Motodovolená po Česku a motoškola Pepy Sršně

Úvod

Byl leden a tady právě začala letošní motodovolená. Divné, že? Pravda, srpnový cestopis začíná zvláštně, ale má to spojitost, kterou se pokusím vysvětlit. V lednu mám totiž narozeniny no a jako dárek jsem od manželky dostal individuální kurz v motoškole Pepy Šilera. Skaláci vědí, o koho se jedná. Kdo neví, tak Pepovi se říká také Sršeň. Nemyslím si, že by teď byl ještě někdo, kdo by nevěděl a pokud přeci, tak ten se určitě nebude zajímat o tento cestopis. Poukaz byl na celodenní kurz. Moc jsem se těšil i když jsem si musel počkat až do poloviny srpna.

No, ale protože Pepa má tréninkovou plochu na letišti u Tchořovic v jižních Čechách a já jsem ze Znojma, bylo jasné, že jen tak na otočku se mi tam nebude chtít, takže se zrodil nápad udělat si takovou malou motodovolenou po českých luzích a hájích. A když už dovolená, tak aspoň týden a když už týden, tak každý den někde jinde. A taky žena to pojala tak, že je to součást dárku, tak jsem kul železo, dokud bylo žhavé a ani nedutal a začal plánovat okruh.

1. den

Po krátké, dnes už rutinní, přípravě na cestu jsme 10. srpna vyrazili směr Liberec. Bylo hezké slunečné počasí a cesta ubíhala bez problémů. Bez problémů znamená, že jsme přežili. Hned za Znojmem na přivaděči vznikla dost zajímavá situace, kdy nervózní řidič jednoho auta předjížděl jiné auto a to takovým způsobem, že kdybych videozáznam poslal na policii, nemá už řidičák. O pár kilometrů dál na křižovatce Kravsko – Žerůtky vidím zase rozbitá svodidla a nasprejované čáry na asfaltu. Toto je nějaká zakletá křižovatka. Každou chvíli se tam něco stane, přitom je celkem dobře přehledná. Nedávno se tam přestěhovala dcera. To aby se tak člověk pořád o své nejbližší bál.

Jedeme po silniči č. 38 směr Jihlava, Havlíčkův Brod, Kolín. Kousek za Kolínem stavíme hned u hlavní cesty a dáváme si jídlo v mexické restauraci (ARCHERY – Texas Mexican Restaurant). Jídlo výborné, obsluha rychlá, ceny přijatelné, prostě spokojenost.

Po jídle pokračujeme na Mladou Boleslav a dál na zámek Sychrov. Když přijíždíme na parkoviště, paní v budlině, kde vybírá parkovné, mi říká, že to máme zdarma. Prý proto, že alespoň jednou za den chce udělat dobrý skutek. Potěšilo nás to. Říkal jsem si, že kdybychom takhle přemýšleli všichni a opravdu denně jeden dobrý skutek udělali, o kolik by ten svět mohl být hezčí. Jsme dost napakovaní. Oba boční kufry, topcase, tankvak… Řekl bych, že celková hmotnost i s posádkou je kolem 450kg. Dávám si sakra bacha, abych se někde na místě nebo v pomalé rychlosti zbytečně moc nenaklonil. Máme oba, samozřejmě, bundy a helmy. Kam s tím? Nechce se mi to tahat s sebou. Jsem ale připraven. Viděl jsem jedno video, kde chlapík ukazoval, jak přes rukáv bundy a následně i helmu provlékl lanko a všechno to zamkl na motorce. Takže jsme to udělali taky tak a hned se nám zlehka vyšlapovalo. Po čase jsem zjistil, že jsem byl asi jeden z posledních, kdo nevěděl, že to takhle můžu udělat. No nic. Pořád se člověk učí.

Po prohlídce zámku jsme vyrazili k našemu dnešnímu cíli, což byl hotel Rehavital v Jablonci nad Nisou. Část cesty jedeme po dálnici. Náš Hačikó (Suzuki DL 650A V-Strom) si spokojeně vrní a hltá kilometr za kilometrem. Z dálky vidíme Ještěd, je jasno a krásně vidět. Parkoviště je přímo u hotelu pod kamerou, pokoj čistý, útulný, jen obsluha hotelu byla dost hrozná a nabídka jídel tristní. Navíc u hotelu začalo na večer jakési džamore džamore místní menšiny, ale byli jsme po cestě celkem unavení, tak jsme to úspěšně zaspali.

Ujeto 267 km.

2. den

Ráno jdeme na snídani. Když jsem na hotelu, na snídani se vždycky těším. Tady jsme byli ale rádi, že jsme si ji odbyli a raději pryč. Vyrazili jsme směr Terezín. Jednou jsem jel okolo a říkal jsem si, že jednou si udělám čas a podívám se i dovnitř. Co je Terezín, tady nebudu vysvětlovat, to snad každý ví a kdo ne, měli jste dávat ve škole pozor a nebo máte wikipedii, jen nutno podotknout, že mnohem silnější dojem ve mně zanechala Osvětim a Březinka. To by měl vidět každý, hlavně popírači holocaustu. Smutné, moc smutné.

Celý den je slušný pekáč. Už máme rozepnuté kdeco a nejlépe nám je při jízdě, kdy to kolem fouká. Nejhorší jsou průjezdy měst a stání na křižovatkách. Ale co, to k tomu přece patří. Cíleně míříme do Sokolova do Steak Baru George. Jednak steaky jsou pro mě něco jako banán pro opici, ale tahle restaurace je výjimečná v tom, že patří panu Jiřímu Vítkovi, který se účastnil jedné z výprav po Route 66, na které vznikl i film Route 66 Revisited. Restaurace je stylově zařízená a steaky jsou famózní. Sice jsme na pana Vítka neměli štěstí, ale hezky jsme si popovídali alespoň s jeho dcerou a do pamětní knihy jsme mu napsali vzkaz.

S plnými břichy jsme vyrazili k cíli naší dnešní cesty, kterým byl hotel Seeberg téměř v nejzápadnějším koutě naší země. Žena z těchto míst pochází a má tu rodinu, které právě tento hotel patří. Na Relax je toto místo jako stvořené. Tady pobudeme dvě noci. Jednak nechci ženě zošklivit cestování na motorce, aby neměla pocit, že se musí každý den někam přepravovat (víme, že hlavně o tom to je), ale taky proto, aby si ji rodina stačila taky trochu užít. Na zítra plánuju jeden menší sólo výlet do Německa.

Ujeto 303 km.

3. den

Vybucaný do růžova s plným pupkem po super snídani vyrážím do Německa na Göltzschtalbrücke. Hrozný název. I napsat mi to dělá problém. O to hezčí je to stavba. Je to vlastně most/mosty, co vypadají jako něco mezi Novinským viaduktem na Liberecku a akvaduktem Pont du Gard ve Francii. U prvně zmiňovaného už jsem byl, na druhý se chystám. Stavba je to pozoruhodná a stojí za to ji vidět.

Udělám pár fotek, zahlásím se, že jsem naživu a vyrážím zpět. Kousek od hranic mi nějaká Němka nedává přednost a když si všimne, že brzdím i ušima, dovolí mi udělat rychlou myšku, abych ji za stálého p..ování proklel do pátého pokolení. Do cíle dorazím v pořádku a prach z cest splachuju oroseným pivečkem.

Ujeto 158 km.

4. den

Ráno po výborné snídani se loučíme s rodinou a míříme na hrad Švihov. Žena vypadá odpočatě a spokojeně, to je dobré znamení minimálně pro dnešní den. Dnes zase vedro jako v pekle, snad ještě horší než za poslední dva dny. Na Švihově bylo hezky.

Natáčela se tam pohádka Tři oříšky pro Popelku. Cestou na ubykaci jsme se ještě chtěli zastavit v Hošticích u Volyně, ale vidina klimatizovaného pokoje byla silnější, tak jsme jeli přímo na ubytko. Tady jsme strávili dvě noci. Byl to hotel a resort Lovecká Bašta. Na zítřek se opravdu těším. Zítra si užiju konečně svůj lednový dárek.

Ujeto 211 km.

5. den

Po snídani vyrážíme na letiště u Tchořovic. Vítají nás instruktoři a přijíždí další účastníci. Je nás pět účastníků na různých strojích a pět instruktorů. Nás se ujímá Péda (Petr Jandovský). Za chvíli se přiřítí postava na BMW R 1300 GS a není to nikdo jiný než Sršeň. Sleze ze stroje a hned se s každým vítá slovy: „Ahoj, já jsem Pepík“. Úplně normální běloch, který ví, o čem mluví, na nic si nehraje a je otevřený. Školí nás teorii a vysvětluje zákonitosti, co při řízení motorky fungují. Jezdím víc jak 30 let, ale musím říct, že jsem si udělal hodně poznámek a zjistil spoustu věcí, o kterých jsem neměl ani tucha. Pak jsme každý se svým instruktorem vyrazili trénovat. Pamatuju si, jak Pepa říkal, že dnes budeme jezdit za hranicí svých dosavadních limitů a nekecal. Gumy jsem měl sjeté od kraje ke kraji, naučil jsem se dělat věci správně, zjistil jsem, jaké limity má můj stroj a to jsem přesvědčený, že je má ještě dál, než na jaké jsem přišel a hlavně, všechno, co jsem se naučil, přispělo k celkové bezpečnosti jízdy. Pak jsme si dali ještě tři ostré jízdy v provozu a zhruba po osmi hodinách intenzivního tréninku jsme se rozloučili a vyrazili do svých domovů. Řeknete si, že co člověk s třicetiletými zkušenostmi dělá v motoškole, ale věřte tomu, že to pro mě bylo velkým přínosem a vůbec se za to nestydím. Kurz se může zdát drahý, ale je to strašně relativní. Ty peníze vyhodíte za kdejakou nepotřebnou blbost. V tomto případě to byly peníze investované a navíc, já to měl jako dárek, takže super.

Vracíme se zpět na Loveckou baštu a večer usínám se spokojeným úsměvem na rtech.

Ujeto 197 km.

6. den

Dnes jsme se cestou ještě chtěli někde zastavit, ale žena už se vidí v pohodlí domova a protože jí opravdu nechci motocestování zošklivit, souhlasím a jedeme přímo domů. Vím, že je k mojí motocyklové vášni tolerantní, čehož je jen letos důkazem to, že už jsem byl s kamarádem v Maďarsku a ještě pojedu do Tater, takže není třeba nic lámat přes koleno.

Ujeto 207 km.

Ať je motodovolená jakkoli dlouhá, tak je vždycky nakonec strašně krátká. I přesto jsem pokaždé rád i za krátkou odpolední vyjížďku po práci. Celou dobu bylo sluníčko, žádný déšť, ani jiné výkyvy počasí, prostě ideální stav. Zase jsem viděl kus naší země a užil si spoustu zážitků. Kdybych jel sám, jel bych určitě pod stan. Loni jsem objížděl hranice a spal ve stanu a bylo to super dobrodrůžo, někdy je ale potřeba se trošku rozmazlovat. Mít tak víc času. Ale nemůže být všechno tak snadné. Člověk přeci musí mít nějaké cíle a sny, plány, po něčem toužit, protože jak by tohle neměl, tak už je prakticky mrtvý. A mě baví žít a baví mě dělat videa z těchto cest https://youtu.be/bUJ-60SiWZM a psát cestopisy, které mohou být inspirací pro někoho dalšího, tak jako ty vaše jsou inspirací pro mne.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE