Julské Alpy, Chorvatsko, Plitvice

5.den, středa - koupání, pobřeží, Karlobag, přesun k Plitvicím, 297km

Ráno jsme vstali a celé dopoledne zůstali v kempu. Líbilo se nám tam. Měli tam z jedné strany kamínkovou pláž a v druhé polovině kamenný břeh se schůdkami do moře.

Kolem poledne jsme vyjeli, směr jih. Bylo ale takové vedro, že jízdu v motorkářském jsme vzdali a jeli jen po lehku. Na to doporučuji si vzít tričko s dlouhým rukávem, plátěné kalhoty a raději i nákrčník na krk, jinak se brutálně spálíte (že Ádi ;-) Jeli jsme v pohodě, takových 70, projeli Senj a já si začal vychutnávat nejhezčí část pobřežní magistrály - zatáčky, tunely, mosty a hlavně pěkné výhledy na hory, moře a ostrovy...

Občas projelo nějaké auto a výjimečně i motorkář. Po pravé straně jsme sledovali moře a jednotlivé ostrovy. Tak jsme dojeli až do městečka Karlobag, kde jsme se zastavili na pizzu. Po jídle a natankování jsme se vrátili ke krásné zátoce před městem, kterou jsme předtím viděli. Sice se k ní musí sejít trošku z kopce, ale kromě jedné rodinky tam nikdo nebyl.

Během přesunu od Rijeku ke Karlobagu se také trošku změnil ráz krajiny, ubylo zeleně a křovin a ostrovy naproti vypadaly spíš jako písečné duny (neobydlené a bez zeleně). Také jsme naproti viděli mosty, jeden na ostrov Pag a druhý v zátoce, dálniční most na Zadar. Naposledy jsme se okoupali v moři, rozloučili se s mořem, podjeli dálnici a změnili směr, na sever, na Plitvice. Jeli jsme údolím a začali stoupat po úboči hory. Vpravo na dně údolí jsme viděli přehradu a dlouhé přímé potrubí od ní do kopce (zřejmě přečerpávací nádrž). Přejeli jsme přes sedlo, přehoupli se do vnitrozemí a po staré cestě jeli na Plitvice.

Díky nové dálnice na této staré cestě moc turistů nebylo, spíš tu bylo dost starých a až dezolátních kamionů od firem, které nechtěly platit dálniční poplatky. Taky jsme viděli několik opuštěných domů a motorestů, které ukazovaly na dřívější rozmach této silnice (v tu chvíli mě napadlo, že silnice zažívá stejný osud, jako opuštěná Route66 v Americe...
Dojeli jsme až před Plitvice a našli si i pěkné místo na divoko, ale pak jsme vyměkli (přece jenom to bylo v národním parku) a po západu slunce se přesunuli do kempu. Udělali jsme však dobře, byl to nově postavený kemp s nejčistější sociálkou, co jsem kdy v kempu viděl. Schválně se podívejte na fotku ve fotoalbu, umývarka, sprchy a wc vypadají spíše jako z několikatihvězdičkového hotelu. Mimochodem, byl také asi 2x levnější než ten v Umagu, dodnes nechápu, jestli ti turisté v Umagu byli tenisoví fanoušci a nebo jim dělalo dobře platit drahý a přeplněný kemp v přeplněném městečku u špinavého moře a ještě k tomu se nevyspat...
Tento pěkný kemp je na sever od města Korenica, za křižovatkou když odbočíte na Vrelo, popř. na Senj u moře.

6.den, čtvrtek - prohlídka Plitvic, údolí řeky Una, Maďarsko, 329km

Po včerejší dávce kilometrů na sluníčku jsme spali trošku déle, pak se sbalili a samozřejmě nevynechali prohlídku Plitvických jezer. Na doporučení jsme zastavili na druhém (severnějším) parkovišti, tam nás na parkovišti nasměrovali na místo pro motorky. Hadry a přilby jsem zamkl na motorce a šli jsme si stoupnout do fronty ke vstupní bráně. Bylo tam dost autobusů, dost lidí. Vstupné bylo za dospělého 440,-Kč, ale rozhodně to stojí za to.

Nevýhodou bylo jen to, že jsme zezačátku šli ve štrůdlu, ve frontě a že u toho největšího splavu byl dost velký nával, ale kromě těch dvou míst to bylo mnohem lepší a občas jsme na nějakém místě byli úplně sami. Podívali jsme se i do té jeskyně, kde se točil Vinetou (Poklad na Stříbrném jezeře), vystoupali nahoru po schodech... však mrkněte do fotoalba, je tam pár fotek.

Na parkoviště jsme se vrátili asi v jednu odpoledne. Dál jsem měl v plánu, že projedeme kus Bosny a Hercegoviny (po pár dnech se mi podařilo Adelku zpracovat ;-) Kousek od Plitvic jsme si dali v restauraci oběd a protože jsme neměli do BiH peníze a ani jsem je nechtěl měnit, tak jsem nabral plnou nádrž a nakoupili jsme jídlo na potom.

Vyrazili jsme tedy na do námi neprozkoumané země. Přivítala nás až příliš honosná a moderní celnice, kde kromě pečlivé kontroly pasu chtěli celníci vidět také green card, jestli máme povinné pojištění. Také jsme poprvé viděli minarety, prostě jde o kraj s jinou vírou a to byl (a je) zřejmě i důvod nesvarů, války a rozdělení Jugoslávie na více států.

Krajina se oproti Chorvatsku prakticky nezměnila, jen byla více obydlená. Projeli jsme město Bihač a dál jeli kolem řeky Uny, projeli Bosenskou Krupu a jeli krásným malebným údolím, kde kromě řeky vedla jen silnice a železnice. Přejezdy byly taky časté a některé opravdu stály za to - sestavené z železničních pražců, ze kterých trčely velké hlavy hřebů, no prostě jsem si dával pozor, abych na tom nespadl. Občas jsme projeli nějakou vesničkou, nebo usedlostí a bylo vidět, že se dětí a lidé v řece koupou. Dali jsme si o kus dál taky pauzu, přišel jsem k řece a najednou vidím že ke mě připluly nějaké malé rybky, tak hrábnu do vody a čtyři jsem je jen tak na první pokus vytáhl :-) Zkusil jsem to podruhé a už se nenechaly - bylo vidět že se učí rychle, ale taky, že je tady asi nikdo neloví. Skočil jsem do vody, Adelka raději zůstala na břehu, že prý je v řece silný proud.

Pokračovali jsme dál údolím, až do města Novi grad/Bosenski Novi, kde měl být podle mapy přechod. Zeptali jsme se policajta, ochotně poradil, že přechod je až v dalším městě po proudu, v Kostajnici. Tzn. že ten místní byl zrušen, možná při válce zničili most... Kousek dál jsme viděli jak u žel. přejezdu zvedá dědeček závory na kliku, aniž by vlak celý projel (zřejmě nechtěl brzdit auta :-) , cestou dál byly rozstřílené baráky a cedule obcí začaly být psané azbukou.... prostě pro mě něco nového.

V Kostajnici jsme lehce našli přechod, přejeli zpátky do Chorvatska a pokračovali ještě dál kolem řeky Uny. Teda na chvíli přišla další pauza, už jsme toho zase měli dost ;-) O kus dál stál obrovský památník, v místě kde se Una vlévá do Savy (ta sem teče od Zahřebu). Nějakou chvíli ještě po silnici 3.třídy a pak už po dvojce na Daruvar. V Daruvaru jsme zastavili na benzínce a pán co tam obsluhoval nás překvapil čistou češtinou (včetně "ř"). Hned jsem se ho zeptal, odkud umí tak perfektně češtinu a řekl nám, že v Daruvaru žije početná česká menšina a že mají českou školu a dokonce i dvě české skolky a že má příbuzné v Brně i v Praze. Možná by nebylo špatné se tam někdy zastavit v rámci nějakých českých oslav... Ještě nám řekl, že jeho syn má také motorku (myslím, že říkal Kawasaki 750) a že na Balaton dokáže dojet za hodinu a půl (nebo za dvě a půl, teď už nevím...), ale každopádně nás tím napružil, že jsem už "tak blízko" :-) Když jsme ale pak přes všechny ty vesnice dojeli za tmy k hranici s Maďarskem, bylo mi jasné, že si ten jeho syn s dodržováním rychlostí hlavu moc neláme... :-)

Před hranicí jsme chtěli vyměnit chorvatské kuny za forinty (nebo cokoliv), ale ve směnárně nám řekl, že je berou jen na druhé straně a na druhé straně přímo na hranici nic nebylo a v městečku Barcs byla banka večer samozřejmě zavřená. Tak jsem se ještě chtěl zeptat na kemp, který tam podle mapy měl být, ale v tuto chvíli mě překvapila Adelka, že chce jet dál. Po tmě? No ale neprotestoval jsem, a vyrazili jsme z osvětleného města vstříc v totální tmu... Tak jsme jeli lesem, tím Maďarskem směrem na sever, provoz prakticky žádný, šinem si to stovkou a najednou uprostřed cesty jelen. Fakt jelen! A oslněný světlem se ani nehnul. Přepl jsem na tlumené a zpomalil. On nic. Tak jsem zastavil a zhasl. Konečně odběhl, ale Aďa změnila názor, že raději bude lepší přespat na místě. Kdekoliv. Tak jsem našel první odbočku, kde jsem viděl, že vede na pole u lesa, našel jsem místo dál od cesty a začali jsme stavět stan. Najednou jsme ale slyšeli, že někdo, nebo něco kolem nás chodí... no na klidu nám to nepřidalo. Zhasl jsem motorku a chvíli jsme byli ticho a poslouchali. Nic jsme ale neslyšeli. Tak jsem hodil pár drnů do těch křovin, jestli "to" nevyběhne, ale taky nic. Tak jsme si dali po slivovičce, vlezli do stanu a občasného skřehotání ptáků v dáli usnuli.

7.den, pátek - Balaton a Senec, 331km

Ráno jsme se probudili do úplného ticha. A bylo docela brzo, nějak po šesté hodině, slunko ještě nevyšlo. Sbalili jsme se a rozjeli na Balaton. Cestou jsme projeli města a vesničky, kde bylo typické velké množství čápů, v některých hnízdech seděli po třech a taky se jeden pěkně proplachtil kousek nad námi.

Kolem sedmé jsme dojeli do městečka Balatonkeresztúr a dokonce tam už v sedm otvírala banka. Vyměnil jsem něco na jídlo a jednu nádrž a přesunuli jsme se k vodě. U břehu bylo tak 1/2 metru vody, bahýnko, které se hodně vířilo, když člověk šel. O kus dál bylo na dnu více kamínků. Na fotografii jsem zachycen poté, co jsem asi po 200 metrech plavání vstal a... měl jsem vodu jen nad kolena :-)

Později jsme si dali občerstvení u stánků, kterých tu bylo plno a přejeli jsme na tomto západním konci Balatonu přes město Keszthely na severní stranu. Tam turismus kvetl tak, že se tam platilo i za vstup na pláže... na druhý pokus, dál od města, jsme ale našli pláž zdarma a to i se sprchou. Do vody opět vedly schůdky, dno bylo opět bahýnko, ale byla tu hned větší hloubka. Také tu bylo více lidí, pár se jich slunilo na břehu a zbytek byl ve stínu pod stromy.

Hodinka nám tu stačila a tak jsme se od Balatonu rozjeli směrem na Slovensko. Ve městě Gyor jsem za zbytek forintů nabral benzín (abych nemusel měnit). Na hranici to už bylo jen kousek a tak po přejetí mostu přes Dunaj přišel ten "československý pocit", že je člověk už doma :-) Navíc jsme se blížili do Velkého Mederu, kde jsem to znal a věděl jsem, že do Sence zbývá už jen kousek. Senec jsem za cíl dnešní cesty nevybral náhodou, byl tam na dovolené kamarád s dětmi a se známými a tak jsme mohli večer pokecat. Navíc tam měl i nějaké zásoby slivovičky... no řeknu to na rovinu, byl už dobře načnutý :-) , tak jsme se přidali, aby v tom nebyl sám ;-)

8.den, sobota - návrat domů, 274km

Cesta nazpět proběhla v pohodě, vzali jsme to ze Sence na Pezinok, přes kopec Baba (motorkáři vyhledávaný úsek, jako u nás Dubá a Buchláky) a zase se zastávkou u rodiny, trošku jsme povyprávěli nad fotkami (pustil jsem je přes kabel na televizi). Pak stačilo ujet už jen kousek, přes Myjavu a překročili jsme poslední hranici, domů na Moravu.

Dál jsem to vzal stejně, přes Uherský Brod a Luhačovice, ale dál jsem to zvolil pro zpestření přes Slušovice na Hostýnské vrchy - přes Troják a Tesák na Valašskou Bystřici. Kdo to tam zná tak ví že to je horská silnice, plno zatáček a jede se ve stínu stromů. Z Bystřice jsme se pak ještě zastavili v Osičku na pizzu, kde se na nás přišel podívat další kamarád se ženou. Tak takhle pomalu, po vedlejších cestičkách jsme vyrazili jak do Chorvatska, tak jsme přijeli i zpět, do Kopřivnice :-)

Shrnutí

Honda Deauvillka šlapala celou cestu bez jediné chyby, jako ostatně vždy :-)
Celkem jsme najeli 2372 km.
Navštívili 7 zemí. Hranici jsme přejížděli celkem 12x
(včetně kontrol, v létě 2007 ještě nebyly země východní Evropy v Schengenu).
Nejvíce jsme najeli 2.den při přesunu, převážně po rakouských dálnicích, 473km.
Kromě 1.dne jsme nejméně najeli 3.den, 246km.
Nejhlavnější ale bylo, že jsme každý den něco zažili a máme z toho pěkné vzpomínky. Nejen pro Adelku, ale i pro mě to byl takový motorkářský křest, prostě zatím nejdelší cesta.
Pozor ale - cestování je hrozně návykové. Pokud se vám někde líbilo, budete se chtít vrátit a dojet tam dál a dál... ;-) (pozn.: tak toto mě teď pobavilo :-) napsal jsem tu větu před 12 lety v r.2007 a to jsem tehdy fakt vůbec nemohl tušit, kam všude se na motorce v dalších letech podívám a co všechno při tom zažiji :-) )

Náklady za vše celkem cca 13 tisíc
z toho benzín cca 3500,-
a rakouská dálniční známka 4,30 €

Celé fotoalbum ve větším rozlišení https://motofoto.rajce.idnes.cz/20070728_Chorvatsko

Moje web stránka http://www.motoroman.xf.cz

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE