Bosna 2019

Už je to tady. Rok utekl jako voda a my vyrážíme na další “ADVENTURE” moto výpravu. Po loňské cestě do Rumunska a na Ukrajinu padla naše volba na Bosnu a Hercegovinu. Tentokrát jedeme čtyři a to: moje maličkost Michal na Hondě Varadero XL 1000 V, Tomáš  na Triumph Tiger 1050, František na Triumph Tiger 800 XC a Jiří na BMW R1150 GS ADV.

První den

Den před odjezdem zjišťuji, že mám v motorce starou zelenou kartu. Co s tím? Ráno spěchám do Plzně na pobočku pojišťovny, abych mi tam vystavili kartu novou. Naštěstí to není žádný problém a já přijíždím včas na benzínku v Rokycanech, kde naše výprava začíná. Startujeme ve třech, protože Jirka se k nám má připojit až na hranicích. Je docela silný provoz, předjíždíme jeden kamion za druhým a do Dolního Dvořiště dorážíme kolem poledne. Jirka tu na nás už netrpělivě čeká. Tankujeme plné nádrže a hurá do Rakouska, kde nás čeká asi tři sta kilometrů nudné dálnice. Cestu po magistrále si zpříjemňujeme malou objížďkou tunelu. Bohužel se po asi třiceti kilometrech vracíme zpátky na dálnici, kterou opouštíme až před slovinskými hranicemi. Za městem Lenart stavíme v restauraci Švarc na skvělou večeři o třech chodech. Během jídla zamlouváme ubytování. 

Navigace nás vede kamsi do kopců. Silnice je plná zatáček a my si jízdu opravdu užíváme. Bohužel na kolegu Tomáše útočí zuřivá vosa. Je alergik, tak radši zastavuje a hledá léky. Já po chvilce odjíždím na místo, kde jsme ubytovaní, aby na nás paní domácí nečekala. Jsem tu dřív než ona. Vidím přijíždět auto, které staví u mě. Snažím se svou ne zcela dobrou angličtinou vysvětlit paní, která sedí na sedadle spolujezdce, že zbytek výpravy dorazí za okamžik, a že kolegu štípla vosa. Paní se jen přihlouple usmívá a vůbec nechápe co chci. Snažím se jí znovu všechno vysvětlit a pak koukám na SPZ. Belgie! Tak to asi nebude ten, na koho čekáme. Správná osoba doráží v zápětí. Ubytování je skvělé, ale pivo tu mají jen teplé, tak objednáváme dva litry skvělého vína. Ráno nás čeká dokonce i snídaně. Teď už jen sprcha, vínko a spát…

Druhý den

Probouzím se již v pět hodin. Nemohu dospat, těším se na další cestu. Všichni ostatní ještě spí a tak se vydávám na procházku a kochám se krásným výhledem na okolní krajinu. 

Snídani máme objednanou na osmou hodinu. Je čtvrt na devět a jídlo nikde. Voláme paní domácí a dozvídáme se, že je vše připraveno, ale na recepci, která je asi o kilometr jinde. Rychle balíme, sedáme na motorky a odjíždíme směr snídaně. Čeká nás opravdu vydatné jídlo, po které vyrážíme k chorvatským hranicím. 

Dnes bychom rádi navštívili bývalou leteckou základnu Željava a dojeli až k vodopádům Štrbački buk na řece Una.V navigaci zakazujeme dálnice, kterých máme po včerejšku plné zuby a uháníme na jih. Cesta příjemně utíká a my kolem druhé hodiny parkujeme před starou dakotou, která odpočívá u vjezdu na letiště. Škoda, že lidé tuto atrakci postupně rozebírají. Za pár let tu z letadla nic nezbyde. Proháníme se po opuštěných ranvejích, prohlížíme si podzemní hangáry a samozřejmě fotíme spousty snímků. Člověka až mrazí, když si představí, jak to tu vypadalo před třiceti lety.

Nad hlavou se nám honí bouřkové mraky, tak raději opouštíme letiště a pospícháme do místa, kde budeme nocovat. Z minulého roku vím, že můžeme jet zkratkou, která vede přímo na hranice. Protahujeme své stroje kolem protitankových jehlanů a po asi pěti kilometrech se ocitáme na hraničním přechodu. Po chvíli Jirka říká:”TY VOLE, MY JSME ASI V BOSNĚ A JEDEME ZPÁTKY DO CHORVATSKA.” Znělo to tak přesvědčivě, že jsme znejistili a otočili naše stroje. Po sto metrech vidíme, že nejsme v Bosně, ale v Chorvatsku a tak se znovu otáčíme o stoosumdesát stupňů a znovu dorážíme zpět k přechodu. Co si o nás asi tamní celníci myslí. Naštěstí jim naše chování nepřišlo podezřelé a tak bez problémů překračujeme hranici a po asi třiceti minutách parkujeme v Bihači, kde vyzvedáváme místní měnu. Občas nám do přilby klepne nějaká kapka vody a tak už se nezdržujeme a spěcháme do dnešního cíle, malé vesničky Doljani v údolí řeky Una.

Rychle se sprchujeme, oblékáme si expediční trička a hurá na pivo. Majitel zdejší restaurace má Čechy opravdu rád. Na balkoně visí česká vlajka a nás čeká příjemné posezení pod pergolou. S díky přijímáme nabízenou sklenku slivovice a připíjíme si na zdar cesty. Bohužel né naposledy. Objednáváme si pstruhy a popíjíme pivko. Již máme opravdu velký hlad a tak šilháme po jehněti, které se otáčí v grilu. Bohužel je to večeře skupinky chorvatů, kteří popíjejí u druhého stolu. Po chvilce se před námi objevuje talíř plný masa. Je to dárek od kolegů z Chorvatska. S díky přijímáme a na oplátku posíláme rundu kořalek. Maso je opravdu skvělé. Prostě paráda. Zábava se protahuje do pozdních nočních hodin. 

Třetí den

Po včerejší akci se nám vstávat moc nechce. Posnídáme a honem se vracíme do postele. Vstáváme až kolem poledne. Přeci neprospíme celý den. Sedáme na motorky a jedeme navštívit nedaleké vodopády. Jedním slovem - nádhera. Průzračná vodo tu padá do dvacetpět metrů hlubojého kaňonu. kocháme se touto scenérii, fotíme a snažíme si vrýt toto místo hluboko do paměti. 

Po lehčím obědě se vracíme zpátky na apartmán. Následuje koupel v řece Una. Voda je ledová, ale osvěžující. Najednou koukáme, že k nám plave nezvaný host, zmije. Naštěstí je z nás vyděšená víc, než mi z ní.

Kolem páté se ještě vydáváme na průzkum druhé strany údolí, do vesničky Martin Brod. Opět jsme unešení, co tu příroda vytvořila. Vodopády, peřeje, prostě paráda. Přejíždíme úzký most a míříme ochutnat silnici na Drvar, po které budeme zítra pokračovat na jih. Cesta se klikatí vysoko do hor a my už se těšíme na zítřek.

Vracíme se zpátky do Doljani. Při pohledu do topcase s hrůzou zjišťuji, že se mi v něm otevřela sklenička s kávou. Po vyčištění kufru a vyprání všech věcí kontaminovaných kávou míříme na večeři. Čeká nás tu velký hrnec plný grilovaného masa. Taková porce se opravdu nedá sníst. Nabízenou slivovici raději odmítáme. Zítra nás čeká cesta do Mostaru a my nechceme riskovat, že budeme opět vstávat v poledne

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE