Na stopětadvacítce na Balkán

Oba synové už dospěli do věku, kdy je začaly zajímat motorky a přišli s tím, že by chtěli začít jezdit. Pořídili jsme tedy pionýra, což je výborná průprava nejenom jezdecká, ale i technická. A já si uvědomil, že po bezmála třiceti letech, kdy jsem ježdění pověsil na hřebík, mi to chybí a začal bych taky.

Staršímu synovi jsme koupili stopětadvacítku, já si pořídil jednoválcovou Tenere a mladší si kvůli věku musí ještě rok počkat. A takto vybaveni jsme se rozhodli, že se podíváme na Balkán. Začátkem července jsme se sbalili a vyrazili po ose do Bosny. Objednali jsme si ubytování v Kulen Vakufu, kam jsme měli dorazit mezi devátou a desátou večer a ráno v půl páté vyrazili na 720 km dlouhou cestu.

Přestávky jsme naplánovali každé dvě hodiny, cesta ubíhala krásně, počasí nám přálo, takže po obědě už jsme byli v Chorvatsku po celkem nudné jízdě přes Maďarsko. V Chorvatsku začalo být celkem nesnesitelné vedro, takže jsme zkrátili interval přestávek a pokračovali k hranicím. Poprvé se ukázaly slabiny navigace Mapy.cz, která nás na konci Chorvatska protáhla lesními cestami necestami a ztratili jsme minimálně hodinu času. Další zpoždění jsme nabrali na hranicích, kde byla obrovská kolona. Už téměř v noci jsme konečně vjeli do Bosny a navigace se nám pomstila zkratkou přes starou cestu z Bosanské Krupy. Byl to celkem asi padesátikilometrový offroad po rozbité šotolině, což v noci nebylo nic moc. Do Kulen Vakufu jsme dorazili o půlnoci.

Druhý den byl odpočinkový. Podívali jsme se na Štrbački Buk, kaskády v Martin Brodu a zříceninu nad Kulen Vakufem. Další den jsme jeli podél řeky Uny do Drvaru a na Velikou Klekovaču. Počasí bylo dobré, takže výhledy do krajiny neměly chybu.

Následující den byl v plánu přejezd do Chorvatska, kde jsme chtěli vyjet na Golu Plješivicu a potom se podívat na leteckou základnu v Željavě. Offroad guide strašil, že výjezd na kopec je hodnocený jako čtvrtý stupeň obtížnosti z pěti, takže jsme se obávali, že ve dvou to asi nepůjde. Ve skutečnosti to bylo úplně v pohodě a přišlo nám to mnohem snazší, než výjezd na Velikou Klekovaču. Výhledy byly opět impozantní, i když bylo vidět, že počasí se kazí a blíží se fronta. Cestou zpět jsme se zastavili na letišti v Željavě, které určitě stojí za zhlédnutí.

Další den se potvrdila předpověď, pršelo a byly bouřky, takže den to byl čistě odpočinkový. Druhý den ráno ještě odeznívala fronta a drobně pršelo. V klidu jsme sbalili a vyrazili přes Drvar dál na jih. Cestou jsme se chtěli podívat na Šatorské jezero, ale vzhledem k počasí jsme to vzdali a jeli jsme kolem kráterů za Rore na Glamoč, Livno, Buško jezero k Blidinje jezeru, kde jsme si udělali okruh pod Pločnem. Dál jsme potom pokračovali do Čapljiny, kde jsme měli další ubytování.

Následující den jsme pojali opět odpočinkově. Prohlédli jsme si Počitelj a pokračovali k pramenům řeky Buny. Je to krásné místo, ale všude je neskutečně lidí. Od pramenů Buny jsme se zajeli podívat na náhrobky v Radimlje a přes Stolac jsme to vzali na vodopády Kravica, kde jsme se chtěli vykoupat. Tohle bylo první zklamání z Bosny. Všude přeplněno lidmi, stánky s občerstvením úplně všude – i na ostrůvcích pod vodopády. Dali jsme rychlou koupel a rychle odjeli.

Po Kravici jsme si jeli spravit chuť výletem na Boračko jezero. Nejprve asfaltová cesta se krásně kroutila v serpentinách nahoru z údolí Neretvy a potom už byl krásný offroad až k jezeru s nádhernými výhledy na okolní hory a jezero v údolí. Cestou zpět jsme se zastavili v Mostaru, kde to bylo, co se týče lidí, kupodivu lepší než na vodopádech Kravica.

Devátý den naší výpravy jsme se vydali do Kotoru v Černé Hoře. Zvolili jsme cestu kolem Bilečka jezera, které mělo zvláštní tyrkysovou barvu. V Černé Hoře nás přivítaly luxusní silnice a mnohem bezohlednější řidiči. Sjezd k Boce Kotorské byl opravdu nádherný s fantastickými výhledy na hory i zátoku pod nimi. Boku jsme si objeli a když jsme viděli ty davy lidí a zácpy na silnici v Kotoru, rychle jsme vykličkovali pryč a podél zátoky jsme jeli do Tivatu a začali hledat místo na přespání. Nakonec jsme našli krásné místo hned vedle pláže v Pržnu. Vykoupali jsme se, pokochali se západem slunce a šli spát. V noci přišla brutální bouřka. Blesk střídal blesk, hromy zněly jako dělostřelecká příprava a všude se valily proudy vody. Kolem jedné ráno bouřka odešla, stan vydržel a tak jsme se mohli v klidu vyspat. Ráno bylo azurové nebe a krásně teplo, takže jsme usušili věci, které přes noc zůstaly venku a zmokly, vykoupali jsme se a vyrazili přes Lovčen do Durmitoru.

Poslední neskutečné výhledy na moře a Boku Kotorskou ze serpentin nad Kotorem, nádherný sjezd horami pod Lovčenem do Cetinje a potom přes Podgoricu do Žabljaku. V Durmitoru byla neskutečná zima a vypadalo to opět na déšť, takže jsme se rozhodli pro přespání v penzionu v Žabljaku.

Ráno bylo zataženo a pořád zima. Vyrážíme do kaňonu řeky Tara, který začíná známým fotogenickým mostem. Kaňon jsme projeli celý až do města Mojkovac. To už nebylo daleko od planiny Sinjajevina, ale počasí se začalo lepšit a my se rozhodli vrátit a projet si Durmitor. Zvolili jsme vyhlídkový okruh s luxusním povrchem a objeli dokola celý Durmitor.

Následující den vyrážíme znovu přes Durmitor, ale tentokrát v Trse odbočujeme dolů do kaňonu řeky Piva. Tohle je opravdu zážitek. To se musí vidět. Hluboký, úzký, divoký kaňon, kterým vede silnice s bezpočtem tunelů. Na konci kaňonu vjíždíme zpět do Bosny a míříme do národního parku Sutjeska. Po projetí kaňonu Pivy to tu nepůsobí tak impozantně, ale je to taky krásné. Za Sutjeskou odbočujeme na spojnici do Kalinoviku, která vede nádhernými horami a je to jeden z nejhezčích úseků celé naší cesty. Už pozdě večer najdeme pěkné místo s výhledem na hory a kempujeme.

Třináctý den výpravy vyrážíme na nejdelší offroad – něco přes sto kilometrů. Jedeme do kaňonu Rakitnice s neskutečnými výhledy. Tohle je prostě fantastické. Prudkým sjezdem a výjezdem překonáme kaňon a pokračujeme do Lukomiru, kde obědváme a kocháme se výhledy do kaňonu, ze kterého jsme právě přijeli. Z Lukomiru jedeme na Bjelašnicu a přes hotel Igman a skokanské můstky míříme už večer do Hadžiči.

Ráno se vydáváme přes Sarajevo na Prokoško jezero. Jezero je to krásné, ale díky blízkosti Sarajeva a lehké dostupnosti se přeměnilo na komerční lokalitu plnou lidí a malých penzionů. Moc se tu nezdržujeme a druhou stranou odjíždíme přes Gornji Vakuf do města Jajce. Cestou nás zastihla pořádná bouřka s vydatným deštěm, takže v Jajcích bereme apartmán.

Ráno je opět hezky a tak se bez nepromoků vydáváme na cestu domů. V Banja Luce doplňujeme benzín a směřujeme do cíle dnešní cesty – maďarského městečka Köszeg, kde chceme přespat u jezera Abért-tó. Jenže v Maďarsku přijíždíme do pásma bouřek s hustým deštěm. Rozhodujeme se pokračovat dál do Rakouska a nakonec v půl druhé ráno dojíždíme po 790 kilometrech domů.

Jsme unaveni, ale nadšeni ze všeho, co jsme viděli a zažili. Bosna je neuvěřitelně krásná země a doslova na každém kilometru je něco krásného nebo zajímavého k vidění. Během patnácti dnů jsme viděli nádherné scenérie, projeli krásné cesty a ujeli 4200 kilometrů. Rozhodujeme se, že v srpnu vyrazíme znovu, ale to už je další vyprávění…

Krátký sestřih naší cesty:

Video z cesty:

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE