reline_unor



10 denní výlet do Nice přes D, A, CH, I a F

Ve třech jsme po roce vyrazili přes parádní pasy, nádherný asfaltky a krásná místa.

Kapitoly článku

Tak letos konečně asi vyrazíme na motovýlet ve třech. Předloni jsme podobnou cestu jeli ve třech, loni jsme byli ve dvou, a letos to vypadá zase na výlet tří chlapíků po kaňonech a horách na mašinách:
• Leoš – náčelník výpravy, vrchní plánovač, hlavní navigátor, vlastník mapy a ředitel všeho, BMW K1000 S
• Saschena – ubytovací důstojník a záložní navigátor, psavec deníku a fotograf výpravy, SUZUKI GSX-R 1000 K9
• Hokýšek – překladatel do/z němčiny (později jsme zjistili, že lepší bude naše angličtina ☺), Ducati Monster 1100

Francouzsky nikdo z nás neumíme, tak v téhle části Evropy to bude jako vždy trochu „dobrodružnější“, ale to nám nevadí, nás jen tak něco nerozhodí. Nakonec Leoš zjistil, že vlastně umí všechny potřebné jazyky, že anglicky umí perfektně, německy se zásobou asi 20 slov vlastně taky, takže si ve Francii piloval svoji francouzštinu a dostal se až na 7 slovíček, což bylo plně postačující pro běžný život mašináře :)

17.7.2014 Praha, čtvrtek

Máme sraz s Hokýškem na 3ce u OMV v 19:00. Už jsme se tam potkávali jednou na cestě za Pepou Sršněm, tak se potkáváme opět  zase na čas. Neprší, i když to tak chvíli vypadlo. Oba máme nablýskané mašiny, já dokonce čerstvě po servisu. Hurá, přece nepojedeme špinaví, no ne? Cesta za Leošem do Tábora je v pohodě a klídku, je čtvrtek večer, minimální provoz. Počasí nás ale zradilo před Táborem, začalo pršet a kvůli staveništi okolo cesty je děsný bláto na silnici. Takže máme mašiny jako prasata a to jsme je včera myli ☹

Ve 20:00 jsme dorazili do Tábora, dostali jsme výborný lasagne od Mirky a pak hurá na pivko k Židovi.

Trasa: Praha – Tábor (100 km)

18.7.2014 Tábor, pátek

Hokýšek šukal po světnici už před 6:00 a vzbudil Leoše. Já spal v jiném pokoji, tak mě Leoš vzbudil v 7:15 tak, že na mě skočil ve své noční košili. Děsnej zážitek ☺ V 8:00 už jsme měli snídani u Mekáče v Táboře. Hokýšek pořád hořekoval nad špinavostí své mašiny po včerejším dešti, tak jsme mu dovolili si ošplíchnout motorku na benzínce u Mekáče. Přidal jsem se taky, přece jen na té mé černé motorce je vidět každá kapka. A máme je jako nový ☺
Cesta je v pohodě, zatím není moc velký provoz. Venku je 27°C. Jedeme na chviličku do Louise v Passau, sháním nové rukavice a boty, ale nic zajímavého neobjevuju. Dáváme si vedle v bistru sekanou v housce, venku už je mezitím 30°C.
Zastavujeme u přeplněné benzínky na krátkém přejezdu po dálnici, pijeme. Dále je cesta s perfektním povrchem jako vždy v zahraničí, docela to odsejpá. Cestou potkáváme dost traktorů i kamionů, tak přejíždíme, jak se dá. V jedné vesnici stála doprava a čekalo se, až stádo krav z pole přejde po té naší silnici do kravína. Klapaly po asfaltu a my čuměli ☺
Krátce zastavujeme u jezera Walchensee, je nádherně modré, povaluju se v trávě, odpočíváme. Spousty plachetnic i lidí, ale ve stínu je klídek, slyšíme i češtinu. Cestou sem byly super serpentýny, ale bohužel v pátečním provozu. Potkáváme spousty motorkářů, někteří v protisměru krásně pokládají v zatáčkách „kolínko“...hezké. Letmo se za jízdy podíváme na Zugspitze a přes Fern Pass (1.212 m n.m., A) frčíme dál.
Páteční provoz zhoustl, ale nějak jsme těch 553 km za den zvládli, jsme docela hotoví. Spíme v Prutzu v hotelu Post jako vloni.
Dali jsme si príma večeři v hotelu a před spaním jsme si pustili Švejka. Slyšeli jsme asi 1. minutu a pak už byla tma...

Trasa: Tábor – Strakonice – Vimperk – Strážný – Passau – Raubling – Bad Tölz – Bichl – Krün – Garmisch-Partenkirchen – Griesen – Fern Pass – Imst – Rifenal – Prutz (553 km)

19.7.2014 Prutz, sobota

Ráno máme sluníčko a výbornou snídani (vzpomínáme na spolucestovatele po Rakousku v červnu, co si na snídani balil svačinu s sebou a my se za něj všichni styděli ☺ ). Vyrážíme okolo 9:00. Před garáží potkáváme mladýho z hotelu z loňska, co Leošovi pomáhal opravovat jeho Ducati. Poznal nás, tak jsme zavzpomínali, byl evidentně rád, že nás vidí...asi jsme byli nezapomenutelní ☺
Bereme hned ráno benzín a z Prutzu vyrážíme směrem na Itálii přes kousek Švýcarska. Tam mě a Hokýška staví místní policie, Leoše nestihli ☺. Je to běžná kontrola dokladů a motorek. Dokonce svítí baterkou do výfuků, jestli máme tlumiče. Naštěstí je Hokýšek vrátil do výfuků už před odjezdem v Praze ☺ Já jsem OK. Jsou korektní a pohodáři.
Vyjíždíme na Fuorn Pass (2.149 m n.m., CH), pořád máme azzurro. Cestou k Livignu projíždíme dlouhým tunelem a bylo v něm 9°C. V Livignu zastavujeme, dáváme si italský kafe a relaxujeme.
Přejíždíme zase do Švýcarska, stále bezva asfalt jako vždy, hezká cesta až do Passo del Bernina (2.328 m n.m., CH), pak okolo jezer u St. Moritz, jsou krásně modro-zelený. Jedno z nich bylo plné kaitařů a serfařů,  nebe bylo úplně barevný jejich kaitama, pohled z dálky byl úžasný. Jen nechápeme, jak to, že jim navzájem nezamotal lana ☺ Dost tam foukalo, asi nějaký místní kaitařský ráj.
Přes Maloja Pass (1.815 m n.m., CH) zase jedeme do Itálie, krásná cesta, vysoko nad námi mezi dvěma horami je obrovská a vysoká přehradní hráz....to kdyby šplouchlo....
Zastavujeme u cesty v malé restauraci na oběd, venku je přes 30°C.
A zase jeden do Švýcarska, přes Splugen Pass (2.115 m n.m., CH)  a pak do San Bernardino Pass (2.066 m n.m., CH). Všude jsou kameny, zemské desky naskládané na sebe a obnažené, je to moc hezké. V jedné vracečce byl lom a tam trůnil bagr. Je tam chladno a to se nám líbí. Je tu hodně vraceček, ale opravdu hodně.
Ve Švýcarsku nás navigace hodila na dálnici, jedeme po ní asi 40 km, ale v úžasném kaňonu, okolo jsou skály porostlé lesy, vodopády, prostě nádhera. Dálnice má široké pruhy, super asfalt, rychlosti 120 km/h. Tak jsme se kochali.
V Asconě jsme odbočili na Itálii (dnes už potřetí) a mažeme do kopců. Cesta je samá klikatice, úzká, naproti nám sem tam vyjede auto, tak jsme si to i přes slabou přeháňku pěkně užili.
Projíždíme jedním dlouhým tunelem, tak v něm bylo pro změnu 37°C, síla!
V 19:00 jsme to zapíchli v Itálii ve městě Re v hotelu Tre Rose. Po rychlé sprše jdeme do pizzerie na náměstí, kterou nám recepční z hotelu nedoporučila. Kašleme na ni ☺

Pizzerie je naprosto super stejně jako pizza, sedíme venku pod slunečníky. Každý máme 2 piva, aperol spritze a nakonec 2 grappa mirtillo. Jednu rundu grapy nám dala paní na účet podniku, asi jsme se jí líbili ☺

Trasa: Prutz – Nauders – Fuorn Pass – Livigno – Passo del Bernina – Sankt Moritz – Maloja Pass – Chiavenna – Splugen Pass – San Bernardino Pass – Bellinzona – Locarno – Re (364 km)


20.7.2014 Re, neděle

Jo, a na hotelu jsme asi se zájezdem důchodců, strašná fronta na kafe.
Dnes asi zmokneme, na trase to nevypadá s počasím vůbec dobře. Vyrážíme okolo 9:30.
Ano, mokli jsme...ve Švýcarsku začalo pršet, tak do nepromoků. Do toho je pořád dost horko. Ve Švýcarsku jsme projeli Simplon Pass (2.055 m n.m., CH), už jsme tudy kdysi jeli, ale opačně. Tam nahoře bylo docela chladno, 12°C. Pak zase dolů a už do Francie. Dloooooouhým údolím jako vloni, skoro vůbec nepršelo, jen byla mokrá silnice. Okolo byly vysoké kopce v mracích a samá vinice. Projeli jsme Sion a míříme na Martigny. Odtud šplháme do kopců na Col de la Forclas (1.527 m n.m., CH), kde jsme taky byli vloni. Nahoře si dáváme oběd v restauraci, neprší, svítí sluníčko, je teplo, ale předpověď je neradostná.
Jedeme dál, několikrát nasazujeme a zase sundáváme nepromoky, ale pak už jsme v nich zůstali. Projeli jsme Chamonix, Les Houches. Bleskl nás radar, tak snad jen zepředu ☺
Pak zase do hor do Les Saisies (tam byla olympiáda 1992, když byla v Albertiville) a zamířili jsme na Cormet de Roselend (1.967 m n.m., F), ale pršelo, tak jsme jen projeli.
Zakotvili jsme, už bez deště, v centru Moutiers na malém náměstíčku v hotelu Augerge de Savoie. Motorky jsou v garáži a sotva jsme dolezli na pokoj, začalo děsně pršet a padaly centimetrové kroupy a od té doby lilo pořád jako z konve.
Dali jsme si dobrou večeři u Turka, ta nás potěšila. Nelíbí se nám ale myšlenka na 300 km v silném lijáku zítra ☹ No, uvidíme ráno.
Pivo na hotelu za 6,50 EUR taky nic moc, tak asi zalehneme a odpadneme. Jsme utahaní, ani humoru moc nemáme.

Trasa: Re – Domodossola – Simplon Pass – Sion – Martigny – Pass du Forclas – Chamonix – Les Houches - Les Saisies – Cormet de Roselend – Moutiers (343 km)


21.7.2014 Moutiers, pondělí

Hokýšek celou noc chrápal, Leoš na něj ukrutně mlaskal a mě budilo to mlaskání, ne Hokýškovo chrápání. Blázinec. Měli jsme s Leošem společnou peřinu a prý jsem mu ji v noci pořád bral ☺ A Leoš chtěl po Hokýškovi místo mlaskání hodit botu ☺ Měl to udělat, mohl jsem spát ☺
Od rána leje ☹ V hotelu nemáme snídani a v okolí nic na jídlo není a v dešti se nám nechce nic hledat, jedeme na lačno.
Vyrážíme do Barcelonnette jinou trasou než jsme plánovali, ve slejváku nemá smysl do hor vůbec jezdit. Než jsem se rozhodli pro změnu, jeli jsme vesnicemi a tam všude měli strašně velký hrby na silnici a muselo se pořád zpomalovat, dost opruz a ještě navíc v silném dešti. Měníme trasu, prší jedna báseň, ale i tak jedeme chvílemi po silnici/dálnici 150 km/h. Fakt hnusně prší.
Na placeném úseku dálnice u mýtné brány je fronta, nějak jim v naší frontě blbne. Bez keců sedíme na mašinách v dešti, až to ani nevnímáme (ale mokří jsme i přes nepromoky, moje letní děrované boty jsou proteklé zkrz).
Leošovi nateklo do voděvzdorného kecátka a to přestalo fungovat, je vytočenej na maximum, sesedá u kraje silnice z motorky, blbě dá stojánek a mašina se mu kácí na zem. Je tak vytočenej, že ji dokonce udrží ☺, zvedne zpět na stojan a řve do lesa proud děsně sprostých slov.
Pak zápasí s náhradními sluchátky, co se mu pořád smekají z uší a posílá do lesa další hlasitý proud nadávek ☺
Zvěř se bojí vystrčit z lesa čenichy, my s Hokýškem z toho máme tichou srandu – netřeba šílence dráždit ☺
Pak to Leoše přejde a už se jen chechtá ☺
Ještě pokračujeme na Gap a v půli cesty stavíme u Mekáče na snídani/oběd. Je 12:00.
S počasím to vypadá o něco lépe, přesto si zase bereme nepromoky, já naviguju, Leoš nemá čím a vyrážíme dál. Pak přestalo pršet, ještě chvíli jedeme opatrně po mokré silnici, ale tomu zase nakládáme. Už v relativním teple projíždíme okolo Gapu a míříme k jezeru Lac de Serre-Ponçon. Má úžasnou barvu. Bereme benzín, konečně sundáváme nepromoky, je teplo. Leoš bukuje u benzínky po netu hotel v Barcelonnette na Booking.com.
Radostně vyrážíme na posledních 50 km, cesta je široká, svižná, zatáčky i rovinky, tak si to konečně zase užíváme.
Okolo 17:00 se ubytováváme v Barcelonnette v hotelu De la Placette a jdeme na náměstí dlabat. Je tu spousty krámků, stánků a turistů. Staří chlapíci hrají pétanque, pohoda a klídek. Sedíme v restauraci na náměstí u stejného stolu jako vloni, obsluhuje nás stejná krasavice jako vloni. Máme belgické pivo s trpaslíkem na flašce i skleničce, nedá se to pít, hnus.
Na hotelu večer odpadáme, já dopisuju deník za celý den.

Trasa: Moutiers – Grenoble – Gap – Lac de Serre-Ponçon – Barcelonnette (299 km)

22.7.2014 Barcelonnette, úterý


Ráno je pošmourno, jdeme do garáže pro mašiny. Leoš má hodně jetou zadní pneumatiku a propadá depresi. Po vcelku dobré snídani míříme do rudých skal jako vloni. Míříme na Col de la Cayolle (2.326 m n.m., F)
Je relativně chladno. Cestou se ale dělá teplo, Leoš tvrdí, že je 24°C, ale já myslím, že je víc. Potím se dost...
V červených skalách (a.k.a. kaňon Gorges de Daluis) zastavujeme na mostě v kaňonu, nechce se nám skákat bunjee jump za 85 EUR, sledujeme, jak policie zastavuje dopravu, aby tunelem mohl projet kamion. Cestou je na několika kilometrech naším směrem 17 tunelů.
Míříme ke gumistovi, jestli nemá pneumatiku pro Leoše, ale je nerudnej a nic nemá. Podle netu má mít všechno, ale možná tak na trakor. Poprvé teď mažeme řetězy (Leoš ne, ten má kardan, frajer jeden) a jedeme dál. Cestou bereme benzín a zastavujeme na ochlazení a dlabanec u restaurace s bazénem a kempem. Jsme ve stínu a jsme za to rádi. Dáváme si pizzu (výbornou), Hokýšek spagetti carbonara a všichni výborný italský kafíčko. Pivo nás v tom vedru zmáhá, ale překonáváme se a jedeme dál.
Míříme do největšího kaňonu v Evropě, je to obdoba Grand Canyon v US. Cesta je parádní, výborný povrch, rozumný provoz, bez problémů předjíždíme všechna auta, všude jsou cestou vyhlídky, kde zastavujeme a fotíme. Kaňon Gorges Du Verdon je fakt rozlehlej, dole je zařízlá řeka. Hokýšek říká, že je zařízlá jako tanga ☺ Objíždíme ho celý, je to mraky kilometrů super cestou, samá serpentýna. Pak se to zrychlilo, zatáčky jedeme 100-140 km/h. Alespoň se trochu zchladíme.
Míříme do Puget-Theniers. Podle Leošových synků by tam měl být obchod s pneumatikami na motorky. Není. Tři servisy tu jsou, ale ani jeden nemá nic na motorky. Divný, když je to tu samej motorkář. Prý nejlíp pořídíme v Nice. Zítra tam sjedeme, i když je to úplně na opačnou stranu asi 60 km, protože Leoš se na své pneumatice do ČR vrátit nedokáže.
S hotelem je to taky bída, je tu je jediný a těžko se hledá jiný, když se tu člověk rozumnou řečí nedomluví. Jmenuje se Alyze a je to v klidu kousíček od centra.
V Puget-Theniers večeříme na náměstíčku, nikdo tu neumí anglicky ☺ Ukazuju servírce, že chci to, co má ta bábi naproti a že co to je v menu. Tartar. Tak jo, Leoš taky, Pavel dává přednost tomu, co má chlapík vedle – masu. Pošmákli jme si, jídlo je na břidlicových deskách místo talířů.
Leoš brouzdá po netu a hledá pneuservis v Nice, ale všechny weby jsou jen francouzsky, hodně amatérské a zastaralé a to je pro nás nepochopitelný. No nic, zkusíme to.
Utahaní po 22:00 usínáme.

Trasa: Barcelonnette – Col de la Cayolle – Gorges de Daluis – Gorges du Verdon – Puget-Theniers (310 km)


23.7.2014 Puget-Theniers, středa

Je lehce pod mrakem, jedeme do Nice do servisu BMW pro novou pneumatiku, je to asi 60 km rychlou cestou. A udělalo se dost hic, tak je nám zase horko ☺ Pneumatika v servisu je za hodinu hotová. Já si dával v servisu kafe z automatu, ale nějak blbě jsem tam dal kapsli a kafe se rozstříkalo po celém pultu a i na zem. Pod kafemašinou se udělal louže jako hrom ☺ Pěknej bordel jsem jim tam nechtěně nechal ☺ Ale nebyl nikdo, komu bych se tam omluvil, tak rychle mizíme ☺
Je horko, potíme se, za Nice bereme benzín a vyrážíme na Route de la Bonette.
Krásná rychlá cesta plná zatáček v červených skalách, ochlazuje se, mraky houstnou. Cestou v kopcích zastavujeme v restauraci na pizzu a hamburger a kafe. Na Col de la Bonette to máme 26 km do výšky 2.802 m n.m. Snad nebude pršet.
Leoš v restauraci nacvičoval, jak se řekne francouzsky 35. Při placení to řekl servírce (taky neuměla anglicky) a ona vůbec nezaregistrovala, že mluví francouzštinou ☺ Moc jsme se nasmáli, on ne.
Col de la Bonette  (2.802 m n.m., F) byl super! Cestou jedeme přes další pasy (Col de Vars, 2.108 m n.m., F a Col d’Izoard, 2.360 m n.m., F) a večer dorážíme do Brianconu. Cestou byla zácpa kvůli havárce aut a vypadalo to na pořádnej slejvák, tak jsme se snažili rychle sehnat ubytování. Nic moc, hotely jsou často zavřený. V jednom nám poslední třílůžák zabrali dva Němci, co dorazili 10 vteřin před námi. Nakonec nacházíme hotel IBIS a kupodivu za dobré peníze. Za tři lidi platíme 102 EUR.
Hokýškovi kape u chladiče na Ducati olej a je z toho zádumčivý. Volal do ČR, co s tím. Prý utáhnout šroubení hadice. Pokud to nepomůže, motor se mu asi zadře. Super vyhlídka, Ducati nezklamalo ani tento rok. Tak to ráno zkusíme utáhnout.
Hned po ubytování nemůže Leoš najít na pokoji telefon a venku začalo děsně pršet, že by chlapa ani v nepromoku na motorku nevyhnal. Půjčuju od recepční deštník a vyrážíme hledat telefon pěšky v lijáku. Máme štěstí, po 200m ho Leoš našel na silnici v proudu vody. A funguje!
Až na hotelu Leoš zjišťuje, že ho si někdo přejel autem (možná od sám mašinou), je vohnutej a funguje jen občas. Ale displej nepraskl.
Kupujeme v obchodě pod hotelem bagety, 4 druhy sýrů, 3 druhy suchách klobás, paštiku, salát, rajčata, ředkvičky a pár piv. Na pokoji pořádáme žrací orgie až k přežrání.
Čučíme na komisaře Moulina v originále a odpadáme.

Trasa: Puget-Theniers – Nice – Col de la Bonette – Col de Vars – Col d’Izoard – Briancon (286 km)

24.7.2014 Briancon, čtvrtek


Leošovi nejede vůbec telefon, od teď naviguju já.
Ráno svítí sluníčko, ale než Hokýšek dotáhne ten kapající olej, tak už zase prší. Bereme nepromoky a vyrážíme na Col De L’Iseran. Cestou ale přestává pršet a začíná být sakra horko. Zase. Jeden ze sýrů (ten plesnivej) nějak vytekl do mého báglu, tak mám děsnou radost. Plísňáky navíc nesnáším. Cestou jedeme v tunelu dlouhém asi 15 km, je to darda, každý á 28,50 EUR.
Vystoupáme do hor na Col de l’Iseran (2.770 m n.m., F) a tam je pro změnu 7,5°C. Kosa jako blázen. Jedeme dál do Val-d’Isere. Máme hlad, nikde nic, všechno je zavřený. Klasická Francie – když něco chceš, je zavřeno. Socík. Ve Val-d’Isere na kopci dáváme v jednom otevřeném bistru jako jediní hosté sendvič a frčíme dál. V Itálii zastavujeme na pozdní oběd v restauraci u silnice ve stínu vzrostlých stromů (je to potřeba, zase je hic). Máme skvělý salát (rukola, ovčí sýr, kuličky vína, hruška a oliváč) a těstoviny a zákusek a kafe. Restaurace se jmenuje Trattoria di Campagna.
Frčíme dál, přes Col du Petit Saint-Bernard (2.188 m n.m., F) a Col du Grand-Saint-Bernard (2.469 m n.m., I) hezká cesta, ale u Martigny nás zase přepadá déšť. Zase nemůžeme najít ubytko, nic tu není nebo je to plné nebo chtějí za nocleh okolo 150 EUR, což se nám moc nelíbí za ty ratejny. Jedeme dál v dešti a u cesty narážíme za Martigny u Sionu na hotel Interalp. Příjemná Francouzka, jen její manžel umí anglicky, dává nám dobrou cenu a dva bungalovy. Uvnitř jsou moc hezké, je to i s kuchyňkou.
Večeříme v nedaleké hezké restauraci Les Iles, kam už zase za sluníčka jdeme pěšky.
Pak koukáme na Policajt nebo rošťák (Bud Spencer a Terrence Hill), Hokýšek usíná v sedě s plechovkou piva v ruce, která mu vypadne a já dostanu sprďáka, že jsem mu rozlil pivo. Leoš už spí se skleničkou zelené v ruce. Jen já jsem ještě vzhůru, ale okolo 23:00 to balím a jdeme spát všichni. Prší.

Trasa: Briancon – Col De L’Iseran – Val-d’Isere – Col du Petit Saint-Bernard – Col du Grand-Saint-Bernard – Martigny – Sion (335 km)


25.7.2014 Martigny, pátek

Zaspali jsme s Leošem v našem krásném rodinném bungalovu o 40 minut, tak lehce kmitáme. Leošovi totiž nejede telefon a já nenařídil budíka ☺
Je hezky, jen trochu chladněji, ale ani náznak deště. Celou noc pršelo, tak se to vypršelo asi. Odpoledne má být zase 27°C.
Jedeme krásnou silnicí i krajinou, naviguju, fotím za jízdy. Cestou jsou moc hezké vesnice se starými velkými čtyřpatrovými domy, co kdysi sloužily asi jako hotely. Dnes už ne, ale jsou udržované a moc hezké.
Chvilku máme i dálnici, nakonec jen s jedním pruhem. Po krajnici jede ženská v růžových vlajících šatech na mopedu rychlostí 40 km/h a nikdo ji nemůže předjet, protože neuhne. Nakonec ale jo a hele, on je to chlap ☺ Dlouhý černý vlasy, růžový šaty, nalakovaný nehty na nohou a sandály. To byla sranda ☺
Projíždíme okolo jezera u města Interlaken, celé je azurové a hrooooozně dlouhé.
Parádní výjezd na Susten Pass (2.224 m n.m., CH). Je tam ledovec Stein a sluníčko. Cestou dolů zastavujeme v gasthofu, Leoš má nezřízenou chuť na grilovaný würst s hranolkama. Tak odpočíváme pod stromama, máme za sebou přes 200 km. Hokýšek a já si pochutnáváme na wienerschnitzelu, Leoš má svůj vysněný würst. Vedle jede vlak, ale vůbec není slyšet, jak je jeho trať zaříznutá pod povrch.
Mažeme dál, je pátek, tak je celkem plno, pořád je horko. Projíždíme přes Švýcarsko a jedeme do Lichtenštejnska. Tím jen projíždíme. Je to jedna velká vesnice, jedeme jen 50 km/h. Všechno je tu upravený, čistý, nový, asfalt jako prdelka. Hezký knížectvíčko ten Hans-Adam II má ☺
A jsme zase v Rakousku, mažeme dál. Cestou je motorkářská trasa na Silvrettu (2.032 m n.m., A), dole nás skásnou o 12 EUR každého. Cesta je parádní, samá zatáčka, ale hodně se tu staví, tak je cesta zaprášená, Leošovi to jednou slušně ujede, tak to nehrotíme. Nahoře je přehrada, ledovec, okolo hory. Nádhera. Je tu tak hezky, že Leoše napadlo tu přespat. Jo, a mají volno! Tak spíme ve 2.000 metrech s výhledem na hory a jezero. Neuvěřitelný! A ještě nám vrátili těch 12 EUR na osobu, když tu spíme ☺ Cena je mírná, 40 EUR na osobu včetně snídaně (a ještě mínus těch 12 UER), další pozitivní překvápko.
Koukáme na krávy, jak se okolo hotelu shlukují do malých stádeček a pak odcházejí okolo jezera kamsi spát.
Večeříme královsky, dáváme si i zákusky, pijeme pivka a je nám dobře.
Nad horama je černo a jezero osvětluje při večeři slunce, budou vidět hvězdy?

Trasa: Martigny – Interlaken – Susten Pass – Altdorf – Vaduz – Silvretta (415 km)

26.7.2014 Silvretta, sobota


Nebyly.
Ráno je zase pod mrakem a začíná pršet, jen co vystrčíme hlavy z hotelu. Tak zase do nepromoků. Domů to máme asi 650 km, tak to zkusím zlomit a dojet až domů, uvidíme podle cesty.
Cesta odsýpá, přestalo pršet, sice mažeme, ale jde to tak nějak samo. Klikatíme se v Rakousku, cesty krásný, chvilkama jedeme po dálnici, ať to rychleji uteče. Cesta nazpátek vždycky bývá tak trochu jako že...hrr domů. Na dálnici okolo Insbrucku je celkem husto, omezená rychlost na 100 km/h, tak si pouštím do sluchátek muziku, spouštím nohy ze stupaček a blbnu si do rytmu. Asi dělám prima divadýlko okolním zakaboněným řidičům – ty vezou maminy a haranty z dovolené, tak asi proto ☺
U Passau jako vždy dost fouká, trochu nás to v zatáčkách v rychlosti 150 km/h vynáší ☺
Oběd dáváme už v teple v ČR ve Strážném, klasický smažák, je to fajn. Míříme na Vimperk a Strakonice, kde se naše cesty na benzínce rozdělují. Poslední poplácání a tradááá. Leoš míří na Písek a Tábor, my s Hokýškem na 4ku a domů.
Já dorážím v 19:00 utahanej z dlouhé cesty a z horka, ale šťastnej. A vo vo vo tom to je.

Trasa: Silvretta – Insbruck – Salzburk – Passau – Strážný – Vimperk – Strakonice – Praha/Tábor (645/600 km)


Suma sumárum

3 motorky
3 jezdci
9 parádních dní
4.000 km (Praha)
cca 28.000 Kč každý (7.400 – 7.800 za benzín, 9.000 za ubytování, 10.000 za jídlo, 1.300 za tunely, dálniční známku a poplatky)

Škody

Leoš: sjetá zadní pneumatika, ztracenej a nalezenej iPhone 5s
Hokýšek: nic
Saschena: nic (letos jsem fakt ani nepíchnul, ani nezničil pneumatiku, prostě nic!)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (21x):
Motokatalog.cz


TOPlist