Nedokončená okolo Česka 2013

Den 5 – středa 14.8.2013

          Budíček v 6:30, venku azuro, ale jen 15 °C. Urgujeme netekoucí vodu, majitel sakruje na ostatní ubytované, kteří všechnu vodu spotřebovali, a přepojuje přívod ze studny na vodovod. Jako kompenzaci máme snídani zdarma. Vyjíždíme po půl deváté, přidaná další vrstva oblečení se při jízdě v lesích ještě nějakou dobu opravdu hodí. Začínáme přechodem ve Vojtanově, pak přes Skalnou, Plesnou a Luby stoupáme k turistickému přechodu Luby – Wernitzgrün vysoko v Lubenském sedle. Rušíme zamýšlenou návštěvu Muzea Kraslické dráhy a po otočce na přechodu v Kraslicích stoupáme nahoru do Bublavy, abychom vzápětí zase sjížděli dolů, a dáváme se cestou k bývalé Rolavě. Při hledání bývalého německého zajateckého tábora nacházíme kus před ním památník ruským zajatcům, zbytky samotného tábora schované v porostu ale míjíme. Projíždíme okolo památníku zbořeného kostela v bývalé obci Jelení a přes Nové Hamry a Horní Blatnou přijíždíme na přechod v Potůčkách. Hranice tady vede středem kruhového objezdu, který je prakticky uprostřed velkého pohraničního tržiště, které je docela fest zaplněné koupěchtivými lidmi, hlavně Němci. Urychleně hledíme vypadnout a míříme do hor směrem k Božímu Daru. U Mysliven před Božím Darem odbočujeme zase na jeden zájezd „na konec světa“ – přes Zlatý Kopec do Českého Mlýna, který je hluboko v lesích na hranici s Německem, ale oficiální přechod tam vůbec není. Cestou znervózňuji zjištěním, že mi asi dojde benzín dřív, než dojedeme do Božího Daru, tak z kopce jedu na volnoběh. Cestou v lesích musíme čekat, než nám lesní dělníci uvolní cestu při těžbě dřeva a pak ještě na dalším místě, než odklidí z cesty skácený strom. Před cestou zpátky nahoru do Mysliven si ještě znovu přepočítávám benzin a docházím k přesvědčení, že to do Božího Daru musí vystačit. Vystačilo a po návštěvě přechodu oba tankujeme a jdeme na oběd. Hned v první restauraci mají menu, kde se na nás za velmi přijatelnou cenu usmívá vepřové kolínko pro mě a kachnička se zelím pro Honzu, takže si dopřáváme.
          Po obědě si dáváme po právě rekonstruované silnici enduro vložku na vrchol Klínovce, kde děláme pár fotek a kocháme se rozhledem. Jsme na nejvyšším místě naší cesty – 1243 m.n.m. Opět až doma jsem zjistil, že jsme zazdili přechod Vejprty – Bärenstein, asi jsem se přehlédnul a považoval ho za turistický. Zastavujeme u hráze vodní nádrže Přísečnice, Honza dělá pár fotek a za chvíli naše motory vrčí směrem na Horu Sv. Šebestiána. Na cestě máme vesnici Kalek, kde sice žádný oficiální přechod není, ale fakticky se tam přes mostek dá bez problému přejet do německého Rübenau. Na doporučení místních obyvatel pokračujeme dál zase přes německé území, což nám šetří nějaký čas a projedeme se údolím podél říčky po hezké zatáčkovité silnici. Přechod Olbernhau – Brandov je sice turistický, kterýžto fakt je zdůrazněn přehrazením asfaltky zabetonovanými kovovými sloupky, naštěstí ale mezi nimi s bavorákem bez problému projedu a už stoupáme do Hory Sv. Kateřiny. Tam na chvilku zastavujeme na Růžové hoře u rozhledny, koukáme dokola na svět a na čerstvý široký průsek v lese na protějších kopcích, kudy vede plynovod Gazela. Přes Novou Ves přijíždíme do Mníšku, kde se na benzince radíme, kudy na přechod. Z benzinky vyjíždíme v protisměru, to by se možná nemuselo líbit opodál zevlující policejní hlídce, takže urychleně mizíme na německou stranu. Když se za chvíli vracíme, hlídka už je pryč. Následuje hezký úsek jízdy k vodní nádrži Fláje, kde zastavujeme u hráze, a Honza fotí. Přijíždíme do Českého Jiřetína, kde si uvědomuji, že blížící se silničních hraniční přechod se jako všude projevuje intenzivním výskytem asijských obchodů a tržnic. A zdá se mi, že na všech nabízejí totéž zboží. Asi globalizace. Na přechodu u Moldavy zjišťujeme, že tam koleje končí zajímavě přesně pod mostem přes hranici, za ním od konce války už dál neexistují. Projíždíme Novým Městem a stoupáme na hřeben Krušných hor. Nedá se nezastavit u horské chaty Vitiška, odkud je neuvěřitelně krásný panoramatický výhled na zapadajícím sluncem osvícené Teplicko, Mostecko a České středohoří. Ve finále dnešního dne si vychutnáváme jízdu po liduprázdné horské silnici Krušnými horami až na Cínovec. Dokumentujeme návštěvu nového i starého přechodu, tankujeme, a protože je sedm hodin, hledáme nocleh. Po pár dotazech si vybíráme klidný hotýlek kousek stranou od silnice, kde, jak zjišťujeme, kuchař sympatizuje s motorkáři. Asi i díky němu můžeme zaparkovat mašiny za hotelem ve dvoře a taky nám snídani připraví večer na pokoj, protože ráno chceme odjet dřív, než oni budou vstávat. Než dojíme večeři, jsme v hotelové restauraci už sami, protože všichni němečtí hosté už levně povečeřeli a odjeli zpět domů za hranici. My po večeři upravujeme zažívání plnotučným pivem a plní zážitků z krásných Krušných hor jdeme chrnět.
          Dnes jsme navštívili 14 hraničních přechodů a ujeli 326 km.

Den 6 – čtvrtek 15.8.2013

          Vstávám v půl sedmé, po sprše pak jako vždycky vyháním z pelechu i Honzu. Nad hřebeny Krušných hor je azurově modré nebe a teplota kupodivu už 19 °C. Konzumujeme na pokoji připravenou snídani a přemýšlíme, kam až dojedeme, protože dnešek je náš poslední „cestovní“ den, pátek už necháváme na přesun domů. Vypadá to, že bychom dnes mohli stihnout dokončit Krušné hory, projet Šluknovský výběžek a skončit ve Frýdlantu. Zítra po ránu bychom ještě projeli Jizerské hory a otočili to domů. Honza na doporučení svých kamarádů navrhuje, abychom se zajeli podívat do Pekelných dolů, kde sídlí motorkářský klub a kde se natáčela pohádka S čerty nejsou žerty. Je to kousek od České Lípy mezi Svitavou a Velenicemi, takže to není až tak moc mimo naši trasu. Domluveno, sbaleno a jedeme.
          Opět si krásně užíváme jízdu po liduprázdných horských silničkách z Cínovce přes Fojtovice až do Petrovic a na přechod za nimi. U Tisé obdivujeme krásné Tiské stěny a vjíždíme do CHKO Labské pískovce. K rozhledně na Děčínském Sněžníku je zákaz vjezdu, takže jedeme dál. Já jsem si výhled ze Sněžníku před pár lety zasloužil v potu tváře na kole, Honza tu krásu neuvidí, ale nezdá se, že by ho to nějak moc mrzelo. Cesta přes Maxičky do Dolního Žlebu k přívozu má opět zákaz, takže dlouho nepřemýšlíme a sjíždíme přes Jalůvčí a Přípeř do Děčína, přejíždíme Labe a točíme směrem na Hřensko a přechod za ním. Tady jsme v nejnižším místě naší cesty, asi 130 m.n.m. Pak už vjíždíme do klikatých překlápěček a vraceček Českého Švýcarska, které je nádherné, ale jeho silnice si kvůli silnému turistickému provozu moc neužíváme, musíme jet dost opatrně. Dáváme kafepauzu v Doubici v penzionu Stará Hospoda, stojí za to si prohlédnout tamní zahradu plnou dřevěných soch, rezivějící vojenskou techniku dozorovanou soudruhem Gottwaldem a taky všemožné cedule uvnitř hospody. Další silniční přechod máme až v Dolní Poustevně a za ním jedeme na turistický přechod v Lipové. Ten je upraven fakt jen pro pěší a cyklisty – na cestě jsou umístěny velké balvany, mezi kterými auto neprojede. Po návštěvě přechodu u Šluknova přijíždíme k Jiříkovu a Rumburku a začínáme se motat mezi tamními přechody, kterých je tam několik a jsou jen pár ulic od sebe. Protože jedeme podle asi 12 let starého autoatlasu, vynecháváme nechtěně jeden přechod v Jiříkově, který v tom atlasu ještě není. Samozřejmě máme doma i atlas podstatně novější, ale doma je nám houby platný. Cestu do Varnsdorfu si zkracujeme přes německý Seifhennersdorf, ve Varnsdorfu dotankujeme, u Studánky najíždíme na nechutně přímý úsek silnice č.9 až do Svoru a za chvíli už před Velenicemi přijíždíme k Pekelným dolům.
          Pekelné doly vznikly důlní činností, za války tam byla podzemní německá vojenská fabrika vyrábějící letecké kanóny, dnes tady sídlí Motoklub Pekelné doly. Může se vjet motorkou dovnitř až k baru a projet se podzemními chodbami, ale raději necháváme mašiny v klidu venku, abychom se neztrapnili případným ustláním si někde v klikatých tmavých chodbách. Po prohlídce si dáváme k obědu dobrou dršťkovou s birelem a jako hlavní chod velkou palačinku plněnou marmeládou a „vytuněnou“ šlehačkou a čokoládovou polevou. Vracíme se přes Jablonné v Podještědí zpět na naši trasu a zanedlouho jsme na prvním česko-polském přechodu Hrádek n/Nisou – Porajów, kde pár metrů od něj se na místě zvaném Trojzemí stýkají hranice Česka, Polska a Německa. Je to od silnice asi 300 metrů, tak to Honza jde vyfotit, já hlídám motorky. Kousek před Chrastavou radíme partě polských motorkářů, kudy se jede do Pekelných dolů a za chvíli už sjíždíme k Frýdlantu. Kvůli uzávěrkám místních silnic vynecháváme přechod u Kunratic a jedeme přímo na přechod Habartice, u kterého jsme před šestou hodinou. Opět upravujeme plán – dnes ještě projedeme celé Jizerky, zítra část Krkonoš a pak teprve domů. Zase omylem vynecháváme přechod u Srbské a jedeme na další u Nového Města pod Smrkem. Rekonstrukce silnice nás vede přes Ludvíkov, kde si na objízdné trase zažíváme další enduro vložku skoro se rovnající kvalitnímu tankodromu. Pak už ale v Hejnicích točíme doleva na Bílý Potok a po chvilce si začínáme vychutnávat nekonečné zatáčky nahoru na hřeben Jizerek. Silnice je prázdná, parádně si to užíváme. Na moment zastavujeme u chaty na Smědavě a já nostalgicky vzpomínám, jak jsem tady potil krev na kole, sušil propocený cyklodres na plotě a doplňoval tekutiny lahodným točeným... Cestou kolem přehrady Souš nás brzdí jeden čtyřkolový lenochod, ale to nám moc nevadí, protože už se začínáme rozhlížet po noclehu. Ještě zastavujeme na obhlídku a foto hráze přehrady a po několika neúspěšných pokusech o nalezení noclehu u cesty v Černé Říčce sjíždíme dolů do Desné, kde za chvíli domlouváme nocleh v jednom penzionu. Další průběh je standardní – večeře v hospodě, pár pivek a postel.
          Dnes jsme navštívili „jen“ 13 hraničních přechodů, ale zato jsme ujeli rekordních 392 km. Skoro mě lákalo udělat ještě závěrečné kolečko okolo Desné, abychom překročili těch 400...

Den 7 – pátek 16.8.2013

          Vstávám v půl sedmé, venku krásně svítí slunce, ale teploměr ukazuje jen 8 °C. Televize hlásí, že nahoře na Jizerce byly nad ránem -3 °C. Brrr... rušíme plán zajet se tam podívat. Ubytování je bez snídaně, takže nakupujeme v pekařství a v sámošce, snídáme na lavičce u silnice a pak to zaléváme čajem a kávou z automatu na benzince. Aspoň trocha cestovatelské romantiky. Při snídani si dáváme limit, že na cestu domů vyrazíme nejpozději ve 13:00, abychom v pohodě dojeli domů za denního světla.
          Od benzinky vyjíždíme v devět hodin a hned zahříváme pneumatiky v zatáčkách z Desné nahoru na Kořenov a pak zase dolů do Harrachova. Ten je hned po ránu nechutně plný lidí, ale stejně jen projíždíme nahoru k přechodu. Mezi Harrachovem a Rokytnicí opravují silnici, takže je tam pět semaforů za sebou, je to docela opruz. Odměnou jsou nám zatáčky ve stoupání za Rokytnicí. Vyjíždíme až do Horních Míseček, u závory placeného parkoviště fotíme a otáčíme zase dolů. Za Dolními Vítkovicemi se ptáme místních na zkratku nahoru na Benecko. Dáváme na jejich doporučení a odbočujeme na úzkou asfaltovo-šotolinovou cestu do lesů. Zákaz tady není, tak proč ne. Cesta to je místy docela drsná, z planin na kopečcích jsou krásné výhledy na Krkonoše, jen ti turisté se na nás dívají tak nějak divně. Když v Benecku vyjíždíme z lesa kousek od náměstí a ohlédneme se za sebe, je tady zákaz... No, z té naší strany nebyl. Sjíždíme do Hořejšího Vrchlabí a odbočujeme na Špindlerův Mlýn. I tam otáčíme u zákazu pod Medvědínem a spouštíme se zpátky dolů s krátkou zastávkou na foto u přehrady Labská. Tankujeme ve Vrchlabí a za Janskými Lázněmi kroutíme zatáčky nahoru na náš poslední hraniční přechod na Pomezních Boudách. Dosahujeme ho pár minut před jednou po poledni. Děláme pár fotek, chviličku odpočíváme a ve 13:00 vyrážíme na cestu domů. Z Trutnova ještě zajíždíme ke krásné přehradě Les Království, kde si k obědu dáváme velký hamburger a čepovanou kofolu a fotíme přehradu.
          Dál už jen polykáme kilometry přes Jaroměřice a Třebechovice pod Orebem do Býště, odtud pak po silnici 35 až do Olomouce a pak přes Přerov a Zlín domů, kam přijíždíme před půl osmou večer.
          Dnes jsme navštívili 2 hraniční přechody, po trase naší cesty jsme až na Pomezní Boudy ujeli 150 km a pak dalších 344 km při přesunu domů.

Závěr

          Je to za námi, bylo to moc fajn i díky počasí, které nám vyšlo úplně super. Jediným opravdu nepříjemným problémem za celý týden bylo to bahnění hned první den, které bylo zapříčiněno mojí špatnou předvídavostí a malou zkušeností, pak už bylo všechno OK. Tuhnoucí svaly za krkem a bolavé svaly na rukou od celodenního držení heftů a mačkání páček neberu jako problém, tušili jsme, že to musí přijít, a spíše jsme to čekali horší. Mašiny šlapaly jako hodinky, kromě popisované ulomené řadicí páky nebyl žádný vážnější problém.
          Pro příští takové výlety máme pro sebe (a pro případné zájemce z řad čtenářů) pár zkušeností a poučení:

• Chce to předem se rozhodnout, jestli chci ušetřit za bydlení a potáhnu s sebou stan, karimatku a spacák, anebo jestli přihodím pár stokorun za noclehy v pohodlné posteli a tohle všechno s sebou nemusím tahat.
• Pro výlet s takovým programem, jaký jsme si zvolili, je blbost počítat s denním ujetím 450 km podle mapy a přitom ještě stihnout navštívit zajímavá místa na trase. Průměrná rychlost, počítaná od ranního vyjetí do večerního cíle, se podle členitosti denní trasy pohybovala mezi 30 – 35 km/hod, přitom se vždycky ještě pár kilometrů navíc najelo blouděním, takže za rozumné považuji naplánovat na mapě 300 km/den.
• GPS není nutná (i když pro rychlejší zorientování jsme párkrát GPS v mobilu na chvilku zapnuli), dá se to odjet i podle papírového autoatlasu formátu A5 v měřítku 1:200000.
• Pro vzájemnou komunikaci by se hodil interkom, nemuseli bychom se kvůli domluvě vždycky sjíždět k sobě.

Na závěr ještě trocha statistiky:

• za 7 dnů ujeto 2548 km, tedy průměr 364 km/den
• průměrné spotřeby: BMW R1100GS = 5,6 litru, Honda SLR 650 = 4,8 litru
• nejvýchodnější bod trasy: motorest Rasová, Nový Dvůr J od Bojkovic na E50
• nejjižnější bod trasy: HP Studánky / Weigetschlag
• nejzápadnější bod trasy: památník padlých a nezvěstných nad obcí Trojmezí
• nejsevernější bod trasy: HP Šluknov-Rožany / Sohland
• nejvyšší bod trasy: Klínovec, 1243 m.n.m.
• nejnižší bod trasy: Hřensko, asi 130 m.n.m.

Na dokončení okruhu okolo Česka nám tedy zbývají Orlické hory, Jeseníky, Beskydy, Javorníky a Bílé Karpaty, stejným stylem jako nyní to napříště vidím tak na čtyři dny.
A pak třeba okolo hranic Slovenska.
Uvidíme.
Už se těšíme.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE