Do Bulharska

V kempu muselo dojít k rozhodnutí jak dál. Při tempu 200 až 300 km denně bych domů včas nedojel. Kolegové ale nespěchali, stačilo jim být doma za týden. Zrychlit nechtěli, nebo nemohli, s ohledem na Ghroheho nemocnou ruku a jeho potřebu dost kouřit. Do Turecka ani nechtěli, spíš se pomalu chtěli vracet domů a navštívit rumunský Banát. To jsem nechtěl, ani nemohl já. Domů bylo 1800 nebo  2000 km. Takže jsme se rozdělili. Jiná alternativa nepřicházela v úvahu.

Ráno po rozdělení jsem nastartoval svoji Jawu a vyrazil na jih, kam až to šlo. Touha být, nebo aspoň vidět Turecko, byla silná. Na Motorkářích jsem už doma četl cestopisy týkající se Turecka a tak jsem věděl, že u obce Rezovo je podle fotek hezký styčný bod hranic Bulharska s Tureckem. Protože jsem netušil, jak bude probíhat cesta zpět, návštěvu Turecka jsem si nechal na jindy, s ohledem na kdovíjak dlouhé odbavení na hranicích. Mým cílem bylo Rezovo. A po 80 km jsem tam opravdu dojel. Asi kilometr za městečkem je prašná cesta k moři. Končí u moře. Přímo na hraniční čáře. Mezi Tureckem a Bulharskem protéká řeka a za ní je Turecko. Stál jsem nadohled, pár metrů, od země kam bych rád jel, ale...tak několik fotek a od této chvíle následoval návrat do Čech.

To, že jsem se dostal až na "zaslíbené" místo, mi doslova zlepšilo náladu a já se cítil skvěle. To, že jsem sám , mi vůbec nevadilo, spíš naopak. Z Rezova jsem dojel do Burgasu. Tam jsem natankoval, najedl se a najel na dálnici směrem do Sofie. Cesta po dálnici je jednotvárná, tady na jihu obzvlášt' . Žádná zeleň, okolo dálnice kopce a od slunce spálená tráva. Po asi 100 kilometrech jsem z dálnice sjel a jel po souběžné silnici. Tak jsem poznal i bulharský venkov. Popovídal jsem si s bulharskými venkovany, aspoň zčásti se dověděl jak žijí a to považuju za dobrou zkušenost. Musím říci, že my si tady v ČR nemůžeme stěžovat. Večer jsem dojel do Sofie. Část jsem jí projel, vrátil se na dálnici a před 21 hodinou postavil stan na louce nad Sofií. Tento den jsem ujel skoro 800 kilometrů. A přitom v klidu, i když po více než 12 hodinách od rozdělení se s kolegy.

Další den už je přede mnou Srbsko. Hranice je v klidu, za 10 minut jsem z Bulharska v Srbsku. A jedu dál, v klidu po dálnici, se zastávkami na kávu a tankování, poté i jídlo. Cestu jsem si zpestřil návštěvou města Perečin, nebo srbsky Paračin. Jde o okresní město, kde jsem navštívil kostel, prohlédl si náměstí s pomníkem, nakoupil, najedl se, natankoval. Bělehrad míjím, tam nechci, času je málo. Jedu 120 až 130 km / h., takže Srbsko mám do 17 hodin  za sebou. A před sebou Mad'arsko. Vím, že není velké, to bych ještě mohl přejet celé. Stalo se. Je 20 hodin a já stojím u hranic se Slovenskem. Z dřívějších cest s rodinou znám kemp ve Štúrově. Mám plán přečkat v něm noc a zítra dojet zbývajících necelých  400 km domů. Kemp jsem našel, zavírají za 10 minut, mám štěstí. Není levný, cena 50 Euro za osobu, stan a motorku  na noc je dost, ale jsem na dovolené, tak co. Navíc začíná pršet a ze 30 stupňů v Srbsku je 13 stupňů na Slovensku.

Poslední den - od rána prší a je zima. Vyjíždím ze Štúrova, jedu do Bratislavy. Tam najíždím na D 1 a odpoledne jsem doma. Zmoklý, zmrzlý, ale spokojený.

Co dodat ? Cestu jsem přežil ve zdraví. Motorka dopadla hůže - v Bulharsku se zlomil rám držící horní kufr s nosičem. Zpevněno gumicukem a tak jsem dojel až domů. A to je vše.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE