reline_unor



Toulky po Balkáně 2014

Kapitoly článku

Den čtvrtý 

Probouzíme se do mírného mrholení, ale žádná katastrofa to není. Navíc to za chvilku přešlo. Takže skočím na nedalekou čerpačku a kupuji náhradní žárovku - místo té co mi nesvítí. Po krátké opravě balíme a jedeme dál.
Od Plavu se vracíme až do městečka Andrijevica, tam odbočujeme zase na pěknou „trojku“ a šineme si to do hor. Cesta je poklidná, jen škoda té nízké oblačnosti, do které po chvíli vjíždíme. Nahoře už je docela mokro, takže se radši loudáme. Ovšem i tak jsme za chvilku v sedle a cesta se začíná svažovat dolů. Ale aby to nebylo zase moc jednoduché, začne nám krápat. Nejdřív spadne sem tam kapka, za chvilku kapky střídá zahradnickej deštík- to si ještě pořád říkám, že je to v pohodě a nemá smysl ani nasazovat membránu do oblečení.    

 Omyl! Během chvilky se spustil takovej „ragl“, že už ani nemá cenu pro něco lízt do kufru.                                                 Takže já zmoklej jak slípka, „přítula“ vysmátá, protže jí ty membrány nejdou vyndat a tak si jede pěkně v suchu. Mně zůstaly suché jen boty. V okamžiku, kde sjíždíme do údolí se počasí umoudřuje a já pomalu cestou na Koašin osychám.    

 Za Koašinem odbočujeme na Podgoricu. Plán je jasný - zajedeme za Myljanem na pstruha! Ten má kemp pár set metrů pod klášterem Morača. A loni jsme u něj spali. Za půl hodinky už sedíme pod stříškou a cucáme sodovku. Pěknej talíř pstruhů, domácí hranolky a salát, jako dlabanec fajn, jen nám „strejda“ od loňska drobátko podražil. Ale čert to vem, porce to byla pořádná a my jsme přece na dovolené. Oschlí a najezení pokračujeme. Teď už na zpáteční cestě. Najíždíme na zpustlou silnici R18 . Tahle cestička je opravdu super! Stará asfaltka, očividně bez údržby a téměř bez provozu, kameny zůstávají tak jak spadly ze skály, nikdo je neodklízí. Místní o nich ví a tak je obíždějí. Z prasklin roste tráva a okolní klid narušuje jen bublání klepadla. Tuhle atmošku jen podtrhuje černá obloha a hory před námi. Fotím pár fotek s pracovním označením „Mordor“.
Jakmile přejedeme sedlo čeká nás nečekaná průtrž mračen, ale zatím máme štěstí, protože déšť netrvá déle než pár minut.                                                                                                                                                         
Za těchto přeháněk pokračujeme přes Šavnik dál na Gornje. Nakonec to vzdávám a dělám striptýz u cesty.  Nasazuju membrány. A asi nemusím dodávat, že ten den už pak nepršelo.
Odbočujeme na silničku R6 a ve Starém Duliči míříme na přechod s Bosnou. Opět naprosto famózní cestička - uzounká klikatice v krásné přírodě téměř bez života. Za hodinku zastavujeme na hranicích.  Usměvavý celník nám vysvětluje, že u nich je to v pohodě, ale „Bosňáci“ o pár set metrů níž jsou kokoti a bude s nimi asi problém.
Bereme to na vědomá, ale vracet se nám nechce, tak uvidíme, co nám řeknou. Motorku ani nestartuju a sjíždím z kopce k bosenské celnici. Tam nás „zahaltují“ a jen co jim podám pasy je jasný, že pojedeme zpátky. Nastal neskutečný problém - tenhle přechod není totiž mezinárodní a můžou přes něj projet jen místní. Vy se vraťte zpátky a přejeďte si to jinudy, oznamuje suše celník. Takže se otáčíme a zopakujemesi ještě jeden vstup do Černé hory. Celník nás dráždí hláškou „Wecome to Monte Negro“ a zatrest si znovu nadatluje naše pasy do počítače. Jelikož jsem byl drobátko nasranej, tak jsem tu silničku zpátky „proletěl“ asi za polovinu času. Naštěstí bez následků, až na drobnost, že „batůžku“ se udělalo nějak „šouflo“ a málem jsem přejel jedno kůzle.
Vracíme se tedy na Nikšič a přechod Kubišta.
 Tady už probíhá vše bez potíží. Jako omluvou za zkažení plánů nás okolo přechodu vítají nádherné výhledy. Dál pokračujeme směrem na Trebinje a Solač. Už se nám pomalu začíná stmívat a chceme to někde „zapíchnout“. Ježe je tu taková pustina bez lesů a sem tam se tu ještě najde minové pole. Nakonec zapadneme do motelu u přechodu Metkovič. Jdeme ještě na pivo a spát.

Den pátý 

Dneska máme v plánu „leháro“.  Popojedeme jen kousek do Omiše, kde se poflakuje kolega z práce na rodiné dovolené, takže rychlé ranní balení, platíme domácímu a odjíždíme. Po cestě se ještě vracíme do obchodu, co jsem včera viděl – jen doplnit nějaké zásoby. To se ovšem ukázalo jako „decentní chybka“. Když jsme nasedali na motorku a jeli si koupit „žvanec“, stáli na celnici dvě auta, ovšem když jsme se po dvaceti minutách vrátili, stála tam víc než kilometrová kolona. Na tohle jsem neměl fakt náladu! Otočili jsme se a profrčeli Bosnou na další přechod, někde u Imotski. Tam nás čekalo jen asi pět aut a za 15 minut jsme byli v Chorvatsku. Přejíždíme pár kopečků a sjíždíme k „móřu“. 
Po desáté dopolední se už motáme po Omiši. Kolegovi se nemůžu dovolat tak si vyhlídneme menší kemp a zapadneme do něj. Zbytek dne trávíme poflakováním se. Večer se kolegovi nakonec dovolám a zjištuji, že „vegetíme“ jen asi 300 metrů od sebe. Takže besedujeme asi do dvou do rána a záhadně se nám přitom odpařují zásoby slivovice :-) .

Den šestý 

Je to divný, ale po včerejší besedě se probouzím už v osm ráno. A bez kocoviny. Skočíme si naposled do moře, dokud na pláži nikdo není a začínáme balit věci. Po desáté hodině pomalu odjíždíme. Vracíme se zpět do Bosny. Projíždíme celnici jako s filmu Tři veteráni. A to bez sebemenších problémů. Jak zvláštní po předchozí zkušenosti :-). Pokračujeme dál podél jezera Buško na Livno. Počasí je zatím „fajné“ jen se oproti Chorvatsku řádně ochladilo. V městečku  Šujica zastavujeme nakrmit „klepadlo“ i sebe. Jenže při jídle slyšíme z dálky hřmění, navíc je ve vzduchu docela cítit voda. Každopádně zbytek „nesežratelné“ porce si nechávám zabalit a nacpaní k prasknutí pokračujeme dál na Bugonjo. Jak se dalo čekat, neujeli jsme ani dvacet kilometrů a začalo chcát.Membrány se snaží, seč jim síly stačí, ale s houstnoucím deštěm jim dochází dech. U vesničky Babjin Potok se zcela výstižně silnice v onen potok mění a je na ní asi 10 cm vody. Dokonce i Bosňáci zpomalili a jedou tak 30. Schovat se není kam, tak se souvisle brodíme ku předu. Já i přes nasazené membrány pociťuji známý chladivý pocit v oblasti třísel a po chvilce i na zbytku těla. (Večer jsem membrány vyndal, důkladně prohlédl a zjistil, že jsou už lehce za zenitem. Asi budu inovovat šatník). „Přítula“ opět téměř bez úhony, měla jen mokrý rukavice a vodu natečenou do jedné boty. V těch jediných já mám pořád sucho .Když dojíždíme do Jajce už jen mírně poprchá. V Delvitě kupujeme opět něco na sváču a pokračujeme do Banja Luky a dál přes Chorvatsko. Příjezd do Maďarska vychází na něco před devátou, a jelikož jsem u hranic zahlédl cedulku kemp, už se vidím ve sprše.
Okolo deváté jsme opravdu na hranicích u města Barcs a za 10 minut vjíždíme do Maďarska.  Cedulku kemp nacházím vzápětí, bohužel kemp samotný se někam schoval. V posledním zoufalém pokusu zkouším, jestli mi „navigačka“ nějakej najde. Žene nás do města Szigetvár a to jen proto, aby nás dostala do slepé uličky uprostřed města. To už se blíží desátá večerní. Vzdáváme to a mizíme za město na nějakoupolní cestu. Stavíme stan a zanedlouho usínáme.

Den sedmý 

Budíme se uprostřed maďarských lánů. Počasí se od včerejška umoudřila, voda zůstala v Bosně a konečně je hezky. Po již klasickém balení věcí sedáme na motorku a vzhůru domů! Poměrně monotónní cesta Maďarskem je rušena jen zastávkami na jídlo a tankováním. Projíždíme kolem Balatonu a dál na Gyor. Na Slovensku si skočíme na oběd a pokračujeme přes Bratislavu. Naposledy lehce zmokneme a za Hodonínem uhýbáme do Kyjova. Tam na nejhorším železničním přejezdu skočíme tak, že ztrácím i PETku s pitím. Navíc se zase začínají stahovat mračna, beru tedy za plyn a spěháme domů křižuji slavnou „Buchlovskou závodní dráhu“. A někdy po čtvrté odpolední jsme zpátky doma! Doma v Kroměříži…

Závěrem

Cestu jsem absolvoval já (zde znám jako Droud) a má přítelkyně Kika. Ale co hlavně, tak naprosto spolehlivá (až na tu prasklou žárovku) Kawasaki Kle z roku 92. Kolik jsme ujeli a kolik co stálo už přesně nevím, poznámky si nepíšu a navíc už je to půl roku, ale tuším, že jsme se vlezli do 18 000 Kč i s palivem. Cestou nás potkalo několik mráčků, ale nejsme z cukru. Alespoň je na co vzpomínat! A ta balkánská příroda se zbytky divočiny ještě stále stojí za tyhle drobné útrapy!

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (15x):
Motokatalog.cz


TOPlist