Za vůní hor, moře a borovic aneb hurá do Chorvatska

Minulý rok se mi nic psát nechtělo a zřejmě bych ani letos o cestě k moři, kterou jsem minulý rok absolvoval, nic nenapsal, ale jelikož mi při nedávným úklidu spadlo na hlavu několik papírů s pár údaji o naší cestě k Jadranu, tak jsem překonal lenost a řekl si, že sem na web přece jen něco vložím. Takže moje první cesta k moři a navíc na jednostopém oři :-)

Za vůní hor, moře a borovic aneb hurá do Chorvatska

Kapitoly článku

Chápu, že jde jen o Chorvatsko, prý nejprofláklejší dovolenkovou destinaci Čechů i Slováků, ale třeba já tam ještě nebyl, takže šlo o takovou malou osobní premiéru. Byla to nejenom moje první cesta k moři v jedný stopě, ale zároveň i první návštěva moře jako takovýho. Ano, je to s podivem, ale u moře jsem vlastně ještě nikdy v životě nebyl, i když už mi na dveře klepe čtyřicítka. Navíc šlo i o takovou malou zkouška jízdy ve více lidech, která mi měla ukázat, zda-li budu v budoucnu volit cestování v partě nebo se budu za poznáním vydávat sám...

Takže jsem "rozhodil sítě", nejdříve zde na Motorkářích a posléze i na Skútrfóru a světe div se, k mojí maličkosti se přidali další nadšení jezdci. Na cestu do Chorvatska se tedy nakonec vydala čtveřice čechoslováků, jmenovitě to byl Rudo (58) z Bratislavy se strojem Yamaha XMax 250, Matěj (48) z Prahy na Kymco XCiting 400, Jarda (65) z Tábora na Kymco Downtown 125 a já, Karel (38) z Týna nad Vltavou s Malaguti Madison 250 RS. S pohodářem Rudou ze Slovenska jsem se před dovolenou srazil v Brně u obchodního centra Olympia, abychom si potřásli pravicí a při obědě si probrali hrubý nástřel trasy. S ostatníma chlapama jsem se potkal až o dovolený, takže šlo o takový malý překvapení. To by bylo několik málo slov pro začátek a nyní už k týdenní dovolený samotný, tak jak jsem jí vnímal z mýho pohledu :-)

1.DEN

A je to tady, je neděle ráno a já se chystám vyrazit k moři. Jedu k moři ! Já jedu k moři ! Ježkovo brejle, já jedu konečně k moři, honí se mi celou noc hlavou. Inu, co Vám budu vyprávět, dospat jsem nemohl, takže jsem se už před 4 hodinou ranní vyškrábal z vyhřátýho pelechu a šel se v poklidu zkulturnit. Jelikož jsem si věci do stroje naskládal už o sobotním večeru, tak jsem nemusel tolik chvátat a i díky tomu jsem nic podstatnýho nezapomněl a ani při holení se moc nepořezal :-)

Po mojí klasický kontrole před výjezdem (světla svítí, blinkry blikají, stěrače stírají a svěrače svírají) jsem se tmou tmoucí vydal z Bechyně, směr Třeboň, kde jsem měl domluvený sraz s prvním moto nadšencem, kterým byl Jarda od Tábora alias JardaB. Cestou jsem ještě přibrzdil v Týně nad Vltavou, kde na mě ve svitu pouličního osvětlení čekala mamka a dala mi (kromě velkýho hubana a přání šťastný cesty) ještě malou svačinu na cestu. Mohla v klidu spát a přece jen vstala, udělala mi jídlo a šla mě vyprovodit - prostě báječná a starostlivá maminka, kterou si asi přeje většina z nás ;-)

Za svítání jsem dojel k místu setkání v Třeboni, kterým bylo parkoviště u místního Kauflandu. A protože nikde nebylo ani živáčka a naštěstí ani mrtváčka, tak jsem zaparkoval a rychlým pohledem na hodiny zjistil, že je tolik hodin, kolik právě je (05:30) a že je nejvyšší čas na snídani. Takže jsem vybalil připravený jídlo a pustil se s vervou a odhodláním do konzumace. Čas poklidně plynul, mraky se začaly protrhávat, sem tam vykoukla blankytně modrá obloha a já si říkal, že ten Rudo zo Slovenska plašil s počasím celý týden naprosto zbytečně. Bylo po šestý hodině, což byla chvíle, kdy mě napadlo podívat se na můj mobilní telefon....a hele, dva vzkazy a jedno volání. V tu chvíli si uvědomuju, že zřejmě nepatřím k mobilním závislákům a jsem za to rád. I když na druhou stranu, nejspíš bych měl ten mobilní telefon kontrolovat trochu častěji, obzvlášť v případě, když člověk vyráží s partou lidí na zahraniční dovolenou :-)

Jarda zaspal, dorazí prý zamnou do Třeboně o něco později a Rudu z Bratislavy prý bičuje déšť, takže odkládá ranní odjezd do Rakouska. Prostě idylka. No nic, znovu se zakusuju do snídaně a při myšlence na průzračnou mořskou vodu mám úsměv od ucha k uchu. Kymco Downtown 125 s Jardou v sedle dorazilo před 7 hodinou místního času, dali jsme řeč, foto na památku a hurá k našim rakouským sousedům. Počasí se i nadále zlepšovalo a i když bylo stále chladno, tak mraky v poklidu odplouvaly směr Bratislava a na nás se čím dál víc usmívalo sluníčko, takže se jelo jedna báseň. Jako první jel Jarda s očima na navigaci a já nebyl nijak proti. Když už nic jinýho, tak jsem se mohl nerušeně kochat tou krásou kolem a Jarda si alespoň nacvičí jízdu s navigací před jeho plánovanou dvouměsíční expedicí po západní Evropě, kterou v tu dobu plánoval na další rok (2018). Český hranice zmizely za zády a my jsme si poklidně a předpisovou rychlostí svištěli krásnou a nezvykle čistou rakouskou krajinou. Jelikož sraz s Rudou (alias Forester) a Matějem (alias Josuk) u městečka Mariazell padl, především díky počasí na Slovensku, tak jsme s Jardou nabrali směr Salzburg a rozhodli se pro návštěvu jezera Attersee. Ano, je to moc pěkný místo, jen se skromně domnívám, že mu to "přelidnění" škodí, tak jako každýmu krásnýmu místu na Zemi. Proběhla trocha focení a opět s chutí do sedel...

Salzburgem jsme proletěli jako komár sítí proti komárům, takže v pohodě a protože k nám dorazila informace, že už je Rudo s Matějem v pohybu, tak jsme zamířili rovnou do Taxenbachu a penzionu Kinzloch, kde jsme měli domluveno ubytování s večeří i snídaní. Do penzionu jsme dorazili asi 15 minut po chlapech, tak to vyšlo na jedničku. Objímačka, líbačka, prostě klasický chlapský přivítání, znáte to.  Zároveň nás vyhlížel i další čechoslovák, tentokrát sám majitel příjemnýho penzionu Kinzloch, který působil jako velký sympaťák i pohodář a spolu se svojí milou a půvabnou manželkou tvoří hezký, usměvavý pár. A to i přes skutečnost, že začátky jejich podnikání v Rakousku asi nebyly úplně nejveselejší, což se ani moc nedivím...

Ubytovali jsme se v menším, čistým pokoji pro 4 osoby, s vlastní koupelnou a šlo se na večeři. Najedl jsem se velmi dobře, chutně a zatímco chlapi zkoušeli wi-fi připojení (aby mohli o cestě informovat rodiny, přátele i moto weby), tak já si vyžádal kýbl s teplou vodou a šel jsem do začínajícího západu Slunce mýt Pana Mopadžiho, který byl po úvodních 450 kilometrech jako čuně. To jsem ještě netušil, že to bude během dovolený mytí poslední. Před usnutím jsme ještě podebatili a nakonec usnuli spánkem spravedlivým a zaslouženým - na pěkných manželských postelích :-)

2.DEN

Ráno jsem vzhůru první (jak jinak) a i když se snažím být sebevíc potichu, brzy se probouzejí i ostatní. Od šestý hodiny až do snídaně, kterou jsme si objednali na půl 8, klábosíme a chystáme se se na finální část cesty k Jadranu. Dnes nás čeká průjezd přes Grossglocknerskou vysokohorskou silnici a odsud přes okrajovou část Itálie šmahem do Chorvatska. Po snídani a zabalení bagáže vyrážíme k mýtný bráně pod Grossglocknerem, kam dorážíme kolem 10 hodiny, což už je přece jen trochu pozdní čas na osamocenou jízdu a silnici bez automobilů. Provoz už tedy na silnici nějaký je, ale naštěstí to není žádná hrůza, což je zřejmě způsobený i tím, že je pondělí. Nu což, fotoaparát do pohotovostní polohy a vzhůru do oblak...

Budu-li mluvit za sebe, tak jsem byl z tý nádhery kolem naprosto unešený. Nejen ze skalních masivů tyčících se až k obloze a z malých "vodopádů" tekoucích z nebeský výšky, ale i ze sytě zelených luk nebo z chladivýho voňavýho vzduchu. Částečně jsem byl nadšený i tím, že se Rudovo dramatická předpověď počasí nenaplnila a jeli jsme nahoru v naprosto snovým podnebí. Jasno, sem tam obláček jako z cukrový vaty, sluníčko svítilo, ptáci zpívali....co Vám budu povídat, hlavu bych si vykroutil, jak jsem se snažil zachytit každý detail tý nádherný krajiny a dechberoucích panoramat, který se před člověkem otevíraly. Kdo je horským panicem jako já a nikdy na Grossglockneru (ani jiných podobných místech) nebyl a říká mu něco slovo "příroda", tak vřele doporučuju se na podobný místa, alespoň jednou v životě, podívat. A kdo nad nádherou, kterou nám vykouzlila naše planeta Země, ohrnuje nos, tak ten ať se - pro dobro lidstva - nechá vystřelit do vesmíru a nezamořuje nám tady vzduch :-)


Na vyhlídce Franze Josefa jsme si dali oběd a musím říct, že jsem si opět pochutnal, podobně jako v Taxenbachu. Dokonce se nám poštěstilo a podívali jsme se zblízka na sviště. Upřímně, netušil jsem, že jsou to tak velký a roztomilý tvorové, doslova k "sežrání". Poté jsme pokračovali dál s předtuchou dalších krásných výhledů i pěknýho asfaltu a právě při sjezdu odsud se mi přihodilo to, co je strašákem asi každýho moto nadšence, bez ohledu na to, zda jezdí jen kolem komína nebo cestuje po světě. Sjížděli jsme ve svižnějším, ale ne přehnaně rychlým tempu, před námi 180° zatáčka, už, už z ní vyjíždím a.....a v půl vteřině se válím na silnici a Pan Mopadži "bruslí" po pravým boku do protějšího pangejtu. Naštěstí v tu chvíli jako zázrakem nikdo nejel v protisměru, takže jsem vyskočil na nohy a běžel vypnout motor "chcípákem". I přes bolavou pravou nohu a ruku jsem co nejrychleji zvednul stroj (ještě, že váží "jen" cca. 180 kg) a odtlačil ho na správnou stranu silnice...

Rychlá prohlídka odhalila, že je pravý blinkr rozbitý, přední část karoserie, zrcátko, kufr a stupačka spolujezdce slušně odřená, ale nebylo to tak katastrofální, aby se nemohlo jet dál. Několik tisíc korun to během zimy spraví, říkal jsem si....no, nakonec těch tisíců bylo asi jedenáct, ale to už je jiný příběh. Já si odnesl mírně prodřenou bundu na loktu, krapet krvavý koleno a pěkný "móňo" na stehně, který za pár dnů hrálo všema barvama duhy. Musím říct, že jsem měl štěstí v neštěstí a jsem rád, že to dopadlo jen takhle snesitelně. Při představě, že by můj stroj někoho srazil a zranil nebo že by byla zatáčka obráceně a já bych Pana Mopadžiho "lovil" až někde v údolí, uf, raději ani nemyslet. Za 3-4 minuty po pádu jsme už opět startovali stroje a pokračovali dál, jenom já s mírně pošramocenou náladou. Do dneška stále netuším, co se tam v zatáčce stalo (něco na silnici, jezdecká chyba, pech..?), i když jsem si tu situaci v hlavě stokrát přehrával. Ovšem jak se říká "Dokud nejde o život, tak vlastně nejde o nic", což je pravda pravdoucí a tak už to nijak zvlášť neřeším. Ale co naplat, určitá pachuť zklamání mi v ústech zůstala až do návratu domů...

Inu, popojedeme. Od alpských vrcholků jsme pelášili do nížiny k italským hranicím a po jejich překročení začala skutečná "dopravní divočina", na kterou jsem upřímně nebyl připravený. Ve městech, kterými jsme projeli, např. Udine a Terst je to neskutečná šílenost (z pohledu řidiče dodržujícího silniční předpisy), kde místní jezdci na motocyklech a skútrech jsou vážně střelci. Chlapi se rozhodli "splynout s davem" a rozhodli se jet ve stopách místních střelců. To jsem v zásadě odmítl, nejel sem si přece do zahraničí pro pokutu nebo nehodu (ehm) a tak netrvalo dlouho a stalo se to, co bylo nevyhnutelný. Skupina se roztrhla a tak jsme se poprvý hledali. Naštěstí jsme první "roztržení" a následný "spojení" zvládli celkem v klidu a rychle, i když musel mít člověk oči doslova na šťopkách. Taky jsem konečně viděl na obzoru moře a těšil se až budeme v Chorvatsku a uvidím toho mnohem víc. Hlavně si přeju vidět moře, kde není záplava lodí a trajektů znečišťujících vodu podobným způsobem, jakým například továrny a chemický závody zamořují vzduch kolem nás. Následovala přestávka v místním přístavu a poté jsme v pozdním odpolední vyrazili dál k hranicím s Chorvatskem, doufajíce, že do tmy dorazíme do Umagu :-)

No, dorazili bychom kdyby....kdyby chlapi tak radostně nenaskočili na stroje a nevypálili z přístavu pryč, bez ohledu na to, že někteří z nás se teprve oblékali :-) Roztržení, část druhá, to už bylo bohužel horší, dohledali jsme se totiž jen tři členové, čtvrtý člen (Rudo) zmizel ve víru italskýho města. Nedařilo se mu dovolat, nedařilo se ho dohledat a tak jsme po vymotání se z města nasměrovali naše sršně k vysněným chorvatským hranicím, kde jsme si říkali "třeba se tam sejdeme, případně budeme mít nějaký pevný orientační bod". Padla tma, my dorazili na nějaký hraniční přechod a Ruda nikde, safra. Hmm, je možný, že nás vyhlíží na jiným přechodu, honilo se nejen mě hlavou. Nálada začala trochu pokulhávat, jelikož ježdění za tmy jsme se chtěli vyhnout, každý z nějakých svých důvodů. Nakonec jsme po překročení hranice zkusili poslední telefonát, předtím, než se někde uložíme ke spánku a dovolali jsme se ! Aleluja, Ruda je živ a zdráv....sedí před kasínem v Umagu a srká Piňa Coládu :-)

Sedáme tedy opět na stroje a někdy kolem 11 hodiny večerní dojíždíme na kolonádu v Umagu. Jdeme se projít, něco sníst a popít, no a po půlnoci, když se nábřeží vyprázdnilo, jsme začali hledat místo, kde složíme hlavy. Poblíž místa, kde kotvily naše oplastovaný koráby, se nacházel uzavřený hotel Kristal a po menší prohlídce jsem navrhnul, že bychom to mohli zalomit za malou zídkou, krytou stěnou z keřů. Bylo to skutečně přespání "na divoko", který si asi příště všichni odpustíme, ovšem únava byla silnější....a přitom byl nedaleko nízký plot a za ním pěkná hotelová zahrada....měli jsme to risknout, vždyť byl ten hotel přece uzavřený. No nic, natáhnout celtu na zem, zamaskovat plachtou můj oranžový, do tmy zářící stroj a hurá spát. Dobrou noc milé děti...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.11
Známkováno: 28x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist