moto-care



D-menti mezi minami a medvědy

Dvě týdenní otočky po krajích opět východně a jihovýchodně evropských. Tam nás to láká, tam se nám líbí. První týden byl v šotolinách a prachu Bosny a Hercegoviny, o měsíc později týden ježdění v serpentinách a korytech potoků Rumunska.

Kapitoly článku

Měla to být nejprve kratší rozcvička a potom hlavní dlouhá dovolená, nakonec byly ale obě cesty dost podobně dlouhé i náročné a tak jsem je spojil do jednoho záznamu neutuchající touhy po sebedestrukci v divoké přírodě. Na koho je to moc dlouhé, schroupne příběhy na dvakrát po kapitolách.

 Že se něco sere, neznamená, že to není zábava!

Pro směřování cest jsme využili papírový průvodce šotolinami. Nehodlám kopírovat něčí práci, takže pokud někdo doufá v detailní popis cesty, aby ušetřil těch pár stovek, bude asi zklamán. Nějaké odkazy do mapy a tipy z našich cest samozřejmě předám. Zda si něco jako průvodce pořizovat nebo ne, v dnešní době miliardy  mapových podkladů na míru po celém internetu, nechť si každý zváží sám po dočtení. V textu se nenachází žádný odkaz na slevy, násilí nebo kontroverzní politické názory.

Už zavřeli záložku honiči senzací a bulváru, ano? Tak pro ostatní nesu porci krás a dobrodružství Jugošky.

Bosna byla taková testovačka, kam až jsme ochotní zajít. Tištěný průvodce šotolinami měl očíslovanou obtížnost cesty, záchytné body a mapu trasy, takže jsme mohli pěkně polehoučku přikládat pod kotlem a nenechat se překvapit žádným ďábelským marastem (edit. Tento odstavec jsem psal ještě před dovolenou v nadšenecké naivitě. Bylo to samozřejmě jinak). Zároveň jsem ozkoušel nový stroj, uložení nákladu, zajel nově obuté gumy a tak. Sestava téměř klasická, v motorkách zase trochu změna.

  •         Brko (Brkoman) - KTM LC8 950 Adventure oranžová
  •         Fike - KTM LC8 950 Adventure černá
  •         Burgr (Mardug) - Kawa Kle 500
  •         Hepppy - Honda Afrika twin 1000l            
  •         Zbinďu jsme nechali doma, na toho byla v květnu ještě příliš ziminka.

Úvodem

Příprava na dovolenou probíhala převážně studiem vojenských příruček a sledováním filmů o pašerácích. Vojenský průvodce radí: "V případě šlápnutí na minu reagujte výskokem do výšky cca 80 m s následným taktickým rozptýlení po okolí." To zní rozumě, chlapci, pamatujte si to!

Cesta do Bosny

Startujeme z Kácova, kam jsme dojeli ještě v pátek večer po robotě. Že tam vaří výborné pivo, asi psát nemusím. Že to pivo stáčí do petek a dá se to z toho fakt pít i vychutnat si, by někoho mohlo překvapit. Že tam i dost dobře vaří večeře, byla novinka zase pro mne. Leháro za zdí pivovaru a romantika šumícího splavu.

Sobotní ráno jako malované, takže vstávat a frčet do Bosny. Protože po dálnici se na motorce neprojíždí, ale přesouvá, kdežto my jsme na projížďce, vymetáme všechny vesnice Česka, Rakouska i Slovinska. Nájezd tím není nijak dramatický, o to je zábavnější. Kluci už z historie mají nějakou tu zkušenost s jízdou přes Vídeň, tak jsme ji objeli velkým obloukem. Zaparkovali jsme ve Slovinsku kousek za hranicemi. Penzionem pro první noc byla autobusová zastávka, ve které chybí ta autobusová zastávka. Vlastně vůbec netuším, proč tam ta bouda na křižovatce silnic u Kresnice, uprostřed ničeho byla, asi jen pro nás.

Nedělní ráno, všechno pofackovat, zkontrolovat na strojích a hledat šotoliny. Brko při kontrole stroje objevil vygrklaný ložisko na zadním kole, to není dobrý začátek. Po cestě se jistě najde nějaký servis a šotoliny budeme jezdit až od pondělí, žádnej stres. Pogůglil rychle rozměry, aby to nezjišťoval až v servisu a nasedat. Ehm. Ty studený starty jdou na Brkově Kachně docela bídně. Trocha toho posměchu a zjištění, že na Fikeho kachně nejdou starty vůbec. Ten zvuk po stisknutí startéru jsem slyšel poprvé v životě a doufám že naposledy. Roztlačil tedy motorku z kopce s rozhodnutím jeho volnoběžky, že dál do minových polí se jí nechce a otáčí domů, tady bohům žel nebylo o čem. Doprovodili jsme ho zpět na hranice, na benzínku, kde vzal do plna nádrže a do kanistru k tomu. Při rozumné jízdě na to dá 300 km, domů to má cca 620 km. Držíme mu palce, aby si užil po cestě s tankováním hodně zábavy, když nemůže nechat chcípnout motor. Ještě přátelské roztlačení na rozloučenou a odjezd opačným směrem do Karlovače.

 

Po cestě se Brko ohlíží po cedulích servis. Jedné takové si všiml v Mariboru a tak po dvojitém otáčení na čtyrpruhové silnici a na křižovatce se semafory k němu dojel. Sakra. Servis to sice byl, ale na opravy videorekordérů Philips. Shodou náhod v protějším dvoře, do kterého prve nebylo vidět, opravdu stálo několik vozidel s odmontovanými díly. Repete přejíždění jízdních pruhů a vjezd do dvora, kde byly všechny garáže zavřené, logicky, bylo nedělní poledne. Vzadu seděli a popíjeli kávu dva postarší chlápci u garáže s cedulí servis Kärcher. Třeba by nám mohli alespoň poradit. Slovo dalo slovo a za chvíli pan Zvonko nesl dvě ložiska. Děkujeme uctivě, na což se ptal, zda máme vercajk na výměnu. ,,Jasné, to zvládneme večer u ohniště, jen kladivo musíme nahradit nějakým dobrým šutrem." Zvonko otevřel garáž se slovy: "V Bosně to nedělejte. Sundáš kolo, a než se otočíš, někdo ti šlohne zbytek motorky." Na to vytáhl upravenou paletu, vercajk, rukavice, vazelínu a už se sundávalo kolo. Burgr zatím zajel pro burgery k obědu a já poctivě kibicoval při práci. Po výměně ložiska jsme ještě dali kafe a pokecali o životě o motorkách a o válce. Dalo by se tak sedět do rána, ale nás ještě čekala další cesta a taky necesta. Pro všechny ty zdržovačky jsme toho dne objeli Plitvická jezera, kde jsme udělali pár fotek od silnice, bez návštěvy areálu. Kluci tam už stejně byli a já si tam zajdu jindy. Večer se dojelo ke kostelu u Bjelopolije v Chorvatsku, odkud byl plán hranice ráno překročit offroadem. Pokud nás nezastřelí celníci, užijeme si legraci. Kolem kostela samý kravský holy-shit, jinak je tam hezky.

Po Bosně

Ráno nastrojit a upevnit věci na motorky fest, dneska to bude drncat. Než jsme vyjeli, u pramene vody mne potkal místní poustevník, který krátkou výměnu pozdravů zakončil větou, která mi zůstala v hlavě. "Nemám už rodinu, tahle země nemá národa. Když nemáš národa, nemáš nic." Více už mi toho říci asi nechtěl, a odšoural se pryč. My tedy naskočili na stroje, porovnali mapu s průvodcem a vyrazili.

Tak se předveď motoguido! Protože jsme spali přímo na začátku první trasy, užíváme si hned pořádnou necestu. Burgr bez dlouhých cirátů rovnou tahá kvalt na dost obstojný pade za hodinu, což vzhledem k jízdě po strmém kamenitém svahu vymletém vodou ve mne chvílemi vyvolalo srdeční zástavu. Jenže nejsem žádná máčenka a už po pár set metrech všichni honíme zadní kola zleva doprava, hurá a ejchuchů. Konečně jsem měl šanci ozkoušet, zda kluci v hondě dodrželi to, co o motorce slibovali. ...A dokázali ještě mnohem víc, než jsem doufal. Zato kluci z Heidenau se svou K60 Scout na rozměru 150/70 dost pohořeli (Brko mne varoval, že to tak bude), ten pruh na středu, který na menším rozměru není, ten po trávě klouže jako blázen. Průvodce offroadem nás vede do lesa a zase ven. V lese jsme potkali chorvatské kartografy, kteří nám na rozcestí nadšeně poradili kudy dál k vysílači a Brkovi nechali turistickou mapu okolí. Prý jich mají dost, když je kreslí. Takže héééén héééén lesem a brzy zase zastávka. Tentokrát dřevaři. Ti mají motorkáře úplně na salámu, stojí s autem uprostřed cesty nebo se rozhodnou jet proti jezdci do serpentiny. Samozřejmě cesta je při jejich pracovišti jedna velká louže a bažina. Při troše opatrnosti a troše slušné domluvy nepředstavovali na této ani na dalších cestách, kde jsme je potkali, nijak velký problém. Nad lesem nás čekal ještě kus suché šotoliny s velkými šutráky a radarová základna.

To bychom měli první výjezd podle průvodce a rozhodně to byla dobrá volba. Nahoře panoramata, industriální architektura v podobě rádiových věží a ostnatý drát s cedulkami MINES, abychom náhodou nezapomněli, kde jsme. Zpět se nemusí stejnou trasou, dá se to projet dál kolem jezera s armádou pulců. Pokud se vyvinou všichni, pak ne mloci, ale žáby ovládnou svět. Odbočku na známé letiště, přes které se právě překonávají hranice, jsme samozřejmě minuli a tak jsme hranice překročili klasicky na přechodu. Byli jsme moc líní se vracet a hledat letiště, kde letadla stejně nejsou a po ploše se moc nerajzuje, protože miny a celníci číhají všude. Offroadu bylo dost i bez této zajížďky.

V Bihači proběhla krátká zastávka v Robotu (klasický supermarket bosenských fanoušků Karla Čapka, nic speciálního) koupit místní pivo a uschovat klacík od nanuku do výfuku, prý to dělá vytuněný zvuk. Valíme směr park Una. Národní park, který vás nechají za 10 BAM (po Bosně používají pro své Marky zkratku KM) celý projet sníženou rychlostí. Protože jsme marky neměli, tak jsme zkoušeli eura nebo kartu. Strážník parku se dost ošíval, ať si dojedeme rozměnit. Po pohledu do naších smutných psích očí, nakonec svolil k platbě eury. Pro příště to chce vždy pár místních frfňů mít v kapse, jak jsme se později poučili i v Rumunsku. Asi by to šlo nazvat i offroad, ale možná tak pro motorky typu  Kawasaki Ninja nebo Suzuki V-strom, jinak je to téměř běžná cesta v Bosně. Někde uprostřed parku je vodopád Štrbački Buk s krásným výhledem. A taky tam byl na koukání ten vodopád. Přeložte si to jak chcete.

K tomu tam jsou lokality, kde by se měl potloukat medvěd, vlci, orli a nevím co všechno. My si vybrali k projetí vodopád, a pak jeden divočejší offroadový výjezd k obloze, který mi upřímně dal trochu zabrat. Následovala projížďka jižně podél řeky Uny hledat nocleh. Tady opět dávám bod průvodci offroadem, který nám poradil místečko u řeky s přístřeším, lavičkami a ohništěm, v nádherném zátiší u řeky s minimem dalších návštěvníků. Počasí stále přálo, i když nás dešťové mraky pronásledovaly všude. Opekli jsme klobásku na ohni, proběhl krátký servis strojů, Burgr nakreslil prdel, kterou dodnes prohlašuje za panoramatickou malbu a  v řece jsme smyli prach z těla. Ta koupel nebyla úplně šťastný nápad. Sluníčko sice přes den hřálo, vo to nic, ale furt je to rychle tekoucí voda, byl začátek května a lezli jsme tam večer. Snad je to dobré na revma, příjemné to rozhodně není a vyčůrat se potom taky není čím.

Nocleh jsme vlastně opět nalezli na začátku offroadové trasy, takže po pistolnickém probuzení a lehké snídani jsme přejeli most připomínající cestopisné filmy z Kambodži, za kterým nás čekalo zelené peklo střídané šotolinovým rájem. Sem tam zastávka na oplach vodou nebo na hledání cesty v mapě. Počasí přálo a všechno šlo jako po másle. Mělo mne to napadnout, když se celý jeden den nic neposralo.... Takže z radostného rajtování nás zpět do reality vrátilo zjištění, že Burgr nedopnul tank-vak a někde na kilometrovém úseku vyklepal mobil. Pro jistotu v místě, kde absolutně nebyl signál, abychom ho náhodou nenašli podle zvonění. Pátrání nám zabralo asi hodinu, na oplátku jsme našli pramen vody a jezero na brodění (a ten mobil taky). Konec trasy nás zavedl do obce Dvar, kde jsme pátrali po obchodu a obědu. Na to, že Dvar není úplně malá vesnice, tak větší sámošky by tam člověk nedohledal. Malých obchodů, kde se dá pořídit nějaká ta plechovka piva a nanuk je tam ale dost. V jedné restauraci při hlavní ulici jsme okusili bosenské čivabčiči. Tahle místní dobrota není zas tak velká hitparáda, jak jsme zprvu doufali, ale otrava po tom taky nehrozí. Vedle v kavárničce ještě po-o jedno prrsíčko a už tušíme, že tato dovolená zase není fitness-friendly. Při odjezdu nás doprovázely bláznivý děti na kolech a trochu blázniví nám tam připadali vlastně úplně všichni. Rychle jsme najeli na nejbližší necestu k jezeru Šator. Zprvu nenáročná prašná tvrdá cesta se střídavě mění v rozmáčenou lesní cestu a v šotolinu z volných šutrů. Dá tak člověku ochutnat zábavy všeho druhu. U jezera nás čekala výletnická chata v horách. Očividně se do ní lidé pokouší dostat bez placení a údržba je docela zanedbaná. Využili jsme pouze závětří a přístřeší na terase. Karban, večeře, chrápání, Burgrovi nadávky, chrápání, šťouchání, znova chrápání, k tomu foukající studený vítr, prostě noc jak z pohádky.

Ráno jsme vyšli na procházku na Velký Šator, což je kopec přímo nad jezerem. Brka byl trochu problém přesvědčit, že je dobré cestovat i po svých nejen na motorce. Po návratu dolů, když všechno přežil, i on uznal, že to bylo příjemné zpestření. Počasí nám na tu cestu ještě přálo, i když dešťové mraky nás už třetím dnem pronásledovaly zleva, zprava a často i před nebo za námi. Shora byl krásný výhled na Bosenské pohoří. Na motorky ani na jezero vidět nebylo, což byl výhled který nás zajímal nejvíc. Po cestě nás doprovázely výbuchy, které mohly znamenat lom někde v blízkosti, anebo mohly znamenat, že měla jiná turistická výprava výrazně méně štěstí než my. Na cestu k vrcholu jsme vyrazili pro nás v neuvěřitelných devět hodin, takže ještě před polednem jsme byli zpět. Jedna kruto-ledová sprcha pod kohoutkem za chatou (pít to nedoporučuji, čaj je z toho sice dobrý, ale plave v tom nějaký prahnus), obout rozmáchané boty, protože těch louží po cestě už bylo docela dost a pokračovat necestou dál. Tentokrát směr město. Cesta je tvrdá prašná rovinka, takže echtovně rychlá a motorka za sebou nechává dlouhou kouřovou stopu alá pták uličník. Fotka sem, fotka tam, uhnout buldozeru, mík mík a jede se dál. V Glamoči nás konečně dohnal déšť. V obraně jsme se museli schovat do baru a nacpat do bříška něco místního. Burgr si vybral paklenicu a to byla nejlepší volba, bo to byla dobrota a bylo toho hafo. Moje skopové ražniči tomu nesahalo ani po kotníky. Než jsme to do sebe nahrnuli a dopili kávu, bylo po dešti. Na cestu si Brko vzal psa a všichni společně jsme jeli na předposlední ofík. Tak ne, nakonec toho psa nechal v Glamoči, ale fakt jsme už mysleli že ho bere s sebou. Minimálně ten pes o tom byl pevně přesvědčen. Při výjezdu z města jsme si spletli cestu a za trest přišel první letošní odlož. Vítězem je Burgr a já mu moc děkuji, protože kdyby se na tom mokrém bahně nesmekl on, ležel bych tam já. Do minuty okolo nás byla rodina s jízdními koly, mopedem a potřebou nás očumovat. Po chvíli nabídli i pomoc. Nevím, jestli jsme byli víc dojati, nebo vyděšeni, ale skočili jsme na stroje dřív, než nás někam odvlekou. Následovala lesní cesta na raketovou základnu. Chvílemi to bylo i docela obtížné, spousta dlouhých louží občas bahno a pak přišlo to překvapení ďábelským marastem, před kterým nás měla motoguida uchránit. Sníh? O tom nikde nepsali! Ten první se dal ještě pomaloučku objet po okraji. Ten druhý úsek sněhu už měl cca 30 čísel vrstvu přes celou cestu. Úsek to byl dlouhý asi padesát metrů a následovala zatáčka za kterou nebylo vidět. Kdybychom se otočili a jeli dolu, nikdo by nám nemohl říci křivého slova, ale ta představa nového dobrodružství nás přiměla sundávat kufry, hrabat, tlačit a nadávat.

 

Když se povedlo projet všem, tak jsem ještě něžně odložil motorku, aby v tom Burgr nebyl za tuto dovolenou sám. Nahoře nás čekal vojenský komplex temného podzemí, strašidelného domu, vystrčeného heliportu a betonových bunkrů. Vše v bronzovém přelivu zapadajícího slunce zakrytého chomáči mlhy orámované ostnatým drátem s cedulkami MINES. Atmosféra, jak z postapo hororu. Nejprve jsme se uchýlili ke spánku na okraji podzemního komplexu, než Burgr provedl akustický test chrápnutí. To nechceš! Kakofonie Brkova chrápání v nekonečné ozvěně podzemního tunelu by nás s Burgrem stála rozum a Brka pravděpodobně život. Takže jsme sjeli kousek níže, k strašidelnému domu. Zde nás opět dostihl mírný déšť a tak bylo nutno natáhnout plachty podél stěn baráku. Jít spát dovnitř nikoho ani nenapadlo, neboť jsme od přírody zbabělci. Brko nějak dokázal rozdělat i ohýnek a tak si bylo možno před spaním v dešti opéct klobásku.

 

Ranní panorama v mlžném oparu a klendra jak na Sibiři. Začínám trochu kňourat, protože už zase lezu do soukromých rybníků ve tvaru bot. Společně s teplotou do deseti stupňů je to zlá kombinace. Cesta dolů překvapivě nebyla tak náročná a protože sněhem jsme si prokousali cestu už při šplhání nahoru, tak projet ho dolů nebyl problém. Zpět jsme opět nejeli stejnou trasou, nýbrž směrem k dalšímu doporučenému ofíku. Pro více zábavy Brko našťouchal do mobilu nejkratší trasu, což byl cca 7 km dlouhý brod. Dobře, nebyl to brod, byla to nekončící série kaluží. Už jsem zmiňoval, že v té době jezdím dva dny v botách plných vody? Potom nějaké přejížděčky valů, přenášení stromů opravovačky brejlí, do toho všeho něco jako déšť, takže i když měla další trasa podle motoguidy přinést úžasná panorama z vrcholu jakéhosi kopce, my měli tak akorát dost. Nebyli jsme zpruzení, nebo naštvaní, či unavení, to ne. Prostě jsme nasákli maximum zábavy a už se do nás další nevešla, jen by bez strávení zase vyšla ven. Tak jsme to natočili směr domov. To ovšem vůbec neznamená konec offroadu. Prvních cca 30 km silnice byl prach a štěrk a udusaná hlína. Kdo by náhodou takovou silnici v Bosně nečekal, toho na offroad upozorní dopravní značka. Pro nás to bylo krásně tematické rozloučení s Bosnou a Hercegovinou.

Bleskem dom a něco souhrnem

Pak už to šlo ráz na ráz. Tého dne jsme ještě dojeli do Chorvatska s noclehem za krásným brodem, kde motorku pohodil Brko, abychom si byli všichni kvit. Další den až do Znojma zkratkou přes Maďarsko. Byla tam chvilková nutkání udělat z toho sedm zemí za sedm dní, ale to bychom museli ještě pár kiláků natáhnout na Slovensko. Já osobně byl otráven už z natahování po Maďarsku (ta země opravdu není dělaná pro motorky) a navíc si nepotřebujeme nic dokazovat. Čili, kluci večer zaléhali u Znojma, já to dojel až do domácích peřinek a byl klid.

Teď by bylo možná záhodno napsat pár vět o Bosně. Jak to tam vypadá, jací jsou tam lidé, kolik co stojí a kde se dobře nakupuje. Víte co. Jeďte se tam raději podívat a přesvědčit se sami, že nálepku "Hic sunt mines" si to území prostě nezaslouží. Ta země je nádherná a smutná, nikdo přesně neví komu patří. Při naší cestě jsme neviděli žádnou z provařených turistických destinací jako Mostar nebo Sarajevo, tak je možná náš pohled zkreslený. D-menti se tam rozhodně vrátí, protože toho zbylo ještě dost najezdit. Zásadní problém tam je s vyměšováním, neboť pokud si chcete odskočit z cesty někam do houští, máte v tu chvíli pevně sevřené půlky ze strachu, esli zrovna nestojíte na mině, a přes to se fakt tlačit nedá...

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.43
Známkováno: 42x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist