S MZ ETZ 150 do Chorvatska

Spát jsem chtěl ve stanu, abych ušetřil za penziony, takže jsem musel s sebou mít ještě karimatku, spacák a stan, tudíž bylo jasné, že motorka bude hodně naložená. Protože jsem neměl kromě tankvaku z Lídlu žádné brašny, vymyslel jsem, že většinu věcí naložím do pytle od mouky a ten přivážu za sebe na sedačku a na nosič. Tohle zvláštní řešení se cestou celkem osvědčilo, protože pytel byl za deště téměř nepromokavý a vešlo se do něj hodně krámů. Co se peněz týká, tak jsem s sebou měl jen padesát Kč a dvě kreditky s tím, že benzin budu platit kreditkama a v zahraničí vyzvednu Eura. První den jsem jel z Karlových Varů do Uhlířských Janovic (Sázava), kde máme chatu. Hned za Karlovými Vary mě zastavili policajti. Běžná kontrola, a když zjistili, že je vše v pořádku, chtěl jeden policajt po druhém, aby zapsal kontrolu do papírů a on, že neumí zapsat motorku. Když si všiml, že jsem to slyšel, tak to „zpřesnil“, že to sice umí, ale kvůli dvěma kolům to nebude psát, pozdravili mě a já pokračoval. Po ujetí 100 Km jsem zjistil, že se můj pytel posunul na stranu a hrozí jeho sesunutí z motorky, hned jsem zastavil a pytel převázal (další dny jsem přišel na to, že tohle sesouvání je normální a nemá cenu to řešit, protože se pytel vždy jen sesune na stranu, ale nespadne). Po přijetí do Úhlířských Janovic na mě čekala večeře od bráchy, který se tam tou dobou učil na státnice. (ujeto 227 Km) 
Druhý den jsem si zajel na benzínku, natankovat plnou a při tankování jsem omylem místo oleje do benzinu nalil do nádrže olej do převodovky, tak jsem se několik desítek kilometrů modlil, aby mi to nedokurvilo motor, ale poctivá německá práce vydržela. Cestou z Janovic jsem se stavil v Sudějově, kde vyvěrá ze země pověstný čistý pramen, nabral jsem si do flašky, abych měl z čeho vařit a co pít. Pak jsem pokračoval dál, a když na mě přišel hlad, začal jsem hledat místo, kde bych uvařil polévku z pytlíku, našel jsem si polní cestu, zajel až k lesu a liboval si, jaký tady budu mít klid. Bohužel, když jsem sundal přilbu, tak jsem zjistil, že tu v okolí něco hučí a vypadá to, jak kdyby bylo poblíž cvičiště tanků. Pravda nebyla daleko, moje místo k obědu bylo totiž kousek od D1. Uvařil jsem si jídlo, a protože mi GPS tvrdila, že jsou teprve dvě hodiny, na chvilku jsem si zdřímnul. Pak jsem pokračoval v cestě směrem na Brno. Před Brnem, kterému jsem se chtěl vyhnout, jsem narazil na objížďku, která mě svedla na D1 a pak GPS přepočítala trasu a navedla mě přímo do Brna :-). Tam jsem aspoň natankoval benzin a ulevil si, že už toho převodového oleje v nádrži moc nebude. Za Brnem mně předjížděla jakási dodávka, a když už mě téměř předjela, rozmyslela si to a začala brzdit a úplně zastavila. Za chvíli mě zas dohnala a předjela, po několika kilometrech, jsem ji minul zaparkovanou u silnice a za chvíli mě zas předjížděla a tohle se opakovalo ještě několikrát. Nevím, co to bylo za blázna. Když jsem přijel do Hodonína, chytil jsem červenou na křižovatce a při zastavování mi motorka chcípla a zhasnula všechna světla, bylo mi jasný, že mám problém s elektrikou. Naštěstí pomohlo jen zahýbání s pojistkami a jelo se dál. 
Přejezd Slovenských hranic byl bez problémů a hned za nimi jsem našel první bankomat, kde jsem vyzvedl čtyřicet Euro. Původní plán byl ten, že přespím v kempu vzdáleném asi 30 Km od českých hranic, ale protože GPS říkala, že jsou čtyři hodiny, rozhodl jsem se, že pojedu až do Dunajské Stredy, abych to měl blíž do Maďarska. Cestou na mě začala dopadat únava a já přemýšlel, jestli to byl dobrý nápad a jak to, že jsem unavený, když je tak málo hodin. Když před sedmou hodinou začalo zapadat slunce, bylo mi už jasný, že čas v GPS asi ukazuje hodně špatně a při dojetí do Dunajské Stredy jsem zjistil, že ukazoval o dvě hodiny méně. Kemp, kde jsem se ubytoval, byl celkem malý, ale na rovném povrchu a za levný peníz, zato teda plný komárů. (ujeto 362 Km) Ráno jsem si k snídani uvařil další polévku z pytlíku, umyl se, popovídal si s lidmi ze sousedního stanu a vyrazil směr Maďarsko. Cesta na hranice utekla tak rychle, že jsem ani nestačil odbočit na slavné vodní dílo Gabčíkovo a už byly hranice. První větší město Györ mi docela pozvedlo mandle, bylo ucpané, lidi tam jezdili pomalu a všude byly semafory, kde se strašně dlouho čekalo. Pak jsem přijel na obrovský kruháč, kde jsem nepochopil GPSku a špatně odbočil, takže jsem se musel otočit a znova si ho projet. Při tom jsem najel na olejovou skvrnu a ujelo mi přední kolo. Kupodivu jsem to za pomocí nohy, kterou jsem se odrazil od země, ustál a motorka neměla rande s asfaltem. Za Györem jsem našel místo, kde jsme asi před patnácti lety jeli s rodiči škodovkou z dovolené a píchli dvě kola, vyfotil jsem to místo s tím, že ho ukážu tátovi, jestli to ještě pozná :-).  Když jsem dorazil k Balatonu do města Siófok, projel jsem si ho snad celé s tím, že si vyberu klidný kemp, bohužel jsem zjistil, že většina kempů z dob socialismu jsou zavřený a mám na výběr pouze ze dvou. Vybral jsem si ten menší (ale dál od Balatonu), ubytoval se a chtěl se jít vykoupat. Zjistil jsem ovšem, že jsem si nepřibalil na cestu plavky a tak jediné řešení bylo, že se vykoupu v jediných kraťasech, které jsem si na cestu vzal (kromě moto-kalhot to bylo jediné, co jsem si na sebe mohl vzít), ale síla vody mě nalákala a já se vykoupal. Zprvu to vypadalo, že mokré kraťasy budou průsvitné, ale naštěstí to bylo jen klamné zdání. Večer jsem se ještě prošel kolem Balatonu, zašel jsem do místního obchodu a koupil si dvě maďarská piva a pizzu. Pak jsem obdivoval půjčovnu trabantů a lákadlo na místní show, kde ničí starý auta (české škodovky). (ujeto 181 Km)

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE