Adriatic east coast trip

4. den, 900 km - Istrie

V noci jsme toho moc nenaspali, zatím nejsme zvyklí na spaní přírodě. Balíme při rozbřesku, asi v půl páté ráno, abychom měli jistotu že tu nikomu nebudeme vadit. Uklízíme bordel a vymýšlíme způsob nakládání s odpadem. Nejsnazší je připnout odpadkový pytel (kterému dáváme jméno „Trashkin“) na hliníkové kufry Jindrova GéeSa. Praktické řešení, které nám vydrželo do konce cesty. Vyrážíme na jih, směrem k Pule. Zastavujeme u městečka Pomer, kde vede něco jako pěší most přes záliv. Zajímavé řešení, využíváme pauzy k občerstvení a očistě řetězů.

Cestou si všímáme změny v dopravě. Nikdo tu moc neřeší předpisy, či dokonce rychlostní omezení. Na silnici je nebývale velké zastoupení seniorů, což nás trochu znepokojuje, zejména proto, že jeden z účastníků měl v Chorvatsku právě díky těmto aspektům vážnou nehodu, kdy bohužel řidič který do něho napálil neměl ani bezpečnostní pás...

Začínáme cítit potřebu vyprat si věci, alespoň je vymáchat ve sladké vodě. Cestou se snažíme najít sladkou řeku, ale jsme moc blízko moře a vše je slané.

Dostáváme se na krásnou část Istrie, po zapadlých cestičkách, které vypadají spíše jako cyklotrasa vyjíždíme lehce do vnitrozemí. Je tu nádherná krajina, která má již ten správný vyprahlý ráz. Kluci zde nacházejí zkamenělé mušle. Na mapě to vypadá, že o kousek dál je něco jako odlehlý přístup do moře, kam by se snad dalo dostat. To se ukáže jako pravda, sjíždíme šotolinový kopeček a dostáváme se na nádhernou cestu podél pobřeží.

Pro jistotu se ptáme místňáků, co šli zrovna kolem, jestli nevadí že tu jsme s motorkama. Trochu nechápavě na nás koukali, nakonec řekli že to je všem úplně jedno – a že stejně nikoho cestou ani neviděli. Přesně to jsme chtěli slyšet! Převlékáme se do plavek a jdeme zkusit moře. Konečně! Konečně nikde nehraje hudba, neřvou lidi a místo toho si užíváme klidu, bzučení cikád a nádherné přírody. Pobřeží je skalnaté, takže se nevíří písek a voda je křišťálově čistá. Rozhodneme se nechat vyschnout stany, které jsou stále mokré od noci v Německu. To trochu komplikuje silný vítr, ale daří se.

Sedláme oře a míříme směr Rijeka. Teda, nejdříve musíme vyjet tu šotolinovou cestičku, kterou jsme sem přijeli. Robert s Fazerem výjezd objíždí, my ostatní na cendurech hodláme vyjet přímo. Není to nic hrozného, uježděná hlína, trochu písku, trochu šutrů. Vyjíždím jako první. Jde to hladce, na chvilku se jen urve zadní kolo, ale motorka odvádí svou práci dobře, trošku s sebou škubneme do strany, ale jinak úplně na pohodu vyjíždíme. Za mnou Lukáš. Poslední jede Jindra, se svým GS. Běžím se podívat jak to zvládá, vidím jak vyjíždí ze zatáčky, najíždí do štěrku, zazmatkuje, pustí plyn, ztratí rovnováhu a celkem slušně padá :-). Tím je určen výherce „Stříbrné náplasti“ za první pád. Naštěstí jsou oba (teda, Jindra i motorka) v pohodě a můžeme pokračovat.

Blížíme se k Rijece, cestou se ptám v místním obchůdku slečny prodavačky jak že to tu vlastně funguje s těmi dopravními omezeními… Její odpověď by se dala shrnout jako: „Protože jsou tu všichni debilové, tak musí mít na každém rohu značku, kterou budou stejně ignorovat.“ To se celkem shoduje s tím, co jsme si mysleli, slečna navíc říkala že rychlost policie nehlídá – a když, tak jen ve městě. Takže se prostě pokusíme splynout s davem, značky neznačky.

Pomalu se smráká a to znamená, že musíme najít další tisíci-hvězdičkový hotel. Podle mapy dojíždíme do méně obydlené oblasti, najíždíme na polňačku a hledáme nějaký plácek. Na začátku je lesní mýtinka, která sice vypadá spíše jako smetiště, ale spát by se tu dalo. Ono upřímně, všude v Chorvatsku kousek za turistickou oblastí to vypadá jako smetiště. Je nám z toho trochu smutno, ale lesy zde zřejmě plní úlohu sběrných dvorů. Nechápeme jak někdo může být takové prase a vyhazovat věci v lesu, když i my si s sebou vezeme vlastní popelnici… Ale co se dá dělat. Fascinuje nás, jak s přehledem Robert zvládá na Fazeru offroadové části cesty. O kousek dál nacházíme asi nejvíce podivné místo za celý trip.

Nenápadná cestička kamsi do lesa, která se po chvilce mění v posekanou cestu – kolem jsou polorozpadlé staré zídky, tráva je posečená. Jako by to bylo tábořiště, kde ještě včera někdo byl. O kousek dál je vybudovaný posed, který míří okénkem přímo na něco, co vypadá jako barel s vodou (asi sprcha?) na stromě, na kterém je i fotobuňka s reflektorem, možná s kamerou. Trochu nám to tu nahání husí kůži. Děláme si legraci že jde o obětní místo nějaké sekty a raději se vracíme zpátky na zabordelenou mýtinku. Tentokrát rozděláváme stany, máme čas i na kratší posezení, popíjíme místní pivko. Není vůbec špatné! Jen bohužel nemáme lednici… I když o kousek dál se jedna stará válí.

5. den, 1200 Km – Čecháček a bývalé letiště

Probouzím se chvilku před budíkem. Sice je poměrně chladno, ale cítím se nejvíce vyspalý od začátku tripu. Včera jsem si všiml, že mi nefunguje 12V zásuvka na mašině. To by znamenalo že bych do konce tripu musel škemrat kolegy, abych si u nich mohl nabíjet. Taková představa se mi nelíbí, tak se pouštím do opravy. Nemohu na to ani za boha přijít, zdá se, že všechno funguje. Pojistka je OK, propojení baterka → zásuvka je OK, připojení na baterku je taky v pohodě… Pro jistotu všechny kontakty rozpojím a znovu zapojím. Stále to však nefunguje. Nakonec se mi Lukáš s úsměvem zeptal, jestli mám vyzkoušený ten USB adaptér, přes který se snažím nabíjet. Cítím se trochu jako idiot, když na jeho motorce zjišťuji, že závada je opravdu jen v tom adaptéru. Nevadí, koupím nový a bude vyřešeno.

Dnes ráno nás také čeká jedna smutná věc – Robert se musí vrátit domů. Jednak kvůli osobním povinnostem, druhak z rodinných důvodu. Snažíme se ho sice překecat, ale je vidět že je vzorný manžel a táta. Loučíme se klaksonovými famfárami a dál už jedeme jenom ve třech.

Chtěli bychom se během dne dostat do areálu bývalého letiště v Željvavě, což je sice kus cesty, ale nic co by se nedalo zvládnout. Projíždíme Rijekou, kde tankujeme a dokupujeme vybavení ve sportovních potřebách. Mě se daří sehnat nový adaptér na USB, který funguje, takže si mohu konečně nabíjet svá zařízení.

Cesta zatím vede dál po pobřeží, kocháme se krásnými výhledy a bavíme se přejezdem mostu, na němž fouká tolik, že musíme jet v náklonu.

Zastavujeme ve městě Senj na koupání. Pláž je tu oblázková bez ježků, voda průzračná. Fouká vítr a moře je pocitově ledové, ale to nám nevadí, koupeme se, blbneme, žertujeme a užíváme si, že nám konečně chvilku není vedro. Nevím jak se to stalo, ale v jednu chvíli na nás začal povykovat člověk, co ležel na druhé straně pláže – čecháček – s tím, že jestli nám „není hanba s*át do moře“. Samozřejmě nikdo z nás nic takové nedělal, netuším jestli si ten člověk léčil nějaké své komplexy, nebo opravdu nabyl dojmu že jsme něco takové dělali (domnívám se že to ani není možné, vzhledem k tomu jak byla ta voda ledová). Každopádně jsme mu slušně popřáli hezkou dovolenou a začali se trochu stydět za to, že jsme stejné národnosti.

Cestou k Željavě míjíme Plitvická jezera. Nemám čas si park projít, tak alespoň hledáme místo, odkud je na něho vidět. To nakonec nacházíme, obdivujeme krásu parku, trochu litujeme že musíme jet dál, ale nedá se nic dělat.

Jak se blížíme k hranicím s Bosnou, začíná na silnici citelně přibývat policejních aut. Netuším proč, jestli kvůli přeshraničnímu styku, kontrole nákladu… Netuším, jedeme dál. Vjíždíme do areálu letiště, chvilku hledáme dráhu, okolní krajina nás fascinuje. Tráva si razí cestu skrz beton, příroda si bere zpět co, co ji patří. Když se dostaneme na hlavní dráhu, spadne nám čelist.

To co vidíme připomíná spíš Scenérii z post-apokalyptického filmu, než Chorvatsko. Dráha je obrovská, má 2,5 km na délku, což se nezdá, ale vypadá skoro nekonečně. Chvilku jen tak blbneme, zkoušíme maximální rychlost, dáváme závody ve sprintu… Potom už hledáme podzemní hangáry, díky kterým je toto místo známé. U vstupu se potkáváme s mladým Chorvatským párem, kteří přijeli chvilku po nás. Když se chystáme vejít do tunelu, zastavuje u nás policejní auto. Trochu mi zamrzne, nemáme tu oficiálně co dělat, na začátku jsou cedule (které sice nejsou moc vidět, ale když je člověk hledá, tak najde) informující o zákazu vstupu. Místní policajti jsou zdá se frajeři, jen nám mávnul, řekl ať nechodíme moc hluboko a jel si zase po svém.

Vstup do tunelu je zajímavý, vchází se skrz otvor, který je na míru přizpůsobený Migu-21. Tunely jsou v havarijním stavu, na mnoha místech visí těžké kusy betonu jen na armaturách. Tají se nám dech, doslova na nás dýchá historie tohoto místa. Jak postupujeme, ubývá světla, až nakonec jsme v absolutní tmě. V tu chvíli jsem rád, že s sebou táhnu svoji velkou čelovku, která si s tak obrovským prostorem dokáže alespoň trochu poradit. Strop tunelu je odhadem minimálně 15 metrů vysoko, šířka tunelu bude podobná. Postupujeme stále hlouběji a hlouběji, cestou míjíme vyřazené vojenské vybavení, všudypřítomný chorvatský bordel a občas nějakou díru v zemi. Procházíme přes křižovatku, kde se od nás odpojují naši společníci. Dál jdeme sami. Na konci se dostáváme do zavalené části, raději se otáčíme a pomalu se ubíráme zpátky k východu.

Při popojíždění v areálu se mi daří položit motorku, neboť jsem zastavil, dal nohu na zem – ale byl tam písek na asfaltu, po kterém mi noha ujela. Já zůstal stát, motorka padla pode mně. Prý si za to zasloužím cenu za nejdebilnější pád, byť stále tvrdím že to vlastně pád ani nebyl.

Někde by se tu měla nacházet i stará očesaná DC-3. Pořád ji nemohu najít. Míjím opět pány policisty – a ptám se jich, jestli náhodou netuší, kde bych vrak našel. Naprosto ochotně mi popíšou cestu, popřejeme si hezký den a jdeme si zase každý za svým. Měli pravdu! Během pár minut stojíme u vraku. Je to zajímavá podívaná, z letadla zbylo vlastně jen torzo, které je volně přístupné. Neodoláme a lezeme dovnitř. Není zde už ani podlaha, pohybujeme se jen po traverzách trupu, procházíme po celé délce letadla, do kokpitu a zpátky. Úžasný zážitek! Nechápu jak je možné, že je to tu volně přístupné. U nás by to bylo dávno zavřené, kvůli bezpečnosti. Ale je to super!

Trochu ztrácíme pojem o čase. Je skoro tma, u hranic spát raději nechceme – vzhledem k zvýšenému počtu hlídek policie, tak nám nezbývá než se vydat někam dál do vnitrozemí, do nižších nadmořských výšek kvůli zimě. To znamená že musíme přejet přes hory, ale i po tmě si všímáme výhledů na světla vzdálených měst. Nakonec se ubytováváme na poli, v zemědělské oblasti, kde široko daleko není žádná vesnice. Raději dáváme motorky i stany úplně na kraj, nechceme někomu rozrývat (byt sklizené) pole, čímž trochu rezignujeme na nenápadnost, ale začínáme mít pocit, že i kdyby, tak to stejně bude každému jedno… Je půl jedné ráno, teplota někde pod deseti stupni, je nám zima. Oblékáme termoprádlo a vůbec všechno, co máme. Já mám na sobě spodní prádlo, vrstvu termoprádla, dvě trička, tepláky a motorkářskou kombinézu. Přes hlavu fleecovou kuklu. Balím se do spacáku a stahuji si to kolem hlavy. Snad se vyspím a teplota už nebude klesat…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE