Expedice napříč Beskydami, aneb cestopis tak trochu jinak.

Otec se synem brázdí po 4 dny beskydské lesy. Zažívají mnoho příhod. Nevyhnou se jim opravy v polních podmínkách, ani bloudění.

Expedice napříč Beskydami, aneb cestopis tak trochu jinak.

Kapitoly článku

Ďábelský nápad

S přicházejícím jarem můj syn, přezývaný Pinocchio (proč právě Pinocchio, dozví se zájemce třeba zde: https://cs.wikipedia.org/wiki/Pinocchio), při každé nevhodné příležitosti stáčel řeč na možnost zorganizování pořádné letní motorkářské expedice. Vždy obdržel standardní odpověď. Expedice byly v dobách minulých povětšině objevitelského rázu a s otevřeným koncem, což by nám zcela zřejmě neprošlo, páč něco takového by nám paní našeho domu zarazila už ve stádiu zrodu.

„Já odmítám jezdit pět set kiláků denně, chrápat na starém kanapi v nějakém trapném ubytku  a večer se přežírat a ožírat v nejbližší předražené hospodě. To u mě není žádná expedice. A navíc,“ argumentoval jsem, „co chceš tady ve střední Evropě objevit? Leda tak černou skládku nebo do neopravitelna roztřískané silnice, ala naše Dé jednička. Těch tu je habaděj - a to je asi tak všecko. Už ani ty garáže a sklady plné chlastu kolem Těšína nejsou aktuální! Všecko už před námi objevili celníci a kriminálka, takže dobrodrůžo nula celá, nic. A nezapomeň na malý, úplně bezvýznamný detail, že eště furt nemáš noty na motku,“ triumfoval jsem. „Na veřejné komunikaci se nechytáš ani za hlavu,“ vítězně jsem zakončil jednu z posledních debat.

„A co bych jako dělal na veřejné komunikaci?“ odsekl potomek. „Jsem nikdy netvrdil, že se chci nutně nechat sejmout nějakým idiotem v Es Ú Véčku,“ zakroutil povýšeně hlavou. Na mou otázku, jak si tedy představuje expedici bez tak zásadního výdobytku naší civilizace, jakým je zpevněná komunikace, ukázal rukou na nejbližší kopec za mnou.

„Nóó?! Ještě jsme neměli oplétačky s lesákama!“ spráskl jsem ruce. „Teda fakt, nic víc telecího tě nemohlo napadnout!“ vyštěkl jsem a odebral jsem se leštit výfuky na své černé krasavici.

Nicméně červík zlé myšlenky byl nasazen a vodní kapičky hříšné idey začaly zvolna bušit do žulové skály přesvědčení o bezpodmínečné nutnosti respektovat všechny platné zákony a vyhlášky. Synek mne znova a znova - jakože nenápadně - zaváděl na místa, kde zákazové značky při ústí lesních cest chyběly a opakovaně vypravoval historky, kterak jeho i moji známí pilně, bez uzardění a hlavně beztrestně jezdí po „polňačkách“ a „lesňačkách“ tam a zpět. A já začal v probdělých nocích řešit problém, jestli mi zdravotní stav podmiňující jízdu na motorce vydrží ještě tak dlouho, aby synek stihnul udělat řidičák a absolvovat se mnou aspoň jednu legální vyjížďku.

Nakonec jsem tedy povolil a projevil ochotu alespoň diskutovat o účasti na takovém podniku, který by vzdáleně připomínal mé zážitky z dob dávno minulých, kdy jsem coby mladý tramp brouzdal moravskými lesy a snažil se v nich žít podle lesní moudrosti načerpané z rodokapsů a podobných tiskovin.

Vrcholem pak byla jedovatá poznámka nicku „jets“ který vznesl pravdivou připomínku v jedné diskuzi, že mudruju o cesťácích a zatím jsem nebyl schopen nějaký absolvovat a cosi málo o něm napsat.

Takže – JDEM NA TO!!!     

Výběr motocyklů

Můj výběr byl jasný, poněvadž sedlat některou ze synových  četných variací na jawácké téma, sestavenou z dílů sebraných po stodolách a šroťácích, jsem opravdu nehodlal. Syn se urazil, že jsem jeho velkodušnou nabídku odmítl a vzápětí mi vyčetl, že si dovoluju mít na své Jawě bezkontaktní zápalko. Neudržel jsem se a opáčil jsem, že zradil pravou českou Jawu ještě víc, páč přitáhl do baráku týnecký hybrid zničený - pardon - vybavený čtyřtaktním Číňanem. Tím debata skončila, jelikož jsem na břiše o dvacet kilo mužnější a prozatím udělám o pět kliků víc.

Výběr výstroje

Do výzbroje a výstroje jsem nejvíce kecal já, protože jsem v rodině kvůli svému prehistorickému trampování jediný uznávaný specialista na kempování a pobyt v přírodě vůbec. Takže jsem prohnal perka celému mančaftu - výjimku nedostala ani prabába Jířa - a den před slavnostním výjezdem všichni snášeli na jednu hromadu nezbytnosti, které jsem jim předčítal z pečlivě vypracovaného seznamu s ústním doporučením, že pokud by je napadlo přinést něco užitečného, co jsem nečetl, nechť tak neprodleně učiní. Když jsem skončil a mančaft vše zabalil do pytlů, ruksaků a podobných zavazadel, seznal jsem, že bych měl za naše jawácké oře připřáhnout nejmíň obytný přívěs proslulé značky Astra 300.

Po deseti minutách trapného mlčení Pinocchio vyhodil z šílené změti na našem dvorku pár nejzákladnějších tábornických předmětů, jako je například moje kytara, pět sešitových zpěvníků - každý s pětatřiceti trampskými písněmi, vojenskou ženijní lopatku, kterou jsem kdysi odcizil zbloudivšímu motostřelci z cizího útvaru na divizním cvičení ČSLA, lávové kameny na ohraničení ohniště, památeční buzolu v dárkovém obalu z ocelového plechu zdobeného gravírováním, podomácku vyrobený atlas z přivlastněných vojenských map Československa se všemi lesními cestami, co existují, luxusní sadu kempového nádobí pro jeden tucet jedlíků, přenosný dřez, velmi zánovní dvacetilitrovou vojenskou várnici s popruhy, a asi tak dvě stě kilo dalších nezbytností. Já cosi málo přeházel zpět a na oplátku jsem vyřadil Pinocchiovy tři telefony, tablet a solární panel k dobíjení elektroniky s tím, že prachy na pořízení motozásuvky k dobíjení sbalil už minulý měsíc. Vzápětí prasklo, že obdrženou škváru nezodpovědně utratil za stupidní počítačovou hru, sedm pytlů smažených bramborových lupínků s příchutí česneku a blíže nezjištěný počet pet-lahví s coca-colou. Solár s nabíječkou vyčenžoval za jednu z mých bedniček hodnotných náhradních dílů k motorkám značky Jawa, na níž byla nejhustší pavučina.

Použité technické vychytávky

Jelikož jsem zavrhnul vybavení našich ocelových ořů nějakými trapnými značkovými kufry, vylovil jsem z hromady nádvorního bordelu pár metrů prádelní šňůry a začal jsem zručně zavazadla přivazovat do míst, kde by neměla teoreticky překážet. Všichni přítomní vyjadřovali pochybnost, zda budu schopen ty šílené bágly k motorkám nějak přivázat, takže jsem jim zdarma udělal výchovnou přednášku o tom, jak má vypadat upevněný náklad, a jak se vlastně váže tzv. diamantový uzel, který používali američtí kovbojové k upevnění pytlů s proviantem na nákladní soumary při svých toulkách po Divokém západě. Po dvou hodinách práce, funění a pronášení vulgarizmů bylo hotovo.

Když jsem udělal zkušební dvě kolečka po dvorku, z první motky se náklad poroučel k zemi do tří sekund po rozjezdu. Na druhé držela hadrová pyramida jak přibitá. Zajásal jsem – konečně se dostavil úspěch! Bohužel jsem po zastavení zjistil, že se k uvázaným báglům nedostanu jinak, než rozřezáním šňůry na mnoho malých kousků. Dílem proto, že jsem špagát dorval jak hovado, dílem proto, že onen diamantový uzel prostě moje paměť s grácií a lehkostí vypustila velmi záhy po posledním pobytu na pionýrském táboře jako zcela nepotřebnou vědomost pro následující život. Inu, koho by ve dvanácti napadlo, že bude za více, než čtyřicet let něco takového potřebovat.

Ještě než jsme vyrazili, Pinocchio mne upozornil na jakési malé škatuličky na řídítkách, pomocí kterých jsme měli komunikovat.  Krám prý fungoval na základě datových přenosů přes sim karty a rozsvěcoval kontrolky podle toho, který čudl člověk zmáčkl. Zelená znamenala pohodu, žlutá – zastav a čekej na mě, červená – vrať se pro mne.

„Který debil tohle to vymyslel?“ vyjel jsem dopáleně na Pinocchia.

„Ředitel naší školy. Vyrobili jsme to s ním v kroužku elektrotechniky. To bylo tenkrát, jak jsem po tobě chtěl tři stovky na součástky a tys říkal, ať jdu do řiti,“ odvětil Pinocchio co nejvíc nahlas, aby ho slyšela i nahluchlá prabába Jířa.

Polkl jsem a předstíral, že na dvorku jednoduše nejsem.

Menší zádrhel nastal při ostrém startu. Když jsem obřadně vykráčel z domu ve svém cestovatelském úboru, Pinocchio demonstrativně opustil sedlo své motorky se slovy, že chtěl jet na expedici s tátou a nikoli se šaškem. Zeptal jsem se ho, jestli ho snad uráží můj památeční pracovní kabát, kdysi populární prošívák, ve kterém jsem již coby student sklízel mnohé úspěchy u svých spolužaček a podobných slečen. Pinocchio pravil, že kabát ho neuráží, avšak se za mne stydí už zde na dvorku. Zvlášť když je vidět, že teď v létě mám pod prošívákem ještě jeden, úplně stejný, akorát o číslo menší.  Pranic jej nezajímalo, že elegantní kombinace těchto svršků je lepší, než tolik propagovaný motocyklový airbag a značkový nepromok zároveň. A navíc zadarmo. Po kratší rodinné diskuzi, při níž jsme všichni úplně ochraptěli, jsem napůl ustoupil a jeden prošívák jsem sundal.

Den první:

Konečně jedeme!!!

 

Když jsem po hodině čachrování se šaltrpákou, měnění svíček, zaplavování karburátoru a provádění všelijakých jiných magických úkonů svou třiapůli konečně probral k životu, vyrazili jsme. Jelikož od domu k lesu to bylo pár desítek metrů, svítilo slunce a foukal mírný větřík, zavládla pohoda. Ta nám vydržela až do výjezdu na hlavní hřeben Beskyd táhnoucí se od polské hranice až na jižní Moravu. Chtěl jsem Pinocchiovi opět ukázat, jak jsem chytrý a vzdělaný, takže na mně dobře známém místě, kde se sbíhalo pět cest, jsem naprosto zbytečně vytasil mapu a buzolu s přesvědčením, že mu dám pořádnou lekci, jak se dá určit naše poloha, azimut dalšího pochodu a tak dále, i bez těch moderních krabicoidních pitomostí na elektriku.

Při měření azimutu jsem zjistil zajímavý detail, že buzola je nefunkční, poněvadž její střelka je zaseknutá.

„Do Prčic!“ zařval jsem ještě slušně.

„Spisovně se říká do Prčice,“ připomněl Pinocchio.

„Určíme světové strany podle lišejníku na stromech,“ zavelel jsem. „Ten je vždycky nejbujnější na severozápadě, to nám bude pro zorientování světových stran stačit,“ ubezpečoval jsem sám sebe. Hbitě jsme vyrazili mezi stromy a tam jsme zjistili, že lišejník, ta mrcha proradná, si rostl na stromech, jak ho právě napadlo, a na nějaký severozápad hezky zvysoka kálel.

Ihned jsem použil všechny nadávky, kterými bylo možno stromy a lišejník oslovit. Většinu z nich dvakrát až třikrát. Pinocchio seděl na pařezu a řval smíchy.

Chytil jsem nerva a seřval Pinocchia, že nemá u sebe náramkové hodinky. Pak jsem vytáhl kus papíru, namaloval na něj ciferník a aktuální středoevropský čas, který jsem zjistil z Pinocchiova patlacího chytrofonu. Následně jsem se mu hodinu snažil vysvětlit, že když zamíří hodinovou rafiku na Slunce, osa úhlu sevřeného malou ručičkou na straně jedné a přímkou vedoucí přes střed ciferníku a číslo dvanáct na straně druhé mu ukáže přesně na jih. Poté jsem vzteky nad tupostí synka rozšlapal propisku, zmuchlal jsem papír a mrštil ho do lesa. Synek papír zvedl a schoval jej se slovy, že tady v lese po nás nemusí zbýt tak velký bordel, jaký je běžně u nás doma. Pak vytáhl buzolu z mé brašny a odjistil její střelku malou plechovou pacičkou, které jsem si vůbec nevšiml, protože nablízko vidím bez brejlí totální houno.  Po pěti sekundách správně označil cestu, kterou se máme pustit, a soucitně se mě zeptal, jestli souhlasím. Po mém němém přikývnutí zmáčkl tlačítko startéru a do tří sekund z něj byla tečka v dáli, zatímco já zápasil se startovací pákou. Při šestém pokusu o nakopnutí motoru mi sklouzla mokrá podrážka boty ze startpáky. Páka mi vyrobila na holeni sedmnácticentimetrový strup a půlmetrovou podlitinu a já pochopil, že jsem zalil svíčky. Chtělo se mi usednout na pařez a plakat.

Když jsem se dostatečně vyskákal na nezraněné noze, s největším přemáháním jsem zmáčkl červený čudl na škatuli přidělané synem k řídítkům. Za půl hodiny mi zazvonil telefon, na drátě Pinocchio.

„Zmáčkl jsi omylem červené tlačítko, přepni to a dojeď mě!“ řval mi do ucha z černého bakelitu.

„Ne, vrať se ty! Mám problém! Vysvětlím na místě. Konec!“ utnul jsem hezky po vojensku diskuzi a těšil jsem se, že synek bude muset na mé motce měnit svíčky, čímž splníme jedno z hlavních poslání této expedice, procvičení oprav motocyklů v polních podmínkách.

Za další půl hodiny Pinocchio volal znova, že vůbec netuší, kde je.

Tentokrát se mi chtělo plakat doopravdy.

Namísto pořádné štamprle nějakého lihového nápoje jsem si nacpal do úst tři šťovíky, a když jsem je sežvýkal, zavolal jsem klukovi a nakázal mu, ať jede po cestě opatrně z kopce dolů a v první chalupě se zeptá, kde je.

Za deset minut se kluk ozval, že v prvním baráku jsou čtyři ovce, které umějí jenom bečet. Začal jsem vzteky žvýkat levou rukavici. Po dalších nekonečných sedmi minutách mi nějaký chlápek z klukova telefonu prozradil jméno osady a cestu do ní.

Jen jsem se přiblížil na dohled k Uspolce – to byla ta osada, kam kluk zakufroval - hned mi otrnulo. Už jsem zas chtěl všechny poučovat a dobře radit. Klukovi jsem vynadal, že je neschopa. Dědovi, který mi volal, jsem vyčinil, že do kecafonu šišlal a já mu skoro nic nerozuměl. Děda se omluvil, že si nenasadil zuby. Pak nás, místo aby nám nakopal zadky, pustil stanovat na louku.

Když jsem se pustil do chystání obědovečeře, zjistil jsem, že jsem ve svatém balicím zápalu vyřadil z nádvorní změti i vařič a zápalky. Opět zafungoval děda a zapůjčil plyňák a zapalovač. A dokonce za to ani nechtěl štamprli domácího kalvadosu, že prý má cukrovku a drží přísnou dietu. Pinocchio mu ihned vyžvanil, že já jsem taky nemocný, avšak držím dietu bodovou - co vidím, to zbodnu. Hodil jsem po něm svůj kastrolek i se zbytkem domácího guláše, jelikož jsem nervák a po jeho bonzu mi přestalo chutnat.

Den druhý:

 Boj s počasím

Druhý den ráno nás vzbudil déšť. Padal v jemných kapkách z mraků, které byly poměrně nízko, a navíc vůbec nefoukalo, což v Beskydách znamená, že takové slintání vydrží minimálně tři týdny v kuse. Seřval jsem Pinocchia, jak čuměl na meteoradar a další moderní hovadiny, které nám měly zajistit stoprocentní slunečno. Hoch se marně bránil, že počasí si tady v horách dělá, co ho napadne, a na nějakou předpověď z nížiny hází totální bobek.

Sbalili jsme v příjemném deštíku tábor a chystali jsme se vyrazit. Co čert nechtěl, dorazil dědek. Vyptával se, kam v té slotě chceme jet, že by bylo lepší, kdybychom motky strčili do stodoly a šli k němu na čaj. Stroze jsem odmítl s poukazem na časovou tíseň, naše skvělé jezdecké umění a velmi dobrou výbavu do takového počasí. Přitom jsem se pochechtával Pinocchiově koženkové bundě, kterou si pořídil v sekáči za půl sta. Dědkovo volání, že les je plný vody a že nám to bude klouzat, když nemáme na kolech špunty, jsem odbyl zvoláním, že profíci umějí jezdit i bez takových blbostí, jako jsou terénní pneumatiky. To už ale ke mně běžel Pinocchio a snažil se mi pomoct na nohy, zatímco děda ze mě zvedal motorku. Když mě po třech metrech jízdy zvedali ze země podruhé, zjistil jsem, že ani moje velmi skvělá jezdecká technika na jízdu šikmo do kopce po prochcané trávě asi stačit nebude. Nicméně nedal jsem jinak, že musíme za každou cenu vyrazit vpřed, i když osvěžující letní mrholení se pomalu měnilo v průtrž mračen. Po dvou kilometrech Pinocchio zastavil, že je úplně promočen a že asi nastydne. Chvíli jsem předstíral, že jsem úplně suchý, ale když jsem zjistil, že mi přestal fungovat vodě odolný telefon v kapse u košile pod dvěma prošíváky, pochopil jsem, že bude zřejmě nejlepší, když se z posledních sil pokusíme dostat zpátky k dědovi.

Děda naštěstí kašlal na můj ranní bojový pokřik a v kuchyni už nás čekal hrnec čaje a roztopená kamna. Když jsme společně vyžrali pětilitrový hrnec medem slazeného domácího čaje z jahodového listí a k tomu pořádnou porci halušek z pytlíku se škvarky a s domácí brynzou, odebral jsem se na zápraží, kde jsem usazen na starobylé lavici (jedno hnusné prkno na dvou špalcích, ohoblované zadnicemi besedníků) pozoroval déšť, blaženě jsem upouštěl přebytečné plyny, a co chvíli jsem usínal jako nemluvně. Roky prostě nezastavíš…

 

Z dešťové idylky mne probudilo synovo cloumání, jako by mi chtěl nejméně vykloubit rameno. Přitom mi řval do uší jak pavián, že přestalo pršet. Vůbec se mi z dědovy chaloupky nechtělo, zvlášť poté, co děda slíbil večer vytáhnout domácí pálené za to, že jsme ho přizvali k míse s haluškami. Syn však jinak nedal a já ho musel takto občas - jakože - poslechnout, aby zůstal jeho dosavadní zvýšený zájem o cestování zachován.

Po rozloučení s dědou jsme vyrazili dál na jihozápad. Cesta ubíhala perfektně, páč jsem se v rámci zvýšení průměrné cestovní rychlosti vzdal vidiny zvýšení povědomí svého potomka o topografii a smířil jsem se s tím, že z něj bude totální zeměpisný ignorant, tak jako drtivá většina jeho vrstevníků. Akorát jsem za jízdy hloubal, proč se vlastně na motorkách pořád vláčíme s blatníky, když jsme po pěti kilometrech vypadali, jako prasata po celodenním rochnění v kališti.

Utkání se šelmou

Po odpolední svačince jsem zavelel ke krátkému přesunu na jisté tajné místečko v klínu zdejších hor, k němuž se vázaly krásné vzpomínky z mládí. Ještěže moje stará zatím nezvládla čtení myšlenek v obrazech, to bych teda nerozchodil… No prostě zastrčený palouček, stezka k němu žádná, nádherný výhled na okolí, malý stan a já s jistou…, ehm…

Zastavil jsem, vytáhl sekeru a chtěl jsem na ono kouzelné utajené místo prosekat v podrostu stezku. Přesně tak, jako tenkrát s Ev..., ééé, nic. Synek mne však nezaslepen trapnými vzpomínkami elegantně obkroužil a o sto metrů dál zcela jednoduše vjel po zpevněné cestě na palouk.

Připravený proslov se mi poněkud zadrhnul v krku, protože na mém kouzelném tajném místečku byl nejen jakýsi stan – bohužel bez dam, ale rovnou i kadibudka.

 

Stál bych tam a čuměl jak idiot dodnes, kdyby mne neprobraly k životu jakési divné zvuky. Když jsem se otočil, seznal jsem, že synek namísto obdivování krás památné lokality, kde se z jeho táty stal opravdový chlap, rozbíjí na kraji palouku ohradu za účelem vypuštění černého prasete, což později ospravedlňoval tím, že má prý rád veškerou faunu a prase neuvěřitelně žalostně kvičelo poté, co sežralo náš bochník chleba. Dal jsem mu facku, ale on si rychle nasadil přilbu, takže jsem si skoro zlomil ruku. Pročež jsem jen nepříčetně řval skoro jako to prase, proč teda včera zabíjel protivné komáry takovým způsobem, že dvakrát shodil stan.  

Jelikož byl pašík silný a rychlý, vyčenichal v našich zavazadlech další porci žrádla a my nevěděli, odkud se na nás vyřítí jeho páníček, tudíž jsme hupsli na naše oře a spěšně jsme se vzdálili. Protože jsem předtím chytře nevypnul motor, proběhl i můj odjezd bez kolize s útočícím zvířetem.

 

Kolem šesté večer jsem zastavil naši karavanu sestávající z pětatřiceti bujných koní (v motorech) a dvou úplně nemožných oslů (v sedlech) a začali jsme se dohadovat, jak a kde strávíme noc. Pinocchio preferoval hlavně rovné místo, což je na horách úplně normální věc, jak mi tvrdil. Já si jen dovolil podotknout, že zrovna kolem nás se nic takového nevyskytuje, což asi bude tím, že Beskydy nejsou žádné hory. Nakonec jsem prosadil svůj nápad, že musíme být především dobře kryti před pohledy nevhodných dvounožců, a to i za cenu drobného nepohodlí. Tedy nepohodlí problémem nebylo, ale to ostatní byl téměř neřešitelný úkol. Nakonec jsme našli těsně pod hřebenovou cestou jakýsi příkop, v němž jsme postavili svůj příbytek, stáhli motky do křovin a jali se odpočívat.

Já chrápal už ve stoje, páč roky nezastavíš a nemoc si nevybírá. K nerušenému spánku mi chyběly pouze zprávy ČT-1. Ale synek byl jaksi neklidný, a tak šel ještě na výzvědy. Na neštěstí si přitáhl na návštěvu nějakého idiota a řvali po sobě jak na lesy. Nakonec jsem přece jen vystrčil hlavu ze stanu a zjistil jsem dvě podivné skutečnosti. Někdo tajně otočil stan i se mnou, protože sluníčko mi svítilo do ksichtu z opačné strany, a Pinocchio rozprávěl s nějakým pitomcem v zelených montérkách.

Den třetí:

Setkání s minulostí

Po půlhodině jsem zjistil, že stan nikdo neotočil, ale že je časné ráno. Kde a kdy spal Pinocchio, dodnes netuším.

Další tajemná věc se odehrála, když jsem si pořádně protřel oči a mozek jsem přepnul na poslech s porozuměním. Z hlaholícího blbečka v montérkách se vyklubal nesmírně protivný pán v lesácké uniformě. Neustále nám předhazoval, že si dovolujem neoprávněně stanovat mimo vyhrazená tábořiště, že jsme porušili zákaz vjezdu do chráněné krajinné oblasti a mnoho dalších hrozných věcí. Když jsem se mu snažil nakecat, že jsme tady v práci, protože jsem do našich báglů rafinovaně nastrčil plastový kryt na lištu motorové pily, začal navíc ječet, že mu chceme ukrást všecko dřevo z jeho revíru. 

Přemýšlel jsem, jak se toho zeleného blbce zbavit, ale kromě vraždy mě nic smysluplného a hlavně stoprocentně účinného nenapadalo. A Mírov či Valdice nebyly zrovna na předních místech žebříčku destinací, které jsem hodlal vbrzku navštívit. K dovršení neštěstí tomu hňupovi Pinocchio sdělil, že ještě nemá řidičák a dokonce ani občanku, páč na to nemá roky, takže mu může políbit s pokutou prd** - tedy slušněji šos. S hajným to málem fláklo o zem.

Jelikož byl protivný jak psí lejno, podal jsem mu občanku. Chvíli na ni čuměl, jak tele na nová vrata, pak se mě zeptal:

„To je vaše občanka?“

„Pokud nerozdáváte tady v lese občanky jelenům, tak jiný vůl, kromě mě, tady není,“ nasejřeně jsem odfrknul. Vyhlídka na mastný flastr mě rozhodila natolik, že jsem ztrácel schopnost mluvit bez ironie a vulgarizmů.

„Jste chodil do školy s Puchýřem, ne? Náhodou…, co?“

Puchýř byla přezdívka mého lehce obézního spolužáka, kterého si nebylo možno nezapamatovat. Již v šesté třídě měl devadesát kilo a k obědu ve školní jídelně běžně sežral pětadvacet knedlíků se zelím.

„Ne, nene, já byl celou dobu pořád zdravý, žádné puchýře jsem neměl,“ blábolil jsem.

„Já jsem jeho mladší brácha. Jste mi říkali Peleco. Chodili jste ze školy k nám do hospody hrávat stolní fotbal. A já vám musel nosit od výčepu žluté limonády. A brácha vždycky prohrál a musel to za vás mámě zaplatit.“

„Éé, ehm, nějak si nevzpomínám,“ lhal jsem, jako když tiskne.

„A moje máma ti dávala jednou týdně takové gumové bonbóny,“ přešla beskydská atrapa Krakonoše na tykačku. „Každé pondělí pytlík gumových medvědů, abys s ním seděl v lavici, protože s ním nikdo nechtěl kamarádit.“

Pinocchio jen valil oči. Dál se to už ustát nedalo. Kdo ví, co všecko by na mě Peleco ještě napráskal.

„É, hehe…, už si vzpomínám, ano, ano. Pele…, ano, ano. Puchýř… Gumoví medvědi byla velká vzácnost, že? Hehe. Spolu jsme seděli…, celé čtyři roky…, na měšťance, jo. To byly časy,“ dělal jsem, že se rozpomínám na klukovská léta. „Byli jsme dobří, ehm, dobří kamarádi…“

„Dobří? Nabarvils mu v šesté třídě skoro celé ucho modrým fixem za to, že ti nedonesl příděl medvědů.“

„Éé, opravdu? To mi nějak vypadlo…“

„Máma mu to nemohla ničím sundat. Nakonec to umyla nějakým odbarvovačem, ale měl pak to ucho jeden velký puchýř.“

„Fakt?“ vmísil se Pinocchio. „Puchýř měl puchýř? No to mě po*er,“ řehtal se jak kůň.

Přemýšlel jsem, jak vysublimovat z Beskyd někam pryč, nejlépe na jižní pól. 

„Jo, jo, tvůj fotr byl kousek,“ nemínil skončit beskydský Krakonoš. „Představ si, že mi vhodil do předního kola pometlo, když jsem fičel z kopce na kole s nákupem ze sámošky. Hele, si představ, dvě mlíka, čtyři piva, deset rohlíků, máslo a půlka chleba, to všecko hezky v síťovce pode mnou a kolo na mých zádech,“ kasal se Peleco.

Já byl na infarkt, Pinocchio se smíchy plácal po stehnech a zelený mužík si užíval svých pět minut slávy.

Když se ti dva po hodině dořehtali, Peleco ke mně pokročil a podal mi občanku: „Neznáme se, nikdy jsme se neviděli a vy se teď sbalíte a zmiznete z mojeho revíru, jasné?“

„Éhujuhehe,“ blekotal jsem cosi, co mělo být poděkováním a omluvou za předešlé hříchy zároveň.

„A pozdravujte tam u nás doma,“ zamával nám z odjíždějícího tereňáku.

Nevěřícně jsem hleděl na státního zaměstnance, jenž nechal plavat objekt, ze kterého mohl vytřískat tučnou pokutu a tím si šplhnout u vrchnosti, a říkal jsem si, že asi na světě není až tak zle, jak se mi doteď zdálo. Přinejmenším tady v lesích, kousek nad Karolinkou.

 

Povzbuzen nečekaným úspěchem jsem zavelel k dalšímu odjezdu. Zde se projevila licoměrnost Pinocchia, který doma tvrdil, že je ochoten jet málem až do Alp, kdyby to šlo - a pár kiláků od máminy sukně začal vadnout. Naproti tomu já jsem nebyl ochoten slevit z plánované trasy ani metr. Už jen proto, abych si mohl nějak zpátky nahonit své ego, silně narušené příhodami uplynulých dvou dnů.

„Ještě se uvidí, kdo je tady ten pravý motorkář a zálesák a tramp a tak dále,“ brblal jsem si do přilby.

Ztraceni v pustině

Záhy jsem ovšem musel řešit další problém. Mnou tak vychvalované vojenské mapy mírně zradily a namísto plynulého průjezdu směrem na Střelnou jsme se dostali dvakrát po sobě na slepou cestu končící točnou tak silně zapráskanou vytěženým dřevem, že jsme museli motorky obracet ručně. Pinocchio započal repetit čím dále silněji a mně se to bloudění podvakrát zakončené posilovacími cviky už také zajídalo, zejména když jsem si pokaždé popálil nohy od výfuků. Nejdřív levou a pak pravou, obě kupodivu a zcela nečekaně ve stejné výšce. Nakonec jsem s těžkým srdcem odsouhlasil, aby potomek vytasil svůj patlací chytrofón a zkusil alespoň lokalizovat naši polohu, abychom se rychleji zorientovali. Synek tedy chytře zapatlal a zjistil, že na elektrických mapách je těch cest ještě méně, než na papírových. Nepomohl ani strejda Gůgl a přepnutí na letecký snímek. Nakonec jsme tedy oblbnuli jednoho houbaře, který zpočátku nedůvěřivě poslouchal naši bajku o zbloudivších dřevorubcích, podezřele dlouho hleděl na plastový kryt motorové pily a rozvěšené kanystříky na našich motkách, ale pak se rozpovídal a poradil, jak dál.

 

Náročná oprava

Jen co jsme se dostali na cestu, o které jsme se pouze domnívali, že je správná, Pinocchio zastavil se strohým oznámením, že on by sice rád dál, ale jeho čínský kříženeček si myslí pravý opak. Zajásal jsem. Konečně budu moci vybalit metrák nářadí, které s sebou táhnu, a zde, v hlubokých hvozdech, provedu generálku synkova křápu.

Mé nadšení poněkud opadlo, když jsem zjistil, že se jedná o takovou pitomost, jako je plynové lanko, ale nedal jsem to na sobě znát. Když jsem seznal, že musí dolů nádrž, byl jsem mírně znejistěn. Po sejmutí plechové nádhery mne přešel humor, protože na rámu mne čekal zmasakrovaný plastový mezikus, který spojoval tři lanka nutná ke správnému ovládání karburátoru. Rychle jsem vyjmenoval všechna sprostá slova, která se dala použít na pojmenování lanek, výrobce plastového mezikusu i autora tohoto zlepšováku. Pak jsem se pustil do úplné demontáže lanka, abych něco vymyslel, až si všechny zbytky a trosky hezky rozložím na zemi, jak jsem to četl v jednom zdejším opravárenském cestopisu.

Jen co jsem šáhl na karbec, začaly mi hned kolem uší létat kusy všelijakých umělých hmot, protože jsem mistr ze staré školy, kde ještě bylo všechno z poctivého železa, nebo aspoň z pitomého hliníku. Když to viděl Pinocchio, chytil se za hlavu a sebral mi rychle z rukou kladivo a šroubovák, aby zabránil dalším škodám. Bez velkého prohlížení a hodnocení aktuálního stavu si vyžádal dva metry izolepy, kterou zbastlil lanko tak, aby to aspoň trochu jelo. Sláva! Mně se ovšem pranic nelíbil nejen synkův opravárenský výkon, ale i jeho skelný pohled a malátnost. Když jsem mu sáhl na čelo, bylo mi jasné, že v lesní koupeli nad Uspolkou opravdu nastydnul. Jelikož tady sranda končila a nějaké větší zdravotní komplikace by nám doma zcela spolehlivě zatrhly další expediční pokusy, plynule jsem přešel na plán „B“.

Zvolil jsem sjezd k nejbližšímu civilizovanému místu do slovenské osady Dešná. Tam jsem vyplázl po dvouhodinovém smlouvání naprosto příšerných sedm éček za klukovo ubytko a mazal jsem dom pro auto a přívěs, abych byl schopen přemístit trosky naší výpravy na základnu.

Potupný návrat

Závěr expedice už byl jen postupně gradujícím fiaskem. Do garáže jsem sice proklouzl nepozorovaně a stejně tak se mi zadařilo i s autem a přívěsem, ale mamlas Pinocchio musel všechny detaily naší potupné prohry ihned nacpat do své ksichtové knížky, pročež se to naše paní domu, sledujíc synovy digitální počiny pod nickem „Dopočutia“, dozvěděla takřka v přímém přenosu, ani nemusela držet hlídku u garážových vrat.

Za čtyři a půl hodiny jsem byl zpátky v Dešné, naložil jsem klukovu motku a po poradě jsme se rozhodli přijet domů až další den za světla.

Den čtvrtý:

Vyspali jsme se s klukem na ubytku dorůžova a já se v noci jen tetelil, aby se mu nepřitížilo a on mohl předstírat po příjezdu domů aspoň polozdraví. Ráno jsem ovšem zjistil, že jsem se netetelil kvůli obavám o synovo zdraví, ale proto, že jsem od něj chytil virózu a mám sám horečku velkou jako kráva. Takže to spaní do růžova zrovna moc nevyšlo.

Následná cesta domů se spíše podobala přesunu polního lazaretu, než slavnostnímu příjezdu expedičních hrdinů z dalekých cest. Jak jsem dojel domů, to jsem nějak zapomínal už v průběhu cesty a po příjezdu jsem se překulil od volantu rovnou do postele, z níž mne nedostal ani šťavnatý vepřový řízek s domácím bramborovým salátem.

A to je neslavný konec naší veleexpedice napříč Beskydami.

***

Chytří čtenáři v diskuzi vždy kacerují autora, že nenapsal na závěr nějaké shrnutí, poučení a tak všelijak podobně.

Zde tedy pro zoufalce, kteří dočetli až sem, nepovinný závěr:

zjistili jsme, že naše vodě odolné telefony lze skvěle použít namísto jiných nepraktických a nespolehlivých nádob na uchovávání zásob vody. Výrobce neuvádím, protože bych tady prováděl nepovolenou reklamu.
zjistili jsme, že malé a chytré škatuličky, které měly ulehčit naši vzájemnou komunikaci na dálku, jsou sice prima nápad, ale jako takové stojí za ho*no a je na nich nutno provést ještě dlouhý a náročný vývoj.
zjistili jsme, že stran navigace a věd topografických máme co zlepšovat oba dva. Já i strejda Gůgl. O klukovi nemluvím, ten je již nenávratně ztracen.
zjistili jsme, že opravovat mohu již jen kovářské výrobky. Pokud se dostane do mých předních nohou cokoli, co není z oceli pevnostní třídy 12 a výše, je to odsouzeno k poměrně brutálnímu zániku.  
zjistili jsme, že i když spolu žijeme ve společné domácnosti, moc toho o sobě nevíme. Hlavně Pinocchio o mém mládí a já o jeho ksichtové knížce.
zjistili jsme oba, že s tím mladým / starým blbcem sice je umění vydržet déle, než deset minut, ale za rok chceme spolu jet zase. A je úplně jedno, kam to bude.   

    

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.35
Známkováno: 43x

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist