sumoto_duben



Do aqualandu a zpátky na podválu

Menší pohovoření na téma mého letošního tuzemského výletu. O tom, jestli je fajn navštívit moravský aqualand, jestli není lepší zajet si třeba o kus dál do Brna na okruh a nebo jestli není vůbec nejlepší se vždycky ze všeho nejdřív pořádně oblíknout...

Kapitoly článku

Stává se to už mým malým koloritem a protimluvem zároveň. Motorka vs. léto. To druhý považuju za svý vůbec nejneoblíbenější roční období. Moc teplo, moc potu, moc daleko do jara. Jedna z mála kratochvílí, co jej činí snesitelnějším je tak prvně jmenovaný - motorka. Respektive jízda na motorce. Ačkoli co si budeme, ani ta to kdovíjak nevytahuje. Zvlášť jízda na té mojí. Zaživa usmažit ti nádobí snažící se svod zadního válce, charakter pohonnýho soukolí těžce skloubitelný s výletním tempem mnohých, v plechovém a klimatizovaném světě izolovaných. Ve stručnosti, jezdit v létě (přes den) na mašině úplný strop jezdecký nirvány není a na KTM 1190 Adventure už vůbec.

Přesto se vždy v tuhle dobu odehraje můj pomyslný sezonní vrchol - vícedenní mototrip. Započal jsem tuto tradici hned po nákupu silniční mašiny před pěti lety a srdnatě, byť někdy ve skromnější variantě, ji každý rok dodržuju. Letos se oním přesunem stal pouze malý výlet přes Vysočinu do malebných Pasohlávek na Moravě. Tam pár dní setrvat a v rámci toho navštívit továrnu na peníze v oněch místech se nalézající, Aqualand Moravia. Zároveň ale i využít jednoho z mála letošních termínů veřejných volných jízd na nedalekém Masarykově okruhu a trochu jak se říká “podráždit hada”.

Cestu tentokrát absolvujeme pouze ve třech. Stroj, já a letos po dlouhý době konečně pořízený řádně objemný topcase. Má, dosud vždy na všech výletech přítomná, drahá polovička letos volí pohodlnější variantu - přesun autem a opětovné shledání až rovnou na místě. Její škoda.

1. den - když jde všechno hladce

Vybraná trasa zohledňuje klasický požadavky pravýho motocyklovýho jetí. Spousta zatáček, minimum provozu a pokud možno tam, kde to ještě neznám. Nebylo tedy divu že ze standardních cca. 300 kilometrů se vyklubalo takřka o stovku víc (a to jsem se ještě mírnil). Itinerář se startem v Jilemnici díky tomu obsahoval destinace jako Chlumec nad Cidlinou, Chvaletice, Seč, Chotěboř, Přibyslav, Polná, Třebíč nebo Dukovany

Na cestu jsem se vydal pár chvil po obědě, abych nemusel nijak kvaltovat a měl časový prostor pro svý případný a nijak výjimečný navigační přešlapy. Strojovna po servisu, čerstvý Dunlopy nazutý a dofoukaný, podvozek v menu palubáku naklikán. Hurá!

Cestu na Chlumec ozvláštnila uzavírka z Novýho Bydžova. S tím se počítalo. Jako objízdná trasa posloužila už předem vyhlídlá a odzkoušená “hopsavka” kolem místním jistě známýho Barešova Ranče (na moto s použitelnými zdvihy vcelku v pohodě, ale valit tamtudy třeba autem je regulérně o vanu!).

Z Chlumce pak už směr Týnec nad Labem a dál na nejvyšší komín republiky, komín Chvaletický elektrárny. Potom se protáhnout podél Čáslavi a pádit na Třemošnici, vodní nádrž Seč a odtud na Horní Bradlo. Tady silnici utíná uzavírka, naštěstí pro mne přesně až za odbočkou na můj další checkpoint - Chotěboř. Co se prozatímní kvality svezení týče, nemají to tu vůbec špatný. Vinglů požehnaně, asfalt slušný. Bohužel všude plno štěrku. Štěrku co mi při zpáteční cestě ještě slušně zavaří.

Za Chotěboří naštěstí prakticky veškerý posypový materiál mizí a úsek přes Českou Bělou a Žižkovo Pole až do Přibyslavi stojí vážně za to. Přesně jak jsem si to namaloval, tj. minimum aut, spousta zákrut, perfektní asfalt a k tomu jako bonus malebný domky a stavení Vysočiny. Pecka! Z Přibyslavi pak na Polnou a odtud menší zajížďkou úsekem Měřín/ Otín/ Čechtín (tentokrát už vážně zákazem, v těhlech případech svý cestovní enduro zbožňuju) a heleme se, Třebíč. Stavím na pumpě na tankovačku i občerstvovačku.

 

Během toho, co do sebe soukám bagetu, parkuje vedle mě novotou vonící Superb. Jeho majitel, takřka okamžitě po vyproštění se z něho projevuje o moji oranžádu zájem. Dáváme se společně do řeči a navzájem si vyměňujeme zkušenosti a komplimenty na vozidla (byť mám k trojkovýmu Supu jistý, vlastní zkušeností podložený výhrady, designově to povedený auto rozhodně je). Krandáním zabíjíme dobrou půlhodinu, světla začíná úbývat a mne ještě čeká necelá hodina jízdy. S oboustranným přáním mnoha šťastných kilometrů se tak se Superbistou loučím a uháním dál. 

 

Čeká mne posledních, profilem už rovinatějších asi šedesát kilometrů. Dobrou polovinu z nich “krášlí” panorama na mohutný komplex Dukovanský jaderný elektrárny. Já, jedinec uhranutý loňským filmařským majstrštykem HBO, seriálem Černobyl, při pohledu na něj v hlavě o lecčems přemítám. Jak se ale elektrárna dostává za má záda, stahuji svou pozornost zpět výhradně na silnici a krájím poslední zbytky cesty.

Se soumrakem dorážím do slavného autokempu Merkur Pasohlávky, jež mi po nadcházející dvě noci bude zázemím. Vítám se s milou i ostatními členy předsunuté výpravy a vtíravě se jim vkrádám do stanu. Zítra už Aqualand a k večeru brněnský okruh.

Denní nájezd: 397 km

2.den - Když se klouzat chceš

Pravý letní den nás ze stanu vytahuje brzo ráno. Využívám toho a jdu k nedaleké obchodní chatce na nákup snídaně. Slušně doplněný přepravky s pečivem okupují desítky vos. Sáhnout si přes ně pro kus, ať už čehokoli, není jen tak. Nakonec se mi několik kousků z hmyzího obklíčení přece jen vysvobodit daří. Přihazuju ještě pár prdi másel, džemů a několik podobných nesmyslů a z cifry, co na mne paní prodavačka následně tasí, se mi dělá mdlo. Asi vosí přirážka a trénink na cenovou úroveň hned vedle se rozprostírajícího a krajinu hyzdícího aqualandu.

 

Po snídani už do onoho vodního ráje. Na kase to je bez koruny za rovných osm set na osobu. Ještě, že nás fabrika pro letošek vybavila slavnou kartou Benefit Plus. Věc jinak s diskutabilním uplatněním se tady hodí, svým způsobem procházíme turniketem “zdarma”. Pak už jen vyvalit pupek a slovy klasika, začít “lochtat vlnky” a “ponořovat se do kapaliny”. Příležitostí k tomu je tady vážně vela. Několik bazénů, brouzdališť, líná řeka, spousty fast foodových stánků, ale i velká jídelna s kavárnou nebo bary přímo ve vodě (včetně drive-thru na líný řece). No a konečně taky spousta skluzavek a tobogánů. 

 

Abych to tu ale tolik nemaloval. Nemáš-li jakýkoliv “sjezdařský” ambice a vystačíš si s bazény a něčím dobrým do pusy, nemáš víceméně problém. Není-li tomu tak a chceš se aspoň sem tam na něčem povozit, je potřeba se obrnit notnou dávkou trpělivosti... V onom “landu” totiž povětšinou nejsi sám a nápad svízt se zrovna na tý, tamtý, nebo zkrátka kterýkoliv jiný klouzačce má společně s tebou X dalších jedinců. Co to tedy znamená:

 

Minimální čekací doby v řádu desítek minut už jen ve frontě na plavidlo. Bez něho tě na většině skluzavek pošlou k šípku. Po jeho ukořistění je na pořadu dne vytarabit jej pěkně za svý po schodech na vrchol patřičné skluzavkové věže. Tam podle atraktivity dráhy vyčkat další frontu s čekačkou většinou v rámci minut. No a nepodělal-li si se do tý doby ať už vzteky nebo strachy (někdy to je vážně docela vysoký a relativně kolmý) a máš k sobě někoho dalšího (většina věcí se sjíždí po dvou), tvých slastných cca. čtyřicet až šedesát vteřin právě nastává. Dole můžeš celý proces do nekonečna / zavíračky opakovat. 

Topem týhle, na poměr čekací vs. užívací doba dost nevýhodný mánie, je letošní novinka. Cosi v slávistických barvách vyvedený, jehož název si já ani omylem nepamatující. Na tom není problém strávit ve frontě víc jak hodinu a půl! V případě tučnýho, dvě stě korun vysokýho příplatku, máš šanci vlízt se zhruba do dvaceti minut. Pak, budeš-li mít štěstí a systém tě i s tvým protějškem dobře zváží (případy, kdy se tak nestane a plavidlo i s posádkou na dráze uvízne, jsou nevýjimečné) si užiješ nejdelší svezení široko daleko - něco málo přes minutu jízdy.

K tomuhle připočti cenovky občerstvení svou výší hravě do kapsy strkající cenový poměry kdejakýho alpskýho střediska a začínáš mít slušný obrázek o poměrech moravskýho aqualandu. 

 

Na druhou stranu, zážitky z většiny tobogánů jsou zvlášť během prvotních pokusů o zdolání silný a euforii vzbuzující. Personál ochotný, hygiena zcela uspokojující. Mou mírnou otupělost a hledání negativ přičítám faktu už asi třetí návštěvy během posledních dvou let. Jedinec sem zavítající prvně může s trochou štěstí na fronty odjíždět uspokojen. 

 

Já si postupně sjíždím většinu drah a nakonec nejvíc přicházím na chuť bublačce po líný řece. Po valnou část dne lze člun odchytit bez otravnýho čekání a délka jízdy je teoreticky neomezená. Padáky, hupy a všechny ty klopky na tobogánech mne už nějak přestaly brát. Však jsem letos po letech znovu začal sedlat ostré EXC a tam  je většina těhlech kratochvílí na denním pořádku.

 

Den pomalu načíná svou poslední třetinu a pro mne to tím pádem znamená přesun směr brněnský okruh. V roce 2018 jsem si tam odbyl svoji okruhovou premiéru v rámci tamní motoškoly a nyní se zase vracím poškádlit poserpruhy. Tranzit na místo zabírá sotva půl hodiny a na bráně se taky moc nezdržím. Do hodinky od výjezdu z parkoviště u Aqualandu vjíždím spolu s dalšími v rámci “nultý” rundy na asfalt okruhu. 

 

Oproti vodním skluzavkám je likvidace gum v zákrutách autodromu trochu jinačí zábava. Čerstvě nasazený Dunlopy s mým tempem snaživýho mrdala nemají problém a já si zaplacených dvakrát dvacet minut "volnosti na plynu" dosyta užívám. Zkušenější, či prostě jen odvážnější harcovníci se mi pokaždý takřka okamžitě vzdálí, ale jedincům s více vyspělým pudem sebezáchovy se svým otylým pomerančem slušně zatápím.

 

Žádná velká smaženice to ale není. Hlavním úkolem je odjet odtud ve stejnym stavu jako při příjezdu, tj. v jednom kuse a po ose. Žádný předmět ať už výbavy moji nebo motorky o asfalt nebrousím, motor až do stratosféry netočím a brzdy před vingly vždy jen poškádlím. 

Jediným místem kde malinko přituhuje je cílovka. Už loni ke konci sezony jsem nasadil o zub menší pastorek řetězovky a tak testuji, jakým směrem se díky tomu pohla maximálka. Teoreticky bych se díky převodům víc do tahu měl dostat přes dosud nejvyšších 224 km/h, prakticky je to ale pořád plus mínus stejné. 

 

Pár koleček se ještě škádlím s jednou FZ1. Borec ji vodící rejdí koleny po asfaltu jak šílený. Přesto mi nějak ne a ne cuknout. Po třetím kole mne už jeho jiskry do ksichtu přestávají bavit a způsobně jej ve Schwantzovce venkem objíždím. V dalším kole mne pak stejným způsobem bere většina paličů z rychlé přední skupiny. 

 

Z okruhu odjíždím spokojen. 1190 opět potvrdila svou neskutečnou šiři pole působnosti. Svým způsobem v ní vážně dřímá hned několik mašin najednou. Duchem enduro po svých předcích, srdcem závoďák po dárci motoru (superbike RC8) a navrh ambice velkýho cestovatele. Co víc si přát.

 

Protože je ještě něco málo světla, využívám k návratu do kempu alternativní cestu. Trasu jen vyloženě na blind vytipovanou, teoreticky na vzdálenost dokonce o něco kratší. Výsledek? Mnohočetný zakufrování, najetí naopak spousta kilometrů navíc a zbytečný riskování. Posledních několik kilometrů už valím za regulérní tmy. A to s tmavým plexi helmy není moc chytrý. Nakonec ale vše dobře dopadá a kemp i své blízké v něm brzy nalézám. 

Večer trávíme přímo v centru rekreantskýho miniměsta. Jíme, popíjíme, klábosíme a do toho nám jako kulisa jede zlatý hřeb zdejšího kulturního programu, travesti show Techtle Mechtle revue. Jako, občas mám fakticky problém uvěřit, že to všechno jsou jen přestrojený chlapy. Navíc údajně ve většině případů i naprosto normální. 

Denní nájezd: cca. 180 km

 

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (12x):
Motokatalog.cz


TOPlist