sumoto_leden



Balkan Tour 2K14

Balkán, Albánie? Za hranicema ti u benzinky ukradnou okamžitě motorku, za další hodinu budeš mít nůž v zádech, pak si tě rozeberou místní a co nechají, to si roznosí zvířata na zimu do brlochů. Tak nějak zněly rady mých kamarádů, když jsem jim popisoval svou zamýšlenou tour na motorce. Naproti tomu jsem se po cestě cítil bezpečněji, než na mnoha místech v západní Evropě, potkal jsem plno zajimavých lidí a uvědomil jsem si jak se máme dobře. Již delší dobu jsem v hlavě přemítal, že cestování na motorce má své kouzlo, ale nějakou dobu mi trvalo než jsem se odhodlal. Za prvé k tomu, abych si prvně koupil motorku, poté aspoň troche naplánoval cestu a za třetí, hlavně ji uskutečnil. Takže motorka v garáži, cestopisy pročtené a cesta naplánována. Ne že bych trávil hodně času na internetu plánováním, ale kostru jsem měl jasnou. Balkán pro mě doposud znamelo jen Chorvatská riviéra a maximálně tak výjezd na Sveteho Jure. Cíl byl jasný, vidět Balkán, Albánské hory, užít si cestu za rodlama a v pořádku se vrátit domů.

Kapitoly článku

První den 10.06.2014 Úterý (Zürich - Kötschach-Mautendorf)

Vstávám, budík natočený na pět hodin na ráno jsem z večerního nadšení již dvakrát zaklapnul a konečně v šest ráno se hrabu z postele. Z každodenní precizní rutiny pracovního týdne vychytané do peslední minuty jsem velice rychle sklouznul do dovolenkového nastvení a motám se hladový po kuchyni a koupelně. Naštěstí k tomu všemu mám drahou polovičku, která odhadne situaci a ochotně již spařuje mléko a staví na mou, tak oblíbenou ovesnou kaši, že prý ať jí tam na té cestě neschudnu a kaše s medem a ovocem je pořádný špunt a do oběda zasytí. Obratně nasoukaný do moto úboru, bežím pro motorku do garáže, řádně splaven potem, v dobré náladě ji startuji, kontroluji základní technické detaily a odjíždím na první etapu mé cesty. Za dvě minuty jsem před domem, parkuji a mašlím kufr s válcem na motorku. S novýmy gumicukama zápasím a natahuji je co to dá, až mi při tom snažení jeden střílí do hlavy, no to bychom měli jednu bouli do helmy. Cíl pro tento den byl se dostat do Rakouska na hranice s Itálií a přespat v kempu Koetschat, kde shodou okolnistí plánovali kempovat rodiče ve svém obytném voze na cestě do Itálie. Což nastýtalo představu relativně pohodlného přenocování a hlavně možnost zase se potkat s rodinou. Cesta z Zurichu na hranice s Rakouskem směrem na Lichtnštejnsko vede pohořím Togenburger, s rychlejšíma táhlýma zatáčkama bez významnější horské cesty. Jelikož jsou ve Švýcarsku rozesety statické radary jako houby po dešti, udržovat rychlost bylo nutností, aby se cesta neprodražila hned na začátku. Počasí tento den přeje a již ráno je příjemných dvacet stupňů. Asi po dvou hodinách cesty pociťuji tvrdost sedadla a ztuhlé zápěstí. Tak na začátek po sto kilometrech nečekané pocity, to vydržím dalších deset dní, říkal jsem si v duchu a hlavou mi dumalo, v čem je chyba. Lepší než špekulovat, deset minut štelování na parkovišti a přesnastavení sedačky ulevilo všem. Konečně si protahuji pravé zápěstí dlouhým pootočením a dostávám se šmahem na hranu zákona, pocitem ještě dál na hranu letu. Stopadesát šemíku pod řití se plaší Po přejetí hranic Rakouska vedla cesta na město Bludenz a dál směrem na pohoří Silvretta, v kterém byl první ze dvou hlavních cílů dnešního dne. Jmenovitě se jedná o známou horskou cestu Silvretta Hochalpenstrasse, která je jednou z oblíbených destinací motorkářů. Na mítné bráně jsem vyložil 15 eur poplatek za vjezd, kde me čekalo 24,5 km krásného nového asfaltu mezi vesnicemi Partenen a Galtuer. Vadu na kráse jen přidávali holandští nadšenci, co se škrábali se svýma karavanama do horských výšek rychlostí nepřekracující ani 10km za hodinu. Výjezd ze západní strany má v sobě 32 zatáček a nejvetší stoupání dosahuje 14 procent. Je možná najet i z východní strany, platíte i tak stejnou cenu, ale projedete jen dvě zatáčky a za deset kilometrů jste na vrcholu ve výšce 2032m.n.m.  V případě, že se vydáte na cestu o víkendu a se sluncem v zádech, měli byste počítat s velkým provozem v obou směrech a to nejen motorek, ale i aut a cyklistů, což může vést k nenaplněným očekáváním. Na vrcholu cesty stojí za to se zastavit u jezera Silvretta Stausee  a dát si za pěkného počasí kafe nebo vodu, nasát horský vzduch a panoramata. Na východní straně se pomalu sjíždí do údolí plné lyžařských středisek, jedno znich Ischgl je docela známé českým lyžařům. Cesta není tak klikatá, ale zůstaváte v údolí, kde cesta klesá pozvolně s údolím. Cesta se poměrně dost táhne a člověk míjí plno vesnic. Cesta Rakouskem je krásná v tom, že naskytuje plno možností jet krásnou přírodou s nádhernými výhledy. Pokračoval skrz Rakousko na Insbrug, dále na Zell am Ziller a z tama směr na Zell am See. Tyto vedlejší cesty nejsou ani nijak extra klikaté, ale vedou krásnou přírodou a sem tam se naskytne nějaká zákruta. Přestože déšť je asi tím nejhorším počasím, co si může motorkář přát, tak zrovna tento den teplota neklesla po 35st ve stínu a nějakých 40 stupňů na slunci. Což mělo taky za následek přehřívání navigace a jízda jenom podle mapy, což do jisté míry mělo své kouzlo. Připadá mi, že pak člověk dostane mnohem lepší představu, kudy cestuje, jaká města míjí a hlavně cvičí svoji intuiici. Příjezd do Zell am See doprovázelo přehřátí, ne motoru, ale ´škopku´. Po dvaceti minutách kolotočů a oroseného čela jsem odstavil motorku v parku u jezera. Na lavičku jsem rozvěšel vše co se dalo a jen v trenkách jsem se smočil v chladném jezeru, kde mi připadalo, že nohy po namočení zasičely jak pára nad hrnem. Město je krásné v zimě, zasněžené uličky, zimní nálada a mraky lidí, ovšem v létě je to normalní městečko na úpatí hor s drahýma hotelama a zámožnou klientelou. Vychutnal jsem poslední kousky domácí připravené sváčy, sbalil velké prádlo, které mezi tím poschlo ve větříku, dotankoval jsem benzín a cesta se začala kroutit na posvátný Grossglockner, který se ukázal ve své plné síle.

 

Tato horská cesta  byl druhý cíl ze dvou hlavních cílů dneška. Než se člověk rozjede, čeká ho na začátku mýtná brána a ´vysolených´ 17 euro na ruku zaručilo  pěkných 48 kilometrů po krásném novém asfaltu plných zatáček a vraceček s převýšením až 1700 metrů a obrovským stoupáním. Je to nejznámější horská cesta v Rakousku, která zde funguje už od středověku. V roce 1930 až 1935 zprovozněna jako silniční spojnice mezi Itálií a Rakouskem a říkalo se jí takzvaná hochalpenstrasse. Pokud jedete ze severu, tak začátek silnice je ve vesnici Bruck v oblasti Salzburg a pokračuje přes hřeben Vysokých Taur. Je otevřená jen od května do Září a to denně od 5 do 10pm. Cestou je plno možností na focení a ten, kdo rád fotí by si měl vyhradit minimálně celý den na absolvování tohoto nezapomenutelného zážitku. Na samém vrcholu vás čekají výhledy na třitisícové hory v celém okolí, ledovec a taky pořádná zima a zbytky sněhu. Nejvyšší místo se jmenuje Hochtor ve výšce 2503m. Pokud byste chtěli ještě výše, tak se dá dojet až na Edelweissspitze ve výšce 2571mnm. Jelikož se počasí na vrcholu rapidně změnilo, teplota klesla o 15 stupňů a místy začalo pršet, přeletěl jsem vrchol, udělal pár fotek a pokračoval dále na jih, cesta vede na vrchol hory Hochtor ve výšce 2503m tunelem, za kterým se dá v údolí Guttal odbočit na silnici vedoucí k ledovci a hoře Grossglockner, které se říká Gletscherstrasse. Dá se dojet až na parkoviške k Franz Josefs Hůhe, kde na vás čeká za pěkného počasí mraky turistů, a úžasný výhled na ledovec Pasterze. Zajížďka se určitě vyplatí, cesta tam netrvá dlouho.

 

Adventure šlapal jako hodinky, rychlosti klapaly s přesností švýcarských hodinek a každou zatáčku bylo radost projet. V tento moment jsem měl v řidítkách něco kolem 450km, což na první den již bylo cítit v zápěstí, i přesto že adventure má hydraulickou spojku. To by se na jednu stranu dalo přežít, ale zadek bolel víc než dost a to mě ještě čekalo pát set kilometrů na hranice s Itálií. Musím podotknout, že sedlovku chlapci z Mattighofenu zas až tak moc nevyladili, teda aspoň ne na delší trasy. Sjezd do údolí řeky Drau přinesl první mračna. Teplota klesla o plných 15 stupňů na 20 stupňů a bouřkové mraky snesly nášup hodinového lijáku. Bránu kempu ve městě Kötschach-Mauthen projíždím na kost zmrzlý a totálně promočený. S vidinou noci strávené v teplém karavanu mám stále úsměv na tváři. Kemp je krásně zařízený na vysoké úrovni. Dá se přespat ve stanu nebo se nabízí i pokoje v přístavbě vedle restaurace kempu. Pod stříškou vídím pár motorek z německa a Fricové již v oknech rozvěšely svoje hadry a suší fusky. Na večeři si dávám schnitzel a místní pivo, ulehám do karavanu.    

 

Druhý den 11.06.2014, Středa (Kötschach-Mautendorf - Ljublana)

Dnešní cíl bylo projet Národní park Triglav ve Slovinsku a transitně projet Chorvatsko až do bosenské Banja Luky. Ráno se prodírám skrz místní komunitu karavinistů z rakouska, německa a finska. Nikam nespěchám, posnídám čerstvé rohlíky, sbalím se, namažu bolavé zápěstí a vydal jsem se směrem na pass Nassfeld, původně jsem měl v plánu jet přes Pluckenpass, ale po zvážení jsem se rozhodnul pro Nassfeld, jelikož není tolik přelidněný, sice s horším povrchem, ale skýtá to pohodovější cestování. Výjezd vede z města Troepolach k hranicím Itálie přes lyžařské středisko Sonnenalpe Nassfeld, známé mnoho čechům. Cesta je plná zatáček a nádherných výhledů. Do karet hrály prázdné cesty, počasí, a žádný holanďan.  Teploty již v ranních hodinách atakovaly 25 stupňů, což v devět ráno bylo v horách příjemné. Sjezd na Italské straně vede do městečka Pontebba. Osobně se mi zdálo, že cesta naopak, z Itálie do Rakouska, by byla mnohem zajimavější, jelikož na Italské straně bylo nepřeberné množství zatáček, vareček a zajímavých průjezdů skal, různé povrchy pres asfalt a dlažební kostky. Z Pontebby na Tarvisio doporučuji jet po vedlejší cestě, která je relativně rychlá a nemusíte se drncat po dálnici. Ve Slovinsku jsem se napojil na cestu údolím podél řeky Soča, která vedla po nových asfaltových silnicích. V takovém parnu by se člověk k těm rafťákům přidal a pár peřejí zdolal. Naštěstí bylo v hledáčku stoupání na vrchol Vršič. 35 zatáček až na vrchol bez jediného auta. Povrch není až tak kvalitní jako v Rakousku, což cestovnímu enduru vůbec nevadí, zato máte volný plácek v každé zatáčce. Údolím jedu svižne a s každou zatáčkou nabýrám na rychlosti. Do serpentín vjedu s notnou jistotou, přepínám na režím sport a roztápím pod kotlem. Na každém výjezdu ze zatáčky na mě blíká kontrolka trakce, motorku i s batožinou překlápím ze strany na stranu. Ždímám oranžádu až do nevyšších otáček a užívám si to stádo šemíku pod zadkem a po neúnavné porci zatáček na vás nahoře čeká krásný výhled a krásná slovinská příroda. Při sjezdu do údolí se asfaltový povrch mění na dlážděné kostky a provoz stoupá, jelikož se jedná o turisticky dostupnější trasu na vrchol. Jelikož jsem byl v nastoupeném tempu, tak i tak pokračuji cestou dolů. Každou zatáčku si nedaruji, dva tři brzdy dva plyn a zase znova.

 

Po pár zatáčkách se dostaví i jistota na dlažebních kostkách a nechávám zasebou nejednoho němčoura na géesku. Cestou v údolí pred Kraňskou Gorou se zastavuji na sváču u jezera, rozkládám si moto hadry na lavičce a suším co se dá. Z vaku tahám výtečnou dva dny starou sváču a vychutnávám si ji u jezera plného ryb. V teplém počasí neodolám smočit nohy a dávám si horskou koupel. Ovšem teplé počasí klame, jen co jsem vkročil do vody, už me přeslo to vedro. Voda měla tak 17 stupňů, nicméně jsem zatnul zuby, dal dvě tři tempa, vorvaně a už jsem se sušil s hadrama na lavici. Kraňskou Goru jsem jen projel a zvědavost mi nedala, tak jsem si ještě zajel asi 8km do Planice, podívat se na lyžařské skokanské můstky. Koho trochu zajímá sport nebo stavby, tak je to pěkná podívaná, pár skokanských můstků, je možné se projít kolem, podívat se na okolí, no a je to taky velké staveniště. Tento den jsem měl v plánu ještě shléhnout Bohinjske jezero v Triglavském národním parku. Cestou z Planice jedu směrem Jesenice a u vesnice Mojstrana odbočuji na vesnici Zgornja Radovna a dále pokračuji na Krnica. Po pár kilometrech přechází cesta na šotolinu, stoupám do stupaček, přepínám na offroad mode a přidávám lehce do plynu. Nechávám plavat motorku a s pocitem lehkosti přelétám vlny podél potoka Radovna. Po pár kilometrech odbočuji v Krnici do kopce směr Jereka a dále Stará Fužina. Cesta je pěkně klikatá, lesy se střídají s přejezdy luk a malebnou vesnickou krajinu dokresluje slunce na horizontu a příjemné teploty kolem dvaceti stupňů. Cesta se začíná více klikatit  a dostávám pocit, že i sklon je relativně dost velký. Zastavuji a kontroluji motorku, jestli je vše v pořádku, nic zvláštního nespatřuji, tak pokračuji dále. Na to asi po pár minutách jako by motorka ztrácela výkon, zpomaluji, zastavuji a kontroluji. Zadní brzdu vidím v ohni. Kotouč rozžhavený jak rudá hvězda nad Kladnem, třmeny už nejsou černé a po vychladnutí tak kovově barevné ... ! Doteď nevím, co bylo příčinou zaseknutí zadní brzdy, ale jadné bylo, že jsem zbytek balkánu a cestu domů odjel bez zadni brzdy, i přesto že jsem si ji nechal v Ljublaňské KTM garáži od odborníků na slovo vzatých opravit. Dojel jsem k Bohinjskému jezeru, kde jsem si na lavičce pokecal s jedním čecháčkem, který tam trávil dovolenou a popřemýšlel co s brzdou. Ne že by to byla taková tragédie jet bez zadní brzdy, ale v případě krizového brždění těch pár metrů dělá právě ten propastný rozdíl. Při zakoupení motorky jsem dostal od KTM asistenční kartu pro celou evropu. Volám číslo a paní mi sděluje, že kartička je neplátná, tak mi aspoň poslala adresu na ktm garáž v Ljublani, kde by mi teoreticky mohli pomoci. Po příjezdu do Ljublane zjišťuji, že technik je v Rakousku na školení. Naštěstí je v Ljublani ještě druhá garáž, ale ta už je v ten moment zavřená. Jedu přes celou Ljublaň v nesnesitelném vedru do kempu Ježica. Stavím stan, čistím řetěz, dávám pivo, sprchu a ulehám za bzučení komárů ke spánku.

Třetí den 12.06.2014, Čtvrtek (Ljublana)

Ráno balím stan, vše navazuji, odhlašuji se a jedu stejně jako večer přes rozpálenou Ljublan zpět do dílny KTM. Arogantní frajírek v cuklích a nagelované přehazovačce předváděl svoji důležitost na odiv. Po pár důležitách telefonátech mi bylo zděleno, že si mám dojet ráno, že budou všechny náhradní díly doručeny a že provedeme opravu. Sedám na moto a nasraný se vracím do stejného kempu. Ani jsem neměl chuť posunout se do Zadaru, kde byla taky ktm garage. Prošel jsem si Ljublan, slunko pralo do zátylku až mě z toho braly mrákoty. Město je pěkné, k shléhnutí je hrad a menší centrum, ale celkově nic dalšího město nenabízí. Na hradě jsem si dal vodu a v dáli pozoroval bouřková mračna. Předpověď se vyplnila, za půl hodiny se strhla průtrž mračen, teplota klesla o 15 stupňů a od této chvíle už většinou střídavě chcalo po zbytek cesty. V kempu zalézám do promočeného stanu.

Čtvrtý den  13.06.2014, Pátek (Ljublana – Jajce)

Takže místní representační vodáci z ruska, rumunska a bůch ví odkud v noci slavili sve vyhrané a prohrané jízdy a k tomu ještě poblyli celé hajzly. Svoji ranní pětiminutovku jsem pro dnešek vynechal, zaťal zuby a sbalil stan. Natahuji provlhlé hadry, navlhlou helmu a vlhké rukavice. Kombinace deště, rozesrané motorky a několik set naplánovaných kilometrů předemnou skýtala krásnou vyhlídku na dalších deset dní v sedle. Po příjezdu se místní majitel vyjádřil stylem za dvě hodiny si přijď pro motorku, budeš ji mít jako novou. Představa, že si sednu na patník u cesty a budu čekat dvě hodiny v parnu před jejich garáží mě dostávala do mdlob ještě dříve, než posezení v moto hadrech na přímém slunci. 20 minut chúze v galoších mě splavilo dostatečně na to, abych se očerstvil a zase vydal zpěz do dílny. Za dvě hodiny nebylo samozřejmě spravené nic, natož mě ani nechtěli pustit do dílny. Byl jsem netrpělivý, co to ti naši certifikovaní KTM garážmystři ukuchtí, z dálky se jen ozýval kompresor, jak pumpovali brzdy. Pár hodin uběhlo a vuala, motorka byla ready, s vysvětlením, že brzda funguje, ale jen trochu. Takže brzdila, 5 sekund po sešlápnutí pedálu a tak z jedné pětiny toho, co původně. Mno bylo mi to už jedno. Vysolil jsem 150 euro a hurá na balkán. Jak zásadně nejezdím po dálnicích, se sekerou dvou dnů, jsem to pelášil po dálnici skrz Chorvatsko až na hranice Bosny a Herzegoviny. Tam jsem samozřejmě zjistil, že brzda znovu nefunguje a 150 euro je nenávratně v kapsi sympatických ochotníkú z Ljublane, kdy se jeden potí a druhý mu napovídá. Bosna měla svoje kouzlo odjakživa, nevím čím to je, ale vždy na mě působí tak nějak zvláštně, kdy ve mě vyvolává velký respekt. Při sjezdu z dálnice jsem to šikovně trefil do lajny pro místní, tak jsem si zacupital a zavoucal pár metrů zpět, ať si přejedu. V tom se z dálky řítí bosenec, tak to točím na noze, točím plyn a cítím sílu gravitace, jak těch 250kg přitahuje k zemi. S hlasným rykotem V-twinu jsem to ustýl a motorka zůstala bez šrámu. Zato pořádný šrám jsem si malém založil do gatí. Za hranicema čepuju, pořád jedu dle předpisů, vycepován západní buzerací kamer a švestek za každým bukem.

 

Po pár pokusech, kdy se mě snažili předjet 30 let starýma mercedesama jsem přepnul na balkánský mode, který jsem mimochodem v menu ktm nenašel, točím rukojetí a míjím ty kolony začouzených sto let starých náklaďáků a aut. Cesta směrem do města Jajce vede údolím řeky Vrbas, kdy krásné zatáčky se střídají s nádhernýmy výhledy do údolí a skal. Bum, z parna 30st se strhla prútrž mračen, která mě dohnala na posezení a vynikající jehněčí u cesty. Paní mi odřezala na talíř pečeného, šťavnatého jehnečího masíčka, čerstou zeleninku, chleba a k tomu nealko pivo, za krásných pár korun. Tam jsem jako správný cestovatel ztratil klíč a ve stresu jsem si snad již podruhé málem podělal gatě, jelikož záložní klíč jsem měl v zamknutém kufru. Aniž bych to tušil, tak od této chvíle pršelo již dalších 8 dnú. Ještě že nevydíme do budoucnosti, to bych to otočil do Ljublane a jel si pro svých 150 eur. Cesty v Bosně se moc neliší od těch českých, díra za dírou, ale velký rozdíl je v tom, že na nich často leží fleky od oleje, které na dvou kolech kloužou.

 

V Banja Luce zastavuji jen na vodu v místním supermarketu. Po návratu k motorce už kolem ní slídí první otrapové a sladce se dívali na můj vak přikurtovaný k sedlu. Nestihli to, sedám za ´rodle´ a peláším směr Jajce. Plánovaná návštěva Banja Luky mě přechází, což mě trochu mrzí, ale kompromisy musí člověk dělat v životě pořád. Do města Jajce dojíždím k večeru za deště, chladna a hledám ubytování. Kdy z ničeho nic na mě mával pán ve starém golfu, jestli hledám ubytování. Jelikož hodně pršelo, tak jsem se za ním vydal, po příjezdu otevřel garáž, zaparkoval jsem motorku do sucha a ubytoval se. Hostel byl prázdný, jen dva studenti z francie a holandska sdíleli pokoj. Město Jajce je malé, zajímavé jsou vodopády a mlýnky. Dostal jsem se i do mešity, kterou jsem si za doprovodu zlých pohledů místní komunity prošel, ale nepomodlil se.

Po turistické prohlídce zbytku města, které jak se zdá, kdysi mělo nejaký potenciál pro turismus jsem cestou na hostel potkal bloudícího německého motorkáře na poctivém starém Gsu 1150, tak jsem mu doporučil hostel s garáží. Dali jsem tři pivka, čevabčiči shodnotili cesty a motorky a šli spát.

Pátý den 14.06.2014, Sobota (Jajce – Sarajevo)

A zase chčije. Cesta údolím do Jablanice ubíhá svižně, sem tam nějaký ten tunel, olejová skvrna a policajt u silnice. V Jablanici je nejznámější a nejlepší jehněčí v Bosně, nicméně bylo deset hodin, tak jsem si dal palačinky a kafe. Taky bylo dobré. Vím, je to lufťácké, i ta paní na mě nevěřícně hleděla, ale měl jsem na ně chuť. Dnešní cíl bylo Sarajevo a bohem zapomenuté olympijské místa v horách nad Sarajevem. V itineráři jsem měl malou offroadovou vložku, kterou bych dojel až k samému vrcholu olympijské sjezdovky. Asi na púli cesty mezi Jablanicou a Sarajevem jsem uhnul do hor, ze začátku byla cesta dobrá, plná zatáček a jen štěrku, sem tam asfaltu. Bohužel déšť vzal za své a asi v púli cesty sem se rozhodl, že víc než jednou zvedat 250kg ze země a k tomu cesťácké pneu by bylo nad mé síly, tak jsem se stáhlým ocasem sjel do údolí a za pár kilometrů odbočoval znovu do hor, ale už jen olympijsou cestou k prvnímu stanovišti, a to skokanským můstkům. Mezi tím se stačilo tak rozpršet, že mě začaly napadat myšlenky teplého pensionu v Sarajevu.

 

Olympijske mista nejsou vůbec značená a je hodně težké je najít. Bez navigace jsem je nakonec našel, skokanské můstky, bežkařské dráhy, sjezdovku a rozpadlý, prohořelý olympijský hotel. Všechno to má své kouzlo, když si člověk představí, že zde probíhala olympijáda, kde i Ploc, Jeriová nebo Charvátová brali bronz z lyžování a dneska jsou to jen trosky a torza bez povšimnutí v zarostlých kopřivách. Pod Bjelašnicí, kdysi olympijským sjezdařským kopcem zastavuji v krásném hotelu, jsem mokrý a na kost zmrzlý, dávám si vynikající maso s bramborama, prohřeju se u rozpáleného krbu, ano, ríkám krbu, byl začátek června, 10 stupňů za oknem, pršelo a motorka u dveří po střechou na lyže. Od tamtud vyrážím a do helmy si volám ... ´Na Sarajevooooooo´ ... průtrž mračen pokračuje, sjíždím skrze církevní, pravoslavné a muslimské hřbitovy. Nepodařilo se mi najít nejzajímavější část bývalých olympijských sportovišť a to bobovou dráhu. Jedu dál, míjím vesnice, které byly zcela vypáleny za války a z kopců sjíždím do centra Sarajeva.

V Sarajevu jsem zamířil do hostelu, který jsem měl vyhlídlý na internetu, bohužel byl obsazený tak mi paní domácí, mimochodem američanka, doporučila hostel přímo v centru města. Motorku jsem za velkého úsilí parknul do vchodu ´činžáku´ a sušárnu jsem obsadil do posledního místa. Večerní Sarajevo má svoje kouzlo, směsice různých naboženství vytváří příjemnou atmosféru a jídlo na ulicích je vynikající za příjemnou cenu. Shlédnul jsem i olympijské stadiony ve městě, které jsou v dezolátním stavu. Večer suším vše co se dá, obléhám hostelový pokoj pro 6 lidí sám, tak zažhínám elektrický radiátor na plné koule a suším vše co se dá.

Šestý den 15.06.2014, Neděle (Sarajevo – Žabljak)

Ráno se po pár dnech konečně soukám do suchých hader, tlačím motorku z činžáku, div tam nesrazím na chodníku pár lidí. Ani se to nezdá, ale je to docela pěkná obluda ta motorka a když se s tím má člověk někde poposunovat, dá to docela zabrat, vytáčet 250kg v plné polní na chodníku. Prodírám se Sarajevem směrem k pohoří Bjelašnica, za olympijský maskotem Vucko a cílem je najít bobovou dráhu. Nakonec asi po hodine nalézám cestu a bez jakéhokoliv značení po paměti ze včerejška stoupám do hor. Námaha a trpělivost při hledání za to stojí, hlavně bobová dráha, která přežila težké boje mezi srby a bosnaky. Tvořila hranici při obléhání Sarajeva a stopy války jsou na ní dodnes patrné. Dráhu dneska zdobí už jen grafity a ohořelé šrámy. Podél dráh vede cesta lesem a dá se na motorce dojet až k bobovému cíli, kde se sbíhá hlavní a tréningová dráha v jednu a je u nich také bývalé výpočetní středisko, zcela vyhořelé a rozpadlé.

Dnešní další cíl je dojet do Černé Hory a přespat v národním parku Durmitor. A zese chčije, dobrovolně již zapařený v nepromoku projíždím prázdnýma cestama směrem na Foču. Cesta na hranice Černé Hory vede vecnicema a pak pohořím, kde za městem Brod až na samotnou hranicí je úsek, kdy se jede údolím podél řeky Drina plné zatáček a rafťáckých kempů. Řežu to jak se dá, snažím se ujet dešti a předjíždím všechny auta co potkám. Až na pár černohorských vyjímek s off roady, kteří se snaží ujet za každou cenu. No střihnul jsem je když se zdatně vyhíbali českému autobusu a zapadli do křoví. Cesta připomíná válečnou stezku plnou děr a mezi stromy a keři kde se sotva stěží vyhnou dvě auta. Z Bosenské hranice do Černohorské vede úzký vojenský železný most s dřevěnýma fošnama jen pro jedno auto na kterém se hromadily čekající auta. Na motorce jsem se tam vešel, ale zatuhlo mi když jsem rovnal ustřelený zadek skoro třísetkilové motorky, abych se neotřel o papírové karavany nervózních holanďanů. Za hranicí pokračuje cesta podél řeky Piva s nádhernými výhledy, průjezdy ve skalách, zatáčky a panenskou přírodou. Dojíždím k Pivskému jezeru a jeho Mratijnské přehradě. I v tom dešti to bylo pěkné pozorovat, bohužel možnost navštívit elektrárnu a nitro přehrady se nenaskytlo, prostě ještě nejsou tak daleko, aby z každé druhé veřejně stavby udělali atrakci pro turisty. Podél přehrady vede cesta na úbočí, prší tak silně, že ani nestíhám utírat plexi. V neosvětlených tunelech si musím dávat velký pozor, jsou v nich i zatáčky a kombinace mokrého plexi, nulové viditelnosti a tunelu bere za své, vymelu půlmetrovou díru, rozhozen bez povědomí kam se řítím směrem proti stěně tunelu, bez zadni brzdy brzdím a stáčím to metr od stěny doprava, tahám za plny plyn a rovnám to proti další stěně. Notně rozhozen pokračuji a vydechuji si do helmy až se mi mlží plexi. Za pár kilometrů odbočuji do hor směrem k osadě Trsa. Při stoupání do národního parku potkávám u cesty dvě motorky, přes mokré plexi sleduji značky a vidím čechoslováky, Brňáka se slovákem. Prohodíme slovo a jelikož ccalo jako z konve, slušně jsem pozdravil, podřadil a pokračoval jsem dál. Jelikož zmínili, že se budou stavovat na jídlo v osadě Trsa (vesnice o dvou domech, hospoda a salaš), tak jsem taky zastavil a společně jsme pojedli vynikající jehněčí na grilu, salát a teplý čaj. Můj cíl byl dojet až do Žabljaku, horského městečka a tam se ubytovat. Měli jsme stejnou cestu tak jsme se domluvili, že pojedeme přes park společně a najdeme ubytko spolu. Před městem nás horlivě zastavil silným blikáním a máváním z okna místní mafiánská figurka Mišo, co naháněla zákazníky do jeho kempu a chatek. V desíti stupních promočení na kost neměl nikdo moc chuť vyjednávat, natož dále hledat ubytování, tak jsem na to kývli. Za krásných 8 euro jsme dostali pokoj a to hlavní bylo, měl tam topení, kde jsme do rána sušili snad všechno co se dalo. Plánovaný výlet na opravdovou Černou Horu, podle které se jmenuje stát Černá Hora nevyšel, tak aspoň procházka k Crnemuj jezeru byla menším spestřením.

Po válečné poradě u piva a slivovice jsme se domluvili, že i zítra společně pojedeme stejnou cestu a chtěli jsme přejet celou Černou Horu až do města Plav ke kterámu vede krásná a vyhlášená cesta plná zatáček, údolí a výhledů.  

Sedmý den 16.06.2014, Pondělí (Žabljak – Kotor)

Probuzení do deště na náladě nepřidalo a předznamenávalo zase další propršený den ve vlhkých hadrech. Pršelo tak silně, že chvílema nešlo vidět ani na cestu, krajnice byly plné vody a při předjíždění to bylo jako sázka v ruletě. V Mojkovaci po zasedání krizového štábu v místní knajpě za stálého bubnování prútrže mračen jsme přepracovali plán a změnili kurz cesty směr Morača, kde jsme navštívili místní známé Monastery. Zastávka stojí za to, v kláštěře je malý kostelík a pěkná zahrada. Z Morače vedla cesta údolím řeky Tara až do Podgorice, bývaleho Titogradu. Cestu můžu doporučit, člověk cítí jak klesá z hor a otepluje se, projíždí horama a cesta je plná zatáček. Původně jsem cestu plánoval vzít přes Mateševo a dále směrem přes osady Duške až do Podgorice, jelikož cesta je mémě rušná bez kamionů, autobusů a aut a vede více v horách, lesama, místníma osadama a není problém ji sjet, jelikož je celá vyasfaltovaná.

V Podgorici to nestojí ani za to se zastavit, město jsme projeli a zamířili až do Cetinje, kde je známý pravoslavný klášter. Cestou z Podgorice do Cetinje jsme samozřejmě nemohli minout vesnici Gorni Kokoti a povinnou fotku.

Z Cetinje do Kotoru, kde jsem plánovali přespat vede krásná cesta Národním parkem Lovčen. Je lepší jet tu cestu naopak z Kotoru do Cetinje, ale i tak to byl zážitek plný zatáček a dech beroucích výledů do údolí na celou kotorskou zátoku a pobřeží. V Kotoru po pár chvilkách bloudění se nás ujali místní a ubytování bylo zajištěno v apartmánku na pobřeží. Aniž bychom si vynesli věci do pojojů, chtěl po nás majitel peníze za nájem a drsným stylem si o ně říkal. Vysolili jsme eura a byl klid. Bohužel na pobřeží moře místní inženýři neplánují topení v domech, tak jsme žhavili troubu a sušili až se nám z toho točila hlava a černohorcovi energetické hodiny. Městečko Kotor je pěkné, určitě stojí za to si k němu sjet a přenocovat, večer se dá rozumně najíst ve měste, v červnu ještě ne zcela přelidněném dovolenkářema.

Osmý den 17.06.2014, Úterý (Kotor – Borge - Kotor)

Albánie, cíl dnešního dne. Večer jsem si nabíjel iPhone, který sloužil i jako navigace na motorce po celou cestu. No do rána se nenabil a byl stejne černý jako večer. Po zakoupení nového káblu se neděly zázraky a černá barva na displeji přetrvávala, až do konce výjezdu. Od teď jsem byl úplně bez GPS, odkázán jen na mapu.

Cíl bylo projet Schkoderem a dojet až do Theth, osady v horách na severu Albánie. Počáteční optimismus přetrval až do Schkoderu. Problám nastal když mi vypovědel službu do té doby dobře fungující iPhone a s tím spojená navigace, internet, telefon atd. Zachoval jsem klid, vytáhli jsme mapu a jako za starých časů jel podle mapy, cedulí a rad místních. Projet Schkoder nebyl problém, město má úplně jiný ráz než zbytek měst, co jsem na této cestě projel. Na ulicích je hodně lidí, všude samý starý mercedes, cesty rozbité, přeplněné tržiště a obchody lemující větší ulice nabízejí snad vše na co si člověk vzpomene. Směr Thethy až do Borge vedla asfaltová cesta. V Borge jsme zastavili u prvního stavení, kde nám uvařili jídlo a čaj. Následovalo nejtežší rozhodnutí tripu. Dále vedla už jen šotolinová cesta a jelikož počasí se horšilo, pozdní odpoledne přicházelo, tak jsme se rozhodli otočit v Borge a nedorazit až do Theth. Tolik chtěný cíl cesty se rozplynul a cesta se stočila zpátky na Kotor. Na hranicích s Černou Horou míjíme kolonu a přes krátký brainstorming najíždíme s motorkama k celním chatkám do zóny pro pěší. Bez velkého překvapení, že by nás celník hnal zpět do řady pro auta mu podávám doklady od motorky a pas a tlačím stroj k další chatce, kde dostanu razítko a můžu pokračovat do Černé Hory.

No nebylo by to jen tak, aby se někdo neozval a náhle neklepal na rameno, co to tam vyvádím s motorkou v úzké uličce pro pěší a ještě jim tam smradím s motorkou. Místní šéfka, západního vzezření se do mě opřela svoji angličtinou, ať se okamžitě klidím. Jelikož poprchalo, tak jsem ji přívětivím rozhovorem zaměstnal na dalších deset minut. No měli tam papaláše z evropské unie, jelikož to byla první společná celnice mezi Černou horou a Albánií, kterou navíc financovala Evropská unie, tak osobně dohlížela na hladké odbavení turistů. Jenom troubení dvou odbavených motorkářů z Česka a Slovenska přerušilo náš rozhovor o Černé Hoře a jejich samostatnosti a už jsme to, s černýma mrakama v zádech čadili na Kotor. Neuběhlo ani pár minut a chytla nás taková průtrž mračen, že jsme ztvrdli v horách za Albánskýma hranicema pod okapem jednoho z mnoha opuštěných baráčků, minimálně na hodinu. Přidal se k nám jeden Němec, původem kosovský Albánec se svojí polskou družkou na baworáckém GS. Shodnotli jsme situaci na cestách, poklábosili o zážitcích a nakonec s náma jel až do Kotoru, ubytoval se ve stejném apartmánu a večer jsme dali pivko a poklábosili o začarovaném Balkánu, Kosovu a jeho historii.

Devátý den 18.06.2014, Středa (Kotor – Makarska)

Tím to dnem se stáčím směrem domů, tedy na sever. Z Boky Kotorske vyjíždíme společně směrem na sever a první cíl je město Dubrovník. Pomalu najíždíme na Jadranskou Magistrálu a svižným tempem projíždíme rybářské vesnice, které jsou rozesety po celém pobřeží zátoky. Jadrasnká magistrála, kdo nemá plavky v kufru, přijde o hodně. Cesta vede podél jednoho z nejhezčích mořských pobřeží a to všechno se vejde do 600km, když k tomu připočtu pobřeží Bosny i Herzegoviny a Černé Hory, délka se vejde do 1000km. Cestu jsem začal s kolegy již v Černé Hoře, kde se cesta kroutí podél největšího mořského fjordu evropy, Boky Kotorske a skončil již sám v Rijece,kde jsou stále zbytky cířaské cesty zachovány. Boka Kotorkska je největší přírodní záliv, tvořena dvěma zálivy a ty mají ještě několik zátok. Má délku přes 20km a dá se objet po cestě nebo přeplavit několika trajekty. Osobně doporučuji si ji na motorce projet. Svým tvarem připomíná severské fjordy a kupodivu je to nejdeštivější místo Černé Hory, což se mi potvrdilo do posledního puntíku, kdy pršelo celé dva dny co jsem tam byl, snad jen jedno ráno při odjezdu vykouklo slunko z poza mraků. V Historii sehrála svoji úlohu, byla dokonce základnou Československé armády. Po cesté nás ještě pro jistotu spláchne bouřka, abychom si toho deště trošku užili. Bylo ho vlastné po celou dobu pomálu.

Po cestě do Dubrovníku si ještě úžíváme černohorské balkánské nálady, která přejdě po překročení hranic s Chorvatskem. Tato země, jako druhá z bývalé Jugoslávie vstoupila do Evropské unie a taky je to na ní znát. V dobrém slova smyslu se její úroveň rapidně zvedla, ať ve službách nebo infrastruktuře, ale na úkor unylé evropské doktríny a řádu, vymizela taky její pestrost a  místní dobrosrdečná otevřenost. Najít rožnící se jehnečí na okraji cesty je už vzácností, jelikož hygienické normy jsou náročné a co teprve klasifikace jídla, které určitě nepadlo do kolonky bruselských úředníčků. Při příjezdu do Dubrovníku nás ani náhodou nepřekvapila přecpaná parkoviště, mraky turistů a mnohem příjemnější přímořské podnebí. Dubrovník je zapsán na seznamu UNESCO světového dědictví a v minulosti čerpal ze svého rybářského obchodu, kdy dominoval oblasti v 15. a 16. Století. Patří mezi nejzachovalejší středověká města, s úzkými, kamennými uličkami, tradičníma hospůdkama a nezapomenutelnou atmosférou. Město bylo během války demilitarizováno, aby se zachovala jeho historická hodnota, přesto bylo bombardováno srbskou armádou a částečně poničeno. Následně byly poničené části opraveny a dneska na Dubrovníku není k poznání, že město bylo někdy bombardováno. Z Dubrovníku jsme pokračovali po magistrále do Makarské, kde jsme chtěli vyjet na vrchol pohoří Biokovo, Svety Jure 1762m.n.m. Při dobrém počasí a viditelnosti je možné zahléhnout z vrcholu pobřeží Itálie. Při příjezdu k horské cestě, která vede až na vrchol, po nás místní brigádník požadoval zaplacení poplatku za výjezd v kunách. Po asi půlhodinovém dohadování, ať nám vezme eura místo kuny, které jsme neměli, jsme vzdali boj s větrnými mlýny, kdy mladý chlapec nepochopil, co je to obchod a služba zákazníkovi. Předpokládám, že ´Jugoši neměli svého Baťu´, který by jím to již v ranném věku vryl pok kůži, co to je vztah k zákazníkovi. No mladý pán, instruovaný svým nadřízeným neustoupil ani o píd a nedovolil nám platit v eurech. Škoda, mohl vydělat, ale předpisy jsou jasně dané a unie je neúprosná. Nezbylo nám nic jiného, než se jet schladit do Makarské a dát si pořádnou koupel v moři. Náladu na výjezd už neměl nikdo, tak jsme to vzdali. Neznám v česku pomalu člověka, který nebyl na makarské, profláknutém městečku v Dalmácii, kde tráví tisícovky čechů svoji dovolenou. Povinná procházka po pobřeží, kukačka na atrakce, a další možné i nemožné cetky, ručníky s hlavama fotbalistů a podobné hrůzy zakončily dva škopky a šlo se spát. Ráno mě čekala dlouhá cesta. 

Desátý den,  19.06.2014, Čtvrtek (Makarska – Cortina d´Ampezzo)

Výjezd v brzských hodinách má svoje pozitiva v tom, že na cestách ještě není moc holandských karavů, které se motají snad ve všech možných přímořských městech. Cesta vede po jadranské magistrále. Z Makarské až do Koperu jedu plný plyn a užívám si relativně prázdných cest a dlouhých úseků, kde se dá svižně hnát. Nejlepší na této cestě je, že když jedete bez navigace a jen s mapou, je malá pravděpodobnost, že někde zabloudíte, prostě jedete jen stále podél moře. Míjím rybářské vesničky, kochám se rozhledy na ostrovy lemující celé pobřeží Jadranu a kousám kilometry v záři chorvatského slunce. Ve vzduchu je cítět mořská sůl a přede mnou několik set kilometrů podél jadranu. Za celou cestu jsem nepotkal jediný radar nebo policajty. Za poslední roky udělali Chorvati velké pokrok v kvalitě služeb, městečka a vesničky podé cesty jsou krásně spravené, cesty upravené a vše má takový malebný ráz. Můžu to porovnat se zkušeností z předeslých let, kdy jsem ještě jako dítě navštívil Bašku Vodu a užíval si moře. S rozvojem přichází i posílení infrastruktury, což je velká výhoda pro české rodinky v naložených oktávkách, táhnoucích se po nových dálnicích a pobřežní cesty jsou relativně prázdné. Z Koperu jsem pokračoval po celkem nudné cestě v Itálii až do Udine a dále do Tomezzo. Za tímto městem to začalo být zajímavé, kdy jsem se dostával konečně do hor. Po přejezdu malého passu Mauria ve výšce 1295m.n.m jedu dále směrem na město Auronzo. Projíždím horskýmy vesničkama, samá zatáčka a nikdo na cestě. Přes passo Tre Croci (1809m) sjíždím do Cortiny D´Ampezzo. Závěrečná cesta horama byla přijemným zakončením dne, nekonečné zatáčky přebily bolest osezené prdele a cesta se krátila rychleji. S množstvím malých odboček a cestiček se cesta hledá velmi špatně a podařilo se mi párkrát špatně odbočit. Při tankování mi místní pumpařka darovala podrobnou mapu severní Itálie, která mi hodně pomohla najít zdárně cestu. V Cortine hledám ubytování asi hodinu a nakonec se mi podaří najít singel room v malém hotelu na kraji města, kde mi místní příjemný recepční, oděný v tradičním alpském kroji, i garáž zařídil.

Jedenáctý den, Pátek 20.06.2014 (Cortina d´Ampezzo – Zuerich)

Dnešní den je ve znamení passů a passů a passů, až se mi z toho točila hlava.

Z Cortiny vyrážím směr Passo Falzarego (2105m), Passo Valparola a dále na Passo Gardena (2121m) a dále do Bolzana. Dolomitské cesty se šplhají množstvím serpentýn, kde člověk může spatřit krásné výhledy na skály a hory. Tato cesta spojuje Dolomitská údolí a v létě na ní najdete množství turistů, motorkářů, cyklistů a veteránů. V den kdy jsem tama projížděl se zrovna konal cyklistický závod, takže kopce byly narvané k prasknutí. Jednu chvíli to nemělo s jízdou na motorce moc společného, kdy jsme poskakovali v kolonách všeho možného, ať už aut, kol, autobusů, motorek nebo turistů. To bych nikomu nedoporučoval, jelikož je z vyjíždky rázem opruzený den. Co bylo taky zvláštní, červen se pravidelně stává časem a Alpy místem, kde se shlukne velké množství motorkářů, ať už italských nebo rakouských, ale hlavně německých.

Via della Stelvio, mekka a nepsaná královna alpských passů, taky vždy,když se počasí udobří, přeplněná k prasknutí. Je zprovozněna od Června do Září, než napadne první sních a zprovozněna bylu už v roce 1825. Je také součastí cyklistyckého závodu Giro d´Italia. Ze severni strany překonáváte převýšení 2000m přes šedesát zatáček, kdy většina z nich je utáhlých do 180°, napojená jednu za druhou, a k tomu je 48 z nich značeno patníky. Pravotočivé zatáčky si musí člověk hlídat, kvůli množství motorkářů a častých ´potkávaček´ v zatáčkách. Cesta má hodné míst na kterých se dá fotit nádherné výhledy a ´kýčovité´ profláké momentky zatáčkovitých horských cest. Určitě bych doporučil větší obezřetnost a netopil pod kotlem co to dá, stane se, že i přes slušné cestovní temto se kolem vám prožene žiletka a za ní hned zbytek stáda, kdy se nahání kdo dojede první nahoru. Na vrcholu toho k vidění moc není, člověk si může zakoupit pár suvenýrů, dát si klobásu a zajít si na záchod. Pro ty co mají více času, na švýcarské části, kousek od vrcholu je muzeum, které přibližuje toto strategické místo a objasňuje jeho význam z válek. Součástí je i naučná stezka, což v motobotech není moc dobrý nápad. Z vrcholu se dá sjet do Bormia v italské části směrem na jih nebo také do Švýcarkska směrem na sever do města Santa Maria Val Muestar, kdy je cesta trošku kratší s méně zatáčkama, zato většinou prázdnější a klidnější. Po sjezdu do údolí jsem pokračoval směrem na město Zermez přes Národní park Svizzer. Cesta skrz tento park není nějak moc oblíbená, braná spíše jako tranzitní, ale má své kouzlo v tom, že zatáčky jsou delší, táhlejší a povrch je krásně hladký a upravený. Důležitá informace je, že na vás nečeká za žádným bukem ´blizt´ a dá se to s mírou ´řezat´ až do města Zermez. Od tamtud jsem dojel do vesničky La Punt - Chamues a najel na Albula pass směr město Chur. Albula se táhne až do výšky 2315m.n.m a člověk projíždí pár vyadukty ´Glacier Expressu´. V minulém století byla cesta důležitou spojnicí mezi italskou Lombardií a Rakouskem. V Churu už málem neusedím a jedu směr Zurich, směr domů ... !

Závěr

Celková ujetá vzdálenost činila 4025 kilometrů. Jel jsem to vesměs vše po asfaltu. Balkán má svoje kouzlo, země jsou již nějaký ten rok, dekádu po válce a stále je tam znát dopad celého toho šílenství, zabíjení a přetahování se o kousek půdy nebo náboženské pravdy. Co mě nejvíce na tomto výletě nadchlo byla slovanská otevřenost a vřelost lidí, které jsem potkal, plno krásných míst, které stojí za to navštívit a zažít. Motorka má výhodu toho, že člověk ujede za den velké množství kilometrů a narozdíl od auta je stále v kontaktu z okolím. Balkán na motorce můžu všem jenom doporučit a jel bych znovu jen sám, pro ten pocit volnosti. Za rok se rád vrátím, ale zase o kus dál, prozkoumat krásy Albánie.   

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Hodnocení (9x):
Motokatalog.cz


TOPlist