S medvědem na Stromu aneb přes Balkán až do Řecka

S bolavou hlavou ztěžka vylézám na strom za balkánským medvědem...

Ptáte se proč lezu na strom? A co tam dělá ten medvěd? Tak to se dozvíte v první kapitole.

DEN 1

• Najeto 208km
• Státy: ČR

Takže Strom je značka cestovní motorky o litrovém objemu, která mě má v příštích pár dnech přemísťovat "do nekonečna a ještě dál". Medvěd je plyšák, kterého s sebou vezu přikurtovaného za sebou na sedadle, aby mi dělal parťáka první týden cesty. Druhou část tohoto cestovatelského dobrodružství už bysme na této mašině měli jet dokonce 3 medvědi. Ale v tomhle vyprávění bych neměl tak přeskakovat a předbíhat událostem.

Takže pořád jsme u Dne 1 a já přehazuju nohu přes sedlo plně naložené motorky a s bolavou hlavou a krvavýma očima startuju toto dobrodružství. Hlava mě bolí proto, protože včera jsme zapíjeli kámošovo 40cátiny. Dnešní malá porce kilometrů jen na jižní Moravu mi teda bude úplně bohatě stačit a víc bych snad ani nedal. První zastávka mé cesty je ale už po pár kilometrech. Zastavuju u mé kamarádky Jany na odjezdovou pusu. Jana mi ještě taky musí do kufru motorky přibalit pár věcí. No a teď vám už můžu prozradit, že Jana by měla být ten třetí medvěd, kterej by se k nám měl připojit, ale až v Řecku, kde bych jí měl vyzvednout na letišti na Korfu. Do té doby si ale budeme muset vystačit jen já a plyšák.

Takže dneska jsme já a plyšovej medvěd dojeli zdárně na jižní Moravu, kde mám příbuzné, se kterýma jsem dneska rád povykládal a u kterých dnes spím. Zítra už by to mělo být více akční, než dneska, kdy jsem vlastně celý den jen střízlivěl s polootevřenou helmou ty 3 promile po včerejší kalbě.

DEN 2

• Najeto 854km
• Státy - ČR, Rakousko, Maďarsko, Chorvatsko, Bosna.

Na jižní Moravě jsem u tety do sebe hodil brzo ráno rychlou předodjezdovou snídani a hlavně kafe. Teplé tekutiny jsem dneska tankoval snad víc, než benzín do motorky, protože mě docela začíná bolet v krku. Když jsem přejel hranice do Rakouska a valil to na Graz, tak byla bolest v krku stále horší, tak jsem se začal trochu bát. Hned jsem teda zastavil na nejbližší benzínce, dal si čaj a obléknul si na sebe skoro všechny vrstvy oblečení. To hodně pomohlo a zbytek cesty už jsem mohl být s výhledem na zdravotní problém optimističtější. Stejně si ale dám asi pár dní bez studeného pití.

No a ještě ke všemu je dneska den, kdy mám urazit skoro největší haldu kilometrů. Když jsem sjel z Chorvatské dálnice na Záhřeb a odbočil směrem na Bosnu, tak už mě ten výlet začal trochu bavit. Do té doby to bylo moc hodin strašně monotónní.

Přede mnou už by mělo být jen město Banja Luka a za ním už vidím jako závěrečnou třešničku na dortu bosenské kopečky. Město Banja Luka mě ale ještě dodělalo nekonečnýma kolonama a semaforama. Když tudy pojedete, tak si nechte alespoň třičtvrtě hodiny časovou rezervu.

Když jsem se z toho marastu vypletl, tak jsem ale vjel do úplně dechberoucích zatáček kaňonovitého údolí řeky Vrbas. Všude kolem najednou vápencové skály jak z Vinnetoua a cesta se kroutila krásnými zatáčkami a tunely vyrubanými přímo do skály.

Po cestě E661 je k vidění krásně zvrchu jezero Bočac a taky město Jajce, ve kterém je středověký hrad a dřevěné mlýny.

Cesta dál vede pořád údolím a pak se najednou začne zvedat do 1200 metrů nad mořem na sedlo Makljen. Odtud jsou zase ostré serpentýny do města Prozor, u kterého dneska bydlím, v pensionu na břehu jezera Ramsko, kde krásně cvrkají cvrčci.

Dneska jsem to všechno jel od 7:30 až do 20:00, jen o čajích a kafích. Tak jsem moc rád, že je v penzionu restaurace a můžu to dohnat.

DEN 3

• Najeto 466
• Státy - Bosna, Chorvatsko

Ráno bylo nad Ramsko jezerem v rozporu s předpovědí hezky, ale nad horama už se začaly tvořit tmavé mraky. Ještě tu musím napsat, kdy se tento cestopis odehrává: Já na dlouhé cesty na moto jezdím vždy nejraději na přelomu května a června a ani letos tomu není jinak. Počasí je sice ještě proměnlivé a člověk občas zmokne, ale to musí správný motorkář s dobrými hadry brát jako osvěžení. Mě limituje vždycky to, aby se už daly přejet na jih Alpy a od Slovinska už se to pak vždycky dá. Navíc jsou vždycky už v toto období dlouhé dny a člověk může do 8mi drandit. Také je výhoda, že nikde ještě nejsou lidi. Proto mám červen nejradši a na tuhle výpravu jsem si vyhradil celou první půlku června.

Když teda dneska vyrážím v 10 dopoledne, nebojím si na sebe uplést zase klikatici na GPS až do 19ti hodin.

Vyrážím směrem na Mostar, překrásným údolím řeky Rama, kde pokračuje ten skalnatý kaňon ze včera. Je to zase úchvatné ale na silnici je velký provoz, včetně kamionů a autobusů, které sotva prolezou po úzké klikaté silničce. Při každé zastávce na focení mě zas předjedou včechny ty brzdy, které jsem před chvílí pokořil.

Dolina končí ve městě Mostar, kde všichni průvodci doporučují návštěvu starobylého mostu. Tak jsem se do centra k řece taky proplet, abych tuto památku posoudil. Ale kromě chlápka, který vybíral eura od davu turistů na svůj kaskadérský skok z mostu mě to moc nezaujalo. Bylo to hold strašně přelidněné a lepší je už i projít se po Karlově mostě.

Dále bylo po trase doporučováno kamenné městečko Počitejl, které kdybych si nepoznačil v GPS, tak ho přejedu bez povšimnutí. Jediné pozitivum byly stánky, kde jsem si koupil domácí med na léčení těch krčních mandlí.

Dále jsem zamířil na takový bosenský venkov, k vodopádům Kravica. Tam se vybírá vstupné na 400 metrů dlouhý pěší sestup po pěšině k řece, kde hučí tyto vodopády. Jsou to asi 10m vysoké vodopády, které jsou porostlé květinami, tak kdyby tam nebyly lidi, tak to musí být krásné. Pro rodinu s dětmi asi ideální výlet.

Dále už jsem mířil z Bosny do Chorvatska. Měl jsem v plánu dojet do Omiše. Zní to trochu nelogicky, proč jsem se ztočil z jižního směru na západní, ale já jsem měl ještě takový nezplacený dluh z výletu před 2ma lety. Tehdy jsem projel Jadranskou magistrálu od severu od Istrijského poloostrova až právě po Omiš a letos na tuto přetrženou nit chci zase navázat. 

                                          Do Omiše jsem sklesal krásnýma serpentýnama z přímořského pohoří asi v 15h. Samozřejmě na člověka dýchne euforie, že je zase po roce u moře a tak jsem si mohl užívat Jadranskou magistrálu směrem na jih na Makarskou riviéru a Ploče. Trochu se mi chtělo zastavit u pláže a jít se, místo toho bláznivýho lítání na splašeném stroji, radši koupat do moře, ale zvítězil duch motorkáře a taky mě zase tlačil čas. Stavil jsem se teda jen na svačinu v Makarský a upocený, ale s úsměvem na líci jsem jel zase dál. Zastávka byla jen ve vesničce Mala Duba, kde jsem asi přesně lokalizoval pension, kam jsme s našima jezdili před mnoho lety autem Škoda Favorit na dovolenou, což bylo v tom vedru a se spaním na odpočívadle kdesi v chorvatské vnitrozemské pustině, adrenalinovější než celý moje letošní putování na moderním stroji, ve funkčních hadrech a s plnou peněženkou eur v kapse.

Za městem ploče jsem měl v plánu přejet na ostrov Pelješac po dlouhém mostě Pelješki, což musím při pohledu z odpočívadla před mostem uznat, že je to opravdu vrchol inženýrství a tuto zastávku, narozdíl od mostu v Mostaru, doporučuju.

Na ostrově Pelješac jsem si trošku nesmyslně booknul pension až za Orebičem, což byla asi 40km dlouhá závěrečná etapa serpentýnkami přes ostrov, ale když už, tak už. Mají tu zase restauraci a dneska už, přestože mě trochu škrábe v krku, risknu i Karlovačko pivo a možná i večerní koupel v moři.

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE