Západní Balkán 2011, aneb tak trochu jiný druh motodovolené

Ráno vstáváme opět do vymetené oblohy, a tak se těšíme na krásný den strávený v Durmitoru. Jdeme ještě nakoupit a užíváme si snídani na terase. No, prostě se flákáme, mažu ještě řetěz a proto vyjíždíme až něco po jedenácté hodině.

Z městečka se jen kousek vracíme proti směru, odkud jsme včera přijeli. Přejedeme dlouhý most a za chvíli tu je hned odbočka do národního parku. Strmě stoupáme, jeden tunel střídá druhý a je potřeba dávat pozor na štěrk a hlavně větší kameny, o které tady zvlášť po té noční bouřce není fakt nouze. Ovšem rázem jsou tu úžasné výhledy na krásně modrozelenou hladinu Pivského jazera.

Pokračujeme dále a před Trsou se rozhodneme dát doleva s tím, že uvidíme, kam až půjde dojet. Kolem sebe už dávno máme více než dvoutisícové velikány Durmitoru a krajina je čím dál úchvatnější. Přijíždíme do nějaké osady, kde už nejde jet dále. Šipka sice ukazuje na Malou Crnou Goru, ale vede tam už jen hrubá šotolinová cesta a navíc vím, že směrem od Žabljaku se tam dostaneme po asfaltce.

Vracíme se tedy do Trsy, kde si fotím barák, kterého kus chybí. Že by i tady, na tomto odlehlém místě, válka udělalaasvé? A pak, že se na území Černé hory v 90. letech nebojovalo. Nebo že by to byl následek tradičních bojů mezi rodinami zvanými „Krevní msta“, které tady v minulosti hojně probíhaly? Kdo ví.

Pokračujeme dále po jediné silničce, která vede napříč celým Durmitorem. Sem tam nám zkříží cestu ovce, jindy zase malý býček. Krajina mění ráz a za další zatáčkou to vypadá zase o trochu jinak. Každou chvíli stavíme, fotíme a kocháme se tou krásou.

Kvalita povrchu se ještě lepší a tak se chci i trochu svézt. Jedeme na lehko a tak si to náležitě užívám. Na nejvyšším „passu“, které má necelých 2000 m dáváme Kit Kat, no a samozřejmě, že fotíme:) Dojem z tohoto čarovného místa kazí jen všudypřítomný bo..el. Není problém ani narazit na vrak auta shozený dolů do strže.

Sjíždíme dolů do Žabljaku, projíždíme „chatovo-apartmánovou“ částí, která se jeví víc než z půlky prázdná. Jde převážně o novou satelitní výstavbu, ale nevím nevím, myslím, že se to tady nenaplní ani v zimě. Samotné městečko už tak pěkné není a ani z lidí nemáme moc dobrý pocit. Haňule jde do krámu pro nějaké to pití, kde si jí prý prohlíží a chovají se k ní jako k nějakému Marťanovi. Já se mezitím snažím z místní omladiny dostat, kudy vede asfaltová cesta ke kaňony Tary a do osady Crne Gory. Zjišťuju, že každý plácá něco jiného. Tak si z toho dělám jakýsi průměr a společně se svou intuicí se dáváme na první pokus správným směrem. Silnička je sice čím dál užší, vytuněná o všudypřítomné ovčí bobky či kravince, o štěrk také není nouze, ale přesto je stále asfaltová. Míjíme view point kaňonu Tary. Přesto se mi to zdá daleko a jsem přesvědčen, že ještě bude lepší výhled. No, co myslíte? …Nebyl. Přijíždíme do osady Crna Gora, kde není ani živáčka. Na jejím konci cesta končí resp. pokračuje už jen po šotolině. Stylově u Spomen Domu.

A přece, jedna živá duše se tady ukáže. Přiběhl k nám hafan, který se k nám lísá jako bychom byli jeho páníčkové a aspoň měsíc se neviděli. Takový typický Ťapka z Mrazíka, zablešený, ale krásný. Trochu se s ním mazlíme a je škoda, že nemáme žádnou sváču, kterou bychom mu mohli obětovat. Vracíme se a Ťapka běží za námi. Když vidí, že po silnici nemá šanci, bere to přes louky. V zrcátku vidím Haniččiny slzy i přes přilbu a na její pokyn přidávám plyn. Myslím, že kdybychom tady byli autem, neměl bych jinou možnost než ho vzít sebou. Byl by to  ten nejvděčnější  pes na světě. I teď si na něho čas od času vzpomeneme.

Ale my chceme vidět druhý nejhlubší kaňon na světě, hned po Coloradu, tedy kaňon Tary. Proto se vracíme k již zmíněnému View pointu. Na ceduli je napsáno nějakých 250 m, ale všude je jen kleč borovice a nikde žádná vyšlapaná cestička. V kombinézách a motobotech se nám nechce tím prodírat a tak se spokojíme jen s výhledem od silnice.

Stavíme se ještě na jídlo v restauraci na vrcholu jedné z mnoha sjezdovek a s pěkným výhledem na městečko. Žádáme nějakou místní Durmitorskou specialitu a je nám doporučeno „Maso na rožni“. Já si dávám telecí a Hanouš jehněčí. No nevím, myslím, že to byl spíš starý cap:) Jinak kravička byla jak jinak než výborná. Po vydatné obědovečeři sjíždíme dolů a jelikož už je pokročilá doba a já mám na helmě tmavé plexi, musíme se chtě nechtě vrátit. Škoda, že už nestiháme Crno jazero.

Jedeme směrem na Nikšič po nádherné nové silnici, která si v ničem nezadá s těma alpskýma. Včetně tunelů. V Šavniku mám vyhlídnutou spojovačku na Donju Breznu. Ta však není nikde značená a po rozhovoru s místní holčinou (která mimochodem uměla neskutečně dobře anglicky) zjišťujeme, že je pro naší motorku nesjízdná a proto musíme jet až téměř do Nikšiče, před kterým se až napojíme na hlavní tah směrem na Plužine. Tahám za to co se dá a ve spojení se skvělým povrchem to je neskutečné motorkářské pošušňáníčko. To se ovšem po odbočení na naší starou známou E762 rázem změní a ve spojení s už téměř regulérní tmou a tmavým plexi to je už o tom, jen v pořádku dojet. V našem „domovském“ městečku už jen tankuju klasicky 98 benzín, který je v celém Montenegru jen o dva centy dražší než 95. Normálně ho neberu, ale v těchto končinách mi intuice tak nějak říká, že to bude lepší volba.
Večer trávíme opět u pivka a vyhlídkou na jezero. Absolutní ticho, třpytící se hvězdy na hladině, prostě paráda a opravdový relax.

Ráno vstáváme s budíkem, protože pozdní výjezd jako včera jsme si dnes opravdu nemohli dovolit. Po snídani rychle balíme věci na motorku a při tom nás opětovně zve chlapík z jedné z vedlejších chatek na kávu. Se srdečným díky odmítáme, že potřebujeme brzo vyjet. Jak se dozvídáme, je to skutečný majitel chatek a ten bača byl asi jen jakýsi zprostředkovatel. Odmítnutí na pozvání tady na Balkáně těžko nesou, ale bohužel jsme nemohli jinak. Vyrážíme kolem půl deváté a jedeme opět přes Durmitor směrem do Žabljaku, ze kterého se tentokráte dáváme směrem na severozápad resp. Srbsko.

Stojíme už jen sporadicky a delší zastávku děláme až u známého mostu přes Taru. Tady se za druhé světové války snažili jugoslávští partyzáni zastavit nacisty, a proto dostal jeden ze stavitelů inženýr Jauković příkaz odpálit jeden z bloků tohoto mostu. Což se mu sice povedlo, ale nakonec byl okupanty chycen a na „svém mostě“ popraven. Tuto skutečnost připomíná i zdejší pomník.

Kdybychom bývali byli kývli na nabídku raftingu, naloďovali bychom se nejspíš tady. Delší období sucha však jde znát a vody je opravdu málo.

Pokračujeme proti proudu řeky směrem na Mojkovac, kde se dáváme dolů na jih. Míjíme národní park Biogradska Gora a Taru střídá jiná, neméně úžasná řeka, a sice Morača. Silnice je již širší, je to Éčkový tah mezi hlavním městem Podgorica a sousedním Srbskem, avšak to na její zajímavosti nic neubírá. Snad jen ten větší provoz. Prakticky neustále klesáme a teplota míří strmě vzhůru. Nemáme ani chuť se zastavit ve známém Monastiru Morača.

Vstoupáme opět vzhůru a z dálky pozorujeme Skadarské jezero a za ním kopečky, které už jsou v Albánii. Opět nádherný kus přírody.

Míjíme vesničku s poetickým názvem Kokoti, přijíždíme do Cetinje, což je bývalé hlavní město. Pokračujeme moc pěknou silničkou směrem na Kotor. Po cestě vidíme spoustu samovolně vznícených ohýnků, ale místní to nijak zvlášť neřeší. Jen je kontrolují z letadla, aby nedošlo k nějakému velkému rozšíření, ale jinak jim to žíly nerve a jsou na to očividně zvyklí. Ať si to vyhoří. Míjíme rodiště Njegoše, což je jejich národní hrdina. Byl to nejen vladař, ale i básník a filosof. Taktéž si bohužel necháváme ujít mausoleum místních králů v Lovčenském nár. parku. Mimochodem, podle skal v tomto parku, které po dešti mění barvu na černou, vznikl údajně název této země.
Času nemáme nazbyt a tak se zastavujeme až nad Bokou Kotorskou. Úžasný výhled na tento záliv, město Kotor a vůbec celé pobřeží, kazí jen ostré sluníčko před západem a kouř z již zmíňovaných všudypřítomných „požárů“. V těchto vodách probíhaly boje za 1. světové války a bojovalo zde i nemálo českých vojáků.

Atmosféra podvečera úžasná, ale podmínky pro focení nic moc. Stejně však neustále stojíme a skoro každé „poschodí“ kaskádové silnice klesající do Kotoru stavíme. Potkáváme se ještě, již poněkolikáté během dne, se Švýcary v expediční Land Roveru a vzájemně se smějeme nad tím, kolikrát jsme se dnes už viděli. Ve městě nacházíme ubytování na první pokus. Cena už je u moře o poznání vyšší, ale i tak se s paní domácí domlouvám na 30 E za pokoj. Ten je opravdu luxusně zařízený a vzhledem k tomu, že jsme jen na jeden den, ani ta cena nebyla vysoká.

Po procházce kolem vody jdeme ještě nakoupit něco k pozdní večeři. Tu si dáváme na terase a při tom se bavíme o tom, jak nás tato země okouzlila a litujeme, že už zítra ji musíme opustit. Je stále velké teplo, i když je jen chvíli před půlnocí a proto už musíme na kutě.

Dnes náš čeká přesun do Chorvatska, kde máme zaplacený týdenní pobyt u moře. Vyrážíme přes tunel směrem na Tivat a absolvujeme náš první trajekt na motorce. V Norsku jsme si jich užili ažaž, ale tam jsme nebyli na mašině. Nalodění, plavba i vylodění je otázka pár minut a my pokračujeme směrem na Herceg Novi. Na hranicích probíhá vše hladce, dokonce i na těch chorvatských. Jedeme podél pobřeží a kolem jedenácté zastavujeme na vyhlídce nad Dubrovníkem.

Necháváme se fotit a dáváme se do řeči s nějakými Čechy. Jezdí do Chorvatska dlouhé roky a dokonce mají nějaké dobré známé v Černé hoře, za kterýma mají zrovna namířeno po dovolené tady v Chorvatsku. Využívám toho, že mají bohaté znalosti-vědí jak vypadá mince z obou stran a sbírám další nezaujaté info o válce v 90. letech.

Sjíždíme dolů do města a parkujeme na podzemním parkovišti. Je už zase nesnesitelné horko a proto se převlíkáme do normálních hader a sandálů. Město je moc pěkné, ale davy lidí a vysoká teplota dojem trochu kazí.

Shodujeme se, že jsme sice rádi, že jsme tady byli, ale na rozdíl od Kotoru už bychom se tu ani nemuseli vrátit. Dvě hodinky prohlídky i s malou sváčou nám stačily a proto se vracíme do sedla. Předtím se na nás ještě snaží vydělat obsluha parkoviště, kdy nám započítává o hodinu více. Samozřejmě se nenecháme. Fotíme ještě most za městem a vyrážíme dále po jadranské magistrále směrem na Gradac, konkrétně do Drveniku, kde budeme následující týden trávit druhou část naší dovolené.

Jenomže nesměli bychom být v Chorvatsku, aby nenastal nějaký problém. Po cca 30 km nás zastavují policajti s tím, že jsem údajně jel před 15 km nebezpečně přes plnou čáru. Po chvíli dohadování se žádám důkaz. Řekli, chceš důkaz, máš ho mít. Za půl hodiny přijela jiná hlídka, která údajnou situaci potvrzuje. Bráním se, že to je nesmysl a že museli vidět někoho jiného. Jsou však neoblomní a trvají na výši pokuty 500 kuna. To odmítám. Mezitím kolem projede místní boreček na litrové Ninje, dobrých 150 km/h, podotýkám v obci a samozřejmě bez či se sklopenou SPZ, jak je tam dobrým zvykem. Říkám, zda tohle jim nevadí a jestli to jsou ty rovné pravidla pro všechny, o kterých jsme se před chvílí bavili, když jsem se rozčiloval, že se akorát „hojí“ na turistech. Následuje škodolibý posměšek a celá záležitost se jede řešit na policejní stanici, kde nám vyhrožují vězením, pokud nezaplatíme. Nakonec nám nezbývá nic jiného než zajít vybrat peníze a zaplatit. To však ještě nejde tak snadno. Nejprve to zkouší bez dokladu, načež já na to, že pokud trvají na výši částky, doklad samosebou požaduji. S tím by nebyl až takový problém. Ale když chtějí na ústřižek, kde chcou mimo jiné i třeba jméno mého otce, vypsat větu ve stylu „Předjížděl nebezpečně před dvojtou plnou čáru…“, toto striktně odmítám podepsat. Dál se nehodlají bavit a jen slyším arogantní „Čekaj“. Nakonec vyhrožujou celou v Dubrovníku a čekáním na soud. Přítelkyně hledající nějakou pomoc našla „Íčko“, kde problém nastínila a zaměstnankyně zavolala na stanici, v čem, že je problém. Že prý nechci zaplatit. Což nebyla pravda, jen jsem odmítal podepsat něco, co jsem neudělal. Celá maškaráda trvá už skoro tři hodiny a my musíme bezpodmínečně jet, abychom se do 18 hod dostali do Drveniku, což byla nejzazší doba příjezdu na ubytování. Nakonec jsem donucen doklad podepsat, ona věta tam sice není, ale je tam stejně nějaký paragraf, který houby vím, co znamená. Toto nám to tu pěkně začíná.
Asi si dokážete představit, v jakém že jsem byl rozpoložení a že jsem měl sto chutí se sebrat a jet z této zkorumpované země pryč. Nicméně jsme pokračovali dál, rezerva už dávno svítila,ale já se z pocitu křivdy rozhodl nabrat benzín až v bosenském Neumu (malý výběžek a jediný přístup BiH k moři) i za cenu toho, že bych to tam měl dotlačit. Dojeli jsme snad opravdu na výpary, ale vyšlo to a já tak měl aspoň malou náplast, že jsem nedal vydělat těm chorvatským zmet.ům. Na recepci jsme dorazili deset minut před šestou, takže OK. Naštěstí tady bylo vše v naprostém pořádku-ubytování, garáž. Vše, tak jak bylo předem dohodnuto. Ubytování moc pěkné, motorka v bezpečí, jídlo výborné, tak to tady snad ten týden vydržím…:)

Začíná nám lenošení u moře. Pohodu mi trochu narušuje včerejší zkušenost, která mi ležela v žaludku ještě hodně dlouho a praktiky místních „chráničů a pomahačů“ mi potvrzuje celá řada lidí, kteří s nimi měli podobné problémy. Jsou i takoví, co už proto na Jadran zásadně nejezdí na vlastní pěst, ale pouze přes cestovku autobusem. Ale co už, je potřeba na to zapomenout a začít si pořádně užívat.

Dnes, jakožto jediný den za tento flákací týden, máme v plánu výlet na druhou nejvyšší horu Chorvatska, a sice Sveti Jure v národním parku Biokovo. I když je už je září v plném proud, horko tady panuje den co den. Proto pojedeme nalehko, jen v džínách a v bundě od kombinézy. Po snídani vyrážíme po magistrále podél pobřeží až do Makarské, kde odbočujeme směrem do vnitrozemí a po pár kilometrech už jsme u vjezdu do národního parku, kde po nás chtějí 80 Kuna. Hanka si velmi pochvaluje dnešní tempo a směje se, že extempore z pondělka přece jen k něčemu bylo. No, co na to říci, pomaleji jsem asi fakt v životě nikdy nejel, dokonce často raději ani neatakuju povolenou rychlost, taková potupa! Prostě nezavdat místním šerifům ani sebemenší příčinu ke spekulacím. Než zaplatíme, přijede partička motorkářů z Maďarska. Většina je na kapotovaných supersportech a i s baťůžkama. Hmm, přesun sem asi proběhl za podpory nějakého doprovodného vozidla, říkám si. Vjíždíme do národního parku po úzké asfaltce, která vede až na samotný vrchol. Míjíme srandovní, ale přesto účelně zařízený včelín resp. úly, které jsou umístěny v torze starého autobusu. Stoupáme strmě vzhůru, sem tam zastavíme a uděláme nějakou tu fotku.

Příroda je tu opravdu nádherná a výhledy na celé makarské pobřeží, ostrovy Hvar, Brač, Korčulu či poloostrov Pelješac jsou více než úžasné. Přijíždíme na samotný vrchol, kde se k již zmíněnému přidává výhled na druhou stranu do vnitrozemí, na dálnici (mimochodem prý pěkně předraženou) spojující jihovýchod se severozápadem země a do Hercegoviny. Jdeme se podívat ke kostelíku zasvěcenému jak jinak než sv. Jirkovi a obcházíme vrchol kolem dokola. Dáváme si malou sváču a kocháme se okolím.

Pokračujeme v klasicky poválečské (chápej jako lenošící nikoli související s válkou) dovolené. Koupačka, opalovačka, potápění, vycházky kolem pobřeží, zmrzlina a vše co k tomu patří. Prostě si patřičně užíváme. Až na to místní Karlovačko a Ožujsko, naštěstí jsme našli i hospůdku s pozdravem ze západočeské Plzně:) Zvažujeme ještě malý mtovýlet na Hvar, trajekt vyplouvá přímo z Drveniku, ale Haňule nemá potřebu a já jsem celkem rád, že to tak je. Přece jen nemám moc chuť tady jezdit. Navíc jsem už tam kdysi dávno byl, takže tento nápad není uskutečněn.