Šumperk s návratem podruhé

Ráno jsme dostali snídani a opět jsme byli stejně milým způsobem, jako večer, dopraveni na letiště. Počasí oproti včerejšímu dni nehrozilo žádným deštěm a čekal nás slunný letní den, který byl jako stvořený pro vyjížďku na motocyklu. Plni očekávání jsme vyrazili na druhou etapu našeho letošního výletu. A začali jsme rovnou Červenohorským sedlem. Byl to vrcholný zážitek druhé etapy naší cesty, o čemž svědčí i zdvižený (čerstvě srostlý) palec, kterým mi táta signalizoval po průjezdu jedné ze zatáček té nekonečné atrakce směrem vzhůru. Nedalo nám, abychom si alespoň neudělali fotku v jedné ze zatáček. Doufám, že se rekonstrukce silnice dočká i severní strana sedla, která byla bohužel o poznání horší. Příliš to ale naši náladu nezhoršilo, protože jsme tam byli na motorkách poprvé a bylo tam krásně.

Z Jeseníku jsme vyrazili po silnici č. 60 na Javorník a Bílou vodu a kopírovali naši severní hranici. Je to krásný úsek pusté a zvlněné krajiny pod Rychlebskými horami, kde klikatá silnice jako krajka lemuje naši státní hranici a už za příkopem začíná rozlehlé Polsko.

V Bílé vodě jsme do Polska přejeli - byla to téměř lesní cesta. Pak jsme najeli na silnici 46 ve Zlatém Stoku a u první polské pumpy potkali Čechy na motorkách někde z Plzně. Po silnici jsme pokračovali dál směrem ke Klodzku. Silnice byla hezká, houpavá, ale i frekventovaná. Klesali jsme postupně z kopců dolů a bohužel jsme najeli i na obchvat kolem Klodzka. Ono to vypadá, jakoby to měla být nějaká tragédie, ale vzhledem k naší průměrné rychlosti (Sachs max. 90km/h po rovině a 60km/h i míň do kopce) to byla zbytečně dlouhá a fakt nudná zajížďka. Příště asi radši skrz centrum.

Mým cílem bylo projet oblastí Stolových hor. Stálo to trochu navigování a zastavování, ale nakonec jsme přece jen našli tu správnou odbočku a udělali odklon od ideální kurzovky směrem domů. Ze silnice 8 jsme uhnuli na okresku č. 388 na Radków. Cesta je kopcovitá i zatáčkovitá a motorkář si přijde na své. V obci Ratno vás navíc uvítá docela velký hrad. Pak už následuje průjezd stolovými horami. Byla to směs dvou pocitů: Na začátku euforie z úplně nového povrchu, krásných zatáček a fascinujících pískovcových skal podél cesty a pak tvrdá realita v úseku, kde rekonstrukce silnice ještě neproběhla. Cesta končila ve městě Kudowa Zdrój, kde se sice kvalita asfaltu vrátila k normálu, ale ocitli jsme se v místním turistickém centru, takže poněkud utrpěla zase ta motorkářská stránka cesty.

Průjezd stolovými horami proběhl již během značného hladu, který nás začal trápit. Tím klesla i naše morálka a spolu s ujetými kilometry (i včerejšími) jsme toužili po odpočinku. Toho se nám však ještě nějakou dobu nemělo dostat. Vrátili jsme se do Čech a během průjezdu Náchodem jsme nenarazili na žádnou provozovnu, kde bychom chtěli vyměnit svoje úspory za uspokojivou náplň břicha. Tu jsme našli až v Červeném Kostelci. Předtím jsme si ale užili moc krásnou silnici č. 14, která vede z Náchoda do Trutnova, kde jsme z ní odbočili na Bernartice a znovu do Polska.

Opět jsme přejeli hranici a byli jsme v Polsku. Českou stranu Krkonoš známe, tu severní moc ne. Hory zde padají mnohem prudčeji do roviny, a tak se z této strany Krkonoše zdají mnohem majestátnější, než od nás. A Sněžka, která je z české strany schována mezi ostatními horami zde působí jako skutečná dominanta pohoří. Silničky byly příjemně klikaté, škoda jen horšího povrchu. Za hranicí v Lubawce jsme odbočili na silnici č. 369 na Jarkowice a Kowary. Minuli jsme vodní nádrž Sósnowka a ve městečku Sobieszów to přišlo…

Závada! Ve skrytu duše jsem doufal, že nějaká takováto epizoda přijde, protože bez toho by můj cestopis byl jistě jen plytkým výčtem bodů trasy. Ale takhle ne. Teď už o něco jde. V cizí zemi, na chodníku v červencovém vedru odmítl Sachs poslušnost a přestal dávat jiskru. Genialitu tomuto momentu dodal ještě místní stařík, který se zájmem pozoroval naše počínání při snaze rozpohybovat germánský stroj značky Sachs. Po chvilce se s námi dal do hovoru a odvedl nás za roh, aby se nám pochlubil svým zánovním a samozřejmě naprosto spolehlivým polským strojem značky Junák (nebo to byl Romet?), který netrpí absolutně žádnou závadou (i když má podobný čínský motor). Užíval si chvíle svého triumfu a my jsme mu ji přáli.

Nakonec to byla spínací skříňka. Vyřešili jsme to tím, že jsme připojili zapalování napřímo k baterce. Sachs naskočil, zamávali jsme polskému dědovi a pokračovali na Sklarzskou Porebu a dál do Harrachova směrem domů. Tady už to důvěrně známe a netřeba nějakých map a navigací. Ze Sklarzské Poreby do Čech je to další motorkářská atrakce, kterou doporučujeme všem, kteří by ji snad ještě neznali.

Zde jsme narazili na zajímavou službu, kterou poskytuje jeden polský fotograf: Ve fotogenických zatáčkách pořizuje snímky projíždějících motorkářů, kteří si pak mohou za pár korun koupit kvalitní fotku a třeba si ji doma pověsit na zeď. Pokud sledujete jeho stránky nebo facebook, víte dopředu kdy a kde bude fotit, a máte tak šanci si včas naplánovat výlet správným směrem. V rámci regionu fotí i v Čechách, takže nemusíte ani za hranice.

O pár minut později jsme se přehoupli přes Harrachovské sedlo a naposledy přejeli státní hranici. Moje cesta končila pár kilometrů za Harrachovem – v Kořenově. Tam jsem měl rodinu, která na mě čekala. Dali jsme si kafe, občerstvení a táta potom vyrazil již známou cestou domů, aby i on ulevil své zadnici a zapomněl na delší cestovatelské choutky minimálně na rok, než se zas rozhodne se mnou někam vyrazit. Dnes to bylo až do Turnova 331 km.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE