena lanovky je 40 eur pro jednoho. Ubytováváme se v kempu (Ve Francii nemá smysl plánovat kempy, jsou opravdu všude v hojném počtu). Další den je cílem Canon du Verdon a přehrada Monstieurx. Před příjezdem se zastavujeme v Castellane kde v místním shopu kupujeme pivo v lahvi, jelikož stálo méně než plech a bylo v objemu 0,65 l. Cocacola zase 1,25 l. Divní Frantíci. Zase kemp a konflikt s místními Francouzi, kteří si myslí, že jsme pořád Československo a kakáme na kytky a krom francouzštiny jiný jazyk neexistuje. Buďme rádi za naše školství. Další den je bohužel už mimo plán a na nátlak leštiče trubek nepokračujeme na sever k poznávání památek Francie, ale jedeme do sice známého, ale jinak nudného přístavu Saint Tropez kde děláme nějaké fotky u známé četnické stanice. Co na tom,že zrovna přijela jachta s Tomem Cruisem (prý je to nějakej známej motorkář). Na pobřeží vyhledáváme kemp a hned na poprvé máme štěstí na 4 hvězdičkový kemp s bazénem, výřivkou atd. Koupání a domluva na jednom odpočinkovém dni kdy nesedneme do sedel. Navštívili jsme místní hospůdku, ochutnali božské víno a ochutnali francouský tatarák. Je vynikající. Druhý den věnujeme válení a koupání v čistém a celkem teplém moři. Noční klábosení se sousedy a příprava iteneráře na další den.
Další den po snídani balíme a vyrážíme směr Avignon. Po přejezdu města a najetí na dálnici zjišťujeme, že leštiči trubek jsou trubky a po osamoceném výletu si nenatankoval. Problém je, že ve Francii není tak hustá síť benzinek, na které jsme zvyklí od nás. Jsou většinou s platebním automatem a bez obsluhy. Nutí nás to sjet z dálnice a vjet do Marseille a hledat benzinku. Strácíme důležitou hodinu cesty a já si špačkuji do helmy, jaká je to nezodpovědnost a vzhledm k tomu, že leštič trubek není týmový hráč a postrádá u sebe taktiku, tak se není čemu divit. No nic opouštíme velkoměsto a pokračujeme v harmonogramu. V Avignonu fotíme známí most a směrem na Lyon přemýšlím o vhodné lokalitě na ubytování. Nacházíme je po deseti minutách hledání. Kemp pro 5 lidí, 5 motorek a dva stany 18 eur. Docela pohoda co?
Další den jsou v plánu největší vodopády v Evropě. U města Schafhaussenu je to atrakce číslo jedna. Jenže už jsme opustili Francii a kempů ubylo proto vjíždíme na jistotu do jednoho ještě na německé straně hranice. Dáváme pivko a sprchu na žeton. Leštič trubek je s toho vedle a radši se ani neumývá. Poté šup do spacáků a honem chrupkat. Ráno je ve znamení něčeho nepředstavitelného a neodpustitelného. Leštič trubek zdrhnul bez placení a bez rozloučení. Takže všechny zachvátil vztek. No nic i takové věci se stávají. Balíme a míříme k vodopádům. Najít je, není problém všude je spousta ukazatelů. Jsou opravdu monumentální. Ani nejsou vysoké ale vody tam valí fakt hafo. 
Zase nějaké momentky a vyrážíme směr Schwangau a hned vedle na Neuschweinstein . Už se počasí solidně pokazilo a začalo mrholit když dojíždíme k zámkům. Po domluvě se vydáváme k domovině a po pár kilometrech kdy začalo hustěji pršet a my jsme už byli řádně promoklý a zmrzlí se ubytováváme v penzionku. Cena 95 eur se snídaní nám připadá nějak moc. Vzhledem k předchozím platbám to je rozdíl, ale kde jinde bychom uschnuli. Garáž jsme vyfasovali a pokojík byl taky super. Kouknuli jsme na teletext a na předpověď počasí. Hlásili přeháňky a teplotu kolem 21 stupňů. To by bylo fain kdyby to byla pravda. Ráno se probouzíme a zjišťujeme, že vydatně prší. Pepi trošku stresne a že těch 700 kiláků dá na zátah. Což vzhledem k předchozím zkušenostem nevyhodnocujem jako správné rozhodnutí, ale nechat ho v tom počasí samotného to je blbost. Jdeme na snídani, kterou nejde sníst. Bylo toho na nás moc. Za ty prachy, dobrá cena. Oblepujeme rukavice čutorkovou všemocnou páskou v domnění, že to zadrží trochu vody. Vyjíždíme a já si libuji, že to je super. Jen těch 9 – 11 stupňů do deště není fine. Po sto kilometrech už nejsem přesvědčen mocností pásky. Jsem opět durch a nejsem schopen zmáčknout spojku. Pepi si ale tvrdí své a tak pokračujeme směr Salzburg kde v místním Hein-gericku kupujeme pláštěnky. No já nekupuji páč pro dva ji prý nedělají. Tak znovu oblékám promoky a vyrážíme dál. Všem to celkem pomáhá jen já supím a nervy mám na pochodu. Je mi taková zima, že na další benzince jsem skoro rozhodnut zůstat a počkat na odtah. Potkáváme kolonu a nakonci asi 20 bikerů z německa, kteří okukují zlikvidovaný bike svého kamaráda, který neustál ty přívaly deště. Nakonec, ale vyrážíme dál. Před Vídní sjíždíme na novou rychlostní silnici a směr Znojmo. Ve Znojmě přestává pršet a tak se zlepšuje i nálada. Prdel je v tom,že přejíždíme hranici a teplota leze na 20 stupňů. To nejhorší je za námi a po svižné jízdě dojíždíme opět na Blanenský Oral. 700 kiláků za mnou, z toho 600 chcalo a zima. Fuj.
Druhý den hlásí velké povodně v Rakousku, kde jsme projížděli. Chápu a všichni jsme najednou hrdinové dne, jako po zhlédnutí Hong Kongského akčního filmu. Celkem 3980 kiláků a důvod se opět vydat na cesty a zhlédnout další místa.
P.S.
Jen se před odjezdem člověk musí rozhodnout, zda je týmový, zná trasu a ví do čeho jde. Jinak zkazí náladu všem ostatním.
Nebo se zamyslet zda to vůbec dokáže absolvovat a má finanční zajištění.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE