cestarius_do_nebe



Jawou a Čézetou na Balkán!

Opravdu to letos už bylo půlkulaté výročí? Opravdu! Naše pátá letní dovolená v sedlech motocyklů JAWA a ČZ je opět za námi! A protože s každou cestou si vždy vybíráme o něco větší cíle než s tou předchozí, nemohlo tomu být jinak ani letos. A proto jsme se rozhodli vyrazit na Balkán, na naši doposud nejdelší cestu! Pohodlně se usaďte, je to dlouhé čtení. To proto, abych si třeba i za dvacet let vzpomněl na co nejvíce detailů :-) Z naší dovolené opět vznikla i série videí. Odkaz na ně se nachází na konci cestpisu.

Kapitoly článku

Velká cesta před námi!

Neříkej hop, dokud nepřeskočíš…

Ač se to tak nemusí zdát, opravdu je tomu už pět zim, co jsme se poprvé vydali v sedlech našich strojů za dobrodružstvím. Na jednu stranu mi to připadá jako včera, ale na stranu druhou… sakra je mi už čtyřiadvacet… a baví mě to stále víc! Od dob první cesty se nám naše cestovatelská parta trochu rozrostla. Od minulého roku už to není čistě pánská záležitost. Jestli bohužel nebo bohudík už záleží jen na vkusu každého soudruha. A tak jsme tu letos znovu, moji kamarádi Tomáš se Sárou, Michal s Lindou a po dvou letech navrátivší se znovuzrozený Thudi pod dozorem paní mámy Štěpánky. A samozřejmě nesmí chybět single legenda v podobě mojí maličkosti. Můžeme jít na to!

O tom, že pojedeme na Balkán jsme vlastně ani nijak zvlášť nediskutovali. Měli jsme jej totiž navštívit už mnohem dříve. Ale souhrou všelijakých nešťastných okolností, z nichž jednou byl i nám všem známý covid, se naše vysněná cesta o pár let odložila. Ale letos jsme se rozhodli ji vzkřísit. Plán byl jednoduchý, vyrazit stíhací jízdou, jejíž rychlost by nám záviděl i Chuck Norris, který předběhl sám sebe, přes Rakousko a Maďarsko do Chorvatska. A teprve tam jsme si měli začít užívat naši balkánskou dovolenou. Ta původně měla zahrnovat téměř celý Balkán, s výjimkou Řecka a Kosova, ale jak už to tak bývá, hodně lidí znamená hodně názorů, a proto cesta v jejím průběhu doznala několik zásadních změn, ale začněme od začátku.

Stejně jako plánování cesty, i přípravy na ni letos byly, ve srovnání s předchozími roky, poměrně klidné. Všichni moji kolegové prováděli pečlivou přípravu svých strojů už od zimy, a to především v podobě generálních oprav motorů. Byli opravdu takoví puntičkáři, že si ji někteří z nich střihli klidně i třikrát. Tomáš na letošní rok připravoval svou novou třiapůlu čézetu. Původně na ní chtěl jet už minulý rok, ale časově mu to bohužel nevyšlo a nestihl ji dát do provozuschopného stavu. Tentokrát však už byl definitivně rozhodnutý vyrazit na silnějším stroji, než je dvěapůla kývačka. Co se příprav týče, tak jeho martýrium bylo asi to největší. Shrnul bych to tak, že jednou ho vypekla převodovka a musel kupovat novou a dvakrát to byly replikové díly v podobě nových řadících vidliček a kluzných pouzder předlohové hřídele. Míša na tom byl sice lépe, ale jenom o trochu. Co taky chtít od jezeďáckého stroje jako je stopětasedma čézeta, protože kde nic není, ani smrt nebere. A tak i jeho čekalo hned dvojí půlení motoru. To druhé se přihlásilo o slovo sotva po pěti najetých kilometrech a stejně jako v případě Toma šlo o problémy s převodovkou. A aby toho nebylo málo, rozhodl se i pro ostřejší úpravu válce, ať mu to lépe jede. Avšak aby to bylo aspoň trochu znát, musel si dát půlroční přísnou dietu a před každou jízdou si dojít na záchod. Ani Thudi s přípravami nezahálel. Pro svůj velký návrat do naší party si dokonce pořídl i novou motorku v podobě dvěstěpadesátky kývačky, protože jeho starý mustang se mu už tak nějak rozpadl pod rukama. A ani jemu se nevyhnulo dvojí půlení motoru, a protože do třetice všeho dobrého, tak opět se jednalo o převodovku. Ale moji kolegové mají šikovné ručičky, takže s pomocí sekery, kladiva a spousty červeného silikonu dali své motorky do takového stavu, aby je mohli alespoň tlačit, v lepším případě na nich i jet. Naopak přípravy mého nesmrtelného stroje v podobě třiastapadesátky kývačky snad ani není třeba popisovat. Stačilo udělat základní údržbu a mohl jsem si být skoro jistý, že to nějak zvládnu. A přestože to tak asi nevypadá, přípravy šly opravdu hladce a věcí, které jsme museli dohánět na poslední chvíli, zůstalo jen málo. Skoro se mohlo zdát, že letos žádné komplikace už opravdu nenastanou.

Ale jak se ukázalo, pořekadlo ,,Nechvalme dne před večerem“ opravdu platí a tak jsme se nakonec komplikacím nevyhnuli. S ohledem na coronavirovou situaci jsme totiž dlouho odkládali stanovení data odjezdu. A ve výsledku to dopadlo tak, že jediný možný termín, který jsme ve finále zvládli dát dohromady, se už kryl s programem, který měl Thudi se Štěpánkou. Ve zkratce řečeno, nedokázali bychom se vrátit včas na to, aby oni mohli stihnout své plány. Bohužel jejich účast tedy nakonec měla spočívat jen v podobě dvoudenního doprovodu.

Den první

Je srpen, pátek třináctého, ale naštěstí nejsem pověrčivý, a tak se už od rána těším jako malej kluk. Člověk by řekl, že mě ta cestovní horečka po těch letech už nebude tolik ovládat, ale rok od roku je to snad horší a horší. Jak se blíží odpoledne a s ním i odjezd, běhám netrpělivě z dílny k motorce, od motorky domů a zase zpátky, jen abych už podesáté zkontroloval, jestli opravdu mám všechno. Peníze, mobil, pas, doklady, powerbanka… zbytek je irelevantní, ale ani tohle vědomí mě příliš neuklidňuje. A když potom, jen pár minut před odjezdem, vidím pod motorkou louži benzínu, krve by se ve mně nedořezal a prdel by mi mohla cvakat šestku drát. Nádrž je děravá, zhrozím se. O pár sekund později však zjišťuji, že panikařím zbytečně. Fyzikální zákony platí, a protože jsem nádrž nalil benzínem až po okraj a nechal stát ve třicetistupňovém horku, tak zkrátka poněkud přetekla. Odpustím tedy trochu benzínu a pohroma je zažehnána, můžu vyrazit.

Přijíždím na místo setkání, kde už čeká dobrá polovina lidí, kteří se s námi přišli rozloučit, ale mí kolegové nikde. Ještěže máme ty telefony. Zjišťuji tak, že zbytek party čeká úplně někde jinde, ale přitom jsme se domlouvali, že se sejdeme tady. Tvrdí mi sice, že jsem to jen popletl, ale to bych tu přece nečekal ve společnosti dalších lidí? Čert to vem, vždyť bydlíme na malé vsi a není problém se přesunout ten kousek jinam. Jedu za ostatními a už z dálky vidím, že dva členové výpravy chybí. Od Míši s Thudim se dozvídám, že Tomáš se Sárou mají první závadu na jejich třiapůle čézetě a museli se vrátit domů, aby provedli nezbytné opravy a úpravy. Jsou totiž moc těžcí, zadní tlumiče jim sedí skoro na dorazech, a tak se stalo, že kolo prodřelo elektroinstalaci, která vede vnitřní částí blatníku k zadnímu světlu a do páva. Je to pro nás sice zdržení, ve finále skoro víc jako dvě hodiny, ale to mi vůbec nevadí. U srdíčka mě totiž hřeje fakt, že už máme prvního člověka, který má závadu, a tedy tím prvním nemohu být já! Minulý rok jsme totiž měli takovou sázku. Její znění bylo, že kdo bude mít první poruchu, tak platí ostatním pivo. Tenkrát to bylo tak, že jak Míša, tak i Tom nedokázali bez poruchy dojet ani ten kousek z domova na místo setkání. Vykroutili se z toho tak, že prý sázka platí až poté, co vyjedeme za značku obce (já o tom do té doby samozřejmě nikdy neslyšel). Byla to sice lišárna, ale stejně jsem tenkrát vyhrál. Letos sázka doznala jistých změn. Rozdělili jsme se totiž do dvou týmů. Tým ČZ a tým JAWA. Ten, který bude mít závad nejvíce, platí pivo v podobě padesátilitrové bečky! A jak to nakonec dopadlo? Nechte se překvapit…

Když se Tom se Sárou vrátí, je už kolem šesté hodiny večerní. Chvíli přemýšlíme, jestli nakonec nenechat odjezd na sobotu, ale velmi rychle tento nápad zavrhneme, odjezd měl být dneska! Takže poslední rozloučení se všemi, kteří tu s námi vydrželi čekat tak dlouho, poslední fotka a můžeme vyrazit! Nakonec nedojedeme nikterak daleko, ani do sousední vsi ne. Opět se o slovo přihlásila třiapůla čézeta. Nepálí jeden válec, čímž je definitivně rozhodnuto o tom, kdo z nás má první závadu. Značka obce je totiž již daleko za námi. Problém však odstraníme velmi rychle, v tomhle už jsme zkušení. Jistota je zkusit vyměnit svíčku, když to nepomůže, musí dolů dekl zapalování. Okamžitě vidíme mastné kladívko, znečištěné od filcu, který maže vačku. Tisícovka šmirgl a kousek hadru závadu spolehlivě odstraní. Jedeme!

A nutno říct, že jedeme velice svižně. Tom se Sárou si hodně přilepšili, když už nemusí jet na dvěstěpadesátce, a i Míša s Lindou na stopětasedmě frčí jako o závod. Míša si to s tou dietou vzal opravdu k srdci, jak se zdá. A kupodivu i Thudi se Štěpánkou, o které jsem se trochu obával, vzhledem k tomu, že mají nejslabší motorku, nás hravě stíhají. Do karet jim sice hraje fakt, že na rozdíl od nás ostatních za sebou netáhnou páva, ale na tom přece nezáleží. Zkrátka držíme solidní tempo a míříme si to hezky po hlavním tahu směrem na Znojmo.

Daleko se však už díky opožděnému odjezdu nedostaneme. Den zakončíme na poli nedaleko Vranovské Vsi. I tak to byl docela solidní nájezd, vzhledem ke všem těm zdržením. A co si budeme, nějak na to dlouhé sezení v sedle zase jednou nejsme zvyklí. Na projížďky se sice vydáváme celkem pravidelně během roku, ale většinou je to jen takové ježdění kolem komína s častými zastávkami na zmrzlinu nebo alespoň na kus řeči. Ale ať nevypadáme jako padavky, samozřejmě bychom vydrželi jet mnohem déle, ale nutno vzít v potaz i to, že už je polovina srpna a stmívat se tak začíná poměrně brzy. A kdo to zná, tak ví, že hledat místo na spaní za tmy nikdy není dvakrát příjemné. Aspoň tak máme čas si společně popovídat, popít trochu toho piva a slivky, a v neposlední řadě postavit i stany. Tak nějak je už pryč ta doba, kdy jsme se vydávali na cesty bez ochrany proti dešti. Dřív jsme byli schopni vyjet bez stanů i bez nepromoků. Asi už jsme na to staří, dnes totiž pršet sice nemá, ale trocha té práce navíc nás nezabije, a tak stany postavíme. Holky aspoň mohou být v klidu, že v noci nebudou mít nezvanou návštěvu v podobě pavouků a jiné smrtící havěti. I když… najdou se i nebezpečnější věci než pavouci… a já z toho dodnes mám narušenou psychiku. A věřte tomu nebo ne, není to díky Thudimu, který celou noc, kousek ode mě, otřesně chrápal (Chudák Štěpánka. Anebo to bylo naopak a měl bych říct chudák Thudi?). Ať tak či tak, pro mě to bylo ještě horší… To jsem se v noci probudil a nemohl znovu usnout, všude klid, slyším hvízdání cvrčků, šum lesa, houkání sovy, stále neutichající chrápání… a pak to přišlo… kromě nedalekého Thudiho se Štěpánkou totiž přímo vedle mě ležel i Tom. Ten se mi znenadání pokusil zasunout ruku pod hlavu, čemuž jsem zpočátku příliš nevěnoval pozornost, ale to jen do chvíle, kdy mi druhou ruku dal kolem pasu a celého si mě přitáhl blíž k sobě, aby mi vzápětí zabořil vousy do krku a medvědím hlasem slastně zašeptal: Pojď ke mně! A já v tu chvíli pochopil, že tady sranda končí…

Den druhý

Věřte tomu nebo ne, ale tu noc jsem přežil! Možná vás to už i napadlo, vzhledem k tomu, že nyní čtete tento cestopis. Ale bylo to opravdu hrozné, protože Tomáš si mě v polospánku, dle jeho slov, spletl se Sárkou. Dodneška nevím, jestli by mi to mělo lichotit či nikoliv. Ale ať tak či tak, všichni jsme se tomu toho rána velmi hlasitě, od srdce zasmáli a dodnes si tuto historku velice rádi připomínáme (tedy kromě mě). Následovala menší snídaně, sbalili jsme tábor, pečlivě po sobě, jako vždycky, uklidili (to pro ty, kteří mi už párkrát psali, že se jim toto táboření na divoko příliš nelíbí) a mohli jsme vyrazit dál. Dalším cílem byl hraniční přechod s Rakouskem ve městě Hevlín.

Již jsme to neměli moc daleko, a tak aniž bychom příliš chvátali, jsme se nestačili nadát a byli na místě. Na řadu bohužel muselo přijít loučení. Thudi se Štěpánkou nás zde již museli opustit. Takže poslední podání rukou, popřání šťastné cesty a znovu do sedel. Všichni jsme totiž měli před sebou ještě dlouho cestu. Naším dnešním cílem totiž bylo dostat se až do Maďarska a pokud možno se co nejvíce přiblížit Chorvatsku. Jedeme! Na žádné straně hranic žádné kontroly nejsou, takže se aspoň nezdržujeme.

Hned po opuštění naší vlasti si musím pochvalovat rakouské silnice. Ne že by se po těch našich jelo špatně nebo alespoň nám to může být celkem jedno, koneckonců, sami jedeme na starých herkách, ale přesto je ten rozdíl velmi výrazný. Projíždíme přitom hezkou krajinou, kterou však velice hyzdí všudypřítomné větrné elektrárny. Ať se člověk podívá kamkoliv, vidí je prostě všude, jsou to úplné lesy větrníků. Zase jednou si říkám, jak jsem vlastně rád, že žiju na té malebné Vysočině. Ale jinak je u našich jižních sousedů vcelku hezky. Velice výrazní tu jsou opět drobní zemědělci, povětšinou brázdící silnice ve svých malotraktorech. Spousta z nich přitom může být podobně stará jako naše motorky. Člověk si až někdy říká, jak je možné, že je tady na tu silnici vůbec pustí. Vždyť některé ty stroje vypadají hůř, jak náš prdík postavený před čtyřiceti lety ze staré škody Octavie.

Na oběd se zastavujeme v místním supermarketu a sníme si ho schovaní kousek od parkoviště, ve stínu pod stromy. Je totiž, stejně jako předchozí den, obrovské horko. Ne že bychom si stěžovali, raději se totiž budeme potit, než abychom půlku výletu strávili v nepromocích jako předchozí rok. Ale stejně bychom se nezlobili, kdyby bylo o pár stupňů méně. Z toho důvodu si vytyčíme náš první cíl. Je jím jezero Neusiedler See, kde bychom se rádi trochu osvěžili. Tomovi cestou tam málem za jízdy upadne boční kastlík, ale Sárka je naštěstí pohotová a podaří se jí jej zachytit. Tento neduh mají společný oba strakonické vibrátory. Časem se šroub, který drží kastlík zkrátka povolí a kastlík upadne. Tohle by se u Jawy nestalo. Když přijedeme na místo, je všude plno lidí a za vstup na pláž tu chtějí sedm euro. Ale co čekat, vždyť jsme v Rakousku. Nakonec nám však jeden Slovák s karavanem poradí, kde to jde bez placení. A toho samozřejmě musíme, jako správní čecháčci, využít. Místo se nachází na molu u majáku ve městě Podersdorf am See a ani tu není moc lidí. Takže hurá do plavek. Nebo spíš do trenek, plavky jsou na nás přílišný luxus, protože zabírají zbytečně moc zavazadlového prostoru, raději si místo nich vezmu navíc jednu třináctku klíč, protože člověk nikdy neví. Voda v jezeře je krásně teplá, možná až moc, vzhledem k tomu, že jsme se chtěli schladit. Ale mě, Míšovi ani Tomovi to vůbec nevadí a jdeme ze sebe smýt pot z cest. Dvě špindíry, Linda se Sárou, zůstávají na břehu. Chtěl bych poznat toho, kdo říkal, že holky jsou čistotná stvoření. No ale já s nimi na motorce naštěstí jet nemusím. Než pak dojdeme zpět k motorkám, jsme s kluky zase zpocení od hlavy až k patě, takové je tu horko… jak asi bude na Balkáně?

Hranice s Maďarskem už jsou nedaleko. Ani zde nenarazíme na žádné kontroly, takže můžeme směle pokračovat dál. S přechodem hranic opět dochází ke změně kvality silnic. Tentokrát zpět k horšímu. Zároveň s tím se dostáváme na nekonečné maďarské rovinky. Tentokrát nám to ale nevadí, protože stejně chceme jenom co nejvíce polykat kilometry. A horko je stále větší a větší. S poustupujícím odpolednem musíme zastavit, abychom se trochu natřeli opalovákem. Dokonce i já toho využiji, a to je co říct, všechny předchozí výlety jsem zvládl bez něho, a teď přitom máme teprve druhý den. Při příležitosti zastavení se nám Míša svěřuje, že ho začíná zlobit těžko chodící a lehce prokluzující spojka. Že by první závada u stopětasedmy? Namaže tedy lanko trochou M2Téčka a šroubem u poloautomatu se pokusí prokluzování spojky odstranit. Snad už to bude dobré, ale ubezpečuje nás, že pro všechny případy s sebou veze náhradní.

Ani s blížícím se večerem horko nepolevuje. Je nám už takový hic, že musíme dělat preventivní zastávky jen kvůli troše stínu. Jedním takovým je malá maďarská vesnička. Zalezeme si tu za jakousi dřevěnou chaloupku, kde mají místní udělanou nějakou výstavku z výrobků ze sena a slámy. Když přijde maďarská důchodkyně, aby v chaloupce zalila květiny, naskytne se jí zcela ojedinělý pohled na Toma, ležícího na pokraji sil vedle své motorky, s napůl staženými kalhotami a vychutnávajícího trochu chládku. Ale paní se na nás i přesto usmívá. Jen ze společné řeči toho moc není, holt maďarština… Jinak je ale v Maďarsku hezky. Není to tu sice takové jako v Rakousku, ale spíše víc jako u nás. Jen trochu víc… zaostalé není to správné slovo. Raději použiji slovo méně upravené. Domy ve vesnicích bývají vesměs starší nebo neopravené a celkově to tu místy vypadá, jako bychom se vrátili v čase tak o dvacet let. A to nejen na vesnicích, ale i ve městech. V jednom takovém jdeme nakupovat pivo na večer. Na parkovišti se přitom staneme atrakcí pro partu slečen, z nichž jedna má, jak vidno, rozlučku se svobodou. Lámanou angličtinou nás žádá, jestli se s námi může vyfotit. Nejsme proti, slečna je vlastně docela hezká a aspoň bude mít památku. Po nákupu město opouštíme a já jsem vlastně i docela rád, protože se mi tu příliš nelíbí.

Je večer a stále stejné horko. Na jedné dlouhé rovnice bez provozu si přitom trochu zazávodíme. Nebo lépe řečeno vyzkoušíme maximálku, protože se vším tím nákladem moc závodit nejde. To se stane osudné Tomovi se Sárkou, když se pod nimi trochu přidře motor čézety. Vyřeší to krátkodobé vymáčknutí spojky a následná zastávka, kdy se motor nechá chvíli vychladnout a Tom ještě přilije trochu oleje do benzínu. Od generálky sice už hezkých pár set kilometrů najezdil, ale přece jen má teď čézeta trochu ztížené podmínky. Takže dál už raději bez závodění. Místo na spaní nacházíme na zastrčené cestě mezi dvěma poli. Nic lepšího se najít nedalo. Ono totiž hledat místo na spaní v Maďarsku není zdaleka tak lehké jako třeba u nás. Nakonec bych ještě rád podotknul, že v osm hodin večer bylo stále třicet stupňů Celsia. Tolik asi k teplotě, která nás celý den sužovala. Naštěstí to pár pivek, která od koupi ještě nestačila příliš zteplat, alespoň krátkodobě vyřešilo.

Den třetí

Probouzíme se do mírného deště. Následující předpověď počasí je však optimistická a my nikam nechvátáme, takže můžeme v klidu počkat ve stanech, než pršet přestane. Včerejší večer jsme poněkud protáhli, takže vcelku i vítáme možnost si o něco déle poležet. Při té příležitosti se mě Tom ptá, co jsem to v noci prováděl. Prý jsem v jednu chvíli ve spaní soustavně kopal nohou nahoru a dolů. Jakmile mi to připomene, není pro mě už problém zjistit pravděpodobný důvod. Měl jsem totiž moc ošklivý sen. Jel jsem na motorce po městě a uprostřed velké křižovatky mi najednou nešla zařadit žádná rychlost. Ze zoufalství jsem kopal do řadičky nahoru a dolů a jak se ukázalo, nebylo to kopání jen ven snu. Raději jsem to tedy hned zaklepal na zuby, protože co kdyby se náhodou sen stal skutečností.

Jakmile déšť ustane, sbalíme stany, dáme krátkou snídani a znovu do sedel. Čeká nás totiž další tropický den. Tak ať si aspoň užijeme trochu toho ranního chládku, dokud to jde. Okolo cesty na níž spíme, už stejně začíná být poněkud rušno, přesto se nenajde nikdo, komu bychom stáli i jen za pohled. Dnešním cílem je Chorvatsko, konkrétně pak vojenské muzeum ve městě Karlovac. Je to celkem dálka a příjezd odhadujeme až na pozdní večer, pokud vše půjde tak jak má. Cesta přes zbytek Maďarska utíká velmi rychle, a ještě ráno přejíždíme hranice se Slovinskem. Jedná se o nejkratší cestu do Chorvatska. Tedy za předpokladu, že na hranicích nebudou problémy. Na přechodu Maďarsko-Slovinsko jsme úspěšní, nikdo tu nikoho nekontroluje. Ujedeme tedy těch několik málo kilometrů, které nás dělí od dalšího hraničního přechodu. Těsně před hranicemi se Tomovi opět uvolní kastlík u jeho třiapůly. Tentokrát jej již Sárka zachytit nedokáže, a tak si očeše lak pádem na zem. Ještěže v protisměru nic nejelo, z kastlíku by toho nejspíš moc nezůstalo. Ach ty Čézety, tohle by se u Jawy nestalo. Na hranicích se dostáváme do menší, dlouho se nepohybující kolony. Přijeli jsme právě včas, protože za námi se začíná tvořit kolona mnohem větší, zdánlivě nikde nekončící a teplota velice rychle stoupá. Na sluníčku se smažíme dobrou hodinu, než se konečně dostaneme na řadu. A pak už to zase motáme naplno vpřed.

Kousek za hranicemi se zastavujeme v krámě dokoupit zásoby vody, protože její spotřeba je obrovská. Zvlášť, když se s ní ještě navíc poléváme, abychom se alespoň na pár minut cítili o něco víc příjemně, a ne jak ve výhni. Jinak cesta i nadále utíká velice rychle. Silnice jsou kvalitní, krajina kolem nás hezká, motorky jedou dobře. Hlavně dnešní den je pro nás stále ještě více méně tranzitní, takže se nezdržujeme a prostě jedeme. Chvíli po poledni přijíždíme do Záhřebu a opět je načase dojít si dokoupit zásoby vody. Při té příležitosti příležitosti Míša utahuje povolenou horní matici předního tlumiče, protože mu odtamtud prolíná olej.

Po chvíli odpočinku chceme pokračovat zase dál. Já však hned po nastartování zjistím, že moje třiapůla nejde tak jak by měla, občas vynechává. Protože už mám málo benzínu, tak to nejdříve přisuzuji přicpané rezervě, přestože v nádrži mám palivový filtr, ale tak stát se to může. Ani po natankování však problém nezmizí, takže na řadu přichází jawení. Najdeme si parkoviště ve stínu a hurá opravovat. Nejdříve zjistit, který válec vynechává. Levý! Sebevědomě očistím kontakty kladívka přerušovače levého válce, ale problém přetrvává. To už kluci nevydrží a pustí se do mě se svými narážkami na to, jak je možné, že nejlepší motorka na světě se pokazila. Nenechám se jimi však rozhodit a přejdu k výměně svíčky. Bohužel ani tím problém nevyřeším. Nepodléhám však panice a znovu kontroluji zapalování. Neujde mi přitom, že kontakty přerušovače značně jiskří. Že by vadný kondenzátor? Už se ho chystám vyměnit, ale válec se najednou opět chytne a motorka šlape. No, těžko hledat závadu, kde žádná není. Takže sbalíme věci a jedeme dál.

Porucha o sobě dá velmi brzy opět vědět, ale to jsem tak trochu čekal. Takže znovu najít místo ve stínu a znovu vyndat nářadí. Tentokrát už však jdu na jistotu rovnou po kondenzátoru, měl jsem to udělat rovnou při první nucené zastávce. Při hledání ztraceného šroubku z objímky si ke své smůle a pobavení ostatních spálím čelo o motor. Pálí to jako sviňa, ale uklidňuji se tím, že sranda musí bejt i kdyby na chleba nebylo. Porouchaný kondenzátor vyměním za nový a motorka šlape jako hodinky. Nutno podotknou, že ten předchozí byl nový (replikový), který vydržel neuvěřitelných pár stovek kilometrů, než odešel do věčných lovišť. Tolik ke kvalitě replikových dílů. Staré kondenzátory přitom vydrží dlouhé roky a tisíce kilometrů až člověk pomalu zapomíná, že na motorce vůbec nějaké má. Co dodat… snad jen to, že Tom s Míšou mají nepopsatelnou radost z toho, že se také jednou něco pokazilo mně. A tuto skutečnost mi připomínají po celý zbytek výletu a nepřestávají s tím ani dnes, v době, kdy píšu tento cestopis.

Ač se to nezdá, odpoledne nám rychle utíká a my před sebou ještě máme kolem padesáti kilometrů do Karlovace. Vzhledem k tomu, že máme nasazené poměrně ostré tempo, se to nezdá jako problém. Opak je však pravdou. Doposud jsme jeli po vcelku pěkných silnicích, po kterých cesta rychle odsýpala. Teď se však vlečeme jako šneci. Všude je to samá vesnice, městečko či město. Kolikrát naše rychlost překročila padesátku, bychom byli schopni spočítat na prstech jedné ruky. Nyní s láskou vzpomínáme na Polsko z minulého roku, kde to bylo podobné, jen zdaleka ne tak hrozné. Do toho ještě nepolevující, šílené horko. Když konečně dorazíme do vojenského muzea v Karlovci, máme toho už plné zuby. A cítíme se o to hůř, když zjistíme, že ten den je v Chorvatsku svátek a muzeum je zavřené. Prohlížíme si exponáty alespoň z velké dálky. Procházíme kolem plotů a zavřených turniketů, až z budovy vedle vykoukne jakýsi chlápek (hádám, že to byl asi voják) a zakřičí na nás: Three minutes! (Tři minuty) a ukazuje nám ať jdeme dál. Urychleně přelezeme plot a prohlížíme si muzeum. Nejdeme sice až k jednotlivým exponátům v podobě děl, tanků, obrněných vozidel či stíhačky MiG, ale i tak je to lepší než nic. Muzeum je sice malé, ale hezké. A při cestě kolem rozhodně stojí za návštěvu. Brzy se vracíme zpět k motorkám a přemýšlíme, kde budeme dneska spát. Okolní krajina není táboření příliš nakloněna, navíc bychom se rádi vykoupali. Jako doopravdy vykoupali, tedy v nějakém rybníce nebo řece, takže volba padá jednohlasně na kemp.  Mezitím co jej vybíráme, přijedou nějací mladí rakušáci a bez ostychu přelézají plot do muzea. Pár okamžiků na to jsou ostře vykázáni ven. Teď jsem rád, že jsme ten plot taky nepřelézali, protože musím přiznat, že mě to též napadlo. On to totiž nebyl žádný velký plot, ale jen takový malý řetízek a přístup do muzea (je normálně venkovní, na travnaté ploše) byl celkově spíše takový „volný“. No ještě, že jsem to neudělal, jinak bychom také měli po srandě.

Po cestě do kempu se opět zastavujeme v obchodě dokoupit zásoby tekutin. Tentokrát však navíc i v podobě piva, ať si večer máme na čem pochutnat. Ubytovat jsme se rozhodli v campu Slapić. Cenově to není žádná hitparáda, za jednu noc si řekli fakt hodně peněz, ale bohužel nikde v okolí nebylo z čeho jiného vybírat. Každopádně prostředí campu je hezké, a hlavně zde teče řeka, takže alespoň nebude nouze o koupání. Načínáme pivka, do řeky dáme chladit slivku a teď už jen pohoda a relax. Se setměním se s klukama ještě skočíme vykoupat. Opět bez holek. Ty bez ustání tvrdí, že se raději půjdou osprchovat do koupelen. No, to by mohl říct každý. Například my už se tento výlet myjeme podruhé, ale holky… byl v té sprše s nimi snad někdo, aby mohl říct, že se doopravdy umyly? Ne! Takže kdoví jak to bylo doopravdy, možná si z nás jen dělají dobrý den…

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (12x):


TOPlist