Šumperk s návratem podruhé

Nikdy bych neřekl, že budu znovu psát cestopis s tímto názvem. Od toho prvního uběhlo už čtrnáct let (omlouvám se těm, kteří by chtěli kulaté číslo), ale tak nějak to dopadlo a v následujících řádcích zjistíte proč a taky jak.

Kapitoly článku

Jak už se stává pomalu tradicí, červenec bývá obdobím, kdy s tátou podnikáme motovýlety po naší vlasti. Vždy to je pečlivě naplánovaná trať, která pak sama přinese nějaké ty zážitky a okolnosti. Ani ten letošní rok nesestával pouze ze suchého absolvování všech vytyčených bodů trati, proto se i vy můžete potěšit nějakými zprostředkovanými emocemi.

Už v dlouhodobých plánech jsme věděli, že vyrazíme někam na východ. Po loňských zkušenostech jsme zkrátili denní nájezd, abychom toho neměli moc a byli schopní si cestu i užít. Bylo to i kvůli tomu, že se táta zřejmě po loňské kilometrové náloži rozhodl sabotovat letošní výlet, a tak si radši zlomil palec na ruce, než aby se mnou musel někam jet. Naštěstí si to blbě vypočítal a ruka se mu stihla zahojit. Proto jsme to nechtěli přehánět a zvolili jsme trať, která umožní v nejhorším případě efektivně navázat na nějakou dopravní tepnu a rychle se přesunout domů. Při plánování noclehu jsme také chtěli využít nějakých opěrných bodů, které v dané lokalitě máme, a proto jsme se rozhodli přenocovat na letišti v Šumperku, kde mám v místním aeroklubu spoustu kamarádů. Domluvení noclehu bylo otázkou dvou telefonátů a tím bylo vyřešeno to nejpodstatnější.

Trasa byla navržena jako dvoudenní. Tedy první den tam, víceméně předvídatelnou trasou Turnov – Jičín – Lázně Bělohrad – Miletín – Jaroměř – Dobruška – Rychnov nad Kněžnou – Žamberk a do Šumperka přes Suchý vrch. Druhý den návrat zpět, ale přes Červenohorské sedlo, Jeseník, Klodzko, Náchod, Trutnov a Polskem objet Krkonoše a zpátky přes Harrachov domů.

Na první část cesty jsme přibrali mého kolegu Honzu z práce, který je novopečeným motorkářem a náš společný výlet se pro něj stal první delší jízdou na novém stroji. Start výletu tedy proběhl nikoliv v Turnově, ale vlastně už v Praze, kde jsme to po obědě v práci zapíchli, nastartovali své stroje, zaburáceli pod okny svých kanceláří a zmizeli našim kolegům v prachu cesty a dýmu výfukových plynů na cestě vstříc novým dobrodružstvím.

Měl bych také něco uvést k našim strojům, které jsme sedlali: Táta jel opět na stopětavdacítce Sachs MadAss, která v minulém roce vypověděla službu už po prvních pětadvaceti kilometrech. Letos, po výměně motoru (ten průšvih byl docela zásadní) jela jako nová, proto jsme u tohoto stroje již neočekávali žádné problémy (haha). Bohužel se roznemohla ta druhá koloběžka, se kterou táta absolvoval loňský výlet a se kterou jsem chtěl jet já. Ukázalo se, že od té doby vlastně vůbec nejela a nějak odmítla vykazovat rovnoměrný chod motoru a celkově nebyla ve stavu schopném absolvovat bezproblémový výlet kolem česko-moravsko-polského komína. Takže i letos jsem nakonec jel na svojí Multistradě 620. Honza doplnil naši sestavu strojem Triumph Thunderbird Sport 900.

 

Byl bych špatným plánovačem, kdybych neprovedl meteorologickou přípravu. Počasí dodalo prvnímu dni správný prvek napětí, protože od západu postupovala studená fronta plná bouřek. My jsme jí cestou na východ sice trochu ujížděli, ale bylo jasné, že někde nás dostihne. Samozřejmě jsme nevěděli kde.

Start části teamu tedy proběhl v Praze. Chytře jsme počkali, až přejde první vlna bouřek, abychom se mohli bez deště prosmýknout na sever. Po najetí na dálnici D10 proběhl povinný a nudný přesun z bodu A do bodu B do Turnova, který byl pouze v Mladé Boleslavi přerušen krátkou epizodkou ve stylu: „Nejede to!“ – „Došel benzín“ – „Aha, rezerva“ – „Jedeme dál“ (Vypadáme teď trochu jako nemehla, ale tak to není. Jsme technicky celkem kompetentní. Jenže o čem bych pak psal, že…).

V Turnově přebalení věcí, kafe za sledování radaru a tmavnoucího západního obzoru, startovní fotka a bez dalšího zdržování start v plné sestavě směrem na východ. Pohled na radar stále ukazoval okénko, které se za námi postupně zavíralo, ale šance na jízdu v něm byla více než slibná. Navíc přílišný náskok by byl vůči přírodě nečestný a nesportovní a bez správného napětí není dobrý příběh.

Přes nesoulad strojového parku jsme jeli celkem pohromadě, poněvadž výkon našich strojů byl nepřímo úměrný našim zkušenostem, a proto se často stávalo, že ten na nejslabším stroji nám v zatáčkách ujížděl, protože to na rozdíl od nás zelenáčů uměl (a s tím krátkým rozvorem to tam líp zlomil). Do Jičína to byla nutná jízda po frekventované silnici, objížďka Jičína severem stejně jako už po několikáté. Znova jsem si v tomto místě vzpomněl, jak jsem tudy kdysi projížděl na Babetě nebo i později s tátou cestou z Kohútky. A ani rozbitý asfalt nedoznal kromě nových děr a záplat nějakých zásadnějších změn. Za Jičínem jsme se napojili na silnici do Lázní Bělohrad a od tohoto okamžiku už se dá mluvit o zábavné jízdě na motorce. Je to především relativně kvalitním povrchem vozovky a také tím, že trasa je příjemně členitá. Počasí bylo až na zakaboněný západní obzor zatím přívětivé a opět jako loni jsem upekl navigaci v telefonu – řešením bude zřejmě RAM.

Přes Miletín a Lázně Velichovky jsme dorazili do Jaroměře a pokračovali v protisměru po „kohútkovské trase“ do Dobrušky. Další místo, na které si vždycky vzpomenu, jsou Bohuslavice. Východně od nich před obcí Pulice je potok a podél něj taková řada topolů a vedle krásné široké pole. Kdysi jsem tam seděl s Blaníkem na plachtařských závodech a nikdy by mě nenapadlo, kolikrát kolem toho pole ještě pojedu. Západní obzor se stával stále tmavším a při jedné zastávce jsme byli telefonicky informováni z Prahy, že tam proběhlo jakési bouřkové inferno. My jsme samozřejmě byli v pohodě, protože jsme byli dobře připraveni. Předpověď nechystal žádný žabař (já), navíc jsme silou ducha donutili frontu rozpůlit se vedví a vyhnout se nám obloukem.

 

Pokračovali jsme za sucha pokojným tempem do Dobrušky a dále do Rychnova nad Kněžnou. V Rychnově se vedení ujal Honza, který má zdejší kraj dobře projetý ze svých rodinných rekreací. Vedl nás absolutně nejlepším úsekem dnešního dne. Jedná se o trasu Rychnov nad Kněžnou – Javornice – Pěčín – Žamberk. To byla nádhera. Místní to pravděpodobně dobře znají. Ostatním to mohu jen a jen doporučit. Krásné zatáčky, stoupání střídané klesáním, škoda mluvit. Po těch rovinkách předtím to byl skutečně nejlepší zážitek dne. Za odměnu.

Odměnili jsme se pak ještě jednou v Žamberku. Birellem, pak druhým a možná ještě jedním. Dostihla nás totiž ta fronta. Zaparkovali jsme v Žamberku přímo na náměstí, usedli jsme na zahrádku pod slunečníky a čekali, až to přejde – místo inferna proběhl průměrný deštík se slabou zvukovou a světelnou kulisou. Opět jsme s tátou zavzpomínali, jak se zde tenkrát sešly celkem tři Sachsovy stroje.

 

Tady také končila naše společná cesta. Po dešti Honza vyrazil za svým vlastním dobrodružstvím, které končilo za tmy kdesi na Vysočině, doufaje, že tam nalezne svoji rodinu. Oni naopak doufali, že se s ním vůbec ještě někdy shledají…

S tátou jsme se rozhodli v Žamberku rovnou vyřešit večeři, proto jsme navštívili místní pizzerii a naplnili hladové žaludky. Spokojeni a odpočati vynucenou přestávkou jsme vyrazili na zbývající část cesty do Šumperka, která proběhla bez nějakých význačných událostí, tedy až na to, že v serpentinách mi vždycky na tom kozím dechu ujel. Prostě tam tu Multistradu ještě neumím pořádně složit. Ale má chvíle jistě jednou přijde :-)

 

Do cíle jsme dorazili v pořádku, poslední epizodou byl pokus o nalezení bankomatu v centru Šumperka. Je to zážitek, pokud jedete na motocyklu po zmoklých kočičích hlavách a všude jsou samé jednosměrky a vy to tam neznáte.

Na letišti na nás čekali mí kamarádi, naopak nás nečekal člověk, který nás měl ubytovat. Má poblíž ještě penzion a přijel, až když zavřel výčep. My jsme se mezitím posilňovali v aeroklubu a vlastně jsme měli už vypracovaný plán i pro případ, kdyby nebylo kde složit hlavu. Kamarádi v aeroklubu se o vás vždy postarají! Nakonec to nebylo nutné. Byl nám nabídnut pokoj v penzionu i s odvozem (velmi sympatickým), prohlídkou soukromého pivovaru včetně ochutnávky, kterou jsme si odnesli až na pokoj. Mé počitadlo kilometrů se dnes zastavilo na čísle 278.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (9x):


TOPlist