Budweisers ve Francii aneb Zápisky z Route des Grandes Alpes
Text: Roteman | Zveřejněno: 16.3.2015 | Zobrazeno: 31 149x
Kapitoly článku
Pondělí 1. Srpna 2011 – 390 km
Peťko: "Něco bych zakous"
Tom: "Můžeš zakousnout nehty"
Peťko: " Neser mě, nebo tě vyzvu na ploužák!"
Odtud vede opět nádherně klikatá cesta přes Col de Braus (1002 m n.m.) až do Monaka. To si chceme vyfotit shůry a tak v La Turbie slézáme ze strojů. Stojíme na kraji strže a upřeně hledíme na fascinující Azurové pobřeží, když v tu chvíli se vyřítí ze zatáčky Rossiho bratranec, Pan Peťko. Litrový fároš, veden softwarem z padesátých let minulého století, se při pokusu o zastavení zmítá v nekontrolovaném smyku na obě kola a málem nás všechny smete. Stroj zastaví až sto metrů za námi. Peťko zůstává strnule sedět a jen nepřítomně zírá před sebe. Až po dlouhých pěti minutách, se snaží odvrátit hrozbu náhlé srdeční příhody nikotinem. Od plamínku z roztřesených rukou chytá nejen tabák, ale i jeho nosní ochlupení. Na památku si fotíme černou čáru od předního kola a sjíždíme do Monaka.
Symbolicky se pokoušíme projet Monakem okruh F1, v čemž nám chce, na odbočce ke Casinu, bránit místní policajt. Zastavit jedenáct motorek je ale dost i na knížecího drába a tak, ignorujíc jeho gesta, projíždíme. Zaslouženou pozornost v přístavu, mimo 105 metrů dlouhé yachty arabského bilionáře, upoutává i kabriolet Rolls Royce Phantom. Turisty uddivuje ručně vyšívaný interiér a nás zase „pražská espézetka“. Za ukrutného vedra se přesouváme do Nice, kde trávíme zbytek odpoledne, na jedné z pláží. Přesun do 120 kilometrů vzdáleného kempu, vedoucí z části jednosměrnou silnicí kaňonem, je pojat jako závod. Hlavní ceny – rektální mast, přednostní právo na mikrovlnku a studené pivo.
Tom na pláži : " Ty vole, ještě nejsem mrtvej a už na mě sedaj mouchy".
Filip „Fantomas“, který s námi absolvoval 390 km dlouhý okruh, balí svůj dětský stan (ten byl na délku tak malý, že nohy od kolen dolů měl venku) a díky pracovnímu vytížení, vyráží na 1300 km dlouhou cestu domů. Na 40 let starý motocykl, ale i řidiče, je to v jednom dni docela záhul.
Úterý 2. Srpna 2011 – 250 km
U snídaně:Tomáš probírá v ledničce dózy s jídlem. Otevře misku s broskvema: "Máte angrešt, jo?"
Karel, který má proviant na starosti: " Máš na něco chuť, Tome?"
Tom se ototčí směrem k sousednímu stanu a ukáže rukou: "Jo, támhle na tu černou paní"
Dnešní trasa vede na jih přes Saint André les Alpes. V němém úžasu tu stavíme kousek od silnice v motorkářském skanzenu „U Raymonda“. Louku posetou auty a motorkami, jsme považovali nejdříve za vrakoviště. Až při rozhovoru s majitelem zjišťujeme, že jsme mu omylem vlezli do jeho sídla. Scéna, kterou známe z amerických filmů, je díky nádhernému šílenství šedesátiletého hipíka Raymonda, najednou skutečná.
Louku zdobí staré kultovní XT 500, kardanová Honda XLV 750, Matchless, trialy Bultaco, Montesa, stařičká BSA a další skvosty ze sedmdesátých let. Tomu všemu dominuje Chevy Pick-Up z roku 1948 a stařičký karavan s přístřeškem pro přijímání návštěv. U vchodu je indiánský totem a uvnitř rustikální kožená souprava, o kterou je opřen HD Fat Boy.
Televize stojí na vrcholu dvoumetrové klikové hřídele nějakého dvanáctiválce. Hned vedle je bar, z kterého by každého úředníka Unie „klepla Pepka“. Všude kolem se válí motory, kola, rámy, čerpací stojany, dopravní značky a reklamní poutače. Poštovní schránka je přidělaná na sajdkáře a vchod hlídá vycpaná slepice v přístřešku z pneumatiky Formule 1. Když se chceme za prohlídku skanzenu nějak vyrovnat, zamračí se, levou rukou zarazí vymrštěnou pravačku se zatnutou pěstí v lokti a toto typické gesto doplní slovy „Fuck you“! Pak povytáhne tričko na rameni a ukáže nám vytetovanou příslušnost k „MC“. Protože z nás, má kerku akorát Peťko (berušku na zadku, která dnes, s přibývajícím tukem, vypadá spíše jako zmutovaná tarantule), tak raději nic neukazujeme. Přátelsky se rozloučíme a jen neradi jeho svět opouštíme.
Míjíme jezero Lac de Castillon a odbočujeme na úzkou točitou silnici k Demandolx. Krátce stavíme u přehrady, jejíž součást byly obrovské propusti vysekané ve skále.
Cestou na Trigance selhává Honzova navigační schopnost a my se ocitáme v lese. Pravda, trošku nám bylo divné, že projíždíme dvorem kláštera a že cesta, přes kterou visí na šňůrách dámské spodní prádlo typu Naďa Urbánková, nepatří asi k nejhlavnějším, ale žehlíme si ranní vroubek kvůli zastávce u Raymonda, kdy jsme se pozapomněli pro Honzu vrátit a proto ho slepě a mlčky následujeme. Vracíme se a na dohled od Trigance, stavíme v restauraci Lou Cafoucho. Název zmiňuji proto, že majitelka hovoří česky, což je ve Francii tak vzácný jev, že pravděpodobnost že narazíte na Francouze, který umí česky je stejná, jako potkat Belmonda na ruské Techno párty. Bývalá studentka AMU, však při nabídce speciality šéfkuchaře neví, jak se řekne kachna a tak využívá angličtinu. Slovo „duck“ (kachna) však vyslovuje jako „dóg“, což Honzu přivádí k podezření, že nám nabízí nějaké místní „štěkanátky“
Nakonec se domluvíme a kachnu objednáváme. Nebyla sice „česky“ velká, ale výtečná chuť, nedostatek kalorií nahradila. Po obědě, hned za hospodou, odbočujeme k největší evropské soutěsce, kaňonu Verdon. Vápencové skály se táhnou v délce 25 kilometrů a výška stěn je místy až 700 metrů. Šířka tohoto fantastického přírodního úkazu je na dně v rozmezí pouhých 8 až 90 metrů.
Bavíme se pliváním do hlubin kaňonu a dohady, zda se plivance stačí před dopadem vypařit, když najednou zjistíme, že nám chybí náš maskot - Pan Peťko. Překvapen není nikdo, protože příčina je stále stejná a je to laxní, až extrémně flegmatický přístup Pana Peťka k disciplíně. Když všichni nasedají na motorku a startují, Pan Peťko si vyndává cigaretu a začíná kouřit. Když ostatní po půlhodinové pauze řadí za jedna a vyjíždějí, Peťko si sundává helmu a odchází na toaletu. S jeho orientačním smyslem a jazykovou vybaveností (umí perfektně maďarsky), očekáváme návrat našeho solitéra někdy během příštího týdne.
Blízko městečka Aiguines nacházíme u jezera Sainte Croix pěknou pláž na koupání a tak se rozhodneme počkat zde na pana Peťku. Pozornost budíme ve frontě na občerstvení. Francouzská hrdost nebo spíše mentální retardace způsobuje, že prodavač i přes použití tří světových jazyků (Eis, Ice, Gelato) pro označení „zmrzlina – nanuk“ nechápavě kroutí hlavou, že nerozumí. Až když Karel začne předvádět pantomimicky „cucání nanuka“, začnou místní z fronty pokřikovat na prodavače, co že to asi chceme. Mimo to správné – „Créme Glacée“, se z davu ozývá také „fumée“. Protože se na „radila“ všichni otočí a začnou se řehtat, je jasné, že tento výraz patří do úplně jiné kategorie ústních aktivit. Pan Peťko nezůstává své pověsti nic dlužen. Po celou dobu koupání je v kombinéze a začne se svlékat, až když my začínáme balit. Po koupačce míříme na sever, kde ústí Verdonský kaňon do jezera. V tomto místě do něj vplouvají desítky šlapadel a loděk. Z mostu to vypadá jak jedna velká párty.
Cestou, kdy kaňon objíždíme po severní straně přes Castellane a Senez do Barréme, dochází k nehodě. Silnice je zde zatesána do úpatí skály, takže to vypadá, jak když jedete v polo tunelu. V jedné ze stovek zatáček, je protijedoucí biker vynesen do protisměru a naráží do auta jedoucího před námi. Naštěstí nejde o nic vážného, mladík je jen trochu v šoku. Zatímco my, pomáháme zvedat motorku, profesně deformovaný Ivo už předává majiteli vizitku své firmy na „Výkup havarovaných motocyklů“. Silnice v našem směru, je díky incidentu prázdná a tak si následujících patnáct kilometrů zatáček náležitě vychutnáváme.
Večer, se díky obsahu sudu z Plzně, strhne poměrně hlučný „večírek“. Stínové divadlo, vystřídá Open Air festival českého punk rocku, doprovázený falešným řevem Tří sesterských songů. Vše končí o půlnoci příchodem francouzské delegace.
Jejich sepnuté ruce, si lehce opojený Marek vysvětluje po svém a od pípy na ně haleká „ Plzničku byste chtěli, cóó?“ Úpěnlivě opakované „Silvouplé pššštt“ je však natolik výmluvné, že muziku vypínáme, dopíjíme žejdlíky a jdeme na kutě. Klárce, jediné dívce v naší dvanácti členné skupině věšíme u vchodu do stanu červenou lampičku. Její protesty a žádost o odstranění odmítáme s tím, že jde o nařízení francouzské vlády.
Tom: " Večer až půjdu chcát, tak Peťkovi na stan, aby měl pocit, že prší".
Středa 3. Srpna - 306 km
Zbyněk u snídaně: " Asi jsme museli být hluční, protože ta ženská, co na nás přišla, bydlí 5 kilometrů od kempu"
Ráno jedeme na sever, směrem na Barcelonette, přes Col d´Alos (2.250 m.n.m.). Tento pass nabízí spoustu zatáček a překrásný výhled na široké okolí.
Silnice přes Jausiers na Itálii je sice frekventovaná, ale s kvalitním asfaltem a rychlými zatáčkami. Na vrcholu Col da Larche (Colle della Maddalena 1.996 m n.m.), jdeme do restaurace a připadáme si jak v Cimrmanově „Hospodě Na mýtince“. Majitel, evidentně otrávený že přijel „zájezd“, kroutí nad našimi požadavky záporně hlavou. K jídlu má pouze bagety, a byť je plná letní sezóna, trestá sezení v zahradní restauraci tím, že si hosté musí chodit pro pití do výčepu.
Sjíždíme tedy raději do Itálie a po pár kilometrech, ve vesnici Vinádio, noblesně obědváme. Z dálky k nám zlověstně postupují černá mračna a tak ti, kteří mají v kufru místo nepromoků pouze plavky a osušku, začínají být oprávněně nervózní. Naštěstí brázdě nízkého tlaku dvacetikilometrovým stoupáním na Col della Lombarda (2.351 m n.m.) unikáme. Je až nepochopitelné, že tyto přímořské Alpy jsou nedotčeny turismem. Na celé trase zpět do Francie, potkáváme akorát partu „čopristů“ z Moravy a pár aut.
Zatímco silniční sekce zůstává u kostela, kde končí asfalt, enduráři šplhají po šotolině až na vrchol. Z vesnice Isola putujeme na nejvyšší pass kudy vedla Tour de France, na Col de la Bonette (2.802 m n.m.). Jde zároveň o nejvýše položenou evropskou silnici. Její základ vybudoval Napoleon III. již v roce 1861. Pár fotek děláme i v prastaré kamenné vesnici Bonette. Peťko, jenž svůj průzkum domů zaměřil účelově, shrne do jedné věty: „Dělaj machry s „Unesco“ a na hajzl zapomněli“. Cestou zpět, stavíme i v jednom z řady bunkrů pevnostního systému Maginotovy linie, vybudovaných v letech 1929 – 1940.
Sjíždíme opět do Jausiers, Barcelonette a přes Col d´Allos zpět do kempu.
Klárka najde v tašce pavouky a volá na Romana: "Romčo, budem bohatý!"
Peťko koukne do tašky na pavouky, vysype je a říká: "Padejte domů a pokladníkovi řekněte, že vás pustil Peťa!"
Večer je u nás klid a hluční jsou naopak „Frantíci“ Jdeme jim vrátit jejich „silvouplé pšštt“, ale nakonec se k nim přidáváme, protože zdrojem hluku je soutěž v Karaoke. Vědomi si svých pěveckých kvalit, dodáváme akci punc mezinárodní soutěže a registrujeme se. První místo nám uteklo jen díky tomu, že měli v repertoáru pouze francouzské skladby a porota nebyla schopna akceptovat naši verzi „psané výslovnosti“.
Někteří se dokonce domnívali, že zpíváme ve své mateřštině. Na závěr je učíme písničku „Kalamajka mik, mik, mik“ a tvrdíme jim, že jde o naši národní hymnu. Na důkaz vážnosti ji zpíváme s procítěným projevem ve stoje a s rukou na prsou.
Čtvrtek 4. Srpna - 305 km
Ráno je obloha opět bez mráčku. Peťko, jehož trápí nespavost, nechce být sám a tak obchází stany a nuceně pokašlává. Ty, u kterých se nebojí pomsty, tahá rovnou i se spacákem ven ze stanu. Po snídani jedeme do blízkého Colmars. Tam odbočíme na nepříliš kvalitní, ale o to více „koukací“ silnici na Col des Champs (2.191 m n.m.). Cestou je pěkný výhled na okolní, neobvykle zelené, trávou a keři porostlé hory. V údolí, před Saint – Martin – d´entraunes, se stáčíme na sever a přejíždíme Col de la Cayolle (2.326 m n.m.)Projíždíme přes Barcelonette a tentokrát míříme na západ k jezeru Serre Poncon
(ve Zbyňovo podání „Sere Popcorn“). Cesta je tak úžasná, že se trháme a každý si ji užívá podle svého. Tedy každý, až na Martina, s jeho úplně novou Go Pro kamerou. Martin si chce natočit jezero a tak kameru drží v levé ruce a natáčí. Před ním jedoucí řidič se však rozhodne náhle odbočit na jednu z pláží a dupne na brzdy. Martin odvrací srážku jen díky zahození kamery a okamžitému uchopení řidítek při prudkému brzdění.
Když sypeme zbytky kamery do sáčku, přemýšlíme, zda by nešla nějak vyreklamovat. Pro daný účel bude asi nejlepší tvrdit, že v útrobách výrobce zapomněl trochu ekrazitu. S touto variantou, se vydáváme za zbytkem party do města Savines le Lac. Přes jezero vede dlouhý most, z něhož je nádherný rozhled na oba břehy. Využíváme toho k výběru pláže. Projeli jsme jich několik, ale vyhrála ta v osadě La Couche. Volné parkoviště pro motorky, restaurace s terasou, vodní atrakce a na břehu plný autobus studentek. Poslední z důvodů je asi nejpádnější. Vypínáme prsa, zastrkujeme pupek, kam až to jde a hurá do vody. V ideální hloubce 150 cm vracíme tělu původní, hruškovitý tvar a již beze studu, pozorujeme dívčí hrátky.
Tom překládá dění na pláži: "Ta holčička křičí z pískoviště na maminku, že tam šuká pes. Máma jí říká, ať si toho nevšímá, ale holčička křičí, že to strašně bolí."
Koupání končíme předčasně, protože se nás zmocní neblahé tušení, vyvolané zvýšeným výskytem policistů na parkovišti. Jdeme obhlédnout, zda jsou motorky v pořádku a to právě ve chvíli, kdy se je snaží policajti naložit na odtahovku. To ideálně prázdné parkoviště, je totiž místem vyhrazeným pro linkový autobus. Tím, že ho naše početná skupina zabrala, stojí autobus bezprizorně na příjezdové silnici a blokuje veškerý provoz. Honza se snaží veliteli četníků vysvětlit příčinu této politování hodné situace a představuje nás, jako skupinu pobudů, které ústav vyslal do Francie v rámci jejich resocializace. Naše počínání označuje za hanebné a slibuje, že další pobyt na území Francie, se již obejde bez přestupků. Korunu všemu nasazuje pan Peťko s Tomem. První žádá jednoho z četníků o služební čepici, výměnou za reflexní vestu strojvůdce Českých drah a druhý pokřikuje na velitele: „Mesijé Kryšot, silvuplé ajne foto cusamen“.
Přestupek je vyřešen domluvou a my uháníme po západním břehu jezera na Les Celliers k městu Seyne. Silnice je krásně kroucená, rychlá až na Col de Maure (1.348 m n.m.). Cestou neúspěšně závodíme s nagelovaným majitelem Porsche. Nasazené tempo nedovoluje sledovat „panel přístrojů“ a tak přehlídneme, že navigace, už deset minut zcela zbytečně, vybízí k otočení se zpět, na správnou odbočku. Modýlek nám ujíždí a my, nyní již roztrháni, pokračujeme přes Col du Labouret (1.240 m n.m.) po trase Tour de France až do Digne - les- Bains. Odtud pak raději co nejkratší cestou do kempu.
U večeře
Tom: "Vemi si můj sejra, mám tam načatej".
Peťko: " Máš stejnej, třicetiprocentní?
Tom: " Jo, je úplně vod stejný krávy".
Peťko ho vyndá, ukazuje na obal a vynadá Tomovi: " To je stejnej, jo? Ty to nevidíš? Tady těch 45 procent ?!?"
Tom: " Tak si jednu třetinu ukroj a máš třicetiprocentní
Večer navazujeme družbu se sousedy v kempu. Po pátém pivu se nám svěřují, že ač původně měli plán v noci spát a být aktivní přes den, docela si už na ten obrácený režim, ke kterému jsme je svou přítomností přinutili, zvykli. Jen prý nechápou, jak to můžeme vydržet.
Pátek 5. Srpna – 250 km
Na poslední den si necháváme nejkratší trasu do „Červených skal“. Z Beauvezer míříme přes Saint André les Alpes do Les Scaffarels. Po pár kilometrech odbočujeme do leva na sever na Guillaumes. Cesta je hodně točitá, vede červenými skalami podél kaňonu a spoustou přírodních tunelů. Na jednom z můstků přes kaňon provozují Bungee Jumping. Zrovna se tam chlápek vyptává, co skok obnáší. Asi chce udělat dojem na roštěnku, se kterou přijel a tak se navléká do postrojů. Povinné školení na mostě i s náznaky skoku mu jde dobře, ale jak si stoupne na klandr, moc se mu do toho nechce. Když tohle divadlo ve stylu “Tak jo… Tak ne“ trvá patnáct minut, máme chuť do něj strčit.
V lyžařském středisku Valberg si dáváme pauzu na kafe a procházíme tradiční trhy. Sortiment je stejný na vietnamské tržnici u nás, akorát o 300% dražší. Dnes nikdo nebloudí, protože Peťko odpočívá v kempu. Přejíždíme Col de la Couiolle po úzkých klikatých silničkách až do Saint Sauveur sur Tineé. Chvíli ve zrychleném tempu po hlavní a šup na odbočce do kopců přes Massoins. Cesta vede odlehlými vesnicemi a jedinými účastníky silničního provozu jsou zde krávy.
Martin v krámku se sýry kupuje večeři. Když si po ochutnávce nabídnutých vzorků poručí 20 deka z jednoho bochánku, ještě netuší, že za zmíněný pamlsek vyplázne 38,- éček. Nutno dodat, že zachoval tvář, položil na pult 40,- euro, zvedl ruku a zvolal : „ Merci beaucoup!“ (děkuji mnohokrát)
Ostatní, kteří rovněž uvažovali o strohé večeři chleba ze sýrem, z krámku rychle couvají ven a jen stěží zadržují smích. Za zmíněný obnos, totiž obdržíme v kempu dva pořádný steaky. Do kempu se vracíme přes Colle Saint Michel a končíme výlet v bazénu. Večer máme jasno, protože je pátek, den, kdy každý slušný člověk chodí do baru.