Západní Balkán 2011, aneb tak trochu jiný druh motodovolené

A je to tady, dovolená se nám bohužel chýlí ke konci. Já mám před sebou ještě dva dny v sedle během návratu domů, přítelkyně ještě den u moře a noční přejezd autobusem s ostatními účastníky zájezdu do ČR. Již jsme nechtěli nikoho obtěžovat v podobě vyzvednutí zavazadla a proto jsme už předem zvolili tuto variantu. Po snídani ještě dolaďujeme balení z předchozího večera, opouštíme apartmán a loučíme se.
Hanka jde na pláž a já vyrážím směrem na Mostar. Zastavuju jen na pár foto u Baćinskych jezer

a pak až na hranicích, kde se to bohužel protáhne. Nesnesitelné vedro, kolona tak dvě stě metrů a chorvatští pohraniční šerifové mají zase svůj den. Kontrolují kde co a jsou u toho jak jinak než patřičně důležití. Kousek za hranicemi mě zastavuje policie, je to v obci čili jedu spořádaně, tak snad bude vše v pořádku a neušijou zase nějakou boudu. Strážník požaduje doklady a když na něj promluvím, řekne jen „Ty turist?“ jukne na SPZku a doklady už ani nechce a pouští mě dál s pouhými třemi slovy „Max fifty OK“. Jaký to rozdíl oproti Chorvatům, kteří si hrají na šerify divokého západního Balkánu. Jde vidět, že v BiH jsou rádi za každého, kdo chce navštívit a podpořit tak jejich válkou postiženou zemi. Tak nějak bych jim tam v té banánové republice přál, aby jim přestali na dva tři roky jezdit turisti, aby se trohu vrátili zpátky do reality. Welcome Croatia in Europe union!
Do Mostaru přijíždím něco málo před polednem a snažím se najít nejvhodnější místo na zaparkování mašiny. Nechci se tu nijak zdržovat, jen zajít k proslulému Staremu mostu z roku 1566, který je na seznamu dědictví Unesco. Zajíždím do přeplněné slepé uličky, ze které nemám dobrý pocit. Jsem na levém břehu řeky, který je muslimský (to jsem v tu dobu ještě nevěděl) a podle toho to tu i vypadá. Ptám se nejsolidněji vypadajících chlapíků v sáčkách, kteří sedí na zahrádce u kafe. Mám to prý zaparkovat tady, most je prý kousek. Odkládám si přilbu kousek vedle na betonové schůdky a manipuluju s motorkou k bezpečnému zaparkování. V tom se však seběhnou místní parchanti a začínají mi třískat po přilbě. Stavím mašinu na stojánek a letím na ně. Stačí zařvat a facani se rozletí jak vrabci. Má nová přilba však bohužel nakoupila odřeninu, není to nic hrozného, ale zamrzí to. S odstupem času jsem však rád, že to dopadlo aspoň takhle, taky ji mohli drapnout pod pažu a mazat pryč. Nicméně můj negativní pocit z tohoto místa se naplnil a proto jedu ihned pryč. Přejíždím řeku Neretvu a nacházím na druhé straně (katolíci) hlídané parkoviště.

Přičumujícívší žebráci by si rádi přilepšili nějakou tou markou či ojrem, ale hlídač parkoviště mě posílá rovnou do zákazu vjezdu s tím, že tam je to k mostu blíže a jsou tam jakási prominentní parkovací místa. Že je tam kolega a jestli opravdu chci jen na pár minut k mostu, nemusím platit nic. To se záhy potvrzuje a já se prodírám houfem lidí pro pár fotek. Vracím se raději co nejdříve z5 a vše je naštěstí v pořádku a opravdu nic neplatím. Aspoň nějaká pozitivní zkušenost.

Pokračuju na Jablanicu a dále směrem na Bugojno. Neretvu vystřídala řeka Rama, příroda je nádherná, silnice se krásně kroutí a já si to náležitě užívám. Ovšem před obcí Gračanica jsem najednou nucen zastavit. Silnice je kompletně zatarasená betonovými panely. Jdu si přečíst co se děje a na jak dlouho to bude. Než stihnu vše přelouskat, křičí na mě z povzdálí nějaký místní. Mluví jen tou svou, ale pochopil jsem, že pokud se dnes cesta vůbec zprůjezdní, nejdříve to bude po šesté večer. Ale kdo ví jestli. Co teď? Vracet se a objíždět to přes Sarajevo? Vždyť jsem chtěl do večera dojet do Maďar! V tom přijíždí někdo místní v Oplu Astra. Něco ti dva po sobě pokřikují, načež ten v autě stáhne okýnko a ukáže, že mám jet za ním. Ten druhý přikyvuje, ať jedu, že zná cestu. Vždyť mi před chvílí tvrdil, že jiná tady není. No nic, nemám moc na výběr a tak jedu. Vracíme se dobrých 10 km a najednou borec zahne na vedlejší silničku, která stoupá strmě vzhůru do hor. Napadají mě ty nejkritičtější scénáře, že nás za zatáčkou budou čekat kumpáni, svlíknou mě do trenek a….Na tyto představy už však nemám čas, asfalt najednou skončil a začala prašná nic moc šotolina. Ta se čím dál horší a místy si už připadám, že jedu po vyprahlém řečišti. Zvažuju zda vůbec má smysl dále jet, jestli to za to stojí, mám strach o motorku, protože tohle už je solidní offroad. S vidinou nutného návratu zpátky do civilizace a dne dovolené navíc jsem přesvědčen dále nejet. V tom ale dáváme přednost protijedoucím autům. Když kolem projíždí zanovní Ambulance VW Transporter, nová faceliftová Octávka apod., říkám si, když to projedou oni, tak musím taky. Proti se vyřítí nějaké místní klučina z hor na jakémsi kozidechu a když vidí velkou zápaďáckou mašinu, smykem to otáčí a chce mě „pokořit“. Což se mu hravě daří, jelikož jedu opravdu pomalu, rychlejším krokem či klusem, abych tu s tím nepraštil. Následuje další smyk a s uspokojeným kukučem si to pádí zase směrem ke mně. Zastavuju ho a ptám se, zda jedu správně na Banja Luka, že dole je uzavřená cesta a tak se to snažím objet. Jestli tu není lepší cesta a jak dlouho to tak špatné ještě bude. Dostávám odpověd, že o uzavírce ví a že tu není jiná cesta a tady ta není zase tak špatná. No a už je to prý jenom kousek. Od té doby nemám rád slovo kousek, stejně jako jeden můj nejmenovaný kamarád…"Špaky". Nicméně cca po snad hodině jízdy a dobrých 15-20 km jízdy v tomhle marastu nás to nakonec vyplivne na hlavní asfaltce za její uzavřenou částí. Děkuji svému průvodci. Totálně propocený a zaprášení s Káťou pokračujeme dále. Velký jí dík za to, obstála to bez ztráty kytičky a jakékoliv újmy. V Donji Vakuf zastavuju na pořádné balkánské kafe a po své zkušenosti radím slovinskému páru na ZZR 1400, ať to raději objedou přes Sarajevo.

Pokračuju dále podél řeky Vrbas, v Banja Luka tankuju ještě levný benzín a utrácím poslední bosenské mařeny. Za tímto městem následuje krásná nová rychlostní silnice, ale bohužel je dost krátká a samotný úsek před hranicemi už je zase couračka. S takovouhle to Maďarsko dneska fakt nedám, zvlášť když Chorvati na hranicích opět úřadujou. Jedu na Daruvar, kde mám v plánu najít nějaké ubytování. Je to napůl české městečko, s každým druhým se domluvíte česky. Kdysi dávno tady Češi byli u vybudování místního pivovaru a někteří z nich už tady zůstali, přijely za nimi rodiny a tak tu vznikla početná česká kolonie. Ubytování se mi však nedaří najít a když už, nezdá se mi parkování. S díky odmítám, což jsem však neměl dělat. Následuje totálně neobydlená část, smráká se čím dál víc a když už v jedné vesničce něco najdu, je to jen hotel (tady bych ho fakt nečekal) a za ten chcou cca 900 Kč. To nejsem ochoten dát a proto jedu už v regulérní tmě. Ve spojení se zatmaveným plexi lahůdka a ještě dlouho jsem posléze vytahoval mouchy z očí. Kolem deváté večer nacházím nocleh až ve Virovitici, cca 15 km před maďarskými hranicemi. Pantáta domácí je taky motorkář, má velké Virago a tak se slitoval. Nebo spíš se mu hodilo těch sto Kuna.
Jdu na véču do blízké pizzerky a dávám si kukuřičné pivo. Nevím, čím to, jestli bylo fakt lepší než ty jejich Karlovačka a Ožujska a nebo jsem jen tak zničený a vyprahlý po dnešním náročném dni. Jdu kolem chopper baru, kde nečekaně zůstávám ještě na další tři kukuřičňáky. No, ono když je člověk mezi „svýma“…. :) Sedím s partičkou bikerů včetně obsluhy, většina tak kolem čtyřicítky, nikdo neumí slovo anglicky, jen jedna mladší kočena. Majitel podniku, který je s námi taky u stolu, mi ukazuje fotky v baru, na kterých má všechny své milenky, ať už ty současné či minulé, kovové či ty druhé. Všechny zajímá odkud a kam jedu, jaké jsou ceny v Montenegru a Bosně, jaký je život u nás atd. Dorozumíváme se rukama nohama, ale celkem to jde a když nee, překládá slečna angličtinářka. Je fakt šikovná, kdybych takhle ovládal jazyk zpoza La Manche, vůbec bych se nezlobil. Dozvídám se, že žádná škola, ale od útlého dětství že sleduje filmy v angličtině. Hmm. Využívám toho, že ostatní nerozumí a vyptávám se na válku. Ti starší o ní totiž neradi mluví, ale ti mladí už to tak neřeší. Kolem půlnoci se dostávám do postele a hajdy na kutě. Dnešek byl fakt náročný.

Daří se mi vyjet relativně brzo a o půl deváté už překračuji hranice, v Barcsi se dávám nudným úsekem rovnou na sever k Balatonu, který pro změnu objíždím ze západní strany a z Veszprému už jedu naprosto stejnou cestou, jako jsme jeli před dvěmi týdny. Béda píše, že už je doma. Pěknou silničku vedoucí vrchovinou za Györem střídá opět nudný jih Slovenska, následuje dálnice a v Bytči dávám poslední pauzu. Na rozlučku mě čeká nejen z motorkářského hlediska krásný v podstatě domácí úsek, který znám jako své boty. Makovský průsmyk je taková menší rozcvička, následuje „Bumbálka Passo“ v již nelegálním tempu a hamerské zatáčky si za nulového provozu vychutnávám plnými doušky. Skvělá tečka za skvělou dovolenou! Doma jsem něco před šestou večerní, živ a zdráv, plný dojmů a zážitků.


Někomu se může zdát, že když už jsme tam byli, měli jsme navštívit třeba nár. park Biogradska Gora, klášter v Ostrogu, mauzoleum králů v Lovčenu, Budvu atd. Ale já jsem i tak moc rád, že jsme letos vůbec nějakou motodovolenou měli. Zkrátka po náročném Norsku už nebylo ani tolik dní volna ani financí. A pobyt v Chorvatech už byl předem zaplacený. Koneckonců, oba dva se tam chceme s přítelkyní vrátit, protože Montenegro nám prostě učarovalo


Sumasumárum-číselný „hajlajty“:

---

Za celou dovolenou jsme najeli/jsem najel 3053 km. Po celých 14 dní panovalo nádherné počasí, na září byla opravdu velká vedra, neskutečné sucho a za celou dobu jsme nepoužili nepromoky. Náklady se se vším všudy včetně týdenního pobytu u moře v apartmánu s polopenzí vyšplhaly na krásných 12 tis. kč na osobu-vypočteno složitým matematickoalgoritmickým výpočtem, který nezahrnoval nucený dar chorvatským chráničopomáhačům. Motorka fungovala na jedničku, průměrná spotřeba za celý kilometrový nájezd činila 6,9 litrů. Až na zmíněné (nefungující dobíjení GPS, policie banánové republiky, malí muslimští facani v Mostaru a nucená offroadová vložka) se vše obešlo bez problémů. No tak teď mě napadá, že se nám nějakou záhadou vlastně ještě ztratilo dálkové ovládání top kufru. No záhadou, nechci ukazovat prstem, protože se to nedělá, ale…stejně tu mou holku mám rád:) A zároveň bych ji chtěl pochválit, jak tuto cestu se mnou zvládla. Takhle se to může jevit jako docela problémová dovolená, ale to určitě nee. Naopak, byla to DOVOLENÁ SNŮ.


Info k projetým zemím-postřehy-tipy:

---

-nikde nebyl problém platit kartou, jen na jedné benzince kartou požadovali platit pouze benzín. Ten je suverénně nejlevnější v BIH, kde stál okolo 30 kč/l. V HR a MNE byla cena podobná s tím rozdílem, že v celé Černé hoře měli jednotné sumy-95 za 1,34 E a 98 za 1,36 E.
-dávejte si velkého majzla na tamní šerify, my (jakožto i spousta lidí z mého okolí) měli negativní zkušenost jen v Chorvatsku a v BiH i MNE jsem měl spíše opačný pocit. V Bosně byl cítit vděk, že k nim cizinec vůbec přijede a je ochoten tam utratit peníze. Jsou tam ještě stále jednotky NATO a OSN a na místních tak jde vidět, že si nechcou dělat problémy. Znám však jeden hodně špatný případ i z Černé hory. Jsou schopni si vymyslet totální „blábol“ a požadovat nemalou pokutu. Na rozdíl od států divokého východu typu Rumunsko, Ukrajina jim často nestačí „pár drobných do kapsy“, ale trvají na západoevropských cifrách. V Bosně měří opravdu na každém druhém rohu, ale funguje blikání protijedoucích řidičů, nejde však na to spoléhat. V horách často ani z protisměru dlouho nikdo nejede.
-co se týče hraničních kontrol, zase Chorvatsko těžká arogance typu my jsme tady ti drsní kovbojové (asi zakořeněno hluboko v mysli obyvatelstva z dob natáčení Vinnetoua), ty jsi tu jen pouhý turista. Není jim trapné bezdůvodně vybalit celé auto či dokonce autobus jen tak, pro pohlazení svého ega. V Bosně nebyl problém, dokonce pouštěli i bez kontroly, dojmy z Černé hory tak napůl-zřejmě čekali něco k přilepšení. Všude je většinou potřeba ukázat i zelenou kartu a OTP.
-často se dočtete, že tam jsou lepší cesty jako u nás. To bych neřekl. Ano, hlavně v Bosně sice kvalita silnic často překvapí, ale za to tam jsou obrovské rozdíly a hodně silnic mimo hlavní tahy jsou jen šotolinové. V horách, především v Montenegru si je potřeba dávat pozor na možné spadané kamení na vozovce. Nádherný kus silnice je ze Žabljaku směrem na Nikšič. Některé úseky, hlavně v Chorvatsku, včetně jejich slavné jadranské magistrály, jsou nesmyslně vyfrézované. Když vjedete do zatáčky s plně naloženou mašinou a tam vás čeká takovýhle dáreček, není to zrovna moc příjemné. A ještě jedno velké upozornění-prakticky na celém záp. Balkánu silnice často hodně nepříjemně kloužou. Zřejmě do směsi přidávají drcený mramor nebo co to je. Každopádně to je pěkně na….víte co, dvě věci.
-jednou vás domorodci nadchnou svou vřelostí a pohostinností a podruhé znechutí arogancí či neurvalostí. Země to jsou však neskutečně nádherné, ale oba dva jsme se s přítelkyní shodli, že si ji ani jedni ani druzí či třetí nezaslouží. Pokud nejde o vyloženě turisty vyhledávané místo, všude je neskutečný bordel.