reline_unor



Adriatic east coast trip

Kapitoly článku

6. den, 1500 km, Na Brač!

Probouzí mě hrozná zima. Nemohu ani pořádně hýbat prsty, nemám v nich cit. Rozhodně znovu neusnu. Vylézám ven a rozhoduji se zabalit si věci dříve a proběhnout se po okolí, snad se tím zahřeju… Vypadá to že kluci měli podobný nápad, budíček jsme měli domluvený na 6 ráno, teď je asi 5:40 a už všichni stojíme venku. Jindrovo chytré GéeSo oznamuje, že je 4,5° nad nulou. Super! Asi jsem byl naivní, ale toto jsem na letní cestě na Balkán nečekal. Nevadí, přežili jsme, není nač čekat, zabalíme stany a dáme si někde snídani, snad i teplou kávu…

„pšššt!“ snažím se uklidnit kluky, kteří si myslejí, že si z nich dělám srandu. „Držte tlamy, něco slyším“. Stále hlasitější a hlasitější, dunivý zvuk dieselového motoru. Mezi námi a cestou jsou jen keře, snad to bude něco nízkého a neuvidí nás, doufám… Začínají prosvítat obrysy, je to traktor. Krčíme se, naivně doufáme že prostě pojede dál – a nás si ani nevšimne. Bohužel, naše štěstí se nezapře. Traktor zpomalil a zabočil přímo na polní vjezd, u kterého stanujeme. „Průser“, napadlo mě, jak tohle vysvětlíme, až na nás začne řvát, že jsme na jeho pozemku… Traktor vyjel ze zatáčky – 10 metrů od nás. Dívám se do kabiny, řidič kouká na druhou stranu. Chvíli doufám že se neohlédne, ale to už si koukáme do očí. Nu což, „úsměv a mávat!“, mávám na něho. On jen tak lenivě mávne rukou na oplátku a jede dál, evidentně ho vůbec nezajímáme… Nebo je zvyklý :-). Pro jistotu spěšně balíme, kontrolujeme že po nás nic nezůstalo a sedáme na stroje.

Na čerpačce si kupujeme tradiční snídani, skládající se z energeťáku a sladkého pečiva. Přemýšlíme kudy pojedeme dál, když si čtu pozvání od přítelkyně: „Jsme na Brači, je tu i mamka sestřenky, je tu krásně. Jsme v kempu a je tu boží klid. Stavte se!“. Nakonec, proč ne. Původní plán sice byl podívat se na ostrov Mljet, ten ale vypouštíme a místo něho se rozhodujeme přijmout a prozkoumat Brač. Musíme se tedy dostat do Splitu a stihnout trajekt, ideálně ten, který jede v 16:30, což nevypadá jako nereálný cíl. Opět přejíždíme hory, tentokrát však i s nádherným výhledem denního světla. Je to nádherná podívaná… Typická vyprahlá krajina, polopustina v kontrastu s hory a vodním tokem pod námi. Všímáme si starého bunkru, na kterém jsme se rozhodli sníst snídani. Jen škoda toho všudepřítomného bordelu, krvácí nám srdce, ale hold to tu tak mají.

O kousek dál znovu zastavujeme, tentokrát nás zaujala přečerpávací vodní elektrárna, která už z dálky oprávněné působí jako monumentální dílo. Zastavujeme hned vedle budky ostrahy potrubí, ze které vyšel chlápek v uniformě, sotva jsme sesedli z motorek. Trochu se bojím že nás vyhodí, že tu nemám co dělat… Ale ukazuje se, že si chce jen pokecat. Vypráví nám pár zajímavostí o oblasti, o tom že má asi nejnudnější práci na světě, protože hlídá něco, co vlastně nikoho nezajímá, vyměňujeme si kontakty a jedeme dál.

U Zadaru se našemu obdivu nevyhnou šotolinové cesty buší, které působí téměř nekonečným dojmem. Bohužel nemáme čas je blíže prozkoumávat, ale vypadá to minimálně jako zajímavý tip na výlet, až budeme zase poblíž. Ve městě bychom rádi sehnali maskovací síť, chceme večer působit co nejméně nápadně – a síť by nám v tom docela dost pomohla. To se bohužel nedaří, tak pokračujeme do Splitu.

Vypadá to, že trajekt stihneme! Podle navigace budeme mít 15 minut na to koupit lístky a nalodit se… No, bude to natěsno, ale stihnout bychom to snad mohli. Přijíždíme podle plánu, lístky máme koupené a řadíme se na seřadiště. Jsme sice na konci, ale vejít bychom se snad mohli… K našemu velkému štěstí, vybrali jsme si den, kdy je zrovna z nějakého důvodu obrovský nápor – a trajekt už je dávno plný. To v čem stojíme je už fronta na další. Alespoň to nám sdělují milí Slovinští cestovatelé, kteří stáli ve frontě vedle nás. Vyměníme si pár vět, a nezbývá nám než čekat hodinu a půl na další… Kdyby tu alespoň byly toalety…

„No konečně“, chlápek ve vestě ukazuje, že můžeme pojíždět na nalodění. Všichni už hodně potřebujeme navštívit toaletu, naštěstí je nalodění otázka chvilky. Během čekání jsme řešili kolik s sebou máme ráčen, jestli to bude stačit, jestli nám ji kdyžtak půjčí a jestli motorka i tak nespadne. Na lodi zjišťujeme, že je to každému putna – a vlastně ani není k čemu motorku přikurtovat. Necháváme je tedy tak jak jsou a jdeme si užít výhled z lodi.

Brač přejíždíme napříč, moc se nám líbí! Krásná krajina, nádherně klikaté silnice, nádhera! V kempu jsme v podvečer. Ubytováváme se, dopřáváme si výdobytky turistického zařízení v podobě tekoucí sprchy, toalety a umyvadla. Jsme zvaní na grilovačku! To jsme na cestě vůbec nečekali – a po stravě na konzervách je to příjemná změna. Večer jdeme s Aničkou na procházku po okolí, po pláži. Je tu neuvěřitelný klid. Vůbec bych neřekl, že jsme v turistické destinaci. Možná je to koronakrizí, možná je to tu prostě trochu odlehlé, ale je to nádhera.

7. den, 1800 km, Bračem cestou necestou

Stále nemohu uvěřit, že jsme v kempu. Jsou brzké ranní hodiny a všude je naprostý klid, ticho, nikde ani noha. Anička mě budí, jedeme do města pro snídani. Přímo na riviéře nakupujeme ovoce (fíky! Mňamka), čerstvé pečivo – za ceny podobné supermarketu. Pro Aničku je toto poslední den na ostrově, vydává se na cestu zpátky do Čech. Kufry necháváme v kempu a doprovázíme ji do přístavu, odkud se poté vydáváme na cestu kolem ostrova.

 

 

Podle mapy jsou někde v okolí staré pevnosti, což zní jako zajímavé místo kam se podívat. Jedná se o vojenské doky, které jsou vytesané do pobřeží. Zajímavá podívaná! Voda je v těchto končinách naprosto křišťálová, je bez problému vidět na dno, které je minimálně 10m hluboko.

 

 

Pokračujeme dále, cesta pomalu mění svůj charakter, z pohodové uježděné polňačky, na poctivou šotolinu (kde Jindra podruhé pokládá GéeSo), až se nakonec mění v náročný výjezd v štěrkové cestě.

Jedu první, dávám dvojku, přidávám plyn, jdu do stupaček, nechávám motorku ať si pode mnou dělá co chce. Je to záhul, neustále klouže předek i zadek. Ale jedeme! Přicházejí výmoly, či co to je. Snažím se nasměrovat stromíka mezi díry, pořád klouže předek, ujíždí zadek. V jednu chvíli už koukám jestli seskočím doprava, nebo doleva, ale na poslední chvíli se zadní kolo srovná a jedeme dál. Daří se a jsme na vrcholu, ale tuším že zbytek skupiny bude mít problém, běžím jim naproti. Jindra s GS je asi v půlce kopce, Lukáš s Transalpem o něco níže. Oba kluci se zahrabali a teď se nemohou rozjet. Nezbývá než motorkám pomoct ručně. Těchto 100m cesty nám trvá dobře hodinu a půl, během které Lukáš 2x pokládá Transalpa, což je bohužel daň za velkou motorku a krátké nohy. V jednu chvíli to vypadá že už nenastartuje, motor prostě nechce chytnout. Domníváme se, že je přeplněnej karburátor, ale nakonec se ukazuje že problém je ve vypnutém chcípáku :-). Ale podařilo se! Všichni jsme na vrcholu, motorky mají pár vrásek do krásy, ale všechno šlape jak má.

 

Vyčerpaní chvíli sedíme ve stínu keře, dotankováváme naše těla vodou, snažíme se načerpat sílu. Podle mapy nás čeká ještě pár kilometrů po nezpevněné cestě, vrstevnic už ale moc nepřekročíme, tak by to snad nemuselo být tak náročné. A opravdu není, poslední menší kopeček a jsme na rovině. Další cesta už je bez problému, dostáváme se na asfalt, který nám najednou přijde jako dar z nebes. Kochacím tempem objíždíme zbytek ostrova a vracíme se do kempu, kde ještě jednou přespíme, než se vydáme na divokou cestu dál. Vlastně jsme rádi za to, že nemusíme hledat místo na spaní a máme tu „jistotu“, kterou jsme původně na cestě mít vůbec nechtěli. Jsme vyřízení, usínám sotva se dotknu karimatky.

 

8. den, 2000 km, Makarská, Elizabeth a děravá guma

Znáte tu scénku z filmu „Sám doma“, kdy se všichni vzbudí a křičí „zaspali jsme!“? Tak přesně tak vypadá naše dnešní ráno. Je 8:30 a my jsme teprve teď vstali z postelí. První trajekt tedy nestihneme, na další je času dost. Využívám chvilku navíc, dopřávám si sprchu, holím se, dáváme si v ovoce, které nám zbylo ze včerejška.

Dohodli jsme se na tom, že vyrazíme dřív, v přístavu se ujistíme kdy jede trajekt, a potom si objedeme jižní část ostrova. V přístavu narážíme na menší zádrhel, je už po „top sezóně“ a další trajekt jede až za dvě a půl hodiny. Času tedy máme dost, ale zrovna když nasedáme na stroje, začínají padat první kapky deště. Naposledy když pršelo jsem měl problémy se zaseknutou spínačkou, spěšně se rozhoduji motorku schovat pod plachtu, daří se mi vyrobit z parakordu jednoduché úchytky a zdá se že plachta drží. Super! Tentokrát mi snad nebude otočení klíčkem trvat 5 minut. Pro naše tělesné schránky je hned vedle parkoviště autobusová zastávka, která skvěle plní svůj účel. Podle radaru bude pršet minimálně hodinu a půl, což znamená stopku pro další putování po Brači, tak si jdeme alespoň do místní pekárny pro svačinku a něco k pití. Nikdo netušil jak zajímavou zápletku bude tento nákup ještě mít…

Obsluhuje nás příjemná, pohledná slečna, objednáváme si pečivo a plechovku pití, které do sebe cpeme pod markýzou před obchodem. Po chvíli přichází řeč na onu slečnu, která Jindrovi zřejmě padla do oka, neboť o ní mluví dalších 10 minut. Zatímco jsme nakupovali, stihl dorazit trajekt, a protože stojíme první v řadě, jdeme s Lukášem k motorkám, abychom mohli případně popojet na palubu, zatímco Jindra se ubírá zpět směrem do pekařství. „Je to borec!“ říkáme si, zatímco se Jindra velice energeticky vybavuje s onou prodavačkou na ulici před obchodem. Již jsme na lodi, když se k nám přidává a s úsměvem od ucha k uchu ukazuje její profil na sociální síti. Vypadá skoro až zamilovaně, byť trochu mi vrtá hlavou proč vynakládá takové úsilí, když bydlí 1500 kiláků daleko, ale koneckonců, proč ne, hlavně že jsou všichni šťastní. Dozvídáme se, že se jmenuje Elisabeth, studuje gymnázium a nemá ráda své jméno… No, možná to bude ještě zajímavé, koneckonců, cestou zpátky klidně můžeme Jindru vysadit na Brači…

 

Před námi se stále přibližuje pobřeží slavné Makarské. Vypadá to, že vyloďovat se budeme přímo do ulice, to nás lehce znepokojuje, ale říkáme si že tu na to musí být zvyklí. A opravdu jsou! Vylodění je otázka chviličky, čekáme na sebe o ulici dál na místě parkování pro taxíky (k velké nelibosti jednoho taxikáře, kterému se ihned omlouváme a místo mu uvolňujeme). Během jízdy se svěřuji ostatním s tím, že nechápu jak může být tohle město tak slavné, protože mi přijde minimálně obyčejné, spíš ošklivé… Hromada nevzhledných hotelů, klasický turistický „low cost image“. Během nákupu se mi podařilo v drogerii sehnat antibakteriální sprej na boty, trochu jsem doufal že tím ulevím svému okolí při přestávkách… A fakt že jo! Za 8 kuna se ze spreje stává neocenitelný společník po zbytek cesty.

Před pár dny mě Lukáš upozornil na místo „Sveti Jure“, národní park který se tyčí přímo nad pobřežím, na 1768 metrů vysokém vrcholu. Z toho co víme by se mělo dát vyjet přímo až na vrchol. Trošku bloudíme, ale nakonec se nám daří najít vjezd. Za směšných 50 kuna za osobu jsme vpuštěny do národního parku, dokonce se prý můžeme zdržet, protože někde nad námi funguje hospoda… Super, můžeme si legálně počkat na západ slunce! Zhruba v půlce výstupu je vybudována vyhlídka, prosklený můstek odkud je vidět na Makarskou, přilehlé ostrovy a pobřeží. Parádní výhled, zejména na těch sto metrů přímo pod nohama, tohle určitě stojí za zastávku :-).

 

Pokračujeme, cesta se hezky klikatí, přechází do serpentin, po kterých traverzujeme stále výš a výš, blíž k vrcholu. Jsme tu! Dokonce je ještě světlo, zbývá nám zhruba 30 minut do západu slunce. Výhledy jsou fenomenální, na všechny strany je vidět na desítky kilometrů daleko, včetně vnitrozemí a území Bosny. Jsme uchváceni, s foťáky v rukou tu jsme až do setmění. Mezitím se kolem nás mihli dva cyklisti, kteří vyjeli nahoru jen v tričku… Borci, doufáme že cestou dolů neumrznou.

 

Jsou vidět už jen světla, když se rozhodujeme začít klesat, vypadnout z území parku a začít hledat místo pro přespání… Cesta je pěkná, asfalt, sem tam kůň či ovce, i po tmě nás okolí neustále fascinuje. Míjíme vyhlídkový můstek, už se blížíme k bráně parku, když začínám cítit nějaké divné pohyby do stran pode mnou. Nějak mi nejde do hlavy co se děje, písek ani štěrk tu není, nikdo další nic podobného nepozoruje. Rozhoduji se zastavit a zkontrolovat stav gum, jestli nemám podhuštěno. Mám! Dokonce ani nepotřebuji tlakoměr, abych určil příčinu problému, zadní kolo jede skoro už po ráfku. Paráda, „to se mi musí stát zrovna v národním parku po tmě!“ nevadí mi ani tak defekt jako takový, bojím se hlavně toho, že přijede špatně naladěný strážce a dá nám mastnou pokutu, protože tu nemáme co dělat.

Návodu jak opravit gumu knotem jsem viděl několik, je na čase to poprvé zkusit naostro, naštěstí máme každý svou sadu, takže knotů máme dost. Po chvíli se mi daří nacpat jeden dovnitř, chvíli čekám, odřezávám zbytek, pumpičkou (mimochodem, zbytečné tahat s sebou kompresor nebo bombičky, obyčejná teleskopická cyklistická pumpička bohatě stačí, za pár minut nafouknuto) dofukuju gumu. Zdá se že vše drží, jedeme pryč, než si nás někdo všimne. Daří se nám vypadnout o dobrých sto metrů dál, když mi knot z díry vypadl a guma je během chvilky zase prázdná… Ještě jedna oprava a krokem odjíždím k vjezdu, kde je i cyklistické stanoviště s velkou pumpou. Z celého srdce děkuji tomu, koho napadlo sem to stanoviště dát, stává se totiž mým útočištěm po zbytek noci. Střídám knoty i lepidla, snažím se jich nacpat do díry víc najednou, ale nic nepomáhá. Vždy vypadnou, nebo netěsní. Při posledním pokusu už to vypadá že bude držet, zkušební jízdu po parkovišti guma zvládá, snad bude držet i těch pár kilometrů, kde by se mělo nacházet vhodné místo pro přespání…

Začíná mě přepadat zoufalost. Ujeli jsme ani ne půl kilometru a knoty zase vypadly. Musím hned zastavit, guma je úplně prázdná… Alespoň je u krajnice štěrkový plácek, kde nebudu překážet provozu. Znovu si hraju s knoty, ale tentokrát mi záplata nedrží už ani v klidu… Je pět ráno, když se rozhoduji svou snahu vzdát, alespoň trochu se vyspat na krajnici a zítr… teda, dneska ráno najít pneuservis.

Kolo se nakonec daří připevnit k GS, kluci odjíždějí do města hledat pomoc, já hlídám věci. Zase se mi trochu vrací optimismus, však vlastně o nic nejde, v nejhorším koupím gumu… Alespoň využiju čas. Na motorku se mi daří připevnit všechno mokré prádlo, před sebe raději dávám výstražný trojúhelník, spíš kvůli policii, než kvůli ostatním řidičům (trochu pochybuji že ví co trojúhelník znamená), rozhodl jsem se vyndat si svou kempingovou židličku, namazat na sebe opalovák, spustit spotify a jen tak se flákat s výhledem na pobřeží Makarské…

 

Zdá se že nikoho nezajímám, což mi skvěle vyhovuje, všichni jen projíždějí kolem, občas někdo jen otočí hlavu za mým (teď) nepojízdným sušákem. Kluci jsou borci! Za hodinu a půl se vracejí, s „novou“ ojetou pneumatikou, vyváženým a nafoukaným kolem. Stará Metzelerka to má prý definitivně za sebou, zalepit nešla… Místo toho ale měli v servisu tuhle, sice starou, ale poměrně neojetou cestovní gumu. Paráda, sice to bude chtít trochu opatrnosti, ale na tomhle dojedu! Poslední věc z které mám starost je cena opravy. Čekám něco kolem dvou tisíc korun, ale to se hluboce pletu…

 

Narazili jsme asi na nejférovější pneuservis široko daleko. Za celou proceduru chtěl borec jen 100 kuna, což je nějakých 350 korun + becherovku, kterou jsem s sebou vezl na uplácení. Guma nakonec vydržela až domů, z celého srdce děkuji servisu Šapit za to, že mi vytáhli trn z paty.

9. den, 2400 km, Do Králova Přístaviště!

Ani jsme si nevšimli že už je další den, všichni máme spánkový deficit, já spal asi půl hodiny na krajnici silnice, Lukáš a Jindra asi trochu naspali na lavičkách u vjezdu do parku, když jsem si hrál s knoty. Těžko říct jestli jsou na tom lépe díky menšímu deficitu, nebo hůře kvůli nepohodlnosti laviček. Jisté je, že všichni připomínáme tak trochu trosky, nutně potřebujeme nějaký životabudič. Pořádnou nálož životabudiče! Nemáme moc sílu na to vymýšlet něco originálního, vykupujeme v nejbližším Lidlu místní zásobu energeťáků pro celou oblast, obohacujeme naši krev o kofein a cukr a v o něco lepším stavu se vydáváme na cestu na jih. Cestou na nás znovu doléhá únava, usínáme za jízdy. Zastavujeme na odpoledního šlofíka, kde se Jindrovi nějakým způsobem daří položit mašinu při parkování.

Dorážíme na hranici s Bosnou, na internetu jsem našel informaci, že koridor přes Neum dál do Chorvatska by měl být otevřený. Očekávám uzavřené křižovatky, policejní kontroly a důsledné upozornění na hranicích. Nic z toho se ale nekoná, celníkům stačí občanka a bez řečí mě vpouštějí na své území i s dalšími dvěma polomrtvými individui na motorkách.

Po celou dobu jsme v Bosně neviděli ani náznak nějakého omezení na tranzit do Chorvatska, ale respektujeme ho a za pár desítek minut znovu překračujeme hranici. Další cesta není moc záživná, krajina je typicky vyprahlá, občas nějaké městečko.

 

To se mění když se blížíme k Dubrovníku. Jednak je to jakýsi „formální cíl“ cesty, neboť každý ví, že Dubrovník je na úplném jihu země. Při vjezdu do města se neubráním myšlenkám na Hru o trůny, kde se záběry z Králova Přístaviště točili právě v Dubrovníku. Nemám čas jít se podívat do centra města, tak se snažím nasát historickou atmosféru alespoň z vyhlídky u silnice.

Není času nazbyt, soumrak za chvíli přijde, musíme vyrazit dál, za naším skutečným cílem cesty, kterým je skutečný nejjižnější cíp Chorvatska, kde leží pevnost Punta d'Ostro. Na jih od Dubrovníku náhle ustává turistická atmosféra. Tato část země je klidná, potkáváme místňáky na traktorech, zemědělství tu je na každém kroku. Rozhodně tu máme z okolí lepší pocit než z hotelů, penzionů, barů a dalších turistických hovadin, které byly ještě o kousek zpátky.

 

Do pevnosti dorážíme krátce před soumrakem. Vítězství! Dokázali jsme to! Teď je ten pravý čas dát si doutníčky, které si vezeme celou cestu s sebou právě pro tuto chvíli. Dává si dokonce i Lukáš, coby přísný nekuřák. Pár fotek a s hřejivým pocitem se vydáváme na cestu zpátky.

 

Nocleh nakonec vybíráme ještě před Bosenským tranzitem, na první dobrou, úplnou náhodou nacházíme plácek kousek od silnice, perfektně krytý křovím. Neváháme, bereme. Stavíme stany a dáváme si večerní pivko. Trochu nás vyděsí když někdo zastaví auto přímo nad náma, ale nejspíš se potřeboval jen vyčůrat, nebo zatelefonovat, během chvilky je pryč. Na obloze si všímáme komety, po ulehnutí téměř okamžitě usínám…

10. den, 2900 km, Zpátky do zimy Gospiče

Už jen tranzitujeme, v Makarské dokupujeme drobnosti. Večer trochu váháme s místem k přespání, nakonec se blížíme do oblasti, kde nás ráno před pár dny načapal traktorista. Tentokrát jsme asi o deset kilometrů dál, v klidné oblasti se zapadlými cestičkami.

Najít nocleh se nám ale moc nedaří, napřed projíždíme lesní cestu, kde nevidíme nic, kde bychom nepřekáželi. Hledáme dál, projíždíme několik polních cest. Hodiny ukazují už po půlnoci, když se dostáváme do trochu rozblácené cestičky. V interkomu slyším ospalé „ležím“, načež nacházím Lukáše v křoví i s jeho motorkou. Naštěstí jsou oba v pořádku.

Jindřich mezitím zamítá druhé vyhlídnuté místo, neboť se na něm není kam schovat a blokovali bychom cestu. Útočiště nakonec nacházíme na louce, na kterou se dá dostat jen lehkým brodem, který ale nakonec všichni zvládáme.

Večer už je v klidu, dáváme pivko, domlouváme si pozdější budíček kvůli spánkovému deficitu a v klidu jdeme spát. Já na sebe předtím nabalím všechno teplé oblečení co mám, protože při poslední noci v této oblasti byly ráno 4° C.

 

11. den, 3400 km, „Only tranzit!“

Ráno nic nenaznačuje, že nás čeká nejnáročnější den celé expedice. V klidu jsme se vyspali, nikdo nás nenačapal, svítí sluníčko, není zima. Balíme a vyrážíme zpátky na pobřeží, chceme se ještě naposledy vykoupat.

Při pauze potkáváme chorvatské manžele na velkém skůtru s objemem 650 ccm. Jsou moc milí, prohazujeme pár slov, nakonec nám nabízí ať jedeme chvilku s ním, že nám ukáže pár zajímavých míst. Přijímáme a vydáváme se na nedaleký kopec s velkým bunkrem z války, odkud je nádherný výhled na pobřeží.

 

V městě Senj si připomínáme příhodu s čecháčkem ze začátku tripu a také navštěvujeme místní hrad, kde neskutečně pálí slunce. Moc se nezdržujeme, hrad je moc hezký, ale jen jsme ho obešli a vyrazili dál, prý je na Krku moc hezké místo ke koupání, což zní jako fajn nápad, je nám hrozné horko…

Asi jsme nenašli přesně to správné místo, je tu hrozný bordel – ale za to žádní lidé, užíváme si poslední koupačky a asi v půl páté odpoledne se vydáváme na Slovinskou hranici. Rádi bychom přespali někde kousek za hranicemi, abychom druhý den mohli omrknout jezera a další krásy Slovinska.

 

Hranice! Sbohem Chorvatsko, natěšení na „evropské silnice“ přijíždíme k celnici v budce…

„No, no! Only tranzit!“ jsou slova, která slyším v Interkomu od Lukáše, který jede jako první. Zdá se, že máme 12 hodin na to, abychom Slovinsko opustili. Vyspat se nestihneme a překročit hranici znamená dostat se do Rakouska, kde si spát na divoko netroufáme.

Ani nevím proč nás vlastně nenapadlo se prostě otočit zpátky do Chorvatska, přespat tam a vyrazit ráno… Každopádně jedeme dál, vstříc nejnáročnějšímu přejezdu, jaký jsme kdy zažili. Před hranicí s Rakouskem se rozhodujeme: Alpy překročíme po dálnici. Nemáme na to jet po tmě přes sedla. Zároveň je už moc pozdě na to, abychom někde sháněli ubytování.

Během cesty si dáváme několik zastávek na čerpačkách. Snažíme se alespoň na pár minut spát, což se daří. Vždy máme pocit že musíme spát už alespoň dvě hodiny, ale spíme nejvíce 15 minut.

S vypětím všech fyzických a psychických sil překračujeme hranici do Německa. Odsud jedeme na místo, kde jsme spali první noc. Doufáme že bude volné. Na místě je jeden obytňák, který se rozhodujeme ignorovat, stojí tam asi tak legálně, jako tam budeme spát my. Naše místo za hromadou kůry je prázdné, na nic nečekáme. Stany máme během pěti minut připravené, ani se nesvlékám z kombinézy, jen zavírám stan a okamžitě usínám…

 

12. den, 3900, „Všude dobře, tak co doma“

Skrz Německo projíždíme bez problému, překračujeme hranici do Čech. S blížícím se domovem začínáme mít chuť na první návštěvu restaurace za celý trip. Totiž, na nějakou pořádnou českou prasárnu, jako třeba smažák, s hranolkama a tatarkou. Sen každého gurmána.

Celý trip zakončujeme u nás na terase, s vysněným smažákem, pro který jsme si zajeli ve dvou chlapech na skůtru (mimochodem jeden z nejvtipnějších zážitků za celou cestu). Všichni jsme to ve zdraví zvládli, motorky pořád šlapou. Jsme doma :-)

 

Rád bych poděkoval účastníkům za poskytnuté fotografie, které byly v cestopisu použity.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (30x):


TOPlist