Adriatic east coast trip

Čtyři začínající jezdci se rozhodli na svých postarších strojích vyrazit na delší cestu. Původně do Albánie, kvůli koroně nakonec jen na nejjižnější bod Chorvatska. Trochu punk, nepřízeň počasí, spaní na divoko, sem tam nějaká porucha. 12 dní plných dobrodružství

Kapitoly článku

1. den, 0 km – Jedeme na cestu!

S ostatními jsme se domluvili na „slavnostním“ odjezdu od nás, máme před barákem dost prostoru kam se dají nacpat motorky, udělat nějaká ta fotka, pořešit poslední drobnosti. Vyrazit jsme za obecného jásotu a mávání fanoušků měli přesně v poledne. Jako první prořízne vesnické ticho zvuk bzučivého čtyřválce, načež se objevuje červený Fazer, na němž sedí Robert, kolega z práce. Pokecáme a po nějaké chvilce doráží zbytek skupiny, kolega Lukáš s jeho Transalpem 650 a jeho brácha Jindra na nově koupeném GéeSu 800. Dohromady čtyři programátoři, bez větších zkušeností z cestování, ani z jízdy na motorce (jezdíme všichni první sezónu). Dáváme si poslední teplé kafe, nervózně kontrolujeme jestli jsme něco nezapomněli a nakonec usedáme na stroje. Jen ti fanoušci nějak nedorazili, ale asi jsou ještě v práci.
 

Motorka pode mnou příjemně vibruje, krajina se začíná pohybovat… My opravdu jedeme! Vyrážíme od Dobřan (kousek od Plzně) směrem na Domažlice a přejezd do Německa. Cesta utíká jako po másle a brzy dorážíme na hranice. Lehce nervózní kvůli koronavirové krizi, ale vypadá to, že zde žádný problém nebude. Teda, ani ho nemá kdo způsobit, na hranici nikdo není. Překračujeme a vydáváme se na cestu po B20 směrem k Salzburgu. Všímáme si mraků, ke kterým směřujeme, ale nevěnujeme jim větší pozornost, neb podle předpovědi má být v Rakousku krásně. Maximálně přeháňka, tak alespoň vyzkoušíme nepromoky… Cestou se mi daří překecat kluky na menší zajížďku a koupačku na Chiemsee. Voda je příjemně osvěžující, čistá, na pobřeží skoro nikdo není. Lepší než si dát deset kafí. Vyrážíme akorát když začíná padat soumrak.

 

Dneska bychom se rádi dostali až na Slovinsko, což znamená dalších 300 km cesty. Jsme kousek od Salzburgu, když začíná nejdříve poprchávat, ale během chvilky se to mění v poctivý déšť. Na čerpačce hodnotíme situaci; pokračovat by znamenalo přejet Alpy (dálnicím se vyhýbáme) přes Obertauern a Turrach, což jsou poměrně vysoké přejezdy – a po tmě za deště bychom pravděpodobně zmrzli. Moudřejší bude přespat a pokračovat druhý den, snad už zase za krásného počasí.

Váháme jestli jet na jistotu do kempu, nebo přidat trochu vzrušení – a přespat „na divoko“, byť bychom správně neměli. Volíme druhou možnost, díky aplikaci nacházíme parkoviště u lesní ferraty – pryč od lidí kterým bychom snad mohli vadit. Není to ani daleko, za 10 minut jsme na místě. Zdá se však že nejsme první, nachází se zde již několik obytňáků. Zkoušíme popojet po cestě o kousek níž, kde jsme viděli odbočku na něco, co vypadalo jako mýtina. Ve skutečnosti šlo o skladiště kůry – zaplachtované obrovské hromady štěpků. Lepší místo jsme si nemohli přát, zajíždíme za jednu hromadu – uježděná hlína, takže neponičíme porost, zároveň na nás není odnikud vidět a šance že někdo v dešti po tmě půjde zrovna kolem mizivá… Stále silně prší, když vybalujeme stany a navzájem si je pomáháme sestavit, aby do nich co nejméně napršelo. Ulehám s pocitem úlevy, že jsme se rozhodli přenocovat – a nesnažili jsme se jet dál.

2. den, 300 km – prší

„Ten pitomej mrak je velkej jako kráva – a jde na jih, půjde s námi až do Slovinska!“ jsou první slova, která slyším. Chvíli to už vypadalo že pršet přestalo, teď už plachta od stanu opět cvaká, jak na ni padají kapky. Nuž, co se dá dělat. Pomáháme si sbalit stany, oblékáme se do nepromoků a sedáme na stroje. Domlouváme se na snídani v Salzburské Ikea, kde je podzemní parkoviště na kterém snad půjde něco málo usušit.

Po hodince se vracíme do garáže, sice nic neuschlo, ale alespoň jsme si dali kávu, najedli jsme se – a snad zvládneme pokračovat. Nedá se nic dělat, prší, bude pršet a objet to nejde, prší přes celé Alpy. Tempem nezkušených promočených motorkářů přejíždíme horská sedla. Sice nabíráme zpoždění, ale zvládáme pokračovat. Cestou litujeme Roberta, který jako jediný nemá vyhřívané gripy. Zdá se ale, že jemu je to úplně jedno. 

 

Při soumraku překračujeme Slovinské hranice, naprosto bez problému, nikoho nějak moc nezajímáme. Jsme už totálně durch, máme mokro v botech, nepromoky začínají skrz zipy promokat, je nám zima, jsme vyčerpaní a předpověď hlásí ještě celou noc déšť. Zkouším volat přítelkyni, která jede „separé“ autem – měli jsme spolu původně strávit druhý den, a pak si jet zase každý po svém. Díkybohu – je ubytovabná v Airbnb a paní domácí nemá problém ubytovat 4 promočené smradlavé motorkáře. Zatínáme zuby a pokračujeme. Cestou omylem najíždíme na dálnici, což by mi ani tak nevadilo, pochybuji že v takovém počasí někdo uvidí jestli máme / nemáme známku, bohužel jsme najeli přesně v opačném směru, než kam potřebujeme. Další sjezd je asi za 15km, raději sjíždíme a vracíme se po okreskách. Cestou začíná zlobit GéeSo, ztrácí tah, parkrát chcíplo a celkově to vypadá že mu vynechává jeden válec, zatím ale jede. Do ubytování v obci Postojna (kde je i známá jeskyně) dorážíme asi v 10 večer. Krásný domeček, paní odjeli děti na léto pryč, tak pronajímá volné pokoje. Platíme (chce jenom 10€ za osobu) a předáváme Becherovku, jako poděkování za záchranu našich životů :-).

3. den, 650 km – Slovinsko

Ráno se ještě zakecáváme s naší paní hostitelkou, dělá nám kávu a toasty. Je vážně moc milá. Máme v plánu mrknout na Prejamský hrad, který rozhodně stojí za vidění a pomalu vyrazit na hranice.

 

Jedeme po pobřeží, kde se neubráníme myšlenkám na loňské léto, kdy jsme přesně toto pobřeží projeli na kole. Cesta jde hladce, dokud nenajedeme na průtah. Ve vyšší rychlosti začíná Lukášovo Transalpu hučet ložisko a vibrovat řidítka. Hledáme místo ve stínu, kde bychom mohli zastavit a zároveň se neuvařili. Jediné co můžeme v našich podmínkách zkusit je chytnout řidítka a trochu zalomcovat kolem. Rozhodně je tam někde vůle, při bližším pohledu je vidět, že vůle je mezi osou a kolem, protože se při lomcování lehce deformuje gufero. Ložiska s sebou nevezeme, i kdyby, nemáme je jak vylisovat.

Hledáme nejbližší servis, naštěstí je hned ve vedlejším městě. Bohužel je zrovna neděle, takže nejdříve zítra. Lukáš se rozhodl že na tom zkusí jet, dokud se to nezačne výrazně zhoršovat.

Sjíždíme kopec a koupeme se v městečku Portorož. Nelíbí se nám tu – tedy, ne že by město nebylo hezké, ale je to prostě turistická destinace, takže zde hraje hudba a všude je spousta lidí. Loučíme se se Slovinskem a překračujeme Chorvatskou hranici. Zastavujeme o stánku s ovocem a já si kupuji své milované čerstvé fíky. Bože, ty jsou luxusní! Pokud budete mít cestu na jih, kupte si někde čerstvé fíky!

Rádi bychom po pobřeží objeli Istrii, ale začíná se stmívat a my musíme najít místo na spánek. Hledáme ideálně odlehlou plochu, louku, pole, něco kde se dá přenocovat a nikomu nebudeme vadit. Vytipovali jsme si podle map jednu odlehlou silnici, zastavujeme u odbočky na lesní cestu a já jdu na průzkum, jestli najdu nějaké vhodné místo. Cestou míjím zaparkované auto, s nějakými batohy s maskáčovým vzorem. Napadlo mě že to jsou prostě také turisté, kteří se tu rozhodli přenocovat. O kousek dál je i místo, kam bychom se vešli. Zrovna když to říkám skupině, ozve se výstřel – a štěkot psa. Zřejmě se nejednalo o turisty, ale spíše pytláky. Jsme trochu vylekaní a raději se rozhodujeme místo opustit a hledat dál.

Jen po pár kilometrech je šotolinová cesta podél dálnice, vedle které je něco co vypadá podle satelitních snímků jako louka. Ideální! Zrovna když odbočujeme na onu šotolinu, vyřítí se z druhé strany týpek v rozpadlém autě (bez dveří, sedadel, bez celé zadní části auta – jediné co tam bylo byla náprava, jinak nic) a zve nás někam k sobě – prý 200 metrů po lesní cestě, že to musíme vidět a ať vezmeme motorky a jedeme za ním. Zdvořile odmítáme, po chvíli si plácneme – a on za rachotu svého odlehčeného bezvýfukového speciálu odjíždí. 

Raději se opět rozhodujeme najít jiné místo, kam bychom mohli složit hlavy. Nakonec nacházíme sklizené pole, hned u silnice, ale kryté stromy. Vypadá to jako ideální místo, rozhodujeme se spát pod širákem. Jsou krásně vidět hvězdy, asi nikdy v životě jsem neviděl takto jasnou oblohu. Zahlédneme i několik meteorů.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (25x):


TOPlist