moto-care



Druhá dovolená s Tamagočim

Možná teď usilovně přemýšlíte, kdo nebo co je Tamagoči. Generace vyrůstající v devadesátkách to ví přesně. A ví to i můj kamarád, který takhle pojmenoval moje malý geeso. A tenhle beránek BMW F 650 GS s twinem se spolu s vlky osmistovkou, jedenáctpade a dvěma dvanáctkami vydal na balkánskou cestu s hlavním cílem, kterým byla jedna malá a přitom ohromující země jménem Albánie. Tak se pohodlně usaďte, vezměte do ruky kávu a prožijte jeden třítýdenní trip s námi.

Kapitoly článku

1.den

4:44 a my s Jirkou stojíme u motorek připravený vyrazit. Najednou zaslechnu z garáže Jirkův vyděšený hlas, který mi s hysterickým podtónem oznamuje: "Nemám zelenou kartu". Hm, tak tohle je výzva, povzdechnu si. Jirka mezitím změní barvu ze sinavě bledý na zelenou, jako ta karta. Ale za 15 minut ji nacházíme - v ložnici v šuplíku. 

Pátá hodina ranní je čas setkání s ostatníma u Mekáče na D1. 5:00 Kuře a Semtex na místě, 5:15 já s Jirkou a 5:30 Pimpi. Dodržujeme zásadu akademických čtvrthodinek. Pak už se nezdržujeme a po dálnicích projíždíme zbytek ČR, Slovensko a Maďarsko. Můj zadek si neodpustí mi připomenout, že tohle už teda dlouho nezažil, takže mě ta dřevěná bolest trochu zaskočí. 

Až na ten maďarský vítr, kdy jízda v náklonu po rovince není z našich nejoblíbenějších činností, cesta rychle ubíhá díky skromnýmu provozu a my tak můžeme už v půl třetí vybalovat v penzionu. Jirka, Kuře a já dáváme aperitiv a zbytek osazenstva si jde schrupnout. Mají na to věk, staříci. Když už se schyluje k večeru, jsme už řádně posilněný a kluci se k nám přidávají na cestu za hledáním něčeho k snědku. Semtex to myslí vážně a tak se odděluje. My máme namířeno na kotvící loď, kde sice nic k jídlu není, za to panáky a pivo nechybí. To stačí k tomu, aby Pimpi dorovnal v krátkým čase naši hladinku. Po setmění už je vážně pořádná zima a tak se vydáme za Semtexem, který jako správný lovec jídlo objevil v nedaleký restauraci. Tučná bašta nám končí v žaludcích a jako správný slušňáci jsme už v deset v posteli.

 
Porce: 710 km

P.S. Pimpiho žena dělá ty nejlepší tousty na světě a bez nich by nezačala ta správná dovolená.

 

 2. den

Ráno otevřu oči a zaznamenám menší bolest hlavy. Tak to jsem čekala horší kocovinu. Ještě se povalujeme, když slyšim typicky skřípat a kvílet enduro boty a za chvilku se přidá zvuk nastartovaný motorky. Semtex nám jako pravá máma pluku dojel pro snídani. Balíme, dáváme kafe tři v jednom a ládujeme se místním gigantickým pečivem. Když už se máme k odjezdu, slyšíme Semtexe, jak vykládá něco o rozervaný gumě. Není daleko od pravdy, protože se mu odporoučelo 5 špuntů z 09. Jeden hovor s testovacím jezdcem Mitasek a prý dojede, ale ať si zkontroluje tlak. 

Na první benzince Semtex hlásí hodnotu 1,6 na zadní. Dofukuje na doporučených 2,9 a můžeme se vesele vydat do další tranzitní země. Na hranicích s Chorvatskem to moc neodsejpá a tak se prodíráme dopředu. Pár minut trvá, než nás pustí chápající řidič. Za chvilku jsme v Bosně, kde zastavujeme na jídlo v krásný restauraci ve stylu etno selo, což je taková bosenská koliba. Dáváme čevabi, palačinku a jejich velmi velmi silnou domácí kávu. Bez cukru to ani nezkoušíme. 

 

Po zdlouhavých dálnicích a unavných průjezdech nejrůznějšími městy se silnice začíná klikatit a krajina mění ráz. Pomalu vyhlížíme hory v mlžným oparu v dálce. První kapky jsou tu dřív než hory, takže oblíkáme nepromoky. "Berete si i spodek?", padne otázka. Všichni se shodujeme, že je to zbytečný. Nebylo. Studený kapky si pomalu ale jistě brázdí cestu na moji zadnici a já si nadávám do lenochů. Za chvilku se ale obloha protrhá a my si to šineme mezi skálami po suchý silnici. Silnice ze Sarajeva do Foči mi pomohla si rozpomenout, jaká je zábava jezdit zatáčky. Jirka do interkomu hlásí, že podle navigace nás čeká dalších 60 km týhle klikatice. Rychlý zatáčky, tunely, krásná silnice, vracečky, nádherná příroda. Podél řeky Tary si každej přijde na to svý. 

Najednou z týhle nádhery odbočujeme a ani ve snu by mě nenapadlo, že tahle polorozbitá nudle asfaltu kombinovaná šotolinou vede k hraničnímu přechodu. Zařazenou dvojku a motám se jak hadr na holi, jak se silnice klikatí, stoupá a klesá. Blížím se k rozšklebený spáře a hypnotizuju ji pohledem. Strefuju ji s chirurgickou přesností a v tu ránu se motorka ve snaze zkopírovat její nepravidelný tvar zakymácí a já ve smrti vykopávám nohu jak breakdancový tanečník s cílem dostat motorku do svislý polohy. Zadaří se, ale Pimpi těsně za mnou můj počin opravdu nečekal, a tak skoro celou akci zopakuje po mně. Když stojíme u přechodu, zubí se na mě a ptá se na hnědý proužek. Skoro. 

Opravdu kousek za hranicema máme v Černý Hoře zarezervovaný chatky v kempu Modra Rijeka. Zánovní kemp je krásně upravený a dá se sejít i k průzračný řece na osvěžení. Když dorazíme my, mrholí a teplo teda není, takže si tuhle kratochvíli odpustíme. Sprcha, večeře, panáky, spánek. 

Porce: 460 km

 

3. den

Tohle ráno je co do kocoviny výraznější. Vyhrabávám se z chatky pomalu, ale jistě. Za to kluci z druhý chatky přímo vystřelí a za nima majestátně a rozvláčně vychází spokojený Pimpi. "Lepší jeden prd než deset doktorů", oznámí ranní moudro. Balíme a dáváme klasickou černohorskou snídani. Můj pokus o dodržení zdravý výživy vzal za svý. I to pečivo je smažený. Sedáme na motorky a na hlavní nám začíná nekonečná série zatáček a přenádherných výhledů. Nevím, jestli máme jet, fotit, nebo se jen kochat. Soustředění na jízdu se vrací s prvním tunelem. Snažim se projet stáčející se tunel, ve kterým se leskne asfalt mokrem, prakticky bez náklonu a bez brzd. Jde to, ale velice pomalu. 

Stoupáme pohořím Durmitor, až se nacházíme na nejvyšším bodě, podle aplikace ve výšce 1904 m n.m. Kuře hodnotí, že je to tu jak v Pánu prstenů. Já si spíš připadám jako Pár pařmenů. Kocovina mě neopouští a já zakusím bolest hlavy na sto způsobů. Úchvatný Durmitor je za námi a my klesáme až k mostu přes řeku Tara. Naproti tomu teplota vystoupala do nelidský hodnoty, a tak se chladíme zmrzkou a dlouho se nezdržujeme. 

 

Šineme si to rychlými táhlými zatáčkami. Jedeme 4 navigace a já, takže když zastavíme, všichni zaboří hlavy do mobilů a tabletu a koumají tak dlouho, až najednou jedeme polorozpadlou silnicí, která připomíná příjezdovku k opuštěnýmu statku. Letíme dechberoucí rychlostí okolo 30 km/h. Začíná se u mě projevovat únava a tak zastavujeme na benzince a lejeme do sebe vodu a redbull. Teď už jsou před námi hranice s Albánií. Na sloup lepíme samolepku #RůžovejTým a já se musim smát, protože hned za závorou končí asfalt. Šotolina pokračuje jen dalších 200 m, takže žádná divočina. V Albánii asfaltují o sto šest, a tak nový asfalt nechyběl ani následující úsek. V horách se silnice začala klikatit a já pomalu nestačím překlápět motorku ze strany na stranu. Škrabeme se vracečkama nahoru a dolů a potkáme přitom jedno, dvě auta. První starší Mercedes veze lidí, že by se nevešli do klaunskýho auta. Volantem točí asi pětiletá holčička. Takový typický obrázek Albánie, podotknou pak kluci. 

 

Horský masiv nás obklopuje, sluníčko svítí a teplota se šplhá k 32°C. Zatáčky nekončí a já si říkám, koho by po tom zajímali nějaký passa. Pak už se skoro modlíme, ať je rovinka. Navečer dosahujeme cílový destinace Shkadarsko jezero. Kemp je krásný a vaří tu taky super. A ten západ slunce... Co víc si přát. 

Porce: 350 km

P.S. Víte, jak se řekne albánsky "děkuju"? Faleminderit. Nemáte zač. 

 

4. den

Tenhle den má být odpočinkový. Hlavním hřebem je cca 50 km vzdálený pohoří Theth. První offroadový den. Protože to máme kousek, nijak nespěcháme. V klidu posnídáme, zabalíme to nejnutnější a můžeme vyrazit. Z hlavní odbočujeme na uzonkou šoustku, která se vlní údolím. Zanedlouho se před námi rozprostřou trochu větší kopečky. Vyhýbáme se všem možným domácím zvířatům, povozům se senem a bordelu na silnici. Najednou začne asfalt vykazovat lepší kvalitu a zabírat větší plochu. Začínáme stoupat vracečkama, to už tu dlouho nebylo. Pomalu cítíme ochlazení z třiceti až na příjemných dvacet a výhledy začínají nabírat na kráse. Když vystoupáme nahoru, potkáváme octávku se třemi českými dědečky, který třímají v ruce síťku na motýly. Ptají se nás, jestli projedou dál. Asfalt tu totiž končí a cesta pokračuje klasickou šutrovitou šotolinou. Pozorujeme jejich jedničkovou octávku a doporučujeme jim nepokračovat. Naštěstí na nás dají a zvolí cestu zpět po asfaltu. 

 

Děláme ještě pár fotek a vyrážíme na nejvyšší bod pohoří, necelý dva tisíce nad mořem. Vede sem utažená lesní cesta s pevnýma, ale zato pořádnýma šutrama. Občas mrknu na nekonečný sráz, který lemuje naši cestu a udělá se mi mírně nevolno. Jsme na vrcholu a nestačím se rozhlížet. Je to jak z nějakýho katalogu. Všude kolem horský masiv, sem tam kvítí a do toho všeho naše motorky. Kuře s Pimpim jedou napřed do údolí Theth a já s Jirkou ještě pózujeme do rodinnýho alba. Semtex nás fotí a já udiveně pozoruju klekajícího Jirku s krabičkou v ruce. "Vezmeš si mě?", zeptá se a já překvapením nevím, co dělat. "Co se má říkat? Jo! Teda to je nespisovně. Ano!", blekotám se slzami na krajíčku. V jednom momentě jsem překvapená a ohromně šťastná. Prohlížím si prstýnek na levý ruce a pomyslím si, že lepší místo k tomu vybrat nemohl. Jirka ještě podotkne, že mě musel požádat ještě před terénem, který nás čeká, protože bych pravděpodobně nesouhlasila. 

 

Nebyl daleko od pravdy. Jsem takový offroad začátečník, takže hned za první zatáčkou mám co dělat a šinu se jak trabant do kopce, i když cesta vede dolů. Pro větší enduristy je tenhle úsek zábava, soudě podle vysmátých výrazů kluků, který už dávno sedí u místního občerstvení a popíjí labužnicky kolu. Já naproti tomu vypadám, jak kdybych složila dvě tuny uhlí. Když si dvakrát cucnu koly, začnou se kluci sbírat, že už musíme jet. Přemítám, jestli jsou to kámoši nebo nějaký zlí šotci. Za chvilku ale v tranzu stojím oblečená u motorky. Lesní cestu, kde jsme potkali blátíčko, kamení, kaluže, písek, udusanou hlínu, prostě všechno, musím absolvovat znovu. Do kopce se mi naštěstí jede líp. Šutrům jsem vyhlásila válku, občas si zavztekala a prostě to vyjela. Průměrná rychlost 17 kilometrů za hodinu prosím pěkně. 

 

Když už se blížíme do campu, moje myšlenky patří sprše a jídlu. Všeho se dočkám a v 11 vytuhnu jako mimino.

 

Porce: cca 150 km

P.S. Po zasnoubení jsem si prý zasloužila tričko "Veseláčova stará", prohlásil Semtex a obdaroval i Veseláče a zbytek týmu vybavením šatníku pod #FurtPlnej. 

 

5. den

Budíček jsme byli nucený si nařídit na pátou ráno. V osm totiž musíme být u 80 kilometrů vzdálenýho trajetku. Po těžkopádným probuzení moje kroky zamíří k motorce a při pohledu do zrcátka na mě mžourá Rocky v posledním kole. Všichni jsme naspali tak tři hodiny. Dneska nás ale nerušilo halekání modlitby ve 4 ráno, ani traktor na poli pár metrů od stanu, ale vykropený Poláci s omezenou slovní zásobou na "kurwa, kurwa a kurwa", který bivakují pěkně vedle nás. Jsme utahaný jak koťata, ale už v 6:10 sbalený vyrážíme směr Komani. Projíždíme městečkem Shkodder, kde už takhle brzo ráno Albánci nelení a vysedávají v kavárnách. Řekla bych, že to je jejich oblíbená činnost zabírající většinu jejich života. 

Za hodinku už stoupáme klikaticí do hor, ale silnice začíná být čím dál rozbitější. Občas nás překvapí chybějící kus asfaltu a nepravidelný povrch by bezesporu dokázal z mlíka vyklepat máslo. Do cíle přijíždíme před 8. Jsme nucený zastavit před sklopenou závorou, kde na nás mává ostraha, že dál už nemůžeme. Jak se hned dozvídáme, trajekt jede až ve 12. Ani když Semtex začne vytahovat potvrzení o zaplacení trajektu, který vyráží v 9, nedostaneme povolení průjezdu. Když se do toho vloží odvážný Kuře, začne ostraha vytahovat zbraně. To už kluci vzdávají veškerý snahy, ale naštěstí přichází chlápek od přívozu a domlouvá naši propustku. Za chvilku vjíždíme do tunelu ve skále, který ještě voní novotou. Krásný nový asfalt se vlní skrz horu a přitom nám na cestu svítí jedna zářivka za druhou. Kluci se pak u přístavu nadšeně shodují, že by si to projeli ještě jednou. To nám ale bohužel hrozí, protože trajekt má pozastavenou licenci. Naše nadšení opět klesá k bodu mrazu. Semtex se ale nenechá odradit a nakonec za námi přichází černovlasý dlouhán a že prý pojede druhá loď. A tak čekáme. Potom, co si prohlédne motorky, dostávají kluci za úkol sundat si část kufrů, jinak se nevejdou. To už tušíme průser. Mě se zužování motorky netýká, a tak kluci neochotně odmontovávají každý jeden boční kufr.

Za půl hodiny se přibrblá taková malá kocábka, na kterou ihned začnou proudit davy lidí. Nevěřícně pozorujeme jak se loďka pomalu naklání na levou stranu, kam ženou všechny cestující. Pak nám to dojde, vše vyrovnají naše motorky. Vůbec ale netušíme, jak se ty naše těžký obludy dostanou přes metrový schod k lodi. Upozorníme na to černovlasýho dlouhána. Ten se na nás blahosklonně usměje a podotkne: "Tohle dělám každý den". Pak už jen pozoruju levitujcící tamagoči, který ve vzduchu drží pět chlapů. Kluci přiloží taky ruku k dílu a tak nastupujem k naloženým motorkám asi za 15 minut. Usedáme vedle hromady zavazadel a jako ve snu sledujeme kormidelníka, který elegantně motorem koriguje zastřešený vor od břehu. Čeká nás tříhodinová plavba přes přehradu Komani. Připadám si jako v Avatarovi, kde prolétali mezi levitujícími skálami. Ne, tady nic kromě našich motorek zatím nelevitovalo, ale nádhera je to stejná. 

 

Za sundaný kufry každý dostaneme bolestný ve formě pivka. Od dlouhána se dozvídáme, že tenhle autobus na vodě brázdí Komani padesát let a zatím se ani jednou nezastavil. Během cesty děláme několik zastávek, kde vystupují na místech, kam nevede jiná cesta, jen ta po vodě. Nejvíc nás ale zaskočí pán asi s dcerou, který vystoupí přímo pod skálou a pomalu začnou vystupovat po takový malý uzký cestičce. Jenže ta končí za pár desítek metrů a pak už pokračuje jen rovná skalní stěna. Nechápeme. Zaslechnu jen cizince vedle, který to řekne za nás za všechny: "Where the hell they´re going?". V cílovým přístavu zopakujou kluci přenos motorek, tentokrát naštěstí bez schodu. Ale už nám nepomáhá pět Albánců, zůstali jen dva. Už jsme se nemohli dočkat záchodu. Kluci to vyřeší přírodně a já jdu hledat záchod do nedalekýho bistra. Celá nadšená ho objevím záhy. Moje štěstí se rozplyne, jakmile otevřu dveře. Tmavá špinavá místnost, kde není světlo, záchodová mísa bez prkýnka byla kdysi dávno nainstalovaná a od tý doby pouze používaná, rozhodně se nepotkala s paní uklízečkou, o toaleťáku si můžu nechat zdát. No nic, jde se na to, jenže pak si všimnu, že tu není ani zámek. Za dveřma slyším přibývat Albánce ve frontě. Připravím kapesníček a v poloze "joga čurala a držela přitom dveře" vykonám potřebu. Kluci mezitím doslova vytahali všechny motorky. Instruujeme českou motorkářskou skupinku, která se má za chvilku nalodit, ať si sundají jeden bočák. Slečna se mě pak ptá, kolik nás to stálo a naštvaně mi sděluje, že vyskládali na místě 200 Euro za 4 motorky. Semtex objednával pro 5 přes internet za lidových 135 Euro. Tak to se setsakramentsky vyplatilo, pomyslím si. 

Vyrážíme na cestu a začíná další serie zatáček. Jsme ale hladový a vyčerpaný, takže stavíme po pár kilometrech u silnice, kde zahlídneme průzračnou řeku. Kuře zahazuje peří, teda hadry, a jde se hned zchladit do vody. Zavidím mu, ale jsem tak unavená, že se zmůžu akorát ohřát jídlo. Baštíme a na mě padá poobědová letargie. Jenže nás čeká další dávka zatáčení, a tak zanedlouho vyrážíme. Občas na nás vybafne štěrk, občas dítě, občas díra, kráva, spára. Prostě na co si vzpomenete. Jedu tak opatrně, jak to jen jde, takže pomalu jak šnek. Nechci kluky zdržovat, a tak se rozdělujeme. Jirka se mnou jako správný snoubenec pokračuje jako doprovod a kluci ještě dávají pauzu, že nás doženou. Po úzkých ukroucených zatáčkách, kdy se nám ruce pletly do vánočky, následujou široký silnice pro změnu plný zatáček. Nekončících. Poprvé v životě doufám, že přijde rovinka. Únava je znát, ale jsou části, kde si to i užívám. Zastavujeme u kaňonu, kde si neodpustíme fotku a pak čekáme na kluky.

 

Když dorazí, vyrážíme směr Kukeš. Tam pak přes booking nacházíme hotel, kde noc pro dva i se snídaní vyjde na 35 Euro. To by šlo, shodujeme se. Svaly mě pálí a nemůžu se dočkat sprchy. K tomu všemu je totiž pekelný horko. Večeříme v hotelu. Pivo mi v tu chvíli přijde jak zázračná mana. Večer se jdeme ještě cournout po místní promenádě. Fascinuje nás, kolik místních lidí tu korzuje s námi. Procházejí se a povídají si. Je to až neuvěřitelný pohled. Nikde žádný stánky, jen starý vozík s popcornem. Mám pocit, jako bych už ani nevěděla, jak vypadají lidi, kteří nikam nespěchají, netlačí se ve frontách a nemají obličeje osvětlený displeji mobilů. 

Stáčíme to k našemu hotelu, když nedaleko zaznamenáme hlasitou a zrychlenou hudbu. Když dojdeme k ohnisku hluku, naskytne se nám obrázek místních chlapů, který neúnavně ruku v ruce tancují v kolečku přihlížejícíh a jejich nohy kmitají sem a tam v rytmu hudby. Výzdoba vypadá na svatbu nebo rozlučku se svobodou. Krásná podívaná, ale za chvilku to chlápci vzdávají a my taky. Těším se do postele, nad kterou profukuje klimatizace. V tu chvíli není nic víc. 

Porce: cca 180 km

POKRAČOVAT V DALŠÍ KAPITOLE

Kapitoly článku

Jak se Vám líbil tento článek?
Průměr: 1.09
Známkováno: 33x

Motokatalog.cz

Vložení komentáře

Pokud chcete vložit komentář, tak se registrujte a přihlaste.


TOPlist