MOTO-TOUR 2013 Kavkaz

DENÍK MOTO-TOUR 12.díl

16.10.2013 20:23

Pondělí

Ráno v hotelu snídáme na střeše s výhledem na moře. Výhled na moře je ovšem jaksi zvláštní, i
když jsme v centru metropole, tak se hladina hemží nikoli koupajícími se lidmi a turisty, ale nákladními  loděmi. Snídaně obsahuje všelijaké místní zajímavosti. Různé pomazánky, ať už sladké nebo slané, místní pečiva a samo, že i vynikající med od tureckých včelařů. Posilněni vydatnou snídaní jedeme do města hledat pneuservis, kde chceme dát do rychtiku poškozenou pneumatiku. Poté chceme blíže poznat město a pobřeží kolem něj. Na okraji města jsou soustředěny autodílny a také pneuservisy. V jednom z nich si necháme kolo opravit. No opravit, vlastně si ho raději opravujeme sami a místní mohou jen přihlížet. Zdejší mechanici mrkají jak nám to jde a na důkaz pohostinnosti nám nabízejí čaj. Po opravě je ještě nutné se spolu vyfotit a pak už hurá na průzkum města. Je tu čisto, spousta zeleně a květin, ale pláž tu chybí. Místo ní je zde přístav pro nákladní lodě. Přesto je voda čistá a neplavou zde žádné odpadky. Projíždíme podél pobřeží sem tam několik kilometrů a pak jsme přece jen našli malinkatou pláž, kde se koupe cca 5 dětí a 2 muži. Ženy tu nejsou. Kolem poledne se začínáme balit a loučíme se s Samsunem. Na cestě, která nás dnes vede k Istanbulu se zase ozve stará bolest, zvaná pneumatika. S ledovým klidem bez nějakých ostřejších a peprných slov se dávám do práce. Jasně že kecám, to co tam tehdy zaznělo se nedá publikovat. Ale materiálu na opravy máme ještě dost a dost. Splétám copánek ze čtyř knotů a tím zacelím tu díru. Takto opravená guma už vydrží až domů. Na jedné pumpě při dalším tankování z mnoha se setkáme s Miqvelem Silvestre. Je to také cestovatel. Je ze Španělska, jede na BMW 1200 GS a po dvou měsících se vrací domů. Byl někde u Mongolských hranic a za ty dva měsíce najede 20tis. km. Cesta na Istanbul ubíhá dobře, snad jen trochu rychleji než se tady smí. To, že jedu rychle, mi ochotně sdělují místní policisté. V místech kde se jezdí 90km/hod mi naměřili 120km/hod. Z takového minimálního rozdílu bych já nedělal žádnou vědu. Ale zdejší poldové to vidí jinak. Bez milosti mi vyměřili pokutu ve výši 343 tureckých lir. Což je bratru 3500 Kč. Ty vole, tak to je maso. Na místě se ale nic neplatí a dostanete jen blok se kterým to s vámi vyřídí na policejní stanici. V našem případě až na hranicích. Poldové s úsměvem a slušností jim vlastní (platí jen v Turecku) mně předají onen blok a popřejí dobrou cestu. DO prd... sakra.... mně vyletuje z huby. Musím si ulevit. Dost mě to ser... A ještě k tomu teď raději jedeme 100km/hod. To bych tam byl dřív pěšky....  jak šneci.  S takovou nikam nedojedu. Při této rychlosti nemusím fotit, to to klidně stihnu namalovat. Jsem dost otrávený, ale výše pokuty mně nedovoluje přidat plyn. A to mě to horší dnes ještě čeká. Frčíme si to, vlastně vlečeme se krajinou a jen pomalu  p o m a l u  se blížíme k cíli. Je jasné, že dnes bude etapa o něco kratší. I přes to, že jedeme spíš na spotřebu, než na cokoli jiného, musíme zastavit na tankování. Načerpám palivo a jdu platit. Když vycházím od pokladen k motorce,  to co vidím je pro mě něco jako konec světa! Rázem zapomínám na maličkosti, jako je nějaká pokuta 3500Kč za rychlost. Poskok, který pomáhá zákazníkům tankovat si dovolil něco, co ho klidně mohlo stát život! Vzal smetáček a vodu a umyl mně motorku! V tu chvíli se mně zhroutil svět. Všechna ta špína, mouchy, motýli a vosy a vůbec památka na cestu je pryč. Já si to opatruju 7 tis. km a on to prostě a jednoduše UMYJE!!  To co jsem mu tam tehdy říkal , no spíš jsem to na něj řval si jistě za rámeček nedal. A musel tomu rozumět, protože měl vytřeštěné oči a vlasy mu stály hrůzou. A ještě dnes je možná bledý. To už je ale pokročilá večerní hodina a na obloze se objevují první hvězdy. Rozhodujeme se, že ještě kousek dáme a na předměstí Istanbulu najdeme nějaký nocleh. Hotel, který jsme objevili se jmenuje U třešní a je to spíš ubytovna pro dělníky, kteří staví v blízkosti dálnici. Ale je čistý s klimatizací a bude i snídaně. Dobrou, zase zítra.  

DENÍK MOTO-TOUR 13.díl

29.10.2013 23:51

Úterý

Brzy ráno vstáváme a vše se děje tak nějak automaticky. Zbalit všechny věci, posnídat, vykakat se, osprchovat a do sedel. Máme vlastně dost velký náskok oproti plánu a tak si dnes dopřejeme Istanbul. Ale je těžké někde začít prohlídku v tak velikém městě jako je tohle, žije zde 13 500 000 obyvatel. Tak to začneme třeba ranní dopravní zácpou. Je zajímavé, že motorky se neproplétají různě mezi auty, ale prostě plynule jedou v odstavném pruhu, a to všechny včetně těch policejních. Je to tady jakési pravidlo, které jsme se rychle naučili i my. A tak postupně mrkáme na nějaká zajímavá místa a stavby a samo, že nemůžeme vynechat most přes úžinu Bospor. Z mostu několikrát plivneme dolů do vody, jak by to udělal asi každý, a kdo říká že ne, tak kecá. Je zajímavé sledovat ty vodní víry jak se perou v úžině, jako by dole vařil velký kotel. A taky že jo,  protože tato oblast je velmi nestabilní a odborníci odhadují, že během několika let zde může být silné zemětřesení. Protože tu hrozí toto nebezpečí, jsou nové stavby v metropoli stavěny podle nejlepších kritérií a bezpečnostních požadavků. I přes ohromnou betonovou záplavu vypadají budovy jaksi lehce a parky kolem nich jsou krásně zelené plné různobarevných květin. Tyto jsou vysázeny do okouzlujících obrazců. Květiny nechybý ani v pruzích oddělujících dálnici. Úžasný tep tohoto velkoměsta dává tušit jeho význam na poli obchodu mezi jednotlivými kontinenty. Někoho napadne, že bychom mohli být ve středu doma. A tak se pomalu ale jistě dáváme na cestu. Nikdo neprotestuje! Už se těšíme domů. Asi je nám smutno nebo co a tak zrychlujeme a po chvíli letíme jak splašení. Ty vole tobě jedna pokuta nestačila! Říkám si a zpomaluju na povolenou rychlost. Je hrozné horko. V Bulharsku mám pocit že motorka pode mnou hoří. Takový je hic. V horské soutěsce za hranicemi v Srbsku se konečně trošku ochladí. Ale jen na chvíli. Dostavují se u mě zvláštní příznaky-ač neumím zpívat tak si zpívám, mluvím sám se sebou a dokonce mě to baví. Nevím co to bylo, ale dnes už jsem v pořádku! FAKT!! Dnešní den jsme za to trošku zatáhli a urazili jsme 1200km. Je to vlastně nejvíc za celou výpravu. Poslední noc strávíme ve městě NOVI SAD a hotel se jmenuje Zenit. Asi proto, že jsme už pomalu na konci. Začínám být smutný, že to pomalu končí a zároveň šťastný, že jsme díky Bohu v pořádku a zdraví. 

 

DENÍK MOTO-TOUR 14.díl

30.10.2013 00:31

Středa- poslední den!

Poslední den si chceme užít. Jakoby toho nebylo málo že? Naplánujeme si ještě zastávku na vodním díle Gabčíkovo a na BMW moto salonu v Bratislavě. Cestou přes Maďarsko je silný a studený vítr fučící zleva, že mě úplně zmrzla levá noha. Oproti včerejšku, kdy bylo úporné vedro velká změna! Na Slovensku se ale situace s počasím uklidní a my se můžeme obdivovat ohromnému vodnímu dílu. Příjemné poledne v Bratislavě zakončíme slavnostním obědem v luxusní Asijské restauraci. Po takové cestě je nemožné jít do nějaké jiné.  A pak už jen posledních 100km a jsme doma. Plán zní-přijet na náměstí v Kyjově v 17 hodin. Déšť na dálnici z Bratislavy nás ale trošku zdrží. Opozdíme se o 10minut. 17hod 10min přijíždíme před kyjovskou radnici. Čekají nás tu naši kamarádi, co nás na cestě sladovali na internetu.  JSME DOMA !!!  Na toto jsem se těšil od začátku. Až se vrátíme domů. Jsme unavení, zarostlí, ale zdraví a šťastní. Díky Bohu za ochranu !! Vím, že ke splnění takovýchto chlapských snů je třeba odhodlání, touha, sebezapření,  taky nějaké peníze, ale pro mě i Boží ochrana! Mnohokrát na cestě jsem ji mohl pocítit!
Těším se na další cestu kterou podniknu a na kterou Vás taky rád pozvu. Třeba prostřednictvím těchto stránek. 
TAK  ŠŤASTNOU  CESTU  VŠEM  !!!!!

 

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE