Víkendovka Český les

Den první

V sobotu jsem oproti původním plánům vyrazil pozdě, až kolem desáté hodiny. Počasí jak malované, a tak pěkně na starou Plzeňskou a do Rokycan. U benzínové pumpy v Mýtě jsem se zastavil na kafé v kelímku. Natrefil jsem tam na docela velkou motorkářskou sešlost – samé velké motorky. Nevím, odkud přijeli, ani kam odjeli. V Rokycanech odbočka na silnici č. 183 a hurá do Domažlic.
Další zastávku jsem udělal u obce Nebílovy, prý známé zámkem a ovocnými sady, zejména speciálně vyšlechtěnou odrůdou jabloně „Nebílovský sklenáč“. Mám na jablka alergii. Před obcí, na místě s krásným výhledem, stojí malé odpočívadlo s lavičkou, kde je radost posedět, posvačit a do kraje pohledět. Do centra obce a k zámku je to pak pěkný sešup. Před Přešticemi jsem potkal úplně profesionálně připravené závody RC modelů autíček. Měli tam v trávě vysekaný závodní okruh. Zajímavá podívaná! Docela jim to jezdilo. Na mostě přes Úhlavu sv. Jan, do kamene vytesán. Před obcí Srbice jsem vyjel na malý kopeček, k malému kostelíku sv. Víta, prý založeném roku 1199. Vlastní stavba v pozdně románském, ranně gotickém slohu je pěkně opravená. Před kostelíkem se tam údajně nacházelo opevněné hradiště.  Z malého, ale poměrně nápadného kopečku byl nádherný výhled.
V Domažlicích mám vždycky zvláštní pocit. Jako město se mi moc líbí, ale mám k nim takový dvojaký vztah. Ve svém mládí jsem zde strávil rok socialistické absíkové  vojny, tenkrát ještě povinně a u BIGOŠŮ. Na tento rok téměř kriminálu nelze zapomenout, ani na vyražený zub, jehož implantát nosím dodnes.  Kasárna ještě stojí, ale už mají trochu jinou tvář. Ty domy, u kterých to šlo, jsou přestavěny na bytovky, něco se postavilo nového, něco se stlouká, aby z toho něco bylo. Z „BUZERÁKU“ je parkoviště. Jen benzínová pumpa ještě slouží původnímu účelu. Netankují zde tanky, gazíky a BVP (pro ty mladší – bojové vozidlo pěchoty), ale každý, kdo si zaplatí. Právě zde jsem strávil značnou část svých vojenských časů. V domě, kde jsem sepisoval papíry o spotřebované naftě, oleji a benzínu je teď hospoda. Zajásal jsem nad tím protikladem, ale byla zavřená. Z plotu, zevnitř zoufale obcházeného kolem dokola celý rok, je jen malý zbytek. Asi jako z Berlínské zdi.
Jiná pohádka byla na VÝHLEDECH. Široký výhled do kraje, opravdu malebný, správně vybrané místo.A socha J. Š. BAARa.  
„ PANE BOŽE! VŠECHNY STRUNY V SRDCI MÉM JIŽ POPRASKALY. JEDNA JEDINÁ MI ZBYLA. MILUJEŠ-LI MĚ – DEJ - ABYCH SMĚL NA NÍ ZAHRÁT PÍSEŇ O LÁSCE K TÉTO TVRDÉ KAMENITÉ ZEMI.“     

No vida, Jindřich Šimon Baar, představitel českého vesnického realismu, působil mimo jiné také v Ořechu, což je u nás v Praze za rohem. Chodsko a jadrný selský lid v jeho románech žijící nenávratně zmizel v houštinách dějin, ale Jan Cimbura se pěkně čte dodnes. Dole, pod VÝHLEDY na mě čekalo zoufale rozkopané Klenčí p. Čerchovem.  Pak začaly moto-toulky Českým lesem tam a zase zpět, jak zákaz vjezdu dovolil. Nový Kramolín, Vlkanov, Mnichov, Vranov, Závist, Bývalý Václav, Bývalý Lískovec, Karlova Huť, Rybník atd. Tam někde jsem vyhledal loučku k přespání a spal pod hvězdami.

Den druhý

Ráno jsem sbalil a začal se toulat nanovo. Při té příležitosti jsem také navštívil mýtinu na Pleši. Krásné místo. Z bývalé nejlidnatější zaniklé německé vesnice "Plöss" na Domažlicku (719 obyvatel) tam zbyly jen základy kostelíka a bývalými německými usedlíky obnovený hřbitov. Při cestě ke hřbitovu stojí torzo sochy sv. Jana Nepomuckého darované obci "Plöss" vrchností roku 1813. Sv. Jan, do kamene vytesán, úplně stejný jako u Přeštic. V hlubokém zadumání jsem tam procházel, a marně hledal nějaký smysl a spravedlnost. Nenašel. Na hřbitově byly i hroby mladých mužů mezi dvaceti a třiceti, s rokem úmrtí 1942 a 1943, padlých za Německou říši např. ve Finsku, nebo jiných místech Evropy. Kdo je bez viny?
Nebylo možné přehlédnout Velký Zvon (862 m n. m.) lesnatý, kamenitý vrch, který leží poblíž státní hranice. Jeho strategickou polohu využívala v dobách minulých ČSLArmáda. Postavila zde vysoký, nepřehlédnutelný pozorovací objekt, který byl prý před nedávnem ještě přístupný a poskytoval nezapomenutelný výhled. Dnes objekt obepíná dokonalý, super nový plot a cedule s namalovanou kamerou a nápis VOJENSKÝ OBJEKT - VSTUP ZAKÁZÁN! No, tak ono se toho zas tolik nezměnilo, jen o trochu víc dokonalejší elektroniky a stará PS rota dole pod kopcem se může dál klidně rozpadat.
Obec Železná a hraniční přechod mají úplně jinou atmosféru. Euro-asijský trh, benzínová pumpa a „nově otevřená“ restaurace s parkovištěm, plná Němců, kteří si dávali pár metrů za hranicí nedělní oběd a cigaretku „um tschechische  Preise“. Využil jsem příležitosti, a také přejel hranici „hin und zurück“, jen do městečka Eslarn. Oběd jsem si tam nedal. Pak po malých silničkách na Rozvadov, Přimdu, Bor, Planou a Teplou. Dramatičtější situace nastala u záludné vesničky Mchov.  Cesta přes náves tam končí můstkem přes dálnici a pak překvapivě pokračuje jen polní cesta s hluboce vyjetými kolejemi, velmi obtížně průjezdná.  Vydržel jsem, a v Lužné byla zase okreska. Ale šlo o "Mařenku" a o ústa!!!
U kláštera Teplá jsem se zastavil a v obchodě se suvenýry zakoupil lahev s třešňovou medovinou, aby ty moje ženský doma, z výletu taky něco měly.
Pak "Mařenka" pokračovala dál na Toužim, Žlutice, Chyše a Lubenec.  Byl jsem překvapen, jak krásnou krajinou se projíždím a moc si to užil. Lubencem už prochází Karlovarská a já mazal do Prahy už jedním tahem. Tachometr za oba dny poskočil o 480 km.
náklady na benzín:     530,- Kč
náklady na jídlo i s láhví medoviny:  330,- Kč

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE