europ_asistance_2024



Větrným Dánskem

Konečně opět přišel měsíc srpen a tím také moje dovolená. Zřejmě i díky tomu, že jsem se v minulém roce celkem nabažila hor a kopců při mé cestě přes Rakousko a Slovinsko, rozhodla jsem se pro letošek zvolit rovinatější krajinu (i když se později ukázalo, že to není úplná placka, jak jsem si myslela). Mířím do motorkáři trochu opomíjeného Dánska.

Kapitoly článku

Den první: Je odpoledne 15.8.2023, balím si věci, skládám je na motorku a k večeru přijíždím za babičkou do Adršpachu, odkud mám v plánu druhý den brzy ráno vyrazit Polskem směrem na sever. Večer po sprše uléhám do postele s trochu zalehlým uchem, no snad to do rána přejde.

Den druhý: Nepřešlo to. Ucho mám zalehlé ještě víc než večer. Nepomohly osvědčené rady babičky ani internetu. Cesta se mi nechce odpískat, a tak jedu do nejbližší lékárny pro injekční stříkačku. Ucho několikrát vyplachuji silným proudem a až po chvíli povolí. Hurá! Kolem 11. hodiny konečně vyjíždím na cestu. Polskem svištím po E65 až pod město Štětín, kde se má cesta stáčí již do Německa. Dnes mám v plánu dojet do Peenemünde. A ano je to kvůli ponorce U461. K přístavu přijíždím kolem 17. hodiny a hned si to podél kaváren a různého občerstvení valím přímo k ní. Z ponorky zrovna vychází milá paní, která mi s úsměvem sděluje, že dnes mimořádně zavírají už o hodinu dříve, ale že mohu přijít zítra od půl desáté. Já jí s úsměvem děkuji za informaci, protože už teď vím, že se do ponorky nedostanu. Zítra chci totiž brzy ráno vyjet, abych byla co nejdříve v Dánsku. To ještě netuším, že to na mé cestě nebude naposledy, kdy „o fous“ nestihnu otvíračku. Procházím si zbytek přístavu. Kousek od ponorky je ještě větší plachetnice. Ta je již na pohled v celkem špatném stavu. Obcházím tedy přístav na druhou stranu až k raketové lodi 575 Hans Beimler. Opodál kotví ještě několik plachetnic. Po obhlídce se vracím zpět k motorce a hledám nějaký kemp v okolí.

Nedaleko přístavu nacházím kemp Ostseeblick, kde mají samozřejmě plno, ale pro malou holku s malou motorkou nakonec plácek nacházejí. Mám výhodné místo hned za umývárkami a jsem na něm zcela sama, protože se sem dalo dostat jen úzkou uličkou vedle budovy.

Den třetí: Ráno po kávě balím stan a před osmou opouštím kemp. Dnes se chci konečně dostat do Dánska. Přestože se do této země dá dojet přes Německo po souši, já volím raději trajekt. S Vosou (motorka) jsme si plavbu vyzkoušely již v minulosti přívozem přes Lipno. Tohle bude trošku vyšší level. Zvolila jsem si přístav v Rostocku. Lístek jsem koupila den předem, a tak vyšel výhodněji než při koupi na místě. Celkem jsem platila 1.600,-Kč. Přístav je přehledně značený. U průjezdové brány načtu kód z telefonu a už následuji žlutý pruh na konec přístavu. Zde už čekají auta, náklaďáky, cyklisti a také pár motorek. V 11 hodin zacouvá k přístavu loď. Na moje nezkušené oko celkem velká loď. Těším se. Dovnitř zajíždí nejdříve nákladní auta, následně motorky a cyklisti a až na konec osobáky. Parkuji Vosu hned vepředu lodi a upevňuji ji již připravenou kurtou. Plavba mezi Rostockem a dánským Gedserem je dlouhá přibližně 52 km a trvá 2 hodiny. Po vyplutí lodi vycházím na palubu a sleduji, jak se vzdalujeme z přístavu. Celkem fouká a začíná i pršet, tak se venku dlouho nezdržuji a jdu dovnitř. Na lodi je spousta různých krámků a občerstvení. Kupuji lososový toast, kafe a z okna sleduji moře.

Po dvou hodinách plavby se blížíme k přístavu ve městě Gedser. Všichni již v podpalubí žhavíme své stroje (až na cyklisty) a vyklopenou přídí vjíždíme do Dánska. Jupí. Na nejbližší benzince zastavuji a oblékám nepromoky. Prší sice málo, ale prší. Přejíždím přes ostrov Falsen a přes ostrůvek Bogø By až na ostrov Møn. Všechny tyto ostrovy spojují dlouhé mosty, které budu potkávat následně po celém Dánsku. Mým prvním cílem jsou útesy Møns Klint ležící na západě ostrova. Tyto útesy jsou ve svém nejvyšším bodě vysoké 128 m, jsou dlouhé 6 km a jsou specifické pro svou bílou barvu. Vosu nechávám na travnatém parkovišti opodál a jdu směrem k útesům. Nad útesy se nachází budova Geocentra. Tuto jsem vynechala a namířila jsem si to přímo ke schodům vedoucím dolů k moři. To jsem ještě nevěděla, že mě čeká peklo. Výškový rozdíl mezi horním a spodním schodem je asi 100 metrů. Je to jediné místo v dánské přírodě, kde je třeba překonat tolik výškových metrů na tak krátkou vzdálenost. A tak jsem v moto botách seběhla dolů celkem 497 schodů. Je ale fakt, že to za tu parádu stálo. Kochám se, dělám několik fotek a oddaluji nevyhnutelné. Výšlap zpět nahoru. Zpocená a ufuněná nasedám na Vosu a vesničkami přejíždím na ostrov Sjaelland. Jedná se o největší dánský ostrov, na kterém, mimo jiného, leží také dánské hlavní město Kodaň. Chvíli si pohrávám s myšlenou návštěvy hlavního města, ale nakonec tuto zavrhuji. Nechce se mi plahočit po ulicích města, navíc by to byla zajížďka z mé plánované trasy. Takže Kodaň až jindy. Teď si to mířím jihozápadní částí ostrova co nejblíže k mostu Storebælt. Zhruba po dvou hodinách jízdy nacházím kemp Lystskov kousek od mostu. Stavím stan, oblohu sice na chvílí rozdělí ducha, ale zanedlouho opět začíná pršet. Zalézám do spacáku a doufám, že zítřek už bude bez deště.

Den čtvrtý: Ráno je sice zataženo, ale neprší. Balím věci a z kempu přejíždím kousek do města Halsskov. Tam by mělo být takové dlouhé molo, a z toho mola by měl být parádní výhled na celý most Storebælt. Parkuji kousek od pláže a jdu k molu. Fouká studený vítr a při tomto se v moři koupe několik starších dam. Cítím se zahanbena, neboť mám na sobě tričko s dlouhým rukávem a moto hadry. Usmějeme se na sebe a já pokračuji po molu až na jeho konec. Jsem tu sama, jen pár racků krouží kolem. Most vidím již z dálky. Nevím, jestli jsem taková cíťa, ale padá mi brada. Je opravdu dlouhý, tak dlouhý, že není vidět na jeho konec. Most dlouhý 18 km překonává průliv Velký Belt mezi městy Korsør a Nyborg a spojuje tak dva největší dánské ostrovy, Sjælland a Fyn. Já se tedy z mola přesouvám zpět na motorku, abych na něj jen nezírala, ale taky se po něm projela. Stačí u mýtné brány zaplatit v přepočtu 465 ,-Kč a můžu jet. Byla to pecka, hlavně v první části, která vede přes skoro 7 km dlouhý visutý most. Na druhé straně, tedy na ostrově Fyn, se stáčím směrem na jih. Cílem je ostrov Langeland. Ten je sám o sobě moc pěkný. Všude krásná příroda a malé, upravené vesničky s cihlovými domky, kostely s velkou bílou věží a chaloupkami s rákosovými střechami. Já jedu až na úplný jih ostrova. Jižní cíp Langelandu je domovem velké přírodní rezervace s otevřenými pastvinami, jezery a rybníky, mokřady, lesy a útesy. A především zde volně žije stádo přibližně 60 divokých koní. Já mám to štěstí a cestou je opravdu potkávám. A tak je chvíli pozoruji, dělám pár fotek a pokračuji na úplný konec ostrova. Stojím sama na útesu, dívám se na moře a poslouchám vítr. Je to parádní relax. Zanedlouho ale přijíždí další lidé, takže raději mizím.

Po přejetí několika různých mostů, vesniček i menších měst se skrz ostrov Fyn dostávám na Jutský poloostrov. Dnes bych chtěla ještě vidět fregatu Jylland. Jedná se o jednu z největších dřevěných válečných lodí na světě, která stále existuje. Účastnila se bitvy u Helgolandu v roce 1864 a je zachována jako muzejní loď v malém městečku Ebeltoft. Tam přijíždím kolem 17. hodiny. Bohužel prohlídka lodi nebude. V současné době probíhá její rekonstrukce, a tak si ji fotím alespoň z blízkého mola. Na mobilu hledám nějaký vhodný kemp k přespání, ale v nejbližším okolí mě nic neoslovuje. Jedu tedy ještě další hodinu více na sever a se sluncem v zádech přijíždím do pěkného kempu ležícím přímo u Mariagerského fjordu, který je při své délce přibližně 35 km nejdelším fjordem v Dánsku. V kempu rozhazuji svůj stan mezi samé karavany a uléhám ke spánku.

Den pátý: Probouzím se opět do zamračeného rána. Ale neprší, takže dobrý. Mojí dnešní první zastávkou je hodinu vzdálené Lindholm Høje - největší vikingské pohřebiště v Dánsku. Po více než 600 let – až do roku 1000 n. l. – zde byli lidé pohřbíváni. U každého z přibližně 700 hrobů z doby železné a vikingské bylo mrtvé tělo na místě spáleno a hroby byly označeny kamennými kruhy. Takto se díky nánosu písku dochovaly dodnes. Na místo přijíždím ihned po otvíračce, takže jsem zde úplně sama. Při mém odchodu se již začínalo plnit parkoviště, takže jsem to stihla tak tak a můžu pokračovat dál směrem na sever. Tak moc na sever, jak to jen půjde. 

Mým cílem je Mys Grenen, nejsevernější bod Dánska. A tak parkuji motorku na parkovišti a vydávám se po dlouhé písčité pláži ke svému cíli. Procházka je dlouhá 1,5 km a míjím při ní také několik bunkrů. Jsem tam. Na úplném severu Dánska. Setkávají se zde vody Baltského a Severního moře. Je zvláštní, že hranice mezi nimi je patrná pouhým okem. Jedno moře klidné, druhé s vlnami. Dělám si zde památeční fotku a jdu opět procházkou zpět k motorce, přestože je zde za peníze možnost svozu traktor-busem.

Kousek od Mysu Grenen se nachází další zajímavost. Zastavuji u Råbjerg Mile, což je migrující pobřežní duna mezi Skagenem a Frederikshavnem. Je to největší pohyblivá duna v severní Evropě s rozlohou kolem 2 km² a výškou 40 m nad mořem. Byla jsem však jen na kraji. V hlubokém písku se mi špatně chodí a navíc zde fouká obrovský vítr (se nedivím, že migruje).

Pokračuji tedy dále podél pobřeží až přijíždím k majáku Hirtshals. Kromě krásného majáku se na pobřeží nachází také 3,5 km dlouhý příkop, který v areálu propojuje 69 bunkrů. Muzeum bunkrů Hirtshals je jediným kompletně vykopaným německým obranným opevněním z druhé světové války v Dánsku. A tak si procházím spletité uličky mezi bunkry, až nakonec musím vylézt na povrch a hledat kudy zpět. Člověk se tu ztratí raz dva. Do několika bunkrů se dá vlézt i bez vstupného.

Pomalu na mě vykukuje sluníčko, a tak nasedám na motorku a přejíždím k dalšímu majáku. Parkuji na parkovišti, které je od památky vzdálené 1,5 km. A zase jdu pěšky. A zase pískem. Tahle dřina ovšem opravdu stojí za to. Za chvíli zcela mizí zeleň a já si připadám jak v úplně jiné zemi. Maják Rubjerg Knude je obklopen jen písečnými dunami a kamením. Atmosféru umocňuje silný vítr, který zvedá zrnka písku a ta narážejí na mou tvář. Je to pecka. Zajímavostí je, že v roce 2019 musel být maják o 70 m přemístěn dále od pobřeží, protože hrozilo jeho zřícení do moře. A to by byla fakt škoda.

Při příchodu zpět na parkoviště vidím u Vosy postávat dva týpky. Jeden na mě začne mluvit překvapivě česky, a tak spolu chvíli klábosíme. Odkud jedu, kam, jak se mi tu líbí. Dozvídám se, že je zde s kámošem Němcem. On sám žije již několik let také v Německu a zde jsou spolu na dovolené. Popřejeme si navzájem šťastnou cestu a rozjíždíme se každý svým směrem. Kupodivu to byl na mé cestě jediný krajan, kterého jsem potkala.

Po dnešním uchozeném dni se těším, až se natáhnu. Než však zamířím do kempu, zastavuji severně od města Løkken. Zde se nachází německá pobřežní baterie Furreby. Od roku 1945 moře pohltilo 90 metrů pobřeží, v důsledku čehož se většina z 36 bunkrů sesunula po dvacetimetrovém svahu a skončila na pláži. Do většiny bunkrů se dá bez problému vlézt. Je to na pohled zajímavé, jak se takové kolosy prostě skutálí dolů.

Ve městě Løkken zajedu ještě do obchodu pro večeři a následně už mě čeká jen přesun do 100 km vzdáleného kempu THY Mini-Camping u města Hanstholm. Po cestě míjím pláže Saltum a Blokhus. Na tyto se smí také vjet a trochu zablbnout. Svištit si to na Vose po pláži mě sice láká, své touhy ale nakonec potlačuji, jelikož jsem na písku nikdy nejela a nerada bych se zrakvila zrovna zde. Navíc už je hodně hodin a tak pokračuji dále.

Cestou opět navlékám nepromoky a do kempu přijíždím za deště. Nevidím žádnou recepci, a tak se ptám ostatních ubytovaných, jak to tu chodí. Dostává se mi odpovědi, že ať si postavím stan kde chci a že mě někdo během chvíle přijede zkasírovat. No dobrá tedy. Rozdělávám stan na pěkném plácku vedle jakéhosi oplůtku a s výhledem na jezero. Než stačím sundat věci z motorky přijíždí v golfovém vozíku paní. Chce po mě dánské koruny. Bohužel nemám a platit kartou nejde. Prohledávám kapsy. Naštěstí nacházím posledních 12 eur. Paní bere peníze a spokojená odjíždí. Mě se ulevilo, že se nemusím stěhovat někam jinam. Byl to jediný kemp na mé cestě, kde se nedalo platit kartou.

Do spacáku zalézám brzy a poslouchám, jak déšť tluče do stanu. Kolem desáté hodiny mě probouzí pořádná bouřka. Zatím na mě ze stropu nic nekape, takže dobrý. V rozespalém stavu se snažím zjistit, proč se mi divně leží, jako bych se snad pohoupávala.  Otlapkávám rukama podlážku stanu a ta se vlní. V ten moment jsem plně při vědomí a zjišťuji, že plavu s celým stanem. Hlavou mi běží myšlenka, že se rozlilo to jezero. Nestojím ale přeci tak blízko! Kontroluji na mobilu bouřkový radar. Déšť by měl zhruba za půl hodiny na chvíli ustat. Vzhledem k tomu, že jsem zatím v suchu, oddaluji vnější průzkum na tuto dešťovou mezeru. Nastal čas Č. Rozepínám stan a z hrany pláště na mě mrká malá žabka. Super, už mám i domácího mazlíčka. Pantofle mi odplavaly. Lezu ven a stojím po kotníky ve vodě. Přesto se ale směju. Kaluž o velikosti 2 x 2 metry a hloubky 10 cm se nachází jen v prostoru mého stanu. Ten vzápětí odkolíkuji a se všemi věcmi uvnitř posunuji před motorku do sucha. Nutno dodat, že ale plavbu zvládnul bez ztráty kytičky. Do rána spím jako zabitá.

Den šestý: Vstávám o půl sedmé. Neprší a skrz mlhu se snaží prokousat sluníčko. Zjišťuji, že mi voda vyplavila kufr, který zůstal na motorce. Naštěstí v něm není nic zásadního. Co jde, suším při následné cestě pod síťkou na motorce. Z kempu to mám pouhých šest minut k dalším bunkrům. Tentokrát se jedná o baterii Vigsø. Tato je oproti předchozí baterii na samotě. Vosu parkuji až u duny, po jejímž překonání se mi otevírá pohled na rozházené bunkry na pláži. Místo má úplně jinou atmosféru, jelikož jsem zde sama. A tak si některé z nich prolézám a poslouchám, jak na stěny naráží vlny moře.

Teď už ale opět sedím na motorce, objíždím město Hanstholm (kde je mimo jiné také muzeum opevnění) a jedu podél pobřeží dále na jih. Ihned za městem vjíždím do Národního parku Thy. Ten je typický svým pobřežím, dunami, jezery, borovými lesy a vřesovišti. Park projíždím v podstatě celý a stále se kochám nádhernou divokou přírodou kolem sebe.

Zhruba v půlce západního pobřeží Dánska dojíždím k majáku Lyngvig. Jedná se o poslední postavený velký maják v Dánsku (dokončen 1906). Procházím kolem něj vřesovištěm, které postupně přechází v pláž. Směrem od pláže je maják pěkně fotogenický. A tak dělám několik snímků, kupuji magnetku v krámku a pak pokračuji v cestě k dalšímu majáku.

Maják Blåvandshuk stojí 18 metrů nad mořem u městečka Oksby, nejzápadnějším bodě Dánska. Celá tato oblast sousedí na severu s vojenským výcvikovým prostorem, kam je samozřejmě vstup zakázán. Na tuto skutečnost upozorňuje velké množství cedulí. Na můj vkus je tu až příliš turistů, a tak dělám rychlé foto a popojíždím kousek níž. Zajíždím do slepé uličky až k duně. Je to tu celkem úzké. Naštěstí mi jeden místní obyvatel ukazuje, ať si zaparkuji klidně na jeho pozemku u domu. Super, stejně budu od Vosy pouze chvíli. Chci si jen udělat fotku zajímavě upravených bunkrů. Jsou z nich totiž koně! Kohosi napadlo na bunkr připevnit z jedné strany hlavu a z druhé ocas a celé to pak vypadá jako celkem nenažraný oř. Naskakuji na Vosu a za 40 min už jsem u dominanty města Esbjerg. Sousoší Mennesket ved havet (Člověk u moře) je devět metrů vysoké sousoší čtyř mužů, kteří sedí a zírají směrem k moři.

Jižně od města Esbjerg leží městečko Ribe. A to je můj další cíl. Vosu nechávám na parkovišti nedaleko historického centra, věším na krk foťák a vydávám se na procházku městem. Ribe je totiž nejstarší město nejen v Dánsku, ale v celé Skandinávii. Bylo založeno kolem roku 700 n. l. Na první pohled zaujmou úzké dlážděné uličky. Těmi procházím k malému přístavu a tím až k pozůstatkům bývalého hradu Riberhus. Dnes je na místě už jen val připomínající půdorys hradu, který je obklopený vodním příkopem. Na návrší valu se tyčí socha dány milované královny Dagmar, ta byla dcerou českého krále Přemysla Otakara I.

Z hradu se vracím zpět do města a malebnými uličkami s hrázděnými domy přicházím na náměstí, kterému dominuje veliká katedrála – nejstarší v celém Dánsku. Celé náměstí si obcházím dokola. Je to tu vážně nádherné. Cihlové domy se střídají s hrázděnými. Restaurace a obchody nijak neruší a město si tak zachovává svůj starodávný půvab. Ráda bych se sem někdy vrátila a město si prošla za tmy – to musí být teprve atmoška. No nic, vracím se k Vose a pokračuji v cestě.

Za sto kilometrů parkuji na bojišti Bitvy u Dybbøl, která se odehrála v roce 1864. Hned u parkoviště se nachází Historické centrum zabývající se střetem. Ale je přesně půl hodiny po zavíračce, takže nic. Přestože jsem se původně do muzea podívat chtěla, nakonec mi vlastně nevadí, že jsem to nestihla. A to z jednoho prostého důvodu. Nikdo tu kromě mě není. Mám tedy čas a prostor si bojiště projít sama a nasát tak bez narušení místní atmosféru. Kromě pomníků a děl stojí v prostorách bojiště také větrný mlýn. Tento byl bitvou přímo zasažen. Dnes se již opraven a stal se dominantou města. 

Jsem asi hodinu cesty od hranic s Německem. Přemýšlím, jestli poslední noc ještě strávit v Dánsku, anebo ušetřit čas a jet dnes již přes hranice. Nakonec volím druhou variantu. Žádný kemp na jihu země mě neoslovil. Je krásné slunečné počasí, a tak bojiště, a s ním také samotné Dánsko, opouštím.

Nacházím kemp na severu Německa u města Jarplund. Mým sousedem ve stanovém městečku je pro dnešek Dán. Projíždí si na svém kole sever Německa a já, plná dojmů z jeho krásné země, se mu divím, že nejezdí radši po Dánsku. Jen krčí rameny a směje se tomu. Jdu spát brzy, zítra mě čeká již jen nudný přejezd po nekonečných dálnicích zpět domů.

Den sedmý: Se zabalenou Vosou jedu ještě natankovat plnou, do sluchátek pouštím hudbu a najíždím na nedalekou dálnici. Tohle bude dlouhý den… Mám před sebou 730 km. Projíždím kolem měst Hamburg, Magdeburg a nad městem Leipzig z dálnice sjíždím. Krom toho, že už mě tlačí zadek a nohy si přesouvám pomalu až na řídítka, tak bych ráda viděla Památník bitvy národů. Ten připomíná bitvu u Lipska, která se odehrála v říjnu roku 1813. Z fotek to tak nevypadá, ale je to sakra velký! Po obhlídce jdu zpět k motorce. Je mi děsný vedro – poprvé na mojí cestě. Sluníčko pálí a mě se při projíždění rušného města několikrát vypne navigace v mobilu. Chytám nerva. Opravdu nebyl dobrý nápad projíždět městem v pondělí ve čtyři odpoledne. Za městem naskakuji opět na dálnici a nemůžu se dočkat mého dnešního cíle. Až domů to nedám, a proto budu dnes spát u sestřenky, která bydlí kousek od Žatce.

Den osmý: Po ranní kávě a dopoledním pokecu se setřenkou, nasedám na Vosu a spolu ukrajujeme posledních 180 km. Jsme doma.

Závěrem: Celkem jsem s Vosou najela 3.508 km. Dánsko mě neskutečně nadchlo. Je to čistá a upravená země. Za celou dobu jsem na zemi nepotkala jediný papírek, na domě rozbitou fasádu anebo neposekaný příkop u silnice. Je zde spousta odpočívadel, na kterých se nachází veřejné toalety – čisté a zdarma. Neexistují zde totiž benzinky s obsluhou a krámkem. Člověk prostě přijede, pípne kartu, natankuje a jede. Žádné zdržování. Na začátku většiny obcí a měst je zpomalovací retardér a radar. Když člověk jede předepsaných 50km/h, tak se na retardéru jen lehce zhoupne (mají to fakt dobře vymyšlené, nijak to neobtěžuje). V Dánsku hodně fouká, nebo alespoň já jsem to tak měla. Dá se na to ale zvyknout. Jo a není to placka! Samozřejmě tu nejsou žádné velehory, ale kopečky jsem vídala neustále, do toho množství mostů, jezer, pastvin, pláží…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (33x):
Motokatalog.cz


TOPlist