S MZtou do Estonska

Cestu do pobaltských zemí jsem vybral proto, že jsem chtěl jet směrem, kde nebude moc turistů a bude tam chladněji. A k tomu jsem tam ještě nebyl. Proto jsem si zvolil právě Litvu, Lotyšsko a Estonsko.

Kapitoly článku

Před cestou mě potkalo několik nepříjemností. Nejdříve jsem asi čtrnáct dní před odjezdem zjistil, že mám zkrat na elektroinstalaci, který mi zničil baterii, takže jsem do MZty musel namontovat baterii ze skútru. Pak jsem dva dny před odjezdem zjistil, že jsem ztratil svůj kapesní nůž, který nutně potřebuji s sebou. Tak jsem se v sobotu, den před odjezdem, vydal sehnat švýcarský kapesní nůž. Naštěstí to nebyl problém, dokonce v nožířství měli stejný, jako jsem ztratil a pak i dražší variantu se šroubováčkem a propiskou. Jelikož mi propiska přišla jako zbytečnost a šroubováček ve vývrtce bych asi stejně ztratil, vzal jsem levnější variantu.

Ráno jsem vyjel po sedmé hodině. Tím, že byla neděle ráno, tak byla dálnice příjemně volná a i Prahu jsem projel bez problémů. Vlastně se mi jelo tak dobře, že jsem se rozjel u garáže a kola motorky se poprvé zastavila na benzínce za Libercem. Pak jsem pokračoval do Polska. Překvapila mě kvalita polských silnic. Dnes nebyl velký provoz a silnice byly celkem nové. Jen některé nové silnice byly dost úzké. No uvidím, jak bude kvalita silnic i provozu pokračovat.

Prvním cílem bylo navštívit bývalý komplex bunkrů z druhé světové války „Miedzyrzecky opevneny rajon“. Jedná se o menší výstavu vojenské techniky (tank, brodící vozidlo, kulomety, raketa a polní kuchyně). Dále se dalo jít podél betonových zátaras až k bunkru, do kterého se ovšem nedalo vstoupit.

Druhá, zjevně lepší možnost, byla zaplatit si komentovanou prohlídku podzemí. Problém ovšem byl v tom, že těsně přede mnou odešla skupina na dva a půl hodinovou exkurzi do podzemí a další byla až za hodinu a půl. Blížila se bouřka a navíc jsem neměl kam schovat věci z motorky, takže se mi nelíbila představa, že prolézám podzemí a tahám s sebou tankvak a jsem v motorkářském, proto jsem si pouze prošel venkovní expozici a odlovil kešku.

Keška v sobě bohužel neměla propisku a jediná moje propiska byla u euroformuláře, který byl pečlivě zabalen tak, že jsem si netroufal se k němu dobývat. No jo, kdybych si tak koupil ten nůž s propiskou…

Dále jsem pokračoval do blízké vesnice, kde jsem si vyhlédl jakýsi Agropenzion, ale na webu jsem nenašel email, abych provedl rezervaci, musel jsem doufat, že v neděli bude místo. Vlastně bych nepohrdl ani kempem, ale žádný jsem v okolí nenašel.

Po příjezdu na místo jsem moc nechápal, co je ten penzion. Byl tam rodinný dům, pergola s pár Poláky, rozestavěné parkoviště, pár traktorů a taková divná levná a nedodělaná novostavba. Šel jsem směr novostavba a byl jsem odchycen partou Poláků. Po vysvětlení co chci, jsem byl přesměrován na jednu paní s dětmi, hrajícími si na trampolíně.

Paní byla už od pohledu nepříjemná a neuměla anglicky. Zavolala manžela, ten po vysvětlení, co chci, přemýšlel a žena rázně řekla, že nemají místo. Pán ji ale přemlouval, že tu chci být jen jednu noc a že přeci něco najdou.

Paní pak nepříjemně houkla na manžela, že teda jo a ten mi vysvětlil, ať počkám 5 minut, že musí uklidit pokoj. Ještě že ta paní neuměla anglicky a tak jsem se na volný pokoj nemohl zeptat jí.

Po deseti minutách čekání venku, začalo pršet. Pán mě vzal do oné divné novostavby a ať počkám pět minut. Po dalších deseti minutách byl pokoj připraven. Pán a paní zřejmě zastávají názor, že čím je podlaha mokřejší, tím je čistější. Podle tohoto pravidla byla dokonale čistá, stačilo ale pár kroků v motorkářských botách a na mokré podlaze byly výrazné ťápance.

Pán chtěl za pokoj 35 zlatých, trochu mě cena překvapila, čekal jsem mnohem víc. Pokoj je skromně vybaven, ale kromě ručníku mi nic nechybí.

Dnes najeto: 463,2 km.

Ráno jsem zjistil, že mi do zámku u motorky během deště nalítal písek s vodou, takže jsem dost zápasil, abych motorku odemkl, pak jsem zas nemohl ze zámku vyndat klíč. Během toho jsem si ještě všiml horší věci, a to, že mi praská u zadní pneumatiky guma dokola po odvodu. Buď vada materiálu, nebo pneumatiku permanentně přehušťuji. Zřejmě by chtělo novou zadní gumu, ale sháněj ji na cestě v Polsku. Budu gumu pozorovat a uvidím.

Kousek za penzionem jsem natankoval a pak mě čekalo asi 100km po nové a relativně prázdné dálnici. Celou tu dobu bylo zataženo, zima a občas lehce zapršelo.

Po 100 km jsem sjel z dálnice a dojel k místu zvanému „křivý les“. Jelikož tento les vznikl někdy před, nebo těsně po začátku 2. světové války a za války byla přilehlá vesnice kompletně vysídlena, neví se přesně, jak a proč tento křivý les vznikl. Existuje mnoho teorií vzniku pokřivených stromů. Například anomálie v zemské gravitaci, pozůstatek po přistání mimozemšťanů, či poničení stromů přejezdem německých tanků.

Nejlogičtější mi přijde poslední vysvětlení, že místní se živili stavbou lodí a k tomu využívali uměle křivených stromů, aby tím lépe kopírovali dno lodi. Nejtajuplnější mi ovšem přijde teorie s mimozemšťany a tak jsem se rozhodl věřit této teorii. Místo je to nevelké a bylo liduprázdné, takže mě během fotografování nikdo nerušil.

Následující cesta už nebyla tak dobrá. Nejdřív jsem najel na starou rozmlácenou dálnici, na které byla kolona kvůli opravě v protisměru. Předjížděl jsem kolonu odstavným pruhem, a kde nebyl odstavný pruh, tam jsem využil trávy vedle dálnice, ale protože byla tráva plná bordelu, bál jsem se, abych neprorazil gumu, a tak jsem se raději zařadil a popojížděl.

Po sjetí z dálnice nebyla cesta o moc lepší, protože paralelně vedle silnice se stavěla nová dálnice a naše cesta byla plná omezení. Po příjezdu na plánované místo dnešního cíle jsem se rozhodl projet okolí a nevzít první penzion, který jsem našel. A tak jsem po chvíli hledání našel poloprázdný kemp, kde ovšem neuměli anglicky, recepční mi naznačila, ať počkám a někam odběhla. Mezitím jsem polsko-česky diskutoval s pánem. Tipoval mě na Němce a po zjištění že jsem Čech, se zeptal, zda ta motorka je Jawa. Když jsem mu vysvětlil, že to je MZ, ptal se, zda je to také český stroj.

Mezitím přišla paní a podala mi telefon, na jehož druhé straně byl pán, se kterým jsem domluvil, že tu přespím ve stanu za 35 zlatých. Pak jsem se vydal najít moře a bunkry, které měly hlídat pláže. Moře bylo ledové a písčité pláže téměř liduprázdné. V lesích jsem našel pouze jeden středně velký bunkr, který byl plný odpadků. Nechal jsem bunkr být a zašel jsem do města, kde jsem si dal polské pivo Zubr, a když jsem chtěl platit kartou, bylo mi řečeno, že ale místo 4,5 zlatých, zaplatím 10. Takže jsem radši platil hotově. Město je dost prázdné a kromě pár luxusních hotelů působí ošuntěle. Zajímalo by mě, jak plno je zde během července a srpna, každopádně tak, jak to je teď, mě to vyhovuje.

Dnes najeto: 331,6 km.

Ráno jsem se probudil do zamračeného dne a vyrazil směrem „Slowiňský národní park“. Cestou se oproti včerejšku ochladilo, foukal vítr a chvílemi poprchávalo. Kvalita silnic se opět o něco zhoršila, buď je cesta tankodrom, nebo rozdělaná stavba. Protože jsem jel cestou, která vede poblíž pobřeží, čekal jsem haldy turistů, pospíchajících do letovisek za rekreací. Opak byl pravdou. Aut jezdilo spíše méně a spíše se jednalo o místní. A čím více jsem se blížil k národnímu parku a čekal, že vše bude ožívat díky moři a vyhlášenému parku, tím vše bylo ještě pustší. Skoro jsem si připadal jak v postapokalyptickém filmu, když jsem projížděl vesnicemi a viděl cedule "volné pokoje", "bar", "restaurace", "kemp" a všude liduprázdno a ticho. Tímto si nechci stěžovat, naopak má tato část Pobaltí zvláštní kouzlo právě díky této nečekané liduprázdnosti a opravdu by mě zajímalo, zda vše ožije v červenci, nebo potkávám pozůstatky po zašlé slávě z dob, kdy lidi neměli peníze na letecké dovolené k jihu.

Protože moje navigace asi dostala pocit, že se jí málo věnuji, vymyslela překvapení v podobě terénní vložky. Svedla mě ze silnice na lesní cestu, která byla z jemného písku a motorka se v ní bořila a byla těžko řiditelná. Když jsem zjistil, že takto pojedu ještě 4km a že jen kopíruji normální cestu, vrátil jsem se. Dojel jsem do národního parku, zaplatil na prázdném parkovišti za motorku a vydal se po okružní cestě.

Začátek cesty byl jednoduchý, vedl k majáku, na kterém byla uvedena otevírací doba od desíti. Bylo ale teprve devět, zkusil jsem vzít za kliku, bylo otevřeno, a když jsem vešel dovnitř, uviděl jsem zavřené dveře s nápisem kasa a blikající PIR čidlo od alarmu. Chvíli jsem čekal, bude-li něco někde houkat, ale nic se nestalo, tak jsem vyšel po schodišti nahoru, kde za dveřmi byla starší paní s pokladnou a vybírala za vstup na maják. Vybírat peníze až nahoře po tom, co člověk absolvuje výšlap schodů, je myslím dobrá obchodní taktika, protože si v tu chvíli už nikdo nechce nechat ujít výhled do okolí.

Dále jsem pokračoval k pláži, po které jsem šel půl hodiny, doprovázen studeným větrem a deštěm. Pak mě stezka navedla dál od moře, ale ještě další půl hodinu jsem překonával písečné duny. Není snad vysilující chůze, než ta v jemném písku, kde se nohy boří do písku, byl jsem vyřízený a byl jsem rád, když jsem pak našel opět "pevnou" půdu pod nohama.

Pak má cesta pokračovala směrem k poloostrovu Hel. Kvalita silnice, po které jsem jel, se ještě o poznání zhoršila a začalo víc pršet. Naštěstí před příjezdem k poloostrovu pršet přestalo a tak jsem mezitím oschl. Našel jsem kemp, recepčního jsem se zeptal, zda mluví anglicky. Odpověděl mi, ať mluvím česky, že to pochopí. Když jsem vysvětlil, co chci, přemýšlel, pak mi pochválil motorku a že najdeme nějaké místo. Kemp byl totiž převážně zaplněn obytnými vozy, které byly pronajímány jako chatky. Našel mi místo mezi starším obytňákem a zaparkovaným novým VW, jehož majitel koukal hodně nevrle, že si nějaký bídák staví stan vedle jeho auta, asi se bál, že mu odřu lak poctivou dederonskou ocelí.

Pak jsem se vydal po cestě dál do středu poloostrova, dočetl jsem se totiž, že tam je nudistická pláž, tak jsem se chtěl podívat na hambárny. Zaparkoval jsem motorku na parkovišti, kde byla cedule popisující událost z tohoto místa z roku 1945. Nacistická armáda bránila poloostrov proti Sovětům a jako barikádu zde postavili koleje napříč poloostrovem a koleje zaplnili parními lokomotivami. Pobavilo mě konstatování, že po válce se většina lokomotiv nevrátila do provozu kvůli poškození místní omladinou, která našla panzerfaust a z lokomotiv si udělala terče. Roztomilá zábava…

Po delší procházce po pláži jsem onu nudistickou pláž našel. Přišel jsem tam stylově, zabalen v motorkářském oblečení. Bohužel tam byl pouze jeden nudista, schovávající se zimou a studem ve stanu. Takže jsem žádné sodomie neviděl. V kempu jsem zašel do místní hospůdky na pivo, ale byl jsem vyhozen, že je prý zavřeno.

Dnes najeto: 251,6 km.

Ráno jsem zjistil, že je brána od kempu zamčená a cedulka praví, že otevírají až v osm. Protože jsem chtěl vyjet v sedm, tak jsem hledal, až jsem naštěstí našel odemčenou branku. Ráno bylo hezky, sluníčko svítilo a já projížděl ranní špičkou silnicí na Gdaňsk. Pak mě navigace svedla na dálnici, kde s přibývající vzdáleností od města ubýval provoz.

Idylka se zkazila asi po 20km, kdy opět začal polský standard v podobě rozkopání stávající cesty a svedením dopravy do dočasných objížděk, objížděk objížděk, průjezdů stavby, omezením na 40 a podobně. Stále nechápu, proč rekonstrukce a rozšíření dálnice provedou tak, že rozvrtají po celé republice stovky silnic, když stejně na všech současně pracovat nemůžou. I když věřím, že až budou hotovi, že bude silnice lépe udělaná, než když lepí nejdřív jeden pruh a pak na to nalepují pruh druhý.

Po necelých 100 km utrpení skončilo a pokračovala normální silnice, mezitím se začalo kazit počasí, a když jsem jel už nějakou dobu v dešti, oblékl jsem si nepromok. Můj oblíbený doplněk motorkářského oblečení. Když mě v něm vidí známí, tak to nazývají atom-hadrem, nebo častěji, že jsem Pó z dětského seriálu teletubbies. Můj nepromok je totiž červený.

Počasí se brzy umoudřilo a já dojel k cíli cesty. Tím bylo Vlčí doupě (Hitlerova opevněná základna) a blízké muzeum miniatur, kde byla možnost kempovat. U vstupu do Vlčího doupěte jsem zjistil, že i tam se dá kempovat. Tak jsem u kasy řekl, že bych tam chtěl kempovat. Pán mi řekl, ať teď zaplatím za vstup a pak můžu doplatit kempování, až si místo prohlédnu. Zeptal jsem se, v čem je problém, zda je tam špatný terén, nebo málo místa? On na to, ať si vše prohlédnu a pak se rozhodnu a z jeho výrazu tváře bylo jasné, že ho mám poslechnout, že ví, co říká. Ono vlastně kempování zde bylo zadarmo a jen by se zaplatil vstup na druhý den.

Poslechl jsem a vydal se na prohlídku. Bunkry jsou hodně zničené a budova, kde byl spáchán pokus o atentát na Hitlera, už nestojí, ale dostal jsem chuť podívat se znovu na film Valkýra. Hlavní Hitlerův bunkr se dost rozpadá a nikde jsem se nedočetl proč, zda stářím, či ho někdo bombardoval nebo jinak likvidoval. Ostatní bunkry jsou na tom podobně, místo teď obsadili komáři a já si „chytře“ oblékl kraťasy, takže jsem byl za chvíli poštípaný.

V areálu mě nejvíc zaujala technika v jedné garáži. Byla tam Tatra (kachna) a Praga V3S ještěrka. Nejvíc mě ale zaujal menší tank Jagdpanzer 38t, hlavně proto, že u něj byl příběh s fotografiemi, jak tank našli potopený v moři a jak ho vyprošťovali ven. Tank podle toho taky vypadá, ale má vidět i původní, velmi zkorodovaný motor.

Po prohlídce jsem se rozhodl, že přeci jen přespím ve vedlejším areálu muzea miniatur a tím si aspoň prohlédnu i tento areál. Tam mi ale bylo řečeno, že kemp je otevřený až od července, tak jsem se vrátil do Vlčího doupěte. Tam jsem u brány potkal partičku českých motorkářů, kteří mi tvrdili, že jim taky poradili nejdřív nechat motorky u kasy a až po prohlídce postavit stany. Uvedli jim důvod, že se tu hodně krade a proto není dobré nechat věci ve stanu. Tím se vzbudila má zvědavost, jak to teda je. Postavil jsem stan a začal si ohřívat konzervu. Do toho kousek ode mne zaparkovala stará dodávka Mercedes s českou RZ. Cestuje v ní pár čekající dítě. Jsou na cestě z Litvy a mají radost, že jim auto stále funguje.

Zašel jsem do místní hospůdky na jedno točené. Zrovna jim došel mnou žádaný Zubr a tak jsem ochutnal Tyskie, které mi přijde slabší a lehčí, ale není špatné. U piva jsem dopsal dnešní část cestopisu a projdu si znovu bunkry. (k napsání tohoto textu mi stačilo jedno pivo - nejsem náročný). Jinak český pár z Mercedesu mi vysvětlil, že bunkry jsou zničený proto, že po obsazení sovětskými vojsky do nich Rusové nandali nálože a bunkry zlikvidovali.

Večer jsme spolu s českou skupinou motorkářů rozdělali oheň a probrali cestu. Oni směřují na poloostrov Hel, takže se naše cesty ráno opět rozejdou. Jeden z motorkářů se divil, co to vezu s sebou za flašky s modrou tekutinou. První, co ho napadlo, byla zásoba šamponu (5 litrů šamponu, to bych byl dobrý metrosexuál). No a on to je mogul TSF.

Dnes najeto: 305,4 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (16x):
Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist