Julské Alpy, Chorvatsko, Plitvice

Rozhodl jsem se tady přidat tento můj starší cestopis, z roku 2007, protože to bylo tehdy poprvé, co jsem se s přítelkyní vydal někam dál, jako sami na jediné motorce. V té době to bylo pro mě prostě poprvé a hodně dobrodružné. Cestopis nechávám tak, jak jsem jej tehdy sepsal.

Toto cestování bylo dílem rychlého rozhodnutí, byla asi půlka července, s Adelkou jsem se znal jen chvilku a chtěl jsem s ní někam vyrazit na motorce. Uvědomil jsem si srpen mám plný a na podzim jsem už byl s kamarádem domluvený na jinou cestu... tak bylo třeba rychle jednat. Oba dva jsme si zkusili vzít na příští týden dovolenou - náhodou to vyšlo, tak bylo rozhodnuto :-) Jako směr dovolené jsem zvolil Chorvatsko, protože jsem se tam chtěl projet aspoň kousek po pobřeží a taky proto, že s kamarády tam nepojedu, ti už tam skoro všichni byli :-)

Ještě bylo potřeba trošku vyřešit přípravu, Adelka nikdy předtím na motorce nejela a nebyl čas, tak jsem ji svezl aspoň 10 km po okolí, trošku měla strach "že se to nahýbá do zatáček" :-) ale chuť jet ji nepřecházela. Uklidnil jsem ji, že s nabalenou motorkou pojedu určitě pomaleji ;-) Stejně ale nevěděla, do čeho jde. Technická příprava motorky nebyla třeba, měla po servisu a pneumatiky měly pořád hluboký vzorek. Oblečení se taky vyřešilo rychle, přišlo vhod jedno, které mi poslal zdarma jeden hodný motorkář z fóra (díky Luďku), pak ještě nepromok půjčila kamarádka, brašny kamarád a bylo to.

Ještě k plánování trasy - nechtěl jsem jen rychlý přesun do Chorvatska, tam týden ležet u moře a pak zase jen přesun zpátky. Naopak jsem se chtěl v klidu projet celý týden, projet nějaké území, každý den vidět něco nového. Proto jsem trasu "nafoukl", jedním směrem jsem na doporučení kamaráda přidal Julské Alpy ve Slovinsku a cestou nazpět mě lákalo vzít to trošku přes Bosnu a Hercegovinu, aby se člověk podíval, jak to vypadá v této pro mě neznámé zemi. Hlavnímu tahu Vídeň-Graz-Zagreb a chorvatským dálnicím jsem se chtěl úplně vyhnout.

1.den, sobota 21.7. - předvečerní přesun k Malackám, 188km

Ideální by bylo na takovou dlouhou cestu vyjet brzo ráno, ale v ten den jsem ještě slíbil dělat doprovod na jedné akci v Beskydech. Proto padlo rozhodnutí v sobotu udělat jenom přesun na Slovensko k Malackám k rodině, s tím že to pak budeme mít kratší. Z akce jsem přijel asi po čtvrté a říkal si, že tak do hodinky budeme mít sbaleno - omyl. Kontrola sbalených věcí doma, přesun do garáže a balení motorky zabralo hodinu a půl. Poprvé jsem totiž balil mašinu pro dva... neměl jsem přesnou představu, co se tam vejde (i do těch brašen) a co ne. Příště to snad bude rychlejší ;-)
V Kopřivnici jsme se ještě zastavili u kamarádů, kteří na zahrádce s ženskámi grilovali maso (myslím, že více chutí jsme jim udělali my s naším výletem ;-) a nějak před šestou jsme vyrazili.

Dálnicím jsem se první den vyhnul, vydal jsem se přímou cestou - ValMez, Vsetín, Vizovice, Luhačovice, Uherský Brod a pak přes nějaké menší vesničky, přechod, směr na Myjavu a k Malackám. To už zapadalo slunce a chvíli po západu jsme byli na místě.

2.den, neděle - přesun přes Rakousko do Itálie, 473km

Na tento den jsem naplánoval rychlejší přesun přes Rakousko do Itálie, abychom si pak užili další dny, tak bylo třeba něco najet. Vyrazili jsme už kolem osmé. Po ujištění, že v místní trafice určitě budou mít dálniční známku pro motorky (tomu jsem moc nevěřil :-) jsme se stavili u té trafiky, ale neměli ji ani na benzínce v Malackách. Nevadilo, jeli jsme dál. V jedné vesničce před hranici naopak potěšili, měli v neděli otevřené potraviny, tak jsme si ještě koupili čerstvý chleba. O kousek dál už byla hranice a taková malá celnice. Celníci se nám mrkli na pasy, zeptali se kam jedem a vyrazili jsme - najednou se dívám, vidím řeku, silnice končí a.... překvápko - žádný most! Převoz po řece zajišťovala "kompa", takže první zpestření ;-)

Za 80,-Sk nás převezli na druhou stranu (rozhodně lepší, než ztrácet čas cestou přes Bratislavu). Rakouská celnice byla mnohem honosnější, vyvýšena budova ve výši prvního patra s obrovskou střechou a celník na nás jen pokynul, ať jedem. Cesta na Vídeň uběhla v pohodě, na jedné benzínce jsem koupil dálniční známku "10 Tages Vignette" za 4,30€. Průjezd Vídní proběhl taky v pohodě, stačilo se dívat na cedule a jet podle nich na Graz (popř. na Italy), mají to značené dobře. To co už nebylo úplně v pohodě byl vítr, který jsme poprvé pořádně pocítili na dálnici za Vídni - prostě všichni motorkáři jeli pořád mírně nahnutí napravo, občas to s motorkou zamávalo a Aďa z toho byla trošku nesvá. Ale i na ostatních motorkářích bylo vidět, že jedou nahnutí a opatrněji. Potkali jsme jich pár, rakušáci, poláci a i češi.

Zastavil jsem za Vídni na jednom odpočívadle, abychom si odpočinuli od té šikmé jízdy a občerstvili a tam mě pobavil jeden motorkář z Čech, co jel s holkou do Chorvatska - přišel a zeptal se, jestli musí mít v rakousku dálniční známku. To se ptal teda brzo :-) Ještě říkal, že jak nabalil nosič (železný, doma dělaný), tak mu praskl a někdo mu ho před odjezdem svařil, tak doufá, že vydrží. Prostě jde vidět, že někteří si s tím cestováním moc starosti nedělají, prostě sbalí pár švestek a vyrazí :-)

Tak jsme jeli dál. U města Neunkirchen jsem odbočil na S6, na Semmering, přišlo mi to směrem k Itálii kratší a taky jsem si říkal, že by v Alpách nemusel tolik foukat vítr, jako na rovinách. Bylo to lepší a další výhodou bylo, že ta dálnice byla skoro prázdná. Jinak na jaře jsem tím údolím jel s kamarádem, ale mimo dálnici a opačným směrem (viz náš výlet Alpy, GrossGlockner a Cortina 7.-11.6.2007).
Další perličkou byly u Semmeringu ty tunely, nejdelší měl asi 5 km a v tom vedru to bylo docela příjemné osvěžení ;-) Pokračovali jsme dál po dálnici, ta se u města Judenburg změnila v silnici a přes sedlo jsme se přehoupli na jih. Tam jsme si udělali fotky u mnohojazyčné cedule Štýrsko a na odpočívadle si dali řízečky s chlebem a s rajčaty, co jsme měli sebou.

Dál jsme nejeli po hlavní na Klagenfurt (na jih), ale u města Sankt Veit an der Glan jsme odbočili na vedlejší silnici přímo na Villach (na jihozápad). No, říkal jsem si, že to byla blbost, byla to samá obec, ale pak jsme se zastavili u jezera Ossiascher See, kde jsme se vykoupali. Tedy nejdříve jsem zastavil u jedné privátní pláže, ale rakušák nás nasměroval na jinou, prý zdarma. Tedy byla taky oplocená, ale plot byl v jednom místě prohlý a všichni co tam chodili, lezli přes (ať už místní, nebo třeba i Holanďané), tak jsme to přelezli také. Voda byla super, čekal jsem v horách studenou, ale nebyla. Fotku přímo z pláže nemáme, jezero jsem vyfotil až o kus dál.

Od Ossiascher See to bylo už jenom kousek na Villach, projeli jsme dalším tunel a kolem města se dostali na dálnici směr Itálie. Po jarních zkušenostech s benzínkami v italské Cortině o víkendu (samoobslužná na bankovky) jsem raději zastavil v Rakousku na poslední benzínce a vzal doplna. Projeli jsme hranici, pár tunelů a u města Tarvisio sjeli z dálnice. Našli jsme cestu na jih a jeli krásným údolím mezi vysokými skalnatými horami, v korytě vedle nás tekla krásně průzračná voda... no prostě paráda. Najednou jsme ale po krásném slunném dni v dálce uviděli mraky, tak jsem se začal ohlížet po nějakém místečku na stanování...

Našel jsem pěkný plácek nad cestou, na který nebylo z cesty vidět. Vyjel tam po trávě na něj a postavil stan. Ještě jsme sešli k řece, trošku spáchat hygienu (jo, nakonec jsem do té ledárny po částech vlezl ;-) , povečeřeli jsme a dali si zasloužené pivko. Jo jo, dneska jsme ujeli pořádný kus trasy, skoro 500km. Po setmění jsme se dívali na měsíc, bylo jasno, mraky už byly pryč...

3.den, pondělí - krásné Julské Alpy, Istrie-Umag, 246km

Vstali jsme a bylo jasno, sice chladno, ale jasno a bylo jasné, že sluníčka si užijem. Sbalili jsme stan a rozjeli se dál po cestě, směr jih. Po pár km jsme narazili naši odbočku na Slovinsko a hned za ní bylo krásné horské jezírko s ostrůvkem uprostřed.... a ještě plácek s posezením... no tomu se nedalo odolat, na snídani jak připravené :-) U jezírka jsme si tedy o samotě a při jídle užívali těch pěkných výhledů. Všiml jsem si pak, že kousek vedle je plácek pro obytné vozy (parkovali tam Holanďané) a naproti bylo nějaké malé rekreační zařízení. Prakticky jsme tam ale byli sami, všichni asi ještě spali. Až po chvíli přijeli další turisti, i motorkáři, německý pár na baworáku.

Ještě jsme se šli projít kousek kolem jezírka a pak vyrazili, směr Slovinsko. Stoupání po prudkém svahu bylo samozřejmě po serpentynách, ale s dokonale očíslovanými zatáčkami, jako "první ze čtyř", atd. Po výjezdu nad lesík se před námi objevila zřícena vojenské pevnosti, zřejmě z 1.světové války. Byl z ní pěkný pohled dolů na jezero a i na všechny hory v okolí. Kousek nad pevnosti už byla cedule passo Predil a hranice

Kontrola dokladů proběhla v pohodě a hned za hranicí začala cesty prudce klesat. Vyfotil jsem hrad v dálce a dál jsem asi 8 km jel bez motoru, nebylo jej třeba. V protisměru jsme potkali cyklisty, jak se trápi do toho prudkého kopce... no síla. Dál bylo malé městečko a další pevnost asi také z 1.světové a hlavně nádherná příroda. Zastavili jsme se u jednoho mostu u cedule, která upozorňovala na největší vodopád ve Slovinsku a že měří 106 metrů. Vydali jsme se k němu lesem, v motorkářských kalhotech a to byla chyba. Asi po kilometru jsme zjistili, že jsme tak možná v půlce a přišlo nám, že u vodopádu vlastně není žádná blízká vyhlídka, tak jsme udělali fotky a otočili to. Cestou bylo vidět a slyšet řeku, ale u motorky pod mostem bylo prázdné a suché koryto.... Takových prázdných koryt jsme viděli více, zřejmě se zaplňují jen při tání sněhu a při vydatných deštích.

Jeli jsme dál. Cesta se najednou začala klikatit ve svahu a přibylo zatáček, za jednou nás překvapila stojící kolona aut, kdy se dva náklaďáci vyhýbali tak, že řidiči sklopili i zrcátka, ale zvládli to zkušeně. U města Tolmin jsme sjeli z hlavní a z mostu zahlídli, že se v řece koupou lidi. Tak jsme tam také zajeli a skočili do vody. Řeka byla nádherně průzračná, ale taky ledová, vydrželi jsme v ní jen chvilku. Ale jako osvěžení to bylo dokonalé, v tom pařáku :-)

Pokračovali jsme dál podél řeky, ve městě Kanal se koupali lidé a řeka procházela přes město v hlubokém skalnatém korytě. O kus dál, ve městě Gorica jsem se zastavil v bance vyměnit nějaké staré Slovinské koruny (nebo co to měli dříve za měnu) za eura a dál jsem vybral ne moc dobrou cestu, byla to vinná stezka přes vesnice přímo na Terst, samá vesnička, ale možná že mimo dálnici by to ani lépe nešlo. K Terstu jsme přejeli hranici (do Itálie) a na předměstí nám jeden Slovinec dobře poradil jak Terst objet po neplacené cestě na směrem k Istrii. Jeli jsme tedy po té cestě a dál po neplacené dálnici, ale tu správnou odbočku z obchvatu minuli a tak se trošku projeli. Nakonec jsme dorazili do Slovinského Koperu a moře teda nic moc. Byl to taky průmyslový přístav (jako Terst) a voda byla dost špinavá, tmavá (nevím jestli těm tankerům sem tam neukápne do moře ropa...). Pojedli jsme a jeli, kousek dál už bylo Chorvatsko, poloostrov Istrie.

Vjeli jsme tedy do Chorvatska a na první odbočce jsme odbočili vpravo, dojeli na pobřeží do města Umag, už byl celkem večer a ta oblast byla dost obydlená, tak jsme neriskovali spaní na divoko a našli kemp. Vypadal dobře, čistě, ubytovali jsme se a šli se projít k moři. Bohužel tam ale bylo všude lidí jak na Václaváku, později jsme se dozvěděli, že na stadionu vedle kempu probíhá mezinárodní tenisový turnaj. To by ještě nevadilo, ale každý večer a noc tam měli hlasitou diskotéku... která se pak změnila v techno a to hrálo celou noc snad do 5.hodiny raní! Takže pokud někdo pojedete do Umagu v době mezinárodního turnaje, nespěte v kempu u stadionu, nevyspíte se.

4.den, úterý - Istrie, Pula, Rijeka, Selce, 234km

Vstali jsme někdy po deváté a celý kemp po té noci ještě spal... Nechtěli jsme tam zůstat už ani hodinu... navíc bylo zataženo. Sbalili jsme se a jen tak pro zajímavost ještě zajeli se podívat k pobřeží, na vodu za světla. Vypadala úplně stejně jako o den dříve v Koperu, stejně špinavá. Tak jsme na celé západní pobřeží Istrie zanevřeli a jeli se podívat rovnou historické město Pula, na jižním cípu polostrova. Cesta po hlavní cestě ubíhala v pohodě, zpestřením byl asi v půlce most přes údolí v délce 1,3 km (mýtné symbolické, asi 40,-Kč). Protože bylo pod mrakem, tak stejný nápad měli i dovolenkáři v plechovkách a vytvořili před Pulou docela solidní, několikatikilometrovou frontu. Samozřejmě jsem využil výhodu motorky a jel pořád dál, s tím že ve městě se zařadím. Jenže ve městě skůtristé předjížděli auta ještě drsněji, tak jsme se podobným stylem dostali velice brzo do centra, přímo před koloseum. Teď přišly vhod oba dva zámky, co jsme vezl, jedním jsem provlečením zamkl obě bundy + dvoje kalhoty a druhým přilby k motorce. Vyrazili jsme na prohlídku historického centra.

Prohlédli jsme si koloseum, kostel, květiny, památky v pěší zóně, staré náměstičko, dali si kebab a hamburger a prohlédli z venku starou vojenskou pevnost nad městem. Pula byla kolonií Římanů, poté byla obývaná řadou národů, až se v ní usadili Slované. Za dob Rakouska Uherska to byl jeden z nejvýznamnějších rakouských přístavů a na nedaleký ostrov Lošinj se tehdy jezdila rekreovat císařská rodina. Historie města tady jde vidět na každém kroku.
Vedle historického centra je hned přístav, tam byl tanker, větší než celé to náměstičko i s pěší zónou dohromady :-) Voda v moři byla opět nic moc. Procházkou kolem zaparkovaných plachetnic jsme došli zpátky k motorce. Vše bylo na místě, tak jsme se zas navlékli do motorkářského a vyrazili dál, směr Rijeka. Myslím, že při výjezdu z Puly ještě chvíli mrholilo, ale nic hrozného, na nepromoky to nebylo. Cesta z Puly vede vnitrozemím a asi v polovině jsme (po staré cestě) odbočili k pobřeží - a poprvé se nám tak naskytl pěkný pohled na moře! Bylo už od pohledu čisté.

Svahy však byly prudké a porostlé lesem, až o kus dál se cesta dostala až k moři. Zastavili jsme a poprvé se vykoupali v moři. Tady jsme však nechtěli zůstat (i když dalo by se), tak jsme po osvěžení jeli na Rijeku, město projeli kolem pobřeží a pokračovali dál. Za městem jsem uviděli v dálce černo, bylo jasné, že tam prší, možná u města Senj. Tak jsme začali hledat kemp, sjeli z cesty do prvního města, Crikvenica, ale tam to vypadalo jak na Václaváku, tak jsme stejně rychle vyjeli zpět na cestu a jeli dál. Na konci dalšího městečka Selce byl kemp, který nebyl tak narvaný lidmi, tak se nám líbil mnohem více. Postavil jsem tedy za sucha stan a... nakonec ani nepršelo ;) Tak jsme se šli projít po pláži.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE