Kruškami, Jižními Čechami i Vysočinou

Toto vyprávění má v sobě vše, co by správný cestopis měl mít: radost, krásné zážitky, peripetii v podobě technické závady, napětí, i nějaké to fyzické utrpení. Bohužel ne vždy tyto části píše život v takovém pořadí, aby děj postupně gradoval a čtenáři dostali naservírované drama s napínavým rozuzlením na konci. Tohle bude tak trochu naruby, takže lze očekávat nevšední čtenářský zážitek.

Kapitoly článku

Stejně jako minulý rok, i letos jsme se s tátou rozhodli v prvním červencovém týdnu uskutečnit nějakou tu jízdu na motocyklech. Plánovaný časový rozsah jsme rozšířili na tři a půl dne a ambiciózní trasu jsme hodlali, opět stejně jako vloni, absolvovat na koloběžkách typu Sach MadAss 125. Já jsem si koncem minulého roku konečně koupil svůj vysněný motocykl, konkrétně Multistradu 620, přesto celkem logicky nedávalo velký smysl s ní absolvovat výlet po boku malé stopětadvacítky, proto jsem opět požádal sestru o zapůjčení té její, neboť dvě motorky stejného typu si sednou mnohem lépe.

Plánovaná trasa vedla z Turnova do Tisé u Děčína (1. nocleh), přes celé Krušné hory do Lubů u Chebu (plánovaný otočný bod – továrna na smyčcové nástroje) do Bochova (2. nocleh) a další den přes západní Čechy (Vodní hrad Švihov, Rabí) až do těch Jižních (Hoštice u Volyně) a nakonec do Černovic na hranici Vysočiny (3. nocleh). Poslední den návrat domů Vysočinou, přes Kácov, Rataje, Kolín a Polabím zpátky domů. Noclehy jsme měli zajištěné u příbuzných a to mezí tím bylo kromě několika předem daných bodů ponecháno momentální situaci. Po loňských zkušenostech jsme se dovybavili držákem mobilního telefonu a napájecím kabelem.

Všechno je super, výhled počasí optimistický, já nasedám na Ducatku a jedu do Turnova, kde ji uložím do garáže. Po chvíli příprav můžeme vyrazit na zkrácenou odpolední etapu do Tiských stěn, abychom druhý den ráno měli před sebou začátek dlouhé krušnohorské etapy, kterou si tak budeme moci v poklidu a bez nějakého časového stresu užít. V Tiském kempu na nás už čeká zbytek mé rodiny, který tam tráví s kamarády horolezeckou dovolenou, soudek lehkého piva z malého pivovaru a pár buřtů u táboráku. V Turnově se již plánuje dámská jízda a my s tátou vyrážíme na tu pánskou.

První kilometry vedou po dálnici, ale jen kvůli tomu, abychom u Mnichova Hradiště sjeli a mohli si užít půvabnou přírodu Máchova kraje. Míříme vstříc letnímu slunci, které dnes zapadne velmi pozdě a naše cesta díky tomu proběhne za světla a v příjemnějších teplotách. Před rokem mi to ani nepřišlo, ale letos se mi zdá, že když jsem přesedl z Multistrady, tak už nejedu na motorce, ale spíš na barové stoličce. Ale za pár kilometrů si určitě zvyknu a všechno bude fajn.

Nestihl jsem to. V obci Dolní Krupá táta zastavuje, že mu prý něco divně rachtá v motoru. Chvíli nad tím spekuluje, pak opatrně vyráží dál. O kousek dál, v centru obce Kuří Vody naše cesta končí. Motor je zřejmě KO, rachotí čím dál víc. Dál se neodvážíme ani metr. Voláme sestře, ta zapřahá za auto přívěs a jede pro nás. Já odhlašuji nocleh v kempu a otáčím to po ose zpátky. Sejdeme se opět doma. Dámská jízda v hajzlu, pánská taky a všichni jsou dost nas… špatně naladěni.

Co teď? Výlet se nám vzdávat nechce, přece jen jsme se těšili a plánovali půl roku. Nakonec tedy pojedeme, táta na ségřině motorce, já na svojí velké. Ale až ráno, teď už je pozdě. Musíme vstávat brzo, protože nás budou čekat celé dvě etapy. Popíjíme víno a já u toho přemýšlím, jestli inženýři v Bologni počítali s možností, že se najde magor, který s Multistradou pojede 1000km maximálně na trojku…

Ráno vstáváme před šestou. Zabaleno máme, vyrážíme tedy hned. Kochací trasu Máchovým krajem rušíme, jde nám o rychlý přesun do Tisé, abychom dorazili v nějakou normální hodinu. Jedeme po dálnici přes Liberec (tam oblékám nepromok, protože mi je poněkud zima) a pak klasicky po třináctce do Děčína. Odtamtud vede do Tisé několik hezkých cest, volíme tentokrát tu z Jílového nahoru na Sněžník a pak po náhorní planině do kempu v Tisé. Tam přijíždíme na ranní kávu, snídani (pro nás svačinu) a posouváme se tak včas do startovního bodu krušnohorské etapy podle původního plánu. Už je zase dobře a doufáme, že všechny problémy jsme nechali daleko za sebou.

Startujeme motorky a zahajujeme část trasy, na kterou jsme se těšili snad nejvíc. A první kilometry i mnoho dalších nás v tom utvrzují. Jedeme po krásných zatáčkovitých a přitom kvalitních silničkách, které jsou široké tak na jedno a půl auta, kocháme se krásnou přírodou a není zde téměř žádný provoz. Přes Krásný les, Adolfov a Fojtovice přijíždíme na Cínovec. První kousek je za námi a jsme opravdu nadšení. S radostí se vydáváme dál. Čeká nás asi ještě 200 takovýchto kilometrů, to bude něco. Míříme na Moldavu, před ní odbočujeme k vodní nádrži Fláje. Cestou pořizujeme nějaké ty fotky.

Pokračujeme na Klíny, Mníšek a na Horu Svaté Kateřiny. Děláme malou pauzu a přemýšlíme, jak dál. Chceme jet na Brandov a pak po české straně. Ptáme se místních, ale příliš se nám to nepozdává, proto raději volíme cestu Německem. Do Čech se vracíme až na přechodu na Hoře Svatého Šebestiána. Cesta Německem je příjemná, ale silnice je kupodivu v horším stavu než u nás. Velice rádi opouštíme frekventovaný tah do Německa a vracíme se na malé krušnohorské silničky.

V obci Celná, kde nás lehce překvapila ostrá vracečka, je příjemná restaurace. S chutí si tam dáme dobrý guláš a po polední pauze pokračujeme dál. Jedeme přes Výsluní, Měděnec na Boží Dar. Krajina je tu velice fotogenická a občas neodolám a nějakou tu momentku ulovím. Na Božím Daru je čas na odpolední kávu a nějaký zákusek. Potkáváme kolegy motorkáře, kteří jedou v protisměru podél hranic.

Užíváme si krásného svezení dál přes Ryžovnu až do Horní Blatné. Někde tady, v Karlovarském kraji, se radikálně změnila kvalita silnic. Samozřejmě k horšímu. Cesta se stala svízelnější, což nelibě nesly hlavně naše zadnice, které dnes již absorbovaly notnou dávku kilometrů. V Rotavě jsme najeli na významnější komunikaci, očekávané zlepšení povrchu však tak významné nebylo. V Kraslicích proběhla krátká přestávka s Birellem a pak jsme spěchali ulovit ty Luby, což byl náš hlavní cíl.

 

První setkání s městem proslaveným výrobou smyčcových nástrojů bylo zajímavé, protože mezi cedulemi se začátkem a koncem obce bylo asi 300 metrů a stála tam jen jediná chalupa. To jako má bejt ta fabrika? Naštestí jsme pak po dalším kilometru opravdu dojeli do toho města, doptali se na továrnu a skutečně se vyfotili u vstupní brány. Někdy příště bych si přál se podívat i dovnitř. Čas poněkud pokročil, dobrali jsme benzín a nyní šlo jen o to nějak se efektivně dostat do cíle dnešní cesty. Už jsme toho začínali mít celkem dost.

Zvolili jsme docela hezkou cestu přes Krajkovou do Sokolova, došlo i na zlepšení povrchu – konečně. Projeli jsme Sokolovem, přes Loket, Horní Slavkov a Bečov nad Teplou se vyhnuli Karlovým Varům a přes Hlinky a Německý Chloumek konečně dorazili do cíle etapy. Uložili jsme motorky do garáže a zhltli večeři v podobě buřtů na pivu. Byl za námi náročný den, ale stálo to za to. Ujeli jsme 420km.

Ráno bylo trochu mátožné, protože nám není dvacet a naše těla by jistě ocenila delší rekonvalescenci. Ale nedá se nic dělat, zbytek roku na to budeme beztak vzpomínat. Dnes jedeme do Jižních Čech. Těšíme se na cestu, bude to o úplně jiných panorámatech než včera.

Prvních pár kilometrů je fantastických. Přes Žlutice do Manětína je silnice s úplně novým povrchem, správně zatáčkovitá a houpavá a je veliká radost se tam povozit. Taky to hodně rychle uběhlo. Manětín je mimochodem centrem Manětínské oblasti temné oblohy (zkratka MOTO – dobré, že?). Pokud si chcete užít noc alespoň s náznakem přírodní tmy, tohle je ta správná destinace. Dojedeme až do obce Loza a tam začíná lehké navigační trápení. Jsou tu nějaké objížďky, jezdíme po menších, horších cestách a trvá to dost dlouho. I když se postupně posouváme dál správným směrem, je to trochu nekonečné a morálka upadá. Výroky, linoucí se zevnitř tátovy přilby, nabírají drsnějších parametrů a jejich cílem je ten, který tenhle výlet naplánoval – tedy já. Je to i včerejší náročnou etapou a zjištěním, že jsme si asi přeci jen ukrojili na každý den příliš velkou porci kilometrů. Náladě nepřidá ani vzpomínka na jednu motorovou mrtvolu v turnovské garáži. Vrcholem pekla je zácpa ve Stodu, kde se opravuje most a kyvadlový provoz generuje dlouhé kolony. Řešíme to využitím lávky pro pěší. Taky jsme trochu upekli mobilní navigaci v plastovém pouzdře. Jsme nuceni použít starší metody…

Dopracovali jsme se až na významnější silnici z Plzně na Klatovy a zastavujeme u první pumpy na oběd. Měli jen guláš. Odpočinek udělá své a je nám o něco lépe. Pokračujeme k Vodnímu hradu Švihov, jsou to asi tři kilometry. Tady, lán kilometrů od našeho domova, zcela náhodou potkáváme strejdu, který zrovna jede v opačném směru s kamarády taky na motorkách. Kdybychom to plánovali, tak se určitě nepotkáme. Poklábosíme, uděláme pár fotek a pokračujeme dál na Rabí.

Frekventovaná silnice do Klatov a hustější provoz v Klatovech nás příliš netěší a táta ztrácí dobrou náladu. Zřejmě toho má po krk. Podstatně se to zlepšuje za Klatovami, kde sjíždíme opět na krásné malé okresky a dojedeme tak až na Rabí. Zde si dáváme pauzu na kafe, fotky a hrad. Přemýšlíme, jestli nevynechat Hoštice, ale je to jediný cíl, který si táta předem závazně vytkl, a tak ho přesvědčuji, že to dáme. Přesouváme se po malých místních komunikacích přes Frymburk a Katovice do Strakonic, kde úplně zapomeneme na továrnu ČZ, ze které zahlédneme jen známé logo. Ještě pár kilometrů na jih po silničkách a jsme tam. Ikonické místo nejen milovníků české komediální klasiky. Svou stopu zde má i česká hudba. Ta populární v podobě vzpomínky na Michala Tučného, který zde trávil volný čas a je zde i pohřben, ale i ta klasická díky Miroslavu Kubičkovi, soudobému skladateli, který občas přebývá na zámečku (filmovém národním výboru) a hned vedle má i svou ulici. Ve stínu stromů na návsi pijeme nealko pivo, trochu pocouráme, uděláme si fotku s jelenem a frčíme dál.

V plánu máme rychlejší přesun, takže najíždíme na čtyřku, která posléze přechází v dálnici a přesouváme se tak ke Zvíkovu. Tento krásný hrad tentokrát bohužel vynecháme, zastavujeme jen na mostě přes Vltavu. Míjíme Milevsko a před Táborem táta přichází s myšlenkou, že bychom mohli navštívit místní atrakci – Stádlecký řetězový most. Jedná se o empírový most, postavený v 19. stol. V Podolsku a v roce 1959 vyhlášený za národní technickou památku. Po stavbě Orlické přehrady by byl zatopen, proto bylo rozhodnuto o jeho přestěhování na Lužnici. Neváháme a projíždíme krásnou místní silničkou do Stádlece, kde sjedeme k Lužnici a několikrát si projedeme přes most. Spokojeni pokračujeme do Sezimova Ústí, kde musí táta tankovat.

U pumpy je fronta a nechce se mi čekat, proto na navigaci nacházím pumpu v Chýnově, která je na cestě do Černovic. Tam to ještě dá, tak jedeme. Silnice ze Sezimova Ústí do Chýnova byla velká radost. Kvalitní asfalt, hezké zatáčky a i když jsme už spěchali, spěchalo se nám krásně. Horší bylo zjištění, že když jsme dojeli k pumpě, bylo pozdě a pumpa byla zavřená. Táta byl bez paliva a chybělo nám ještě pár kilometrů. Se staženým zadkem jsme jeli dál. Před obcí Křeč přišla křeč, protože benzín docházel a tátovi začala cukat motorka. Byl na mě právem naštvaný, že jsem vymyslel takovou blbost. Pří této příležitosti jsem si na svou osobu vyslechl pár přiléhavých přirovnání. Vypadalo to, že nakonec to budu otáčet do Sezimáče pro benzín. Naštěstí mu v motorce ještě pár kapek zbylo nebo snad vlivem ochlazení vzduchu díky blížící se noci zkondenzovaly zbylé benzínové páry v nádrži a nějakým zázrakem se mu podařilo dojet až do dnešního cíle.

V Černovicích jsme již byli očekáváni a s velkou radostí jsme uklidili motorky do garáže, abychom si mohli dát pivo a pořádnou večeři. Byl guláš. Vděčně jsme jej přijali a prohlásili, že ten už jsme dlouho neměli. Večerní program byl očekávatelný: Něco jsme popili a šli spát před zítřejší poslední etapou domů. Dneska jsme ujeli 316km.

 Poslední etapa začala tankováním u pumpy :-) Pak jsme se vydali Vysočinou na návštěvu do Těškovic u Onšova za mým kolegou z práce. Toulání Vysočinou na motorce mám rád, škoda jen méně ideálního povrchu silnic. Jednou, až se jejich kvalita zlepší, to bude motorkářsky velmi vděčná oblast (ona už teda je i teď, ale je snad jasné, jak je to myšleno). Lehce občerstveni pokračujeme dál na Vlašim a uhýbáme na Kácov, kde máme v plánu oběd. Přeplněná restaurace nás od záměru odrazuje, proto pokračujeme dál na Rataje. K zařazení tohoto bodu mě inspirovala počítačová hra Kingdom Come Deliverance, která realisticky vykresluje místní krajinu v počátku 15. stol. s maximální odbornou péčí. Fyzická návštěva těchto míst umožňuje poznat stejné lokace v dnešní podobě a dá se říci, že je zde slušný turistický potenciál mezi počítačovými hráči z celého světa. Rovněž to člověka nutí k zamyšlení. Z pevných hradů, kudy kráčela naše historie, jsou dnes opuštěné zříceniny v různém stádiu rozkladu a historie se odehrává úplně jinde.

Míříme do Uhlířských Janovic, kde konečně stavíme na jídlo. Výjimečně si nedáváme guláš a následuje už jenom nudný přesun přes Kolín, Nymburk a Mladou Boleslav domů. Zde se plně projevuje rozdílnost obou motorek. Pohledem na rovinku mizící na vzdáleném horizontu mě přepadá myšlenka otočit heftem a během minuty za tím horizontem zmizet, protože to jde a já bych hrozně chtěl. Jsem ale kolegiální, proto si tu vzdálenost vyžeru na čtyřku a je to nekonečné. Nekonečné! Přijíždíme domů v podvečer a jsme rádi, že tam jsme.

Celková porce kilometrů byla notná, celkem 950. Příště to zřejmě bude chtít zkrátit denní dávku. Naštěstí nás cestou další poruchy minuly, zažili jsme jen lehké benzínové dobrodružství. Rozdílnost strojů byla znatelná, ale ještě snesitelná. Zážitků máme mnoho, a tak za rok určitě zase někam vyrazíme.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (9x):

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist