Bulharsko 2018

Když jsme se předloni rozhodovali, kam jet v roce 2017 na tradiční balkánský trip, tak ve volbě mezi dvěma „B“ zvítězila Bosna a Hercegovina. Pro rok 2018 bylo tedy jasnou volbou Bulharsko, jako poslední balkánská země, kterou jsme ještě na motorkách nenavštívili.

Při plánování vyvstal hned záhy zásadní problém – je to daleko (Praha-Sofia cca 1300 km) a to se nám už nechce dát ani s dodávkou, natož po ose. Začalo tedy zjišťování, kdo by nám tam motorky odvezl, abychom sami mohli letět. V mezidobí se k nám přidal třetí do party, což se později ukázalo jako skvělá volba. Nicméně pro přepravu motorek to byla další komplikace. Co je dnes ale jednoduché…Takže díky úsilí všech zúčastněných a úspěšnému absolvování autoškoly B+E odjížděla karavana (2 motorky v dodávce, 1 na vozíku) ve středu 13.6. směr Sofia, kam jsme my tři měli o dva dny později přiletět.

Den 0 – Praha-Sofie:

Náš výlet tedy začal 15.6 po obědě na Ruzyni – odjíždět na motovandr pouze s batůžkem, pasem a letenkou byla vážně změna. Po příletu do Sofie jsme byli tak natěšení na další dobrodružství, že jsme se nechali hned v prvním letištním baru lehce oškubat – dražší pivo jsme pak po celý zbytek Bulharska nikde neměli. No, ať ta 4E/pivo užijí ve zdraví...

Jelikož sraz s karavanou byl v centru a letiště je na periferii, nastal úkol se tam dostat. Obsluha ve stánku s lístky neuměla jiný jazyk než ten místní, ale měla aspoň papír s čísly dvou linek, který nám ukázala po dotazu na centrum. Zhýčkaní z pražské MHD jsme po nastoupení do busu hledali, kde si lístek štípnout. Kdo by čekal elektronické strojky s vyznačením času a místa nástupu, hledal by doteď. Označení lístku bylo děrováním ve stylu „Jen počkej, zajíci!“ Nakonec jsme ani do toho centra nedojeli – na jedné ze zastávek autobus - po mém moudru, že někam to vždy dojede - vypnul motor a byli jsme na konečné.

Takže nás čekalo cca 3 km pěšky, protože taxíkem přece nepojedeme, když jsme tu na motorkách. Nakonec to mělo svoje kouzlo, prošli jsme i ulice, do kterých turisti asi moc nechodí. A světelnou křižovatku, kde provoz řídí chlapík v budce nad křižovatkou, tu už člověk taky často nevidí. Nicméně ta hodina, kterou nás to stálo, nám pak chyběla pro suché vybalení motorek z dodávky a vozíku. Odpolední deštík a večerní liják nám tak trochu ukázali, s čím se letos budeme potýkat.

 

Den 1 – Sofie-Separeva Banya :

Ráno vyrážíme do ulic Sofie a hledáme chrám svatého Alexandra Něvského. Systém jednosměrek si nás pěkně povodil, takže když jsme tam konečně dojeli, tak jsem měl trochu rudo před očima. Ale co, fotku máme a ještě jsme pokecali s italským turistou, který do Bulharska taky přijel na V-Stromu.

Splavení opouštíme Sofii a míříme do města Separeva Banya, naší první zastávky na noc. Hned za Sofií ještě vyjíždíme na vrch (tedy spíše pod vrch) Vitoša, ale je to spíše zklamání – jednak nízká oblačnost, druhak mraky turistů. Cestou, zcela náhodně, navštěvujeme hradiště z doby starobylých Thráků jménem Tzari Mali Grad.

Hned po odjezdu jdeme do nemoků, které sundáme až v hotelu. Navíc po vjezdu do hor zjišťujeme, že cesta přes hory do Panichishte jaksi není a vracíme se kus cesty zpět přes Samokov. Alespoň tedy v místním motorestu zjišťujeme, co je zač místní vyhlášená polévka s názvem Shkembe chorba – bílá dršťková polévka. No, kluci úplně odvázání nebyli..

Lesní cesta, která nikam nevedla..

Hotel v Separeva Banya byl v místě, kde bych jej určitě nehledal – kolem samé rodinné domky, dvorky…Měl to být první ze spa hotelů na tomto výletě. Takže – sauna o 60°, bazén s urvanými schůdky a vířivka, která byla podezřelá už po příchodu. Když jsem navíc viděl, jak dlouho a jak intenzivně tam tráví čas jeden pár středního věku, tak jsem ji s radostí vynechal. Taky ten recepční jménem Romeo byl (prý) na pěst – já balil nemoky v garáži. Mírné zklamání nahradila večeře v centru obce, kterou jsme zahájili sérii gastro zážitků – prostě strašlivá žranice!

Najeto cca 200 km.

Den 2 – Separeva Banya-Bansko :

Další den je na programu trocha kultury – návštěva monastýru Rila, nejvýznamnější to místní památky. Cesta je zpočátku nudná, ale po odbočení z hlavní se to začíná zužovat a klikatit. Cestou nás čeká výjezd na nejvyšší místo celého výletu – těsně pod vrchol Malk Kalin do výšky cca 2550 m. Jaké ale bylo zklamání, když jsme hned po odbočení z hlavní narazili na zákaz vjezdu. Chvíli jsme to rozdýchávali a pak našli řešení – klíč č.10, povolení dvou matiček a mírné pootočení značky směrem od cesty. Takže zákaz vjezdu jsme vlastně neprojeli. Po dalším kilometru jsme narazili na další zákaz a závoru, naštěstí zvednutou. Po dotazu u místního starouška jedeme dál, prý si je třeba dávat pozor na balvany. Cesta nakonec byla celkem v pohodě – většinou to bylo v šířce cca 2 m vybetonováno, až na vrcholu byla štěrková pole (šla objet po okolní trávě). Výhledy nahoře fantastické, v jezeře ještě plavaly ledové kry a cesta na druhou stranu hory byla zavátá sněhem. Cestou dolů nás trochu vystrašili volně se pasoucí koně, kolem kterých bylo třeba projet „v dosahu kopyt“. A že se stavěli zadkem k cestě…Láďa, který byl dole suverénně nejrychleji, nám pak dole suše sdělil, že celý ten kopec sjel na neutrál na zadní brzdu a že to bylo jako na kole. Po návratu zjistil, proč mu píská zadní brzda – destičky tam prostě nebyly. Tomu říkám jezdit úplně naplechJ.

Ke klášteru Rila přivážíme déšť, kterého se pak nezbavíme až do cíle cesty. Vlastní klášter je tak trochu turistický „Rila-land“ – autobusy tam přivážejí davy turistů, kteří pak afektovaně pobíhají s foťáky po nádvořích kláštera. A požadavky na vhodné oblečení řada z nich (turistek) bere spíše pro pobavení – chudáci svatí muži..

Po svačině v bistru, kde u vstupu mají umělou ženu se zelenými vlasy (trocha bizárku zřejmě nikdy neškodí), pokračujeme směr Bansko. To, že cestou chytneme několik plaváků a přijíždíme durch, netřeba zmiňovat. Ale paní domácí je zlatá – sauna vytopená na 110° a po našem dotazu „nebylo by pivko“ maže do krámu a přinese nám je. Dokonce dvakrát! Vlastní město, v zimě prý lyžařské centrum, je celkem díra, takže po večeři (opět vynikající) a obligátní kávičce, dortíku a rakiji jdeme celkem brzo chrnět.

Najeto cca 230 km.

Den 3 – Bansko-Velingrad:

Další den vyrážíme směr Velingrad, ale řádnou oklikou kolem jižní hranice s Řeckem. Taky nás dnes konečně čeká cesta mimo asfalt. Po pár km odbočujeme v Dobrinishte na parádní šotolinu lesem podél řeky do hor a dál, až zase nad obcí Breznitsa začíná asfalt. Krásně jsme se projeli, dokonce i slunce nám svítilo. Náš pocit z toho, jak to krásně mydlíme, trochu nabourali frajeři na místním klonu kývačky, kteří to v kalhotách, tričku a v sandálích (a občas ve dvou) mastlili v protisměru minimálně stejně rychle, jako my na našich špuntech a v brnění…Prostě kdo umí, ten umí.

Každopádně tyhle hory byly vážně pěkné a projetá cesta nebyla jediná, která by stála za prozkoumání. Vesnice Breznitsa byla opravdu turecky balkánská – mešita, oslíci, všude bordel..a pumpa uprostřed, naštěstí. Pokračujeme dál na Gotse Delchev (odkud se dodává štípaný kámen snad do všech hobby-marketů v Evropě) až do vesnice Vaklinovo, kde začíná další, opravdu luxusní šotolinová cesta opuštěným krajem po úpatí kopců do vesnice Tsrancha, kde najíždíme na uzounkou asfaltku. Předtím jsme si ještě dali v městečku Satovcha obvyklou kombinaci ke svačině – teda chtěli si dát. Obsluha byla sice pohledná, ale nějak jí nedošlo, že pro tři lidi objednáváme 3x totéž. Takže ke dvěma kávám jen 2 piva.. Trochu jsme se divili tomu, že v pracovní den v poledne a ve školním roce byla hospoda plná lidí, náměstí plné dětí.. Jo, a začalo pršet.

Dojíždíme až k jeskyni s názvem Dyavolsko Garlo (Ďáblovo hrdlo) parádním kaňonem kolem potoka. Na prohlídku jeskyně jsme nakonec nešli, dali jsme přednost kávičce a malému! pivku v místním bistru. Pan vrchní se zprvu divil, že si objednáváme pivo, když jsme přijeli na motorkách, ale – v Bulharsku se může! Takže po pauze zpět do nemoků a vyrážíme směr Jagodina k vyhlídce Orlovo oko (překlad, myslím, netřeba). Tady začala série pokusů jak najít trasu (vč. porady s místními, kdy každý radil něco jiného) a jak projet tu trasu, která se zdála nejdůvěryhodnější. Každopádně, místní měli pravdu – na motorkách to nejspíše nešlo, protože už začátek stál za to. Takže snad někdy příště. To jsem ještě netušil, že to není poslední příště..

..místy pod skálou.

Následoval zrychlený přesun podél jezera Dospat do Velingradu, kam dojíždíme v nepromocích za vykukujícího slunce. Na hotel lze říct jediné – prostě luxus. Ale i tak jsme ten 5* pokoj dokázali za 30 minut zabydlet tak, že by tam naše drahé polovičky nevstoupily. No a když jsem začal sušit boty fénem.. Byl to druhý ze spa hotelů a tentokrát to byla vážně paráda – termální 20 m bazén s vodou 32° pouze pro nás, to byla po dlouhém dni sladká odměna. Jen ta bouřka při koupání nebyla úplně příjemná. Na večeři do místní krčmy jdeme opět za průtrže mračen, je trochu problém přejít alespoň trochu za sucha silnici, po které teče voda proudem. V hospodě narážíme na paní, která 5 let pracovala v Kladně v hospodě. Vrátila se, prý, kvůli tomu, že si doma vydělá stejně jako v Čechách, tak nevím..Zde nelze nevzpomenout nadšení nejmenovaného člena skupiny, který posilněn sladkým zákuskem po výborné večeři a několika doušcích rakije (1 doušek = 100 gramů) zatoužil po návštěvě místního nočního baru. Když jsme tam došli a viděli vývěsní štít, řekl jen – tam nejdu. Naštěstí pro něj bylo stejně zavřeno.

Najeto cca 280 km.

Den 4 – Velingrad-Plovdiv:

Příští den zahajujeme pořádnou snídaní na terase u bazénu, prostě hard enduroJ Na hondím motoru se ráno objevily nějaké fleky kolem hlavy válce, tak si namlouváme, že je to včerejší zbytek z louže s něčím, co je lepší přesněji neurčovat. Čeká nás cesta přes město Peshtera kolem jezera Vacha, které se zdálo být nekonečné. Byla to parádní, byť asfaltová projížďka – levá pravá, řadit 1-2-3 a zase zpět. Cestou s námi začal závodit kamion, a když začal předjíždět i svižně jedoucí osobáky, radši jsme ho nechali jet. Přece jenom bylo potřeba udělat občas nějakou fotku a při třetím předjíždění už to bylo o nervy. Na hrázi přehrady nám Láďa sdělil, že trpí závratěmi. Tak to klobouk dolů, po tom výjezdu hned druhý den.

V obci Shiroka Laka nám už došly síly a byl čas na svačinu – tak jako celý tento výlet se to trochu zvrtlo ve žranici, takže na šotolinovou cestu přes Momchilovtsi odbočujeme mírně uklimbaní. Nicméně cesta nás zase nakopla, parádní projížďka šotolinou lesem kolem potoka a přes mýtiny trvala až do obce Manastir, kde zase začínal asfalt. Moc jsem nechápal, kam budovali tuhle „dálnici“ – zachovalý asfalt o šířce 3 pruhů odnikud nikam.

Dnešním cílem je Plovdiv a dojet do něj ne po hlavní, ale přes hory. Takže po hlavní až na odbočku do obce Kosovo – hmm, to asi nebude jen tak. Tam se zamotala jak navigace, tak mi. Nakonec jsme se dostali, po slušném výjezdu lesní cestou, do místa, kudy měla vést cesta na Plovdiv. No, něco jako cesta tam bylo, ale ne pro moji motorku. Třeba příště, už zase, sakra..Přitom se stačilo podívat na satelitní mapu a cesta jinudy by byla ložená, škoda.

Kluci nabídku na rozdělení odmítli, takže se vracíme zpět a do Plovdivu dorážíme po hlavní výpadovce. Jak velký opruz to byl, dokumentuje fotka. Večerní prohlídka Plovdivu ale byla parádní, je to krásné město a konečně jsme viděli jakés takés balkánské korzo. Závěr koncertu Stinga v římském amfiteátru byl takovou třešničkou.

Najeto cca 290 km.

Noční Plovdiv

Den 5 – Plovdiv-Troyan:

Z Plovdivu vyrážíme na nejtěžší den celého výletu. Hned ráno ještě jedeme k známé mešitě, nicméně jednosměrky nás zase potrápily a na místo dorážíme dost zplavení. Navíc je mešita přímo proti slunci, takže foto motorek přímo u ní úplně nedopadne. Po odjezdu z Plovdivu musíme překonat nekonečnou rovinu, abychom za městem Rozovets konečně vjeli trochu do kopců a užili si úzké a klikaté asfaltky s nulovým provozem. Pokračujeme do Kazanlaku na prohlídku thrácké hrobky. Při parkování kolem projíždí cikánská rodina na asi šesti vozech tažených koňmi, na každém voze bylo aspoň osm lidí. Koně i vozy byly nazdobené pentlemi, prostě divadlo, jak má být. Vlastní hrobka je prťavá a za to vstupné to možná ani nestojí. Obsluha byla ale milá, při odchodu nám dokonce nabídli vlastní třešně (oba pánové odmítli, na mě už se paní dívala trochu podrážděně. S úsměvem jsem si, i přes rady ve všech průvodcích nejíst syrové ovoce, pár třešní vzal – pro zachování dobrých mezinárodních vztahů).

Pak už následoval jeden z hlavních bodů celého výletu – vrch Buzludzha s monumentálním památníkem komunismu. Soudruzi si vrchol Hadji Dimitar vybrali pro svůj zvrácený manifest opravdu dobře – těžko jej přehlédnout odkudkoliv.

Dnes už je v dezolátním stavu (stejně jako ten systém, naštěstí), ale tu pýchu a nabubřelost z toho člověk pořád cítí (stejně jako z toho systému, bohužel). Další zastávkou je vrchol Shipka s památníkem vítězství nad Turkem. Oba monumenty spolu přes údolí tak trochu soupeří.

Po sjezdu do údolí pokračujeme do města Kalofer, kde odbočujeme na cestu k vrcholu Botev. Chvíli je to úzký asfalt a pak to začíná – hrubá šotolina, v zatáčkách hlubší písek, volný štěrk, někde bláto, na vrchol k vysílači 25 km. Sice jsme projížděli kolem značky upozorňující, že je to cesta na povolení, ale kdo by to tu řešil. Za chvíli se jeden našel – místní  ranger, který hlídal partu dělníků na stavbě zábran kolem cest. Hned nás zastavil a lámanou angličtinou se nám snažil vysvětlit, že se sem nesmí, že je to národní park a proč jsme vjeli do zákazu vjezdu (jako by to bylo poprvé, že). Začali jsme taktikou „nerozumím řeči tvýho kmene“, pak mu začal do angličtiny tlumočit parťák od dělníků a bylo zle. Po návrzích typu „kašlem na něj / něco mu dáme / jedem zpátky“ jsme se zeptali na výši pokuty. To se zase začal kroutit on, nakonec nás pustil dále s tím, že nahoře u vysílače nesmíme přespat. Bohužel nám také řekl, že cesta nahoře nikam nepokračuje a že se tedy musíme vrátit. Po 15 km cesty a několika krizovkách v hlubokém písku jsem toho měl dost jak fyzicky, tak psychicky. Taky moje motka to už úplně nebrala. Takže se rozdělujeme, já se vracím a zdatnější členové týmu vyráží na vrchol. Sice jim to trvalo tam a zpátky přes 2 hodiny, ale byli tam. Tak já snad příště, tohle už určitě, krucinál..Po sjezdu zpátky do údolí čekám na kluky v idylické přírodě, společnost mi dělal kůň, kráva a armáda cvrčků. V půl sedmé, kdy se kluci vrátili, nás čeká ještě 90 km přes hory (ale po asfaltu) do města Troyan, kde bydlíme. Za světla to už asi nestihneme. Nakonec tam dorážíme (před půl desátou) po parádním  přejezdu hor – levá pravá, krásný asfalt a ty výhledy..Ale ještě předtím k nejbližší pumpě, ke které Vítek dojížděl už jenom na výpary – a to jel skoro celý Botev dolů na neutral, aby vůbec dojel. Dnes žádné spa, po večeři (jako obvykle vydatné) vytuhneme poměrně rychle. Ale jsme plni zážitků a první den nepadla ani kapka!

Najeto cca 350/370 km.

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE